Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - Prolog

Poslední vůle - PrologPo delší době přicházím s novou povídkou. Snad se najde ještě někdo, kdo si na mě vzpomene a povídku si přečte. :)

Při otevírání poslední vůle Charlieho Swana se stane něco, co nikdo nečekal. Celý jeho majetek připadá jeho mladé vnučce Isabelle a nevlastnímu vnukovi Edwardovi. Ovšem má to jeden malý háček, celé dědictví je závislé na podmínce. Dva mladí lidé musí strávit rok života pod jednou střechou a společně hospodařit na ranči, který dědeček založil a vybudoval vlastníma rukama. Někdo by si pomyslel, že je to to nejmenší, ale pro Bellu a Edwarda je to ten nejhorší trest.

Prolog

Seděla jsem na dřevěné skládací židli a pokoušela se překonat nevolnost, která se mě postupně zmocňovala. V malé zasedací místnosti se nedalo dýchat. Pramínky potu mi stékaly po zádech a já si říkala, že to musím vydržet. Už bude brzy konec.

Rozhlédla jsem se po tvářích sedících okolo. Všichni moji příbuzní, ať blízcí či vzdálení. Vlastně jsem nikoho z nich příliš neznala. Po smrti otce jsem se dvakrát ročně vídala jen s dědečkem. Jezdívala jsem k němu o zimních a letních prázdninách a s rostoucím věkem na dovolenou. Neměli jsme bůhví jak vřelý vztah, ale navzájem jsme se respektovali. Ostatní mi byli cizí.

Tátovi bratranci a sestřenice, třesoucí se jako supi na kořist. Jejich děti a občas i nějaké vnouče, které nudou usínalo na matčině klíně nebo si cucalo palec. Všichni jen čekali, co přistane do jejich náruče a jak moc si budou moci užít. Nikoho nezajímalo, jak smutná tahle chvíle je.

Právník si odkašlal a pokračoval ve čtení. Vůbec nevím, co dosud řekl, ale zjevně to nebylo nic zajímavého, soudě podle výrazů rodiny.

Čtení poslední vůle. Už druhé v mém relativně krátkém životě. Možná se zdá, že už bych měla být téměř profík, ale na tohle se nedá zvyknout. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou a jít si lehnout. Dneska nebyl můj nejlepší den a dědečkův pohřeb tomu zrovna moc nepomohl.

Na tváři mě pohladil chladivý dotek čerstvého vzduchu. Rozhlédla jsem se po zdroji té božské many. Skvělé Edward Cullen. Z pohřbu se s rodiči vytratil. Překvapilo mě, že se účastní čtení závěti.

Edward byl teoreticky můj bratranec. Prakticky to byl vyvdaný syn tátovi sestry. Mé tety Esmé. Byl to arogantní idiot, kterého jsem nemohla vystát od prvního dne, kdy jsem se s ním seznámila. Nevím, jestli za to mohl fakt, že byl samá holka, užíval si peníze svého otce a na všechny mimo jeho třídu, jak říkal, se díval shora, nebo fakt, že je to poloupír. Na tom nezáleželo.

Občas jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby teta Esmé toho dne zemřela, já vím, není to ode mě hezké, nebo kdyby nikam nejela a neměla nehodu, která se stala osudovou. Tehdy potkala doktora Cullena, který z ní udělal upíra, a ona se do něj okamžitě zamilovala. Musela jsem uznat, že Carlisle byl opravdu skvělý člověk… tedy upír. Nechápu, kde vzal takového syna. Teta Esmé se za Carlislea provdala, a protože svého otce nechtěla opustit, prozradila mu pravdu. To bylo před deseti lety. Trávili s Carlislem u dědečka hodně času, a tak jsem se během svých návštěv pravdu také dozvěděla. Byla šokující, ale po tom všem, co jsem viděla uvěřitelná.

Carlisle měl Edwarda se svou první ženou, která byla člověk, ale bohužel zemřela při porodu a tak zůstal na kluka sám. Na jednu stranu jsem ho obdivovala za výdrž a obětavost, ale na druhou… moc se mu to nepodařilo. Esmé s Carlislem se zbytku rodiny stranili, aby nevyvolali jakékoliv podezření, proto nejspíš na čtení vyslali Cullena mladšího.

Měla jsem chuť si pohrdavě odfrknout, ale ovládla jsem se a raději lokala ten drobet vzduchu, který se ke mně dostal. Edward za sebou zavřel a opřel se o zadní stěnu. Znuděně přejel pohledem po účastnících. Maličko se ušklíbl, když se očima dostal ke mně, rychle jsem se otočila a dělala, že věnuju pozornost právníkovi. Nepotřebuju poslouchat, jeho poznámky.

„Nyní se dostáváme k rozdělení dědictví,“ zahřměl hlas dědečkova právníka a všechny hlavy se se zájmem vztyčily. „Svým neteřím a synovcům, než bych je vyjmenoval, byl by večer a vy máte jistě lepší věci na práci, odkazuji podíl na Zephyr fields.“ Kolem to zašumělo, ale advokát nehnul ani brvou a pokračoval. „Baseball byl vždycky můj velký koníček, takže doufám, že neuděláte nic, co by nějak ohrozilo existenci New Orleanských Zephýrů.“
„To je nehoráznost,“ ozval se Jeff, asi největší z těch snobů kolem. „To přece nemůže myslet vážně.“
„Ještě jsem neskončil, pane Boldmanne,“ upozornil ho právník a přísně se na něj zadíval skrz brýle posazené na špičce nosu. „Dům v New Orleans zůstane mé dceři Esmé. Vím, že ona se o něj dobře postará. Auta, která parkují v mých soukromých garážích v centru, si můžou rozebrat vaše děti. No a konečně ranč Tree of heaven, podíly na Swantech a bankovní účty odkazuji svým dvěma vnukům, Belle a Edwardovi…“
„Cože?“ vykřikl tentokrát Ron, Jeffův starší bratr.
„Ovšem nebude to jen tak, mí milí,“ četl právník bez nejmenší reakce na protest. „Vím, že spolu nejste velcí kamarádi, ale rád bych, aby se o můj majetek, o všechno, co jsem měl v životě rád, starali ti nejlepší a to jste právě vy dva. Bohužel jste k sobě nikdy nenašli cestu a já doufám, že budu mít možnost změnit to. Změnit váš vztah, abyste zjistili, proč vás mám tak rád.“

Namáhavě jsem polkla a snažila se zaplašit slzy, které mi ta slova hnala do očí. Píše, že mě má rád, tolik mě to zahřálo u srdce, ale zároveň příšerně rozlítostnilo, protože už mu nemůžu říct, že já ho mám taky ráda. Ale v tu chvíli nebyl čas na dojímání se. Musela jsem dávat pozor, na to, co pan Handers čte, protože mi to chvílemi nedávalo smysl. Jak by mohl děda změnit můj vztah s Edwardem, když už není mezi námi? Ohlédla jsem se po druhém jmenovaném a všimla si v jeho tváři špetičky zájmu. To už bylo něco.

„A proto spolu musíte rok žít na Tree of heaven. Poté si můžete dělat, co chcete. Prodat ranč, vyplatit jeden druhého. Záleží jen na vás, ale k tomu, abyste to mohli udělat, spolu budete rok bydlet a o ranč se řádně starat.“

Seděla jsem a zírala před sebe. V hlavě jsem se pokoušela srovnat právníkova slova. Žít s Edwardem. Žít s ním rok. A k tomu vést ranč. Pořád mi to nějak nešlo dohromady.

Kolem mě se zatím strhla vřava rozhořčených dědiců. Křičeli na pana Handerse i na sebe a nikdo přitom nemohl rozumět ani slovu.

Dívala jsem se na ně. Byli to rozmazané postavy s mávajícíma rukama. V tu chvíli něco ve mně bouchlo a já nutně musela ven. Tlačila jsem se v úzké řadě židlí ke dveřím. Proletěla kolem Edwarda a nezastavila se, dokud jsem nebyla u dokořán otevřeného okna. Lapala jsem po vzduchu, jako tonoucí, kterého právě vytáhli z vody, a přemlouvala svůj žaludek, aby zůstal na místě. Zároveň jsem čekala, až pomine závrať a já budu schopná se vrátit a vyřešit tu záležitost. Musí se jednat o omyl. Nebo třeba vtip, ty měl děda velmi rád. Přece nemůže myslet vážně, že bych se mohl starat o jeho farmu. Všechna ta zvířata, pole, louky… Zatočila se mi z toho hlava. A představa bydlení s Edwardem zmáčkla můj žaludek jako železná pěst.

Na rameni mi přistála něčí dlaň. Na okamžik jsem pevně semkla víčka, zhluboka se nadechla a zvolna se obrátila.

„Slečno Swanová, jste v pořádku?“ ptal se mě právník. Byl to starší muž s vrásčitou tváří, vlasy na ústupu a jiskrama v očích. Něčím mi připomínal dědečka. Možná proto byli nejlepší přátele.
„Ano, už je to dobré.“ Byla to lež jen částečně. Závrať polevila a nevolnost jsem dokázala zvládnout. Snad.
„Měli bychom se vrátit a projednat podmínky, ale pokud se na to necítíte…“
„Ne, to je v pořádku. Zvládnu to.“

Cestou do zasedačky jsem se připravila na lavinu řečí a pohledy příbuzných a vešla do dveří. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zahlédla jen Edwarda a pana Handerse.

„Prý se vrátí s právníky,“ poznamenal Edward, čímž odpověděl na mou nevyřčenou otázku.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval nás právník a podal mi sklenku s vodou. Vděčně jsem se usmála a na jeden zátah ji vypila. „Určitě máte otázky, co se týče vůle vašeho dědečka. Vím, že toto není obvyklé, ale lidé mívají různá přání a výstřelky.“ Laskavě se na nás usmíval a dával nám čas.
„Myslel jste to vážně? Všechny ty podmínky,“ vypadlo ze mě.
„Ano, Charles je stanovil jasně. Vy a pan Cullen musíte vydržet rok na ranči, abyste mohli disponovat s veškerým majetkem, který jsem již zmínil.“
„A není tady nějaká možnost, jak to obejít. Je to přece směšné. Ani jeden z nás nezná práci na ranči,“ vložil se do toho Edward. Jistě. Jeho návštěvy na ranči zahrnovali válení se a léčení se z kocoviny. Já jsem dědečkovi na ranči pomáhala. Ne moc, ale něco bych snad zvládla.
„Je mi líto. Není žádná jiná cesta. Závěť mluví jasně.“

Viděla jsem Edwardovu nechuť k dědečkovým podmínkám. Práce a ještě ke všemu manuální mu nic neříkala a moje společnost taky nebyla zrovna to, po čem by toužil. A co já? Byla bych ochotná přistoupit na podmínky? Ranč jsem měla ráda. Práce mi nevadila a byla bych ochotna se učit. S hořkostí jsem si pomyslela, že v New Orleans mě stejně nic nedrží. Za svůj jednopokojový byt jsem platila až hříšně vysoké nájemné a práce v obchůdku se suvenýry mi nedovolila vydělávat tolik, kolik bych potřebovala. Navíc rozchod s Markem, kterému jsem důvěřovala a naivně si myslela, že náš vztah má budoucnost. Dalo by se tedy říct, že dědečkova podmínka by mi vytrhla trn z paty. Ovšem je tu otázka, zda bych vydržela s Edwardem. Co si pamatuju, tak se nikdy nestalo, abychom spolu byli v jedné místnosti déle jak půl hodiny bez hádek a popichování.

„A když bych souhlasila a on ne?“ Hlavou jsem kývla k Edwardovi.
„Musíte souhlasit oba dva,“ zhatil mé plány právník.
„Co by se stalo s rančem a firmou, kdybychom nesouhlasili?“ zajímala jsem se.
„Majetek by se rozprodal a peníze by se rozdělily do různých charitativních organizací.“
„To přece nejde. Dědeček to všechno vybudoval vlastníma rukama. Nemůžete to jen tak prodat. To nejde!“
„Slečno Swanová, záleží to jen na vás.“ Pan Handerson si opřel lokty o hranu stolu a spojil prsty.
„Beru to,“ rozhodla jsem se. „Nastěhuju se na Tree of heaven.“
„To nemůžeš myslet vážně,“ obořil se na mě Edward.
„Ale můžu a myslím. Chci to udělat, pane Handersone. Jaký bude další postup?“ Rukama jsem si přejela po stehnech a uhlazovala neviditelné záhyby na kalhotách. Byla jsem nervózní. Věděla jsem, že tohle znamená téměř životní změnu.

„Mohl bych si se slečnou Swanovou promluvit o samotě?“ zeptal se Edward chladným hlasem.
„Jistě, počkám venku.“

Edward počkal, až právník zmizí a teprve pak se na mě podíval.

„Zbláznila ses? Nemůžeš se jen tak rozhodnout. Nevíš, co všechno to obnáší!“
„Můžu si dělat, co chci. Je to jen a jen moje rozhodnutí. A rozhodně jsem se nezbláznila. Dělám jen to, co logické. Nemůžu dovolit, aby se dědečkův odkaz úplně vytratil. A ty bys to měl chtít taky. Je to i tvoje rodina. Chápu, že rozmazlenej chlapeček si nechce umazat ručičky hnojem, ale děda si to zaslouží, za to, co nám věnoval. Za to jaký byl a co dokázal. Myslím, že ani Esmé by nechtěla, aby ses zachoval jako sobec. Tak se sakra přestaň tvářit jako vyděšená ženská a jednej jako chlap.“ Asi jsem na něj ječela, ale bylo mi to jedno. Byla jsem unavená, smutná, začínala mě bolet hlava a dohadování se s ním bylo to poslední, oč jsem měla zájem.

Cullen přimhouřil oči do malých škvírek a přísahala bych, že se na okamžik zatvářil ublíženě. Pak se narovnal v ramenou a dal tak na odiv na míru šitý oblek, jehož ležérnost podtrhl bílým tričkem. Mnoho žen si myslí, že je Edward neodolatelný a dokonalý. Já tento názor nesdílím a nikdy nebudu. Lidem, jako je on, se raději obloukem vyhýbám, ale když máte idiota v rodině, občas se kontaktu vyhnout nedá.

Edward se mračil, ale určitě přemýšlel. To jsem na něm poznala. Myslím, že vidina peněz na konci pro něj byla určitě lákavá. Pak se beze slova zvedl a přivedl pana Handerse.

„Jakou hodnotu má majetek, o kterém se tu bavíme?“ zeptal se bez obalu. Ani se nenamáhal předstírat, že by měl jiný motiv než peníze. Právník se zadíval do papírů, perem s monogramem napsal na malou kartičku částku a přisunul ji před nás. Zajíkla jsem se.
„Dobře, beru to.“ Edward bouchl rukou do stolu a vyzývavě se mi zadíval do očí.

Je rozhodnuto. Já městský člověk se stanu rančerem. A nejhorší na tom je, že s Edwardem Cullenem po boku.


To, o čem jsem si myslela, že se už nestane, je skutečností. Tak nějak přišel malý nápad a najednou tu máme povídku. Snad někoho potěším svým nečekaným návratem a povídka se vám bude líbit.

Jsem zvědavá na vaše názory a předem za ně moc děkuji. :-) 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - Prolog:

 1 2 3 4 5 6   Další »
07.08.2015 [22:31]

LuucciikkAhoj!čtu tvoji povídku znova,je prostě úžasná!piš dál další povídky!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

53. beda
06.07.2015 [11:06]

Konečně změna a myslím že úžasná moc se mi to líbí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2013 [13:09]

CatarinaMarketaahojik je to asi měsíc co jsem tvou povídku četla a i když je to k nevíře náhodou jsem na ní narazila znovu a tak mi nedalo a čtu jí znova.
píšeš krásně Emoticon

51. Kamča
20.01.2013 [15:30]

hustý - moc se ti to povedlo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

50. Karin
31.12.2012 [12:02]

Pěkná povídka ... Přijde mi že ses inspirovala filmem Pod nebem Montany ale jen tak dál Emoticon

49. tynca
06.11.2012 [19:21]

Wow Emoticon Emoticon Emoticon

48. LuLuu
04.11.2012 [21:39]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon

47. wera
04.10.2012 [20:03]

WOW úplně úžasná povídka, narazila jsem na ní nahodou Emoticon hned jdu na další dílek ...prostě nemám slov Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.10.2012 [18:23]

ElenaCullenhonem dalšíííí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.09.2012 [21:37]

SummerLiliVeľmi zaujímavý napáditý príbeh Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Postupne sa dostanem k prečítaniu celej poviedky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5 6   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!