Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Postarej se o ni... - 17. kapitola

17.08.2011 (08:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1817×

Já, Alice a Jasper jsme se přizpůsobovali tempu Nessie. Nikdo z nás nevěděl, kam vlastně běžíme. Prostě jsme běželi. Když už Ness nemohla, tak jsem se skrčil a ona si opatrně vylezla na můj hřbet. Jemně mě zatahalo, když se chytla mé srsti, aby nespadla. Měla už velkou sílu. Snažil jsem se to překousnout a rozeběhl se. Přidali jsme. Můj běh byl tak na stejné úrovni, jakou měli upíři. Spokojeně jsme běželi, než se před námi objevil kmen stromu. Rozhodl jsem se ho přeskočit, ale Ness víc zabrala za chlupy. S hlasitým napůl kňučením a vytím, jsem se zhroutil na zem. Cítil jsem tupou ránu do hlavy. Pomalu se do mě vkrádala temnota. Jako poslední jsem uslyšel zděšené výkřiky a bolestný pláč mé Ness… Ten bych poznal kdekoli!

Čím víc jsem se dostával do pocitu bdělosti, tím víc jsem chtěl upadnout do bezvědomí. Tělem mi procházela bolest, ale nejvíce se usadila v hlavě. Patřila jí každá má myšlenka. Nemohl jsem se na nic soustředit do doby, než jsem ucítil ledový dotyk na spáncích.

„Jaku?“ Někomu vyšlo z úst to proklaté slovo, které proniklo do mé hlavy jako vrtačka. Sykl jsem bolestí.

„Promiň…“ Tentokrát pouhé zašeptání.

Pomalu jsem začal otevírat oči. Okamžitě mě udeřilo prudké sluneční světlo a já s bolestí oči zavřel. Nechápal jsem, co se to děje. Nevěděl jsem, kde jsem a hlavně proč. Nechtěli jsme jít do Itálie? Co se stalo, že jsme skončili tady a jak jsem se sem dostal?!

„Jak se cítíš?“ Poznával jsem šepot upírky. Je zvláštní spoléhat pouze ne sluch. Kdyby se tu něco stalo, byl bych schopen pomoct?

„Co…“ Sám jsem se lekl toho, co ze mě vyšlo. V krku mě nepříjemně zaškrábalo a první reakce mého těla bylo odkašlání. Na to někdo z upírů zareagoval, pomohl mi do sedu a sklenici mi přidržoval u pusy. Celou sklenici jsem vypil během pár vteřin a opět si lehal do polštářů. Pořád jsem držel oči zavřené, ale každý pohyb mě nesmírně bolel.

„Klidně ještě spi.“ Bolestný obličej se rázem změnil na šťastný. Vedle mě seděla Ness. To ona mě celou dobu držela za ruku. S radostí jsem poslechl její slova a oddal se bezbolestnému snění…

Nessie:

Nebyla jsem zvyklá na vytrvalý běh svou přirozenou rychlostí. Připadala jsem si naprosto hloupě, když jsem asi po hodině a půl nemohla. Byla jsem pomalejší než ti ostatní a teď tohle… Jake to vycítil jako první, proto zastavil a nabídl mi svůj hřbet. Už dlouho jsem na něm nejela… Vlastně naposledy onen den. Den, kdy jsem se naposledy viděla se svými rodiči.

Vychutnávala jsem si tu rychlost a jemnost jeho srsti. Už vím, z čeho mají radost upíři i vlci, když běhají. Šlehání větru do tváře mi naznačuje mou volnost. Lehce rozmazané stromy okolo mě tvořily krásné pozadí a dodávaly celé situaci zvláštní kouzlo.

Konečně jsem se podívala před sebe a okamžitě jsem litovala, že jsem se nekoukala celou dobu. Jake se řítil přímo na padlý kmen. Cítila jsem jemné pokrčení jeho tlapek a prudký skok. Nečekala jsem to a se strachem jsem se chytila co nejpevněji to šlo. Neuvědomovala jsem si, jak moc velkou silou jsem zatáhla, dokud se obrovský vlk bolestí nezastavil. Okamžitě jsem rozevřela dlaně, jenže bylo pozdě. Hlavu měl vztyčenou nahoru a vůbec se nekoukal pod sebe. Bylo mi jasné, že dopad na zem nebude procházka růžovým parkem, jenže tam jsme se dostali až po srážce se stromem. Koukala jsem se na to, jak hlavou narazil do kmene. Já jsem o kousek minula strom a dopadla do jehličí. Sykla jsem bolestí a snažila se pohledem najít obrovského rudohnědého vlka. Místo něho však ležel indián s vlasy zbarvenými do ruda. S brekem jsem se k němu rozeběhla. Nedostala jsem se k němu moc blízko. Nechala jsem Alice s Jasperem se o něj starat. Bylo zvláštní vidět, že jim nevadí krev…

Za nedlouho jsme uslyšeli vytí nedaleko od nás. Nevnímala jsem jej. Pouze jsem se koukala před sebe a doufala, že je to jen hloupý sen. Že se proberu, Jacob bude v pořádku a nebudeme v ohrožení. Nevnímala jsem čas kolem sebe… Ten přeci není důležitý.

Tolik jsem mu ublížila. Nedbala jsem na tom, co mi vyprávěl o otisku. Vůbec jsem nepomyslela na to, že až se dozví o mém chození s Nahuelem, tak mu příšerně ublížím… Musela jsem mu ublížit i takto?

„Ness… Bude v pořádku…“ Alice mě vzala do náruče a hladila po vlasech. Docela mě to uklidnilo, ale mnohem víc, kdybych věděla, co se mu skutečně stalo.

Ani nevím, po jaké době jsem usnula, ale probudila jsem se v nějakém hotelovém pokoji…

Pro svou obranu... Nikdy jsem se netajila tím, že nemám vlky ráda! xD

A teď k pozastavení... Přidávání kapitol bude záležet na vás. Já trvám aspoň na 8 komentářích, ale když jich bude víc, tak mi to vadit nebude. Jestli tu nebude očekávaný počet, tak budu psát dál. Kapitolu nepřidám, ale napíšu do shrnutí, že už je napsaná. Kdo by měl zájem, tak určitě nebude problém. Klidně pošlu na mail.

Děkuji.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Postarej se o ni... - 17. kapitola: