Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 11. kapitola

04.10.2012 (19:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 7545×

11. kapitola

Nasadila jsem si klobouk, abych vypadala co nejvíce seriózně a jako že sem patřím. Já to tu vedu a půjde to zde podle mě. Byl čas jet znovu vyjednávat o býkovi. Tak moc jsem si přála, abych to dokázala vyjednat ve prospěch Tree heaven. Bylo by to moje malé vítězství.

Zkontrolovala jsem se v zrcadle a musela se napomenout, že nejdu na rande, ale obchodní schůzku. Uhladila jsem si košili a raději šla dolů, aby Randal zbytečně nečekal.

Sbíhala jsem schody a vrazila do Edwarda, který vycházel z obýváku. Jeho ruce mě chytily okolo pasu a tím zabránily katastrofě, která by následovala. Náraz do starožitné amfory by byl osudný jak pro ni, tak určitě pro mě, protože já bych pokračovala směrem dřevěná stěna.

„Měla bys trochu zpomalit, když máš teď zodpovědnost navíc,“ upozornil mě a lehce se zamračil.
„Nojo,“ ošila jsem se. Až moc jasně jsem si uvědomovala Edwardovy dlaně na svých bocích a blízkost jeho těla. Civěla jsem mu někam pod klíční kosti a snažila se ovládnout chvění v břišní oblasti a zrychlené bušení srdce. Proč mě pořád drží? napadlo mě. Nepatrně jsem zvedla oči. Nejprve k jeho bradě, ústům, na kterých jsem setrvala nepatrně déle, nos a nakonec k očím. Sledoval mě ostřížím zrakem, ze kterého mi po zádech přejel mráz, až mi naskočila husí kůže. Nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné.

„Je ti něco?“ zeptal se mě najednou. Přerušil nás oční kontakt a poodstoupil. Najednou se na mě díval jako starý Edward. Působilo to jako studená sprcha, kterou bych vážně potřebovala.
„Mně? Ne,“ zavrtěla se hlavou a snažila se uklidnit.

Venku zatroubilo auto. Randala už nejspíš nebavilo čekat. Nadechla jsem se a pak mě něco napadlo.

„Jedeme dohodnout toho býka. Nechceš s námi?“ Nevím, proč jsem to řekla. Prostě mi přišlo jako dobrý nápad, aby s námi Edward jel, když ranči šéfujeme oba. Dosud se to moc neprojevilo, ale je na čase.
„Pro býka?“
„K Phillipsovi. Chceme ten pronájem.“ Protočila jsem oči, jak mluvit do dubu.
„Jasně.“
„Tak pojedeš?“ otázala jsem znovu. „Randal čeká.“ Moje tvrzení potvrdilo další zatroubení.
„Proč ne,“ pokrčil nedbale rameny.
„Fajn,“ přikývla jsem a šla ke dveřím první, abych se nemusela koukat na ten jeho zadek. Poslední dva dny jsem ho měla pořád před očima a to doslova. Jako by se ten Edward předváděl. Často se ohýbal, chodil přede mnou do schodů… no prostě mě vyleženě mučil. Co se se mnou děje jsem nevěděla. Nikdy bych přece nemohla obdivovat něco na Edwardovi. To je prostě nemyslitelné.

₪₪₪₪₪

Cestou domů jsem byla maličko… vlastně hodně zaražená. Čekala jsem, že si Edward sedne, bude mlčet a já budu moct ukázat své vyjednávací schopnosti, i když nebyly zrovna nějak oslnivé. Jenže… Jo, mlčel, ale asi minutu. Pak, když pan Phillips začal sypat z rukávu ty své nemožné podmínky, se vmísil do hovoru a nějakým, pro mě dosud neznámým způsobem donutil toho muže souhlasit se vším, co jsme chtěli my. A na rozloučenou nám soused skoro mával. No jak se tohle mohlo stát?

„Je vám dobře?“ staral se Randal, když zahýbal k ranči.
„Cože?“ Neposlouchala jsem ho, pořád jsem se snažila přijít na ten fígl, který použil Edward.
„Jestli je vám dobře,“ zopakoval to a hodil po mě starostlivým pohledem.
„Je mi dobře,“ opověděla jsem a očima se zahleděla do zpětného zrcátka. Díval se na mě. Zadumaně, možná i přemýšlivě. Ano, po dnešku musím uznat, že Edward Cullen umí přemýšlet. Ale tento um využívá jen občas, jinak ho skrývá před světem.

Bůh ví, proč mě ten fakt popudil. Doposud jsem Edwarda považovala za úplného tupce, který má v hlavě jen ženské, jde mu pouze o vlastní zájmy a pohodlí. Jenže najednou se zajímal i o mě a ranč. Pracoval a dokázal nebýt pořád tak šíleně protivný. Tohle všechno mě nutilo přemýšlet o Edwardovi jinak než do teď a to se mi upřímně příčilo, protože myslet na Edwarda jako na muže mi přišlo skoro jako jeden ze smrtelných hříchů. Bohužel to nešlo nijak ovlivnit. Byla jsem zajatcem svých hormonů, které se musely zbláznit.

„Dopadlo to dobře, ne?“ poznamenal Edward při vystupování. Bylo to poprvé za celou dobu, co promluvil.
„Hmm.“ Neměla jsem nejmenší chuť chválit ho, byť by si to asi zasloužil, ale… Byla to přece moje záležitost, já jsem měla vyjednat co nejlepší podmínky. Ne on!
„Čekal jsem větší nadšení.“
„Mám se ti snad poklonit a líbat ti nohy?“ vyjela jsem na něj a probodla ho pohledem.
„To nebude nutný,“ zvedl v obraně ruce. „Děkuju by stačilo.“
„Děkuju,“ prskla jsem a těžce odolávala tomu, abych si nedupla.
„Co tě sakra žere?“ volal na mě, když jsem rázovala k domu. „To tys chtěla, abych jel s vámi.“
„Ale neříkala jsem ti, aby ses do toho pletl,“ zaječela jsem.
„Dopadlo to, jak mělo? Dopadlo, tak nevím, proč tak šílíš.“ Všimla jsem si, jak tam Randal stojí a snaží Edwarda nenápadně upozornit, aby mlčel. To mě rozčílilo ještě víc.
„Já že šílím? Já? Já jsem naprosto v klidu, jen nesnáším, když se mi někdo plete do mých záležitostí!“
„Tvých záležitostí? Není ranč náhodou naše záležitost?“ Vypadalo to, že pomalu ale jistě ztrácí nervy. Já už je ztratila dávno.
„Jasně, naše záležitost,“ vykřikla jsem. Strhla jsem si klobouk z hlavy a mrskla s ním na kamínky vysypanou zem. Tak to by bylo. Utekla jsem do svého pokoje, abych se v klidu vyzuřila, ale místo toho jsem se rozbrečela jako malé dítě.

Najednou mi to přišlo všechno tak nějak líto. Chovala jsem se vážně jako blázen. Jako hysterka. Nejraději bych se hanbou propadla do země.

Ten den už jsem nenašla odvahu sejít dolů a ukázat se. Večeři mi paní Brooksová přinesla do pokoje. Starostlivě si mě prohlížela. Prý si nemám dělat starosti, nikdo se na mě nezlobí. To jsou jen hormony. A opět hormony. Je možné využívat je jako výmluvu pro každou pitomost, kterou udělám?

Druhý den už od rána pršelo. S obavami a rozhlížením jsem sešla do kuchyně. Edward nikde nebyl. Zřejmě vyspává. S Randalem, který se mnou mluvil velmi opatrným tónem, zřejmě, aby mě nepopudil a já nedostala záchvat jako předchozí odpoledne, jsem se domluvila co a jak. Chystala jsem se vrhnout na dědečkovu pracovnu. Probrat papíry a účty, udělat v tom nějaký pořádek. Počasí k tomu bylo víc než ideální.

„Randale,“ zavolala jsem na něj ještě, když odcházel.
„Ano, slečno?“ obrátil se ke mně s bodrým úsměvem na tváři.
„Chtěla bych se omluvit za včerejšek. Vůbec nevím, co to se mnou bylo. Chápu, jak vám to muselo být nepříjemné.“ Cítila jsem, jak jsem maličko zrudla ve tváři. Při vzpomínkách na ten včerejšek to ani jinak nešlo.
„Nic se nestalo, slečno. To ty hormony,“ zazubil se a odešel. Hormony… zase.

₪₪₪₪₪

Pracovna byla jeden velký chaos, jak už jsem se mohla jednou přesvědčit. A já udělala tu chybu, že jsem ho ještě zhoršila. Veškeré papíry, které jsem objevila - v šuplících, skříňkách, na stole – jsem naházela doprostřed místnosti na jednu hromadu s tím, že je roztřídím. Představa to nebyla špatná, ale realizace poněkud vázla. Nevěděla jsem, čím začít podle čeho je rozdělovat, protože se tam válely faktury, smlouvy, dopisy, obyčejné poznámky a spousty dalšího.

Začala jsem tedy dělat hromádky, protože jsem nevěděla jak jinak do toho. Zjistila jsem, že něco je staré třeba dvacet let. Takže další úkol… probrat jednotlivé hromady a vyhodit co není třeba.

Od sezení na zemi mě bolela záda. Neustálé natahování a předklánění mi tady nedělalo zrovna nejlíp. Co si počnu, až budu mít břicho? Na chvíli jsem se postavila a prošla se dokola po pokoji, abych si protáhla ztuhlé svaly. A pak zase zpět do práce.

Když mě paní Brooksová zavolala na oběd, neměla jsem hotovou ani polovinu. Možná ani čtvrtinu. S neradostným, možná trochu zoufalým uchichtnutím jsem si představila další spoustu hodin, které tu budu muset strávit.

„Edward jíst nebude?“ zeptala jsem se nedbale.
„Má teď nějakou práci, tak si vzal jídlo s sebou,“ odpověděla mi hospodyně a nabrala mi polévku.
„Práci? Jakou?“
„To se budete muset zeptat jeho,“ usmála se. „Dobrou chuť.“ Jakou Edward může mít práci v tomhle počasí, dumala jsem a mechanickými pohyby si do úst strkala polévku. To je divné. Proč mi Randal nic neřekl?

Tyhle úvahy mi vydržely přes celý oběd, takže ani nevím, co jsem jedla, ale paní Brooksové jsem všechno pochválila, protože bych jinak dostala vynadáno, tím jsem si byla jistá.

Návrat na galeje byl podobně nudný, nekonečný a bolestivý jako předtím. Zívala jsem, podpírala si bradu, pak se mi blbě přebíralo. Bylo to hrozný. V pět jsem si masírovala kříž a přemlouvala se, abych ještě vydržela. Přece to dodělám, nejsem žádný béčko. Ale hromada se vůbec nezmenšovala. Neměla by úměrně s rostoucími kupičkami ubývat?  Fyzice jsem nikdy nerozuměla. Třeba je v tom nějaký zákon nebo podobná hloupost.

Paní Brooksová mě zavolala k večeři, ale já se odmítala zvednout, dokud to nedokončím. Večeře bude za odměnu. Marně mě hospodyně přemlouvala. Pak se urazila a prý budu mít jídlo připravené na talíři, až se uráčím. Uráčím, jen potřebuju ještě chvíli.

Chvíle se poněkud protáhla, a kdyby někdo nezaklepal na dveře, asi bych tam seděla do rána. Roztržitě jsem dotyčného vyzvala ke vstupu a ani nevzhlédla, když se dveře otevřely.

„Nesu ti večeři,“ ozvalo se. První, co jsem viděla, byly Edwardovy ne příliš čisté boty, pak kalhoty, které měl nad kolem roztržené, černé tričko a nakonec jeho obličej. „Vypadáš děsně,“ vysekl mi poklonu, když jsem mlčela.
„Jo?“ Najednou se mi chtělo brečet. Ach jo.
„Jo.“ Koutek úst mu vylétl vzhůru. „Co to tady provádíš?“ Oči jsem měla plné slz. Proč mě tak rozhodilo, že řekl, jak vypadám? Není to jedno?
„Rovnám to?“ zabublala jsem.
„Ty brečíš?“ zeptal se trochu vyplašeně.
„Neee…“ Popotáhla jsem.
„Ježiši, Bello,“ zaúpěl. „No, co je?“ Kleknul si vedle mě.
„Nic.“
„No, tak, nebul. Jdi se radši najíst, já ti tady s tím pomůžu.“ Chytil mě za lokty a jedním tahem zvedl. „Já fakt nevím, co dělat, když ženský brečej, tak kvůli mně, jo?“ přemlouval mě. Otřela jsem si mokré tváře, ale jen proto, aby se tam vešly další slzy. On na mě byl tak hodný.
„Já si to nezasloužím.“
„Co? Večeři? A proč ne?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Včera jsem na tebe byla hnusná a přitom jsi mi pomohl. Nezasloužil sis to,“ vyrážela jsem ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. „Já už to nechci dělat. Bolí mě záda,“ fňukala jsem, ale Edwardův pobavený úsměv mi neušel. „Jsem směsná, já vím.“
„Hele, to by stačilo. Jestli to měla být omluva, tak beru. Už to dělat nemusíš, sedni si sem,“ nasměroval mě k židli, „přestaň brečet a najez se. Já to dodělám.“

Uždibovala jsem jednotlivá sousta a sledovala, jak to jde Edwardovi od ruky. Slzy mezitím uschly a než jsem se nadála, bylo hotovo. Jak je možné, že jemu to šlo tak rychle a já s tím ztratila celý den?

„A je to,“ řekl spokojeně. „Co s tím?“
„Zítra se o to postarám.“ Chvíli bylo ticho. „Já se omlouvám,“ vyhrkla jsem.
„Už ses omluvila.“
„Teď se omlouvám za své nemožné chování. S tím pláčem jsem to přehnala. Máš svatou trpělivost.“ Neříkalo se mi to zrovna snadno, ale nedalo se nic dělat.

Edward si sedl na roh stolu a mírně se ke mně naklonil. „To já občas mívám,“ připustil. Cítila jsem, jak mi prudce buší srdce. Ovanula mě jeho vůně. Proč sedí tak blízko?
„Budu se… budu se snažit ovládat se,“ vydechla jsem.

Jaké by si bylo políbit ho. Jeho ústa se zdála tak blízko. Vypadala tak jemně. Vůbec se to k jeho drsné povaze nehodila.

„To bys asi měla,“ řekl hlubokým hlasem. Jeho oči, byly jako dva smaragdy a neušlo mi, jak najednou ztmavly. Polkla jsem. Kdo má tohle vydržet. Jazykem jsem si přejela přes vyprahlé rty.
„To bych měla,“ souhlasila jsem a pak se stalo nějako věcí najednou.

Vystřelila jsem z křesla, Edwardovy ruce mě přitiskly k jeho tělu a naše rty se do sebe zaklesly, jako když se dva milenci shledají po dlouhém odloučení…

Moji nejmileší čtenáři, moc a moc Vám všem děkuju za hlasy v povídce měsíce, ve třetí místo jsem ani nedoufala. Moc to pro mě znamená a doufám, že Vás nezklamu a povídka se bude těšit stejnému zájmu jako do teď. Ještě jednou jeden velký dík Vám všem.:-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 11. kapitola: