Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 12. Upír nebo vlkodlak?

08.12.2009 (08:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3516×

12. Upír nebo vlkodlak?

Celá netrpělivá jsem u školy na parkovišti vyběhla z auta a zamířila ke Cullenovým, ale něco bylo jinak. Jejich pohledy…Edward…díval se tak nepopsatelně, smutně a zmateně… „Panebože, oni to ví“ napadlo mě a v ten samý okamžik jsem ztuhla uprostřed silnice, bylo mi jedno, to blížící se auto, musela jsem se dívat Edwardovi do očí…musela jsem…

Týt…tydýt…troubilo auto, ale já se ani nehla a pak se to stalo….

Nemohla jsem se odtrhnout od Edwardových očí, nohy jsem měla těžké, jako by byly z oceli. Nedokázala bych se hnout, i kdybych tisíckrát chtěla. Ale chtěla jsem vůbec? Vědomí, že už Edward zná celou pravdu, bylo tak nesnesitelně mučivé. Bylo mi jasné, že za takových okolností, už mě nebude chtít. Všichni Cullenovi budou muset zmizet někam do bezpečí, aby je FBI nedostala a já…já zůstanu bez něj, své lásky a to jsem nechtěla. Pochopila jsem, že bez něj nemá cenu žít a tak jsem se ani nepokusila jakkoliv pohnout.

Stála jsem tam a sledovala měnící se výraz Edwardovy tváře. Najednou se ze smutku se stal strach. Na vteřinu se podíval na auto, které se ke mně blížilo a pak na mně, na mé nehybné a strnulé tělo. Rozběhl se tak rychle, že jsem spatřila jen šmouhu, ale dřív, než se ke mně dostal, bylo pozdě…

„Odpust mi“ zašeptala jsem, ale z mých rtů vyšel jen němý vzdech. Zavřela jsem oči a v mysli si vybavila jeho tvář, tvář, když byl šťastný, jeho úsměv. Z ničeho nic jsem na svém pasu ucítila něco žhavého, paži, která mnou silně a rychle trhla dozadu. Celé mé tělo se vzneslo. Ruce u nohy mi vyletěly do vzduchu a než jsem si uvědomila, co se to děje. Ležela jsem na chladné zemi.

Otevřela jsem oči a spatřila tvář, která se skláněla nad tou mojí. Jacobovu tvář. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se pochopit, co se stalo…Jacob mi zachránil život. Můj Jacob, na kterého se tak moc zlobím, kterého nenávidím, a který mi vstupuje do života vždy, když to nejmíň čekám…Jake. Asi jsem byla ze všeho v šoku, protože mi po tvářích začaly stékat slzy. „Izzie“ „Bells“ zašeptali Jake a Edward zároveň a já si teprve teď všimla, že u mě klečí i Edward. Pořád měl smutný výraz ve tváři, ale tak nějak jiný, než předtím.

Chvíli jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Tehdy mi ještě nedocházela ta tíha okamžiku. To až o několik hodin později. V onen okamžik jsem netušila, že tohle je volba, kterou budu muset řešit ještě tolikrát. Zaváhala jsem a pak …pak jsem padla Edwardovi kolem krku. Pro tentokrát jsem si vybrala…„Odpust mi to, prosím tě odpusť mi. Já jsem to nechtěla, opravdu ne…Miluju tě“ plakala jsem a omlouvala jsem se mu, že jsem mu celou dobu tajila, proč tu jsem, omlouvala jsem se, že jsem jen hnusná, odporná a zrádná krysa, pod taktovkou FBI.

„Já vím, Belli, já vím. Vím, že jsi nechtěla, aby tě to auto srazilo. To se prostě občas stává, že ve stresové situaci člověk ztuhne. Bells, neplakej, to bude dobrý, hlavní je, že jsi v pořádku. Nic tě nebolí, hm?“ „Ne“ kuňkla jsem a koukala na něj jako na blázna. „Tak on si myslí, že se omlouvám za to auto?“ byla jsem zmatená a zřejmě jsem na to i vypadala „Myslím, že pro dnešek máš se školou utrum“ prohlásil Edward, vzal mě do náruče a skrz dav čumilů z řad našich spolužáků, který se kolem nás vytvořil, mě donesl do svého auta. „Jacob“ došlo mi, že jsem mu ani nepoděkovala. Ten jako by mě i na tu dálku slyšel, zavolal „Uvidíme se pak Izz“ zamával mi a dal se na odchod. Bylo to zvláštní, vidět jej odcházet. Ten pocit uvnitř mě. Nechtěla jsem, aby odešel, chtěla jsem, aby byl semnou a přitom jsem milovala Edwarda a chtěla být jen s ním.

„Bells?“ vytrhl mě ze zamyšlení Edward „Hm?“ „Zavezu tě domů, ano?“ „Ne, já…já jsem v pořádku, nechci domů“ protestovala jsem „Tak tě vezmu k nám domů a počkáme na Carlisla, aby se na tebe pro jistotu podíval“ „Edwarde já jsem v pořádku, opravdu“ „Bells, ty sis zřejmě ani neuvědomila, jak tebou ten čokl třísknul o zem…“ „Jacob není žádnej čokl, nevím, co s tím čoklem pořád máš a navíc…zachránil mi život“ „To asi ano, ale pořád je to zablešený psisko…“ „Tak dost, zastav!“ došla mi trpělivost. Vířilo se ve mně tolik emocí a přesto, že jsem Edwarda milovala, nedokázala jsem poslouchat ty jeho urážky na Jacobovu adresu. Vždyť ho neznal, ne tak jako já.

Edward zastavil auto a já aniž bych cokoliv řekla, vystoupila. „Bello, co to proboha děláš, nastup si zpátky, …prosím“ dodal už šeptem a jeho očích se objevil ten samý výraz, jako tehdy na parkovišti. „Nechtěl jsem ho urazit, to jen…ničí mě to, co k tobě cítí…kdybys viděla, na co pořád myslí…“ „Na co?“ trhla jsem sebou a otočila se k němu tak, aby se mi musel dívat do očí „Na tebe…na chvíle s tebou v L. A.“

Tak proto…proto ten Edwardův pohled, nebylo to, že by znal pravdu o mně a FBI, ale věděl o mně a Jacobovi. Musela jsem znát, co všechno ví, co všechno viděl v jeho myšlenkách. „Co všechno víš…“ „Bello, nastup si do auta a promluvíme si o tom doma“ navrhnul a já jej uposlechnula. Nasedla jsem zpátky do Volva a nechala se odvézt do Cullenovic vily.

„Promluvíme si?“ navrhla jsem po půl hodině němého posedávání v jejich obýváku. Esme byla na pracovních pochůzkách, Carlisle v nemocnici a ostatní ještě byli ve škole. Byli jsme doma úplně sami, nikým nerušeni. Měla jsem skvělou příležitost mu všechno říct, ale…

Edward vstal z gauče, na kterém semnou ještě před chvílí seděl a začal nervózně pochodovat po místnosti. „Edwarde nevím, co jsi v té jeho palici viděl, ale nic nebylo…“ napadlo mně, že taky mohl Jacob fantazírovat a tak mohl Edward vidět něco, co se nestalo, i když to Jacob chtěl… „Já vím. Vím, že jsi byla na ulici, když jste se seznámili a on ti pomohl. Vím, že jsi byla součástí jeho gangu a to je právě ono…“ „Jo, jsem zlá holka, to je to…nic pro tebe…nic pro tvůj dokonalej svět“ přerušila jsem jej „Bellinko, to přece není pravda. Na světě není důvod, který by mi zabránil tě milovat, jen…jen o nich prostě nevíš všechno“ „Vím dost, vím o všech vloupačkách, policejních raziích, chladu vězeňských cel“ „Ano, ale nevíš, kdo opravdu jsou…“ zamračil se Edward a posadil se vedle mě. Zadíval se mi do očí a já měla pocit, že zaváhal, jestli mi říct, to, co ví. Rozhodla jsem se mu trochu pomoct, protože jsem byla přesvědčená, že za ty roky vím o klucích z Werevoleves všechno.

„Mě můžeš říct cokoliv, to přece víš…“ zašeptala jsem a prsty mu přejela po ruce. Rozevřel svoji dlaň a nechal mě, abych mu po ní přejížděla prsty a hladila jej. Zhluboka se nadechl a spustil. „Pamatuješ, jak jsme si povídali o způsobech, jak zabít upíry?“ „Jo“ odpověděla, jsem a netušila, co to má společného s gangem „Upír je přirozeným nepřítelem pro člověka a pro upíra, je takovým nepřítelem vlkodlak. Vlkodlaci jako jediní, když nepočítám, že se můžeme zabít navzájem, jsou schopni nám ublížit a zabít nás. Mají za úkol chránit lidi, proti nám, upírům“ „Vlkodlaci? Ale co to má společného s gangem? Počkej a jsou snad ti vlkodlaci tady? Jste v nebezpečí?“ vyděsila jsem se při představě, že by snad měli Edwardovi ublížit „Belli, uklidni se, nemusíš se děsit, nic nám nehrozí, pokud neporušíme smlouvu mezi námi a Quilety“ „Quilety…ale to je Jacobův kmen…pane bože…Werevolves…chceš říct, že Jake je…“ „Vlkodlak…ale ne dlouho, v L. A. ještě nebyl, to až teď, když se vrátili. To je to, co se mi nezamlouvá, přátelíš se s vlkodlakem, ne že by záleželo na tom, že je to náš nepřítel, ale mohl by ublížit i tobě“ „Proč?“ „Ne úmyslně, ale vlkodlaci, obzvlášť pokud jsou jimi tak krátkou dobu jako je Jacob a ostatní, jsou velice nestálí. Stačí jim malý podmět a přestanou se ovládat. Ve vteřině se promění a pak…mají zvířecí pudy a já nechci, aby ti někdo ublížil“ „Taky nechci, aby ti někdo ublížil“ špitla jsem a padla Edwardovi kolem krku. Edward mě pevně objal a levou rukou mi zlehka přejížděl po zádech.

Seděli jsme s Edwardem na gauči, objímali se a já byla vděčná, že mi nemůže číst myšlenky. Kdyby jen tušil, na co myslím, určitě by ho to ranilo. Protože jen, co jsem se dostala z počátečního šoku, musela jsem myslet na Jacoba.

Celý den, co jsem strávila s Edwardem, jsem se snažila na Jakea nemyslet a většinou se mi to i dařilo, ale po návratu domů jsem neměla stání. Meg ani Joe naštěstí nic nezpozorovali a ani mi nebránili, když jsem jim kolem desáté večer oznámila, že jdu ven. Určitě doufali, že jedu ke Cullenovým, ale mýlili se, jela jsem jinam...

Svoje autíčko, které mi během dne Alice dopravila k domu, jsem zaparkovala jako posledně. Cestu jsem už znala i po tmě a tak jsem se štěrkem vydala k jeho domu, ale všechna světla byla zhasnutá. Kde jen Jake a jeho táta můžou být? Nakoukla jsem do okna v přízemí, v pokusu zjistit, jestli třeba jenom nespí...

"Hledáš někoho?" ozvalo se mi zazády a já se tak lekla, že jsem nadskočila "No tak Izz, copak straším? Nebo se mě teď snad bojíš, když už víš, co jsem zač?" uchechtnul s Jacob."Hahaha moc vtipný. Přišla jsem ti jen poděkovat za ten dnešek" řekla jsem vzdorovitě a dodala "Tak díky...měj se" a chtěla odejít pryč, jenže Jacob mi zastoupil cestu "Tohle není všechno, co jsi chtěla..." "Jak to můžeš vědět? Taky čteš myšlenky nebo co?" "Nemusím ti číst myšlenky, abych poznal, že ti něco je. Na to tě znám moc dobře Izzie" "To si jen myslíš Jacobe, vůbec mě neznáš..." "Ne vůbec ne, vůbec tě za ty roky neznám, fakt...To Edward, ten tě zná líp, že?" "Ví, jaká doopravdy jsem, narozdíl od tebe" "A ví taky, proč si tu? O FBI?" "Ne! A ty mu to neřekneš, protože ti do toho nic není" "Je mi do toho hodně Izz! Co pak sis toho ještě nevšimla?" "Jako čeho? Že se mi pořád pleteš do života a nechceš mě nechat, abych byla šťastná?" "Izzie s tou pijavicí nebudeš nikdy šťastná. Ty jednou zemřeš, on ne...Navíc, co si myslíš, že se stane, až zjistí, proč jsi tu? Myslíš, že ti bude věřit, že ho miluješ?" "Zmlkni!!! Nechci tě poslouchat a uhni mi z cesty" strčila jsem do něj vší silou, ale Jake se ani o milimetr nepohnul. "Izzie, já ti nechci ubližovat, to přece víš, jak můžeš říct, že nechci, aby byla šťasná?" zašeptal a udělal krok směrem ke mně "Nepřibližuj se" "Nebo co?" zakřenil se a udělal další krok, taže stál těsně u mě. "Tohle" vydechla jsem a vlepila mi facku. Ovšem Jacobovu reakci jsem nečekala. Místo aby se zlobil nebo mi to vrátil, mě popadnul a vášnivě políbil.

Snažila jsem se do něj bušit pěstmi, ale nakonec jsem se se podvolila, protože...protože to bylo tak...bože no...líbilo se mi to...Bylo to tak jiné, než s Edwardem, který se bál aby mi neublížil, zatímco Jake byl tak vášnivý a jeho rty tak žhavé, stejně jako ruce, kterými mě hladil po tváři a po těle.

Stáli jsme tam jakou dobu a líbali se jako smyslů zbavení, než....

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 12. Upír nebo vlkodlak?: