Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 21

31.05.2015 (16:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1166×

Notnou chvíli bylo ticho, potom se ovšem ozvala znovu ona.
„Proč jsi přijel?“

„Dobrá otázka,“ zašeptal Edward, ale na ni se nepodíval.

„Tak proč?“ trvala na odpovědi.

„Protože nám volala Alice, že budeš potřebovat zachránit. A nikdo jiný to udělat nechtěl.“

„Chápu,“ řekla hořce. „Jsem vetřelec. Ovce mezi vlky...“

„Člověk mezi upíry,“ opravil ji a na tváři se mu objevil kyselý úšklebek.

Naštěstí pro oba netrvala cesta dlouho, takže Isabella nestačila usnout. Přesto ji ale Edward pro jistotu vzal do náruče a odnesl do jejího pokoje. Pro tuto chvíli za ni zodpovídal a rozhodně nechtěl, aby se jí něco stalo, protože byla hostem jeho otce, jehož si skutečně vážil, a on by mu neodpustil, kdyby opilá spadla se schodů a omylem se třeba i zabila. Nevěřil, že by něčeho takového byla schopná, protože obvykle problém s koordinací nemívá, ale jak už se mnohokrát přesvědčil, je důležité nepodceňovat opilé jedince, protože jsou schopni věcí, které by za normálních okolností neudělali.

„Zavinila jsem rozvod svých rodičů,“ postěžovala si, když ji položil na postel a sám usedl do křesla na druhé straně pokoje.

„Poloupíři zase jejich smrt, aspoň tedy u matek. Rozvod neznamená konec života,“ pronesl s naprostým klidem, jako by se snad jednalo o nějakou banalitu. Isabella to viděla jinak. Bála se o otce, protože neuměl vařit. Jeho matka měla alespoň někoho, kdo na ni může dávat pozor, ale on žil sám, společnost mu dělali v práci kolegové a doma televize a mikrovlnka. Otřásla se odporem, když si vzpomněla na to vcelku nedávno shlédnuté video.

Stalo se toho tolik od doby, kdy se dostala do vyšetřovacího týmu.

„To neznáš mého otce,“ řekla tiše a nechala vzpomínky na doby dávno minulé, aby jí zaplavily celou mysl jako velká voda a zanechaly za sebou stejně rozsáhlou emocionální spoušť.

„Policejní náčelník Swan...“ začal odříkávat Edward zpaměti, zatímco Isabella opětovala jeho klidný pohled svým ustaraným. „...se oženil se svou prací. Bydlí stále ve stejném domě, ze zvířat má rád akorát ryby, a to na talíři po úspěšném lovu... Dost času tráví ve tvém pokoji. Stále doufá, že se jednou vrátíš...“

To už Isabelle po tváři stékaly slzy. Chtěla něco říct, ale namísto toho z ní vyšel pouze vzlyk.

„Bello,“ oslovil ji po chvíli štkavého mlčení. „Co sis vůbec myslela, když jsi odešla?“ Snažil se, aby to neznělo naštvaně nebo vyčítavě. Osobně byl přesvědčený, že sama sebe potrestala více než dostatečně. A to její pití bude mít ještě ráno dohru.

„Nic jsem si nemyslela. Chtěla jsem se jenom projít, ale nepomohlo mi to pročistit hlavu, jak jsem potřebovala. A pak jsem potkala bývalé spolužáky a ti mě poslali do toho baru, kde obsluhovala Jessica.“

„Tak dobře, Jessica. A koho jsi ještě potkala?“

„Ty čtyři kluky v autě – Tyler, Mike, Eric a Connor. Ostatní jsem neznala.“

„Budu se na ně muset podívat, abych zjistil, jestli tě poznali. Může to chvíli trvat, protože budu muset také na lov. Naštěstí pro mě, ale bohužel pro tebe, máš teď v krvi dostatek alkoholu, aby to zředilo tvou vůni. Ale nepotrvá dlouho a vše bude při starém.“ Zvedl se k odchodu, ale potom se zarazil a znovu se podíval na ni.

Seděla na posteli, nohy schované pod přikrývkou a potřásala hlavou do rytmu hudby, jež on neslyšel. Blond vlasy se jí vlnily po ramenou a zádech a některé prameny kopírovaly pohyby hlavy. Oči měla zavřené.

„Bello?“ oslovil ji. Čekal mnoho, ale tak pronikavý pohled od tolik opilého člověka opravdu ne. Opětovala mu upřený pohled a pokýváním hlavou ho pobídla, aby pokračoval.

„Jdu na lov a ty se pokus neumřít,“ řekl, když za sebou vcelku sebejistě zavíral dveře jejího pokoje, ale jeho hlas prozrazoval skutečnou starost.

Když se Isabella ráno probudila, měla sice všech pět pohromadě a díry v paměti žádné, ale kdyby ne, myslela by si, že poslední týden strávila tréninkem o přežití – bolela ji hlava, jako by dva dny nepila a tělo měla rozlámané, jako by spala na větvi a ne v té nejpohodlnější posteli, jakou si mohla přát. Byla zvyklá na ledasco, ale její současný stav ji natolik překvapoval, že ani nevnímala, že není v kuchyni sama.

Až když si sedla za stůl a za sebou uslyšela mužský hlas, trhla sebou a překvapeně se otočila. Laurent se opíral o kuchyňskou linku a vypadal tak zaujatě její osobou, jako by snad poprvé viděl člověka.

„Smím nabídnout... něco k snídani?“ zeptal se s úsměvem a ledabyle mávl rukou do prostoru.

„Kafe,“ vydechla ztěžka, opřela si čelo o stůl a ruce svěsila k podlaze.

„Těžká noc?“ Jeho předtím příjemný přízvuk jí rezonoval do nejhlubších částí mozku, o nichž dosud nevěděla, že je má. Zamručela na souhlas, protože její hlas zněl ještě hůř.

„Jakou kávu?“ zeptal se, zatímco lidskou rychlostí procházel všechny skříňky v místnosti.

„Černou jako moje duše...“

„A hořkou jako život sám,“ dopověděl a rychlost jeho počínání přešla do upířího módu. „Pokud je na tobě něco černého, tak je to spíš svědomí,“ prohlásil zamyšleným tónem.

„A také asi tvoje vlasy,“ dodal, když před ni po chvíli stavěl hrnek černé, kouřící a hutně vonící tekutiny. Poděkovala mu a sáhla na horký hrnek. Vyjekla a ucukla rukama dozadu, přičemž s sebou vzala i ten hrnek a kafe si vylila do klína.

Hrnek skončil rozbitý na střepy na zemi a Isabella ze sebe bleskově svlékla kalhoty. Laurenta nenapadlo nic lepšího, než že jí na popálené nohy přiložil své ruce.

„Ještě že bylo rozpustné,“ prohlásil, jako by se nechumelilo a vybídl Isabellu, aby se posadila. „Nic tam mít nebudeš, reagovala jsi opravdu rychle.“

„Myslím, že mě právě opustila kocovina.“ Její hlas už nezněl malátně, teď byla v šoku. „Další kafe raději riskovat nebudu.“ Zasmál se.

„Chceš raději čaj?“

„Dám si jenom vodu,“ odpověděla, vyskočila ze židle, vyhnula se střepům a z otevřené skříňky si vzala sklenici. To se již obešlo bez dalších nehod.

Chladná voda jako by pronikala do každé buňky jejího těla a okamžitě ji regenerovala. Vracela se zpět do normálu a vychutnávala si ten pocit.

Vtom ji napadlo, že by se mohla jít podívat, jestli někde nenajde něco, čím by si ukrátila čekání. Nejlépe nějakou dobrou knihu. Otočila se od dřezu, kde nechala prázdnou sklenici, a vrazila do Laurenta, který kolem ní procházel se střepy od hrnku, aby je vyhodil do koše na druhé straně místnosti. Střepy naštěstí neskončily znovu na zemi, protože je držel dostatečně pevně, ale to ji neochránilo před říznutím.

Oba sebou trhli a Laurent v mžiku zmizel z místnosti i se zbytky hrnku a kapkou její krve na jednom nich. Ačkoli opět zareagovala pohotově a poraněnou ruku strčila pod tekoucí vodu ve dřezu, vůně čerstvé krve se zakrátko linula celým domem.

Shora se ozvalo několikeré zavrčení, pak rána a Isabellu na kůži zastudil závan větru. Poté ji pohltila milosrdná tma. Poslední, co slyšela, bylo vyzvánění telefonu a naléhavý hlas.

„Já věděla, že to bude průšvih! Říkala jsem Carlisleovi...“

Snažil se ovládat, ale ona opravdu tak nádherně voněla. Dokud měla krev schovanou pěkně pod kůží a on se mohl jen bránit představám, jak asi chutná, byl si jistý, že bude schopen zvládnout její přítomnost, aniž by jí ublížil. Jakmile však pocítil tu vůni, už nebylo cesty zpět. V posledním příčetném okamžiku, než ho naplno pohltily instinkty lovce, ji jedním přesně mířeným slabým úderem uvedl do bezvědomí. Alespoň to pro ni mohl udělat – zařídit, aby netrpěla, zatímco z ní vysával život.

Netrvalo dlouho a cosi ho oddělilo od jeho kořisti, od té lahodné chuti, která mu opět vlévala energii do žil a připomínala, že je pro co žít. Zavrčel a chtěl se k ní opět dostat, ale to už si skrz rudou clonu všech potlačovaných a ukrývaných emocí, které se vyderou na povrch spolu s instinkty lovce, razil cestu i známý, vemlouvavý hlas. Vlastně byly dva. Každý k němu přicházel z jiné strany. A navíc ho kdosi tiskl natolik pevně, že se nemohl ani hnout.

Rosalie a Kate ho držely každá za jednu ruku, nohy měly propletené s jeho a obě k němu promlouvaly tichým hlasem. Nakonec Rosalie umlkla a mluvila jen Kate.

Skrze zvíře v něm si slova jen těžce razila cestu, natož aby byla pochopena, ale jakmile se dalo na ústup zpět do nejzazšího kouta jeho temného já, začínala mu dávat smysl. Přistihl se, jak těžce oddechuje námahou. Uvědomil si, že stojí v útočné pozici. Konečně se podvolil a všechny ruce i nohy rázem zmizely. Původně zlaté oči, které se během okamžiku proměnily na černočerné propastné hlubiny, z nichž není návratu, nabraly nyní křiklavě nachový odstín a zračily se v nich výčitky a obavy.

„Zůstaňte tady,“ přikázala Rosalie poněkud mírněji, než by od ní v této situaci očekával, a okamžik nato zmizela v Edwardově pokoji. Tam zřejmě byla odnesena Isabella.

Neklepala, věděla, že není možné si nevšimnout, že vešla.

„Pojď sem a pomoz mi,“ nařídil jí bez jakýchkoli emocí či zdvořilostí. Byl příliš zaneprázdněn, aby se na ni jen podíval. Věnovala pohled Isabelle ležící na jeho posteli. Nebo aspoň tomu, co z ní zbylo. Byla bledší než obvykle, rána na krku se sice zacelila, ale měla zavřené oči a pod nimi tmavé kruhy. Podivný trhavý zvuk a neutuchající vůně její krve ji přiměly pochopit, co to Edward dělá. Stál po Isabellině levém boku, sklonil se k její ruce a kousl ji. Rána se okamžitě zacelila.

Nyní jí došlo, že nebylo možné ji zachránit, a tak se snaží alespoň uspíšit celý proces větším množstvím jedu v jejím těle. Přistoupila k ní z druhé strany a s odporem a zároveň chtíčem se na tu lidskou holku zahleděla.

Nebyla ztělesněním ideálu krásy, ale ani ošklivá. Svým způsobem jí připadala okouzlující, nebo přinejmenším zajímavá.

Bála se, že když jednou ochutná lidskou krev, nebude moci přestat. Zadívala se na tu podivně bílou ruku s modrými žílami na zápěstí a zjistila, že to chce aspoň jednou v životě zkusit. Vždyť celá její existence je jen o odříkání. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a kousla.

Nebyla schopná dát dohromady souvislou větu ani v myšlenkách, prostě jen byla. Jakýsi červený opar nenápadně vyplouval z ní samé, až hrozil ji plně pohltit. Zpět do reality ji dostalo hrozivé zavrčení, které se jí ozvalo přímo u ucha. To rudé cosi se zachvělo a ponouklo ji bránit se.

Vztekle upustila Isabellinu ruku a spěšně odkráčela stále ještě otevřenými dveřmi. Chtěla vědět, jak to vypadá s Laurentem a doufala, že ostatní jsou už na cestě domů, protože s Edwardem bude příštích několik dní k nevydržení.

Iss… Tak dlouho už ji neviděl. Je zavřený v nějaké díře a navíc s tím žlutookým strašidlem… A ten ocas!

Představil si, jaké by to bylo, kdyby se zase potkali. Přál by si, aby byl podzim. To roční období měla vždy nejraději. Ráda se procházela uschlým napadaným listím, protože krásně šustilo. A byly ho všude hromady, do kterých jako děti skákali. Vzduch by voněl posledními zbytky léta, zatímco klesající teploty po ránu by ohlašovaly příchod zimy. Třeba by měli štěstí a viděli by také západ slunce nad mořem. Možná by i zažili celý slunečný den. Pokud ne, vzal by ji a odvezl někam, kde slunce svítí pořád.

Měla by opět hnědé vlasy nebo by byla ještě blond? Pokud by to záleželo na něm, mohla by mít klidně růžové nebo modré vlasy a pořád by to byla jeho Iss. Vzal by ji za ruku, políbil, nakonec by ji určitě objal. A co kdyby mu polibek vrátila...?

Trhl sebou a pátral po tom, co ho vzbudilo. A zrovna když se mu zdálo o ní! Ležel na břiše, takže zvedl hlavu z poslintaného polštáře a uviděl ten hrozný ocas. V pozadí zaznamenal zbytek Matta.

„Měl bys vstávat,“ oznámil mu a jeho žluté oči zajiskřily.

„Proč?“ zeptal se Jake nevrle.

„Stěhuješ se, tak sebou hni,“ vložil se do hovoru strážný a vypadal asi stejně dobře naladěn, jako se Jake cítil. Zavrčel, ale zvedl se, i když se odmítal vzdát té deky, která ho tak pěkně hřála. Pomalým, vratkým krokem se vydal ke strážnému, který mu mezitím otevřel. Dále byl pak směřován slovy kamsi úplně pryč, zatímco mu na záda mířila jakási zbraň, o níž nic nevěděl. Prošli mnoha dveřmi s nejvyšším zabezpečením, až se zastavili před jinou řadou cel v úplně jiném bloku, možná i jiné budově.

Tyto byly ze tří stran zděné se zamřížovanou pouze tou částí, kudy vedla chodba, po níž právě šli. Dost nevybíravě ho strčil do cely a zabouchl za ním posuvnou část mříží.

Jake vzdychl, přitáhl si deku blíž k tělu a lehl si na úzkou postel. Opět se ho začala zmocňovat třesavka. A taky panika.

Co s ním teď bude? Cítil se opuštěný. Matt byl sice blázen, ale aspoň vedle něho mohl žít s vědomím, že v téhle šílenosti není sám. Budou na něm dělat další testy? Co všechno ho ještě čeká? Má vůbec šanci přežít? A když přežije, co přijde pak? V nějaké vysvobození už těžko mohl doufat. Na to byl příliš nenormální. A oni to věděli. Jediný, kdo by ho mohl hledat, je Iss. Ale ta má teď mnohem víc jiných starostí, než dumat nad tím, kde je právě teď on.

Z jeho myšlenek na pomalou a osamělou smrt ho vyrušil tenký hlásek ozývající se zpoza stěny cely, ke které už se strážným nedošli. Nacházela se na samém konci slepé chodby.

„Ahoj,“ řekl kdosi. Podle hlasu dívka. Ten ocasatý podivín o někom mluvil... Jasně, už si vzpomíná!

„Ty jsi Jenny, viď?“ zeptal se.

„Ano.“ Jasné, prosté, neomylné.

„Jak dlouho už tu jsi?“ Chtěl se zeptat na mnohem víc věcí, třeba na to, jestli je opravdu zčásti upírka. Ale byl na to příliš unavený. Poslední dobou potřeboval hodně spát. A také hodně jíst, ale tady si mohl dle libosti dopřávat pouze to první, protože nikdo nechápal, co se s ním děje.

Slyšel, že na něho Jenny mluví, ale vůbec nevnímal, co říká. Opět se propadal do těžkého spánku a doufal, že tentokrát ho nikdo budit nebude.

Nevěděl, kolik uplynulo času, když se vzbudil, ale byl si jistý, že je dostatečně vyspalý na to, aby vydržel několik následujících hodin vzhůru. A třeba si i popovídá s Jenny, když je jediný, s kým může ona mluvit. A kdo ví, kdy naposledy mluvila s Mattem. Je tu vůbec ještě někdo?

„Jenny?“ zavolal do ticha a doufal, že ho uslyší. Nebo že ji mezitím někam nepřesunuli. Ale jaký by potom mělo smysl to jeho stěhování?

„Jsem tu,“ odpověděla, jako by slyšela jeho myšlenky.

„Hmm… Jak se máš?“ vypadlo z něho po chvíli přemýšlení. Chytré, jen co je pravda! S lidmi mu to obecně příliš nešlo, ale to, co předvádí tady přes zeď, je vážně fiasko.

„Asi dobrý… aspoň myslím.“ Znělo to, jako by o tom vážně přemýšlela. Jako by jí tu otázku již dlouho nikdo nepoložil.

„Co tu vůbec děláš? A jak dlouho tu jsi?“ Vzpomněl si, že již jednou se jí na to ptal, ale odpovědi se ve své paměti nemohl dopátrat.

„Za těch padesát let, co tu jsem, jsem prošla mnoha různými testy. To je asi tak ve zkratce všechno. Čas si krátím přemýšlením nebo mluvením, s kým se dá. Přeci jenom toho tu mnoho dělat nejde. Ani číst nebo psát mi nedovolí. A víš, co mi chybí nejvíc?“

„Nevím.“ Ve skutečnosti ho napadlo hned několik věcí, ale více ho zajímalo, co chybí jí.

„Slunce. Už jsem ho neviděla, ani nepamatuji. Vlastně ani nevím, jestli se na něm třpytím.“

„Takže jsi vážně upírka?“ zeptal se užasle.

„Jen zčásti. Otec byl upír, matka poloupírka. Byli zabiti vládci upírů, protože si při pohledu na mě mysleli, že stvořili nesmrtelné dítě. Potom mě skryli jejich přátelé, aby mě vládci nenašli –“

„A jak ses dostala sem?“ Nechtěl jí skákat do řeči, ale nemohl si pomoct. Chtěl ji poznat, jak jen to šlo. I kdyby jenom pro ten pocit.

„Jednou jsem si postavila hlavu, jak už to dospívající dělají. Utekla jsem od nich a cestou jsem zabloudila do jednoho města, které bylo shodou okolností nedaleko odsud. Celý svět se ještě vzpamatovával z války a teprve začínal žít. Mladí lidé byli plní odhodlání a hrdinských činů na počest padlých vojáků. A rádi pili.

Jeden takový mladík se rozhodl, že když se mu nevydám dobrovolně, vezme si mě násilím. A protože jsem neměla nikoho, kdo by se mě zastal, musela jsem se bránit sama. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem něco takového dělala. Neodhadla jsem sílu, když jsem ho od sebe odstrčila. Dopadl na zem daleko ode mě a začal krvácet. Měl mnoho zranění a jistě by nepřežil. Ale nejhorší bylo, že když jsem ucítila krev, neodolala jsem a musela jsem se nakrmit. To mi bylo vlastní, a tak jsem se pohroužila do svého pravého já a zapomněla na všechno okolo sebe. A to byla chyba. Ten kluk tam nebyl sám a mě nachytali, jak nad ním klečím a od pusy mi kape krev. Jeho přátelé vytáhli zbraně a přiměli mě jít s nimi. Na policejní stanici mě zavřeli do cely a nechali mě tam několik dní. Myslela jsem si, že uteču, ale jeden z vládců upírů z Volterry za mnou přišel hned druhou noc a řekl mi, že pokud nechci, aby upíři, kteří mě chránili, zemřeli, zůstanu tady a dokud si pro mě sám nepřijde, budu snášet všechno, co se mnou budou ti lidé chtít dělat…“

„To je strašné.“

„Myslím, že věděl, co mě čeká. Dost možná na tom měl i svůj podíl. Od té doby nemám žádné zprávy, už mě nenavštívil. Ani nevím, jestli ti mí dva upíři ještě žijí, takže vlastně nemám ani pro co žít. Kdyby totiž mohli, přišli by pro mě.“ Snažila se znít věcně, ale do všech dávno minulých hrůz se natolik vžila, že se jí na konci zlomil hlas a potom už jen tiše vzlykala. Jake na druhé straně popotáhl.

„Rád bych řekl, že mě mrzí, že tu jsi… Asi to bude znít sobecky, ale jsem rád, že jsme se potkali. Myslím, že toho máme dost společného…“

„Vážně?“ zeptala se se stopou pochyb v hlase.

„Můj příběh je o něco nudnější než ten tvůj, ale přesto bych byl rád, kdyby sis ho vyslechla…“

A tak začal Jake vyprávět, jak to s ním bylo, kde vyrůstal, jak se dostal sem… Nakonec jí řekl i o Isabelle a o tom, že doufá, že se s ní ještě setká. Upřímně si to přál a věřil, že se to dříve či později vyplní.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 21: