Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potíže se smlouvou - 1. kapitola

15.05.2010 (14:45) • Lenulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1184×

Seděla jsem u sebe v pokoji a četla knížku. Neměla jsem, co dělat. Chtěli jsme se s Edwardem projít. Jenže jako naschvál zrovna začalo svítit slunce. Teď, do mého jindy tmavého pokojíčku, plně zářilo slunce. Ve Forks se to nestávalo tak často. Poslední dobou, co jsem s Edwardem chodila, mě to ale štvalo. Třeba přijde večer, říkala jsem si. Když mě čtení už nebavilo, šla jsem dolů do kuchyně.
„Charlie,“ zakřičela jsem „Jsi tu?“

Nikdo se neozýval, a tak jsem šla do kuchyně, měla jsem docela hlad. Vzala jsem si svoje oblíbené cereálie a dala se do jídla. Sedla jsem si ke stolu a uviděla na něm lísteček a na něm bylo napsáno.

Ahoj Bello, nejspíš se zdržím v práci. Nedělej si o mě starosti, vrátím se, co nejdřív to půjde. Ahoj Charlie

Co tátu zdrželo v práci? Dneska hraje jeho oblíbený tým. Asi to bude něco důležitého. Najedla jsem se a šla jsem se učit. Když se táta nevracel, rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout. Vůbec jsem nemohla spát a převalovala jsem se ze strany na stranu. Táta se přece musí každou chvíli vrátit už je 10 hodin a on nikde.

Najednou jsem uslyšela něco dole. Vylezla jsem z postele a utíkala dolů. Byl to táta. „Uff,“ oddychla jsem si. Chvíli jsem si myslela, že je to někdo cizí. Charlie chodí svým pevným vyrovnaným krokem, ale teď se pomalu šoural do kuchyně.
„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho.
„Ahoj,“ řekl znaveně.
„Děje se snad něco, že jsi byl tak dlouho v práci?“ zeptala jsem se.
„No,“ povzdechl si, „jenom nějaké nepokoje v lese.“
„Nepokoje?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Mám ti tady vyprávět o celém případu?“ řekl trochu podrážděně.
Na chvíli jsem se zamyslela. Vždycky, když měli nějaký zajímavý případ, tak mi o tom něco řekl.
„Hm, ano, vyprávěj,“ řekla jsem.
„Tak dobře,“ podvolil se Charlie. „V lese se našly nějaké stopy krve a to docela dost. Tak se dal udělat rozbor a je to lidská krev. Nejhorší na tom je, že tělo nikde není, nemůžeme ho najít. Proto jsem zůstal v práci tak dlouho, hledali jsme ho.“ Dokončil vyprávění Charlie.
„Aha, a kde se to stalo,“ zeptala jsem se potichu.
„V rezervaci.“ Dořekl táta.
„Aha… tak to je… strašné.“ Z mého hlasu mi ale unikl zoufalý tón. „Tak dobrou,“ řekla jsem a utíkala nahoru.

Oni tady, teda v rezervaci někoho zabili… při tom pomyšlení se mi udělalo mdlo, proto jsem radši rychle utíkala nahoru. Pro jistotu jsem rychle lehla do postele, abych tady sebou nepraštila o zem. Lehla jsem si a chtěla jsem zahnat ty hrozné myšlenky, které mě napadaly. Také jsem přemýšlela o Edwardovi, proč dnes nepřišel?  

Ráno jsem se probudila, nasnídala a jela do školy. Opřela jsem se o auto a čekala na Edwarda. Naštěstí jsem ho uviděla, jak ke mně kráčí tím svým rozhodným krokem. Přišel ke mně a políbil mě na čelo.
„Ahoj,“ řekla jsem na uvítanou.
„Ahoj, Bello, tak jak ses včera měla?“ zeptal se mě.
„No,“ zaváhala jsem, „kvůli tomu, že jsem tě neviděla, to bylo jako každý normální nudný den. Kde jsi byl? Čekala jsem na tebe.“
„Přišel jsem až v noci a ty jsi tak krásně spala, že jsem se tě ani neodvažoval vzbudit,“ odpověděl a usmál se.
Nejspíš se ale schválně vyhnul otázce „kde byl.“ Zatím jsem to ale neřešila, nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem nějaká fúrie, která potřebuje všechno vědět.

Když jsem byla ve škole s Edwardem, všechno mi lépe ubíhalo. Po škole, když už se Edward chystal se mnou rozloučit.
„Přijdeš dnes?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. 
Zatvářil se smutně a zklamaně. „Dnes to asi nepůjde.“
„A co máš tak důležitého na práci, že ke mně nechceš přijít?“
„Já k tobě chci přijít a moc. Ale dnes to nejde. Nic se neděje, jen dnes půjdeme na lov. Takže se uvidíme zítra ve škole,“ odpověděl.
Dal mi pusu, ale tentokrát na rty, a odešel.

Nasedla jsem si do auta a jela domů. Cestou jsem musela přemýšlet, co se asi děje. Edward uměl docela dobře lhát, jako tenkrát, když se se mnou rozešel. Nepoznala jsem, že to tak nemyslí. Dneska jsem ale měla docela silný pocit, že opravdu nemluvil pravdu. Cesta uběhne tolik rychle, když člověk nad něčím zadumaně přemýšlí. Byla jsem doma.

Udělala jsem si domácí úkoly. Přemýšlela jsem nad tím, co mám dělat. Okamžitě mi blesklo hlavou, půjdu se projít. Bydlím tady už docela dlouho a ani jednou jsem se sama nebyla projít. Napsala jsem Charliemu vzkaz, kdyby tu byl určitě by měl nějaké námitky, ale to jsem už vyšla ven. Šla jsem po loukách a vyznačených cestách.

Když vtom jsem něco zaslechla.
„My vám nechceme ublížit, ale porušili jste naši dohodu,“ říkal ten jeden hlas.
Nato ten druhý. „My jsme nic neporušili, opravdu nevíme, o čem to mluvíte.“
„Pche, ublížit, oni nám.“ Slyšela jsem šeptání vedle toho druhého hlasu.
„Jeden z vás prostě dostal nečekaný hlad a poblíž nebylo žádné zvíře a tak.“ Hlas mu trochu poklesl, ale dál mluvil sebejistým dojmem. „Máme jisté důkazy, které to dosvědčují. A bylo jasné, že budete zapírat. “

Znělo to sporně a asi bych neměla poslouchat dál a radši jít, jenže mě svírala nepředstavitelná touha se dozvědět, o čem se mluví. Ještě k tomu to znělo nějak povědomě, jako bych ty hlasy znala. Šlo to z lesa, nebylo to na cestě. Rozhodla jsem se nepatrně přiblížit. Schovala jsem se za strom, co kdyby mě už někdo mohl zahlédnout. Opatrně jsem vykoukla z mého ukrytu za stromem. Viděla jsem nějakou skupinku lidí.

Najednou se jeden z nich otočil a já se hbitě schovala za strom. Slyšela nějaké kroky, jak se ke mně blíží. Mohl mě vidět, napadlo mě. Chtěla jsem utéct, ale už bylo moc pozdě. Pevně jsem zavřela oči a přitiskla se ke stromu, jako bych si přála, abych byla neviditelná. Neviditelná jsem ale nebyla, což se po chvíli potvrdilo. Čekala jsem, že se mě ten někdo zeptá, jestli mně to baví poslouchat cizí hovory. On ale řekl.
„Bello, co tu děláš?“
Trochu jsem leknutím nadskočila. Ten hlas znám, napadlo mě, poznala bych ho kdekoli. Došlo mi ale, že mám pořád zavřené oči. Rychle jsem je otevřela a spatřila jsem to, co jsem čekala. Pokaždé mně to však ohromilo. Stál tam Edward. Dokonalý jako vždy. Jeho výraz však nebyl radostný, spíš plný obav.
„J- já byla jsem se projít,“ koktala jsem ze sebe. „Najednou jsem uslyšela nějaké hlasy a…  "
„A zajímalo tě, kdo to mluví,“ dořekl Edward. „To jsi celá ty, pořád zvědavá,“ řekl a nepatrně se pousmál.
Než jsem na to stihla něco odpovědět, někdo se ozval.
„Kdo tam je?“ Poznala jsem tichý hlas Carlislea.
Edward se zatvářil ztrápeně. „To je Bella.“
Vzal mně něžně za ruku a vedl mě ke Cullenovým. Byla tam celá jejich rodina. A okamžitě jsem spatřila i Jacoba, Sama a další členy jejich vlkodlačí smečky. Jak jsem s Edwardem přišla na mýtinku. Spatřila jsem Jacobův překvapený a také ztrápený obličej. Nevěděla jsem, co se děje. Ale když se na mě upřely pohledy všech na paloučku, náhle jsem pochopila. Jacob a ostatní si myslí, že Cullenovi porušili jejich dohodu. Potom se ozval hlas Sama.
„No, tak jak vidím, asi to dnes přerušíme. Kvůli,“ zarazil se a koukl na mně. „Kvůli nečekaným událostem.“ Potom se otočil a spolu s ostatními z jeho party odešel i včetně Jacoba. 
Koukla jsem se na Alici a ta se zeptala. „Co jsi tu dělala, Bello?“
„Já jsem se opravdu byla projít,“ odpověděla jsem nejistě.
„My ti to věříme, Bello. Jak bys nás asi hledala po celém lese,“ řekl Carlisle. „Tak teď už to víš. Oni si myslí, že my jsme, no však ty nejspíš víš co,“ vysvětlil dál Carlisle.

Potom jsme šli ke Cullenovým domů. Oni nejspíš kvůli tomu, abych si to vyříkala s Edwardem, použili svůj super běh a určitě byli do pěti minut doma. My jsme s Edwardem šli mlčky. Nevěděla jsem, jestli mu mám právo něco vyčítat za to, že mi to neřekl. Nejspíš ne, a tak jsem nic neříkala. Užívala jsem si tu chvilku, že jsem byla s ním stále ruku v ruce. Jeho chladná ruka mě sice studila, ale to mi bylo v tu chvíli jedno, hlavní je, že tu teď jsem s ním. Bála jsem se o něj a vlastně i o celou jejich rodinu. Co se ale vlastně stane, když si oni myslí, že to v rezervaci udělali Cullenovi. Nevěděla jsem to. 

Když vtom Edward řekl. „Víš, mrzí mě, že jsem ti o tom neřekl. Já jsem tě chtěl chránit, ale asi ses to měla dozvědět. Takže ti řeknu nějaké podrobnosti. I když se všichni ze smečky snažili nemyslet na to, jaký důkaz mají. Bylo to patrné z toho, že každý myslel na takové věci, na které se obvykle nemyslí. Stejně se ale každému z nich v myšlenkách zračila nejistota a obavy, abych nezjistil ten jejich důkaz. Tím pádem my máme docela štěstí, oni nevědí opravdu najisto, jestli jsme to byli my. V takovém případě se bude muset zjistit, kdo to udělal. My máme podezření, že to budou zase nějací jiní upíři. Potulují se tu a čekají na svoji další oběť. Proto radši nechoď ven sama, ano.“
„Nemusíš se mi omlouvat,“ řekla jsem slabým hlasem, „já vím, že jsi nechtěl, abych se tím zabývala. A slibuji ti, že pokud to nebude opravdu vážné, tak nikam sama nepůjdu.“

Došli jsme k Cullenům. Potkala jsem Alici a ona se mnou začala rozebírat novou učitelku na zeměpis. Docela lehké téma na to, jak jsem se cítila. Nejspíš se mnou Alice mluvila o učitelce právě kvůli tomu, abych se odreagovala, což mi moc nešlo. Celou tu dobu Edward stál opodál a o něčem se bavil s Emmettem. Každou chvíli se na mě po očku kouknul. Když jejich debata skončila, Emmett prošel kolem a neodpustil si poznámku.
„Tak co, holky, drbete, drbete,“ řekl s úsměvem.
Musela jsem se taky zasmát. Edward na mě celou to dobu koukal. Za okamžik jsem se musela na něj otočit, docela mě jeho pohled znervózňoval. Stál tam jako přimražený s pohledem upřeným na mě. Jak ale viděl, že jsem se pohnula, okamžitě roztál a lehce se usmál. Nechápavě jsem se otočila na Alici.
„Zamilovaný pohled, to znám,“ prohodila Alice. „Tak já už radši půjdu.“

Otočila jsem se na Edwarda a stála jako on. Přišel ke mně a objal mě rukama kolem pasu. Já si položila svoji hlavu na jeho studené a pevné rameno. Takhle jsme tam stáli nejspíš docela dlouho, ale ani mi to tak nepřišlo. Vstřebávala jsem to, že jsem s ním a to, že on je se mnou. Potom jsme se přece jenom museli pustit. Barva jeho očí a očí všech Cullenů byla černá. Já moc dobře věděla, co to znamená. Takže mě moc nepřekvapilo, když přišel Carlisle a pokynul hlavou ven a zase sešel dolů po schodech.

Ač nerada, stejně jsem se s nimi musela rozloučit. 
„Chceš hodit domů?“ ptal se mě Edward už venku před jejich domem.
„Ne, já jsem byla na procházce, takže se i procházkou projdu domů.“
Edward nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Něco jsi mi slíbila, pamatuješ?“
„Ano, pamatuju. Tak dobře, vezmi mě domů.“

Nasedla jsem do jeho luxusního auta. A cestou jsme byli potichu. Chtěla jsem mu říct jednu důležitou věc. Musela jsem mu to říct. Takže když zastavil, řekla jsem to. „Edwarde, buď opatrný. Neunesla bych, kdyby se ti něco… miluju tě…, tak na to nezapomínej.“
„Věř mi, Bello, na to se nedá, zapomenout. Ty jsi slunce mého dne a dá se vůbec zapomenout na slunce, když ho člověk potřebuje k životu. Ty víš, že já tě taky miluju, a proto se budu snažit být opatrný.“
„Snažit,“ poklesl mi hlas. „Nejde to nějak obejít, vždyť vy jste opravdu nic neudělali.“
Edward na mě pohlédl s trochou pobavení v očích. „O tom to celé je, my jsme nic neudělali, ale oni si myslí, že jo. Musíme to nějak vyřešit, opravdu nerad bych bojoval proti tvému kamarádovi, vím, že by se ti to nelíbilo.“
„To teda ne… nelíbilo. Nebudete teď nic dělat, že ne, jako dokončení rozhovoru tam v lese a to potom."
„Ne, my nechceme začít, musíme najít ty, kteří to opravdu udělali.Alice je viděla, takže by to nemuselo být tak těžké. Předtím se ale musíme najíst,nějaká ta pumička by se hodila.“ Už vystupoval a otevíral mi dveře. „Opravdu, Bello, dávej na sebe pozor,“ řekl ještě jednou a políbil mě.
„Budu, ale ty mi slib, že taky a vrať se brzy, ať mám jistotu, že jsi v pořádku.“ 
Doprovodil mě ke dveřím a rozloučil se se mnou jen slabým slovem. „Ahoj.“ Taky jsem zklamaně pokývla hlavou.

Otevřela jsme dveře a pak mi to došlo, Charlie, koukal na nás z okna, proto nebylo žádné další lepší rozloučení. Jak jsem zavírala dveře, okamžitě odtrhl hlavu od okna.
„Ahoj, Bello, proč ses šla projít a ještě ke všemu sama,“ zeptal se Charlie se starostmi v hlase.
„No já, začínala jsem pomalu. „Byla jsem sama doma a Edward dnes nemohl přijít, tak mě napadlo, že bych se mohla jít projít, samozřejmě po vyznačených stezkách,“ dodala jsem okamžitě. „Když už jsem se vracela, napadlo mě, že třeba už Cullenovi budou doma,a tak jsem je šla navštívit.“ Zoufale jsem přemýšlela jak to dál vysvětlit, aby to dávalo smysl. „A měla jsem pravdu, už byli doma. Navštívila jsem je a pak se Edward nabídl, že mě odveze domů.“ Dokončila jsem vyprávění a tiše doufala, že to znělo dost přesvědčivě. 
Charlie se na chvíli zamyslel a pak odpověděl. „No jo, to je dobře, že tě odvezl domů, ale příště si neplánuj sama žádné výlety, jasné.“
„Jasný,“ odpověděla jsem jako voják, kterému zrovna dali nějaký příkaz. Charlie se otočil, lehl si na gauč a mně to bylo jasné, debata skončila.

Šla jsem k telefonu a musela jsem zavolat Jacobovi, co to má znamenat. Zvedla jsem sluchátko a vytočila jsem číslo k Blackům domů, znala jsem ho nazpaměť. Nemohla jsem se dočkat, co mi na to Jacob řekne, první zvonění, druhé, třetí, čtvrté, páté… Konečně to někdo zvedl.
Z telefonu se ozvalo. „Halo, kdo je tam?“
Okamžitě jsem poznala Jacobův hluboký hlas. „Ahoj, Jacobe, to jsem já, Bella.“
„Ahoj, Bello, ty určitě chceš, abych ti k tomu něco řekl, co? Ten tvůj krvežíznivec ti nic nechce říct, to je mi jasné.“ V telefonu bylo jasně znát jeho opovržení, bylo ještě zřetelnější vzhledem k tomu, co si o něm teďka myslel.

Zhluboka jsem se nadechla a už jsem spustila. „Není to žádný krvežíznivec." Chtěla jsem mu říct, že je to můj Edward Cullen, ale bylo mi jasné, že potom bychom se jenom hádali, ale já se potřebovala dozvědět, proč si to tak přesvědčivě myslí a stojí si na svém. „Už mi o tom řekl, ale Cullenovi vůbec nevědí, proč si to myslíte, smlouva přece tak dlouho platí a ani jednou ji neporušili, tak proč by to dělali najednou teď.“
„Bello,“ řekl potichu a o něčem přemýšlel. „Asi bych ti to neměl říkat, víš. Jsi teď jako na jejich straně,“ vysvětlil po krátké době mlčení.
Musela jsem o tom přemýšlet. Teď jsem na jejich straně… Znělo to tak divně. Vždyť mám Jacoba ráda, je to můj kamarád.
„Jaku,“ přemýšlela jsem, jak dál správně formulovat tu větu. „Jsem tvoje kamarádka a taky Edwardova holka. Vlkodlak a upír, mám to těžké, víš? Ale jde to, aspoň doteď to šlo. Já vážně nechci, aby se něco stalo, vám oběma.“
„Já tě mám taky rád a ty víš jak moc. Ubíjí mě, když vidím, že chodíš s ním a ne se mnou. Proto ti to nemůžu říct. Vím, že jak bych ti to řekl, šla bys za ním a řekla mu to. Oni by začali zpochybňovat to, co jsme řekli. Ale i kdybych chtěl, stejně ti to nemůžu říct. Slíbili jsme si to, takovým tím slibem, co se nedá porušit. Takže promiň, už musím jít, ahoj, Bello.“
Zavěsil. Chtěla jsem to z něj dostat, jaký mají důvod, ale nepovedlo se. Trochu jsem se na něj naštvala, jen tak mi zavěsil.

Pořád jsme před sebou i za sebou měli s Edwardem nějaké komplikace. Copak nestačilo, aby mě Edward přeměnil a my, abychom žili šťastně až na věky? Chtěla jsem odjet a už navždy být s Edwardem. Proč to nemůže být tak lehké jako v pohádkách? Na konci pohádek se často říká: „A žili šťastně až na věky.“ Nemyslí se tím ale úplně až na věky. Já s Edwardem, my bychom to ale měli opravdu navěky. Byla to moc lákavá představa.

Z mého zasněného uvažování mě ale vytrhl Charlieho hlas.
„Volala jsi Jacobovi?“ zeptal se nadšeně.
„Jo, volala.“ Z hlasu mi ale unikl tón mého zklamání, který jsem zase pocítila.
„To je dobře, ale asi tě moc nepotěšil, co?" Charlie mě zase prokoukl.

To jsem opravdu tak průhledná. Hm, na tomhle bych měla do budoucna zapracovat. Jestli strávím věčnost tím, že ve mně každý bude číst jak v otevřené knize, tak… 

Autor: Lenulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potíže se smlouvou - 1. kapitola: