Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 9.

09.05.2010 (07:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3490×

9. Nečekané

„Bello, vezmu tě domů, přeci je jen tma. Nechci, aby se ti něco stalo,“ zavolal hlas Edwarda. Nešla pochopit ta část věty, kdy říkal, že nechce, aby se mi něco stalo. Vždyť on ubližuje jeho chováním mně.

„Ne, díky. Musím si něco promyslet v hlavě,“ odpověděla jsem rázně.

„Vždyť neznáš cestu,“ zavolal nešťastným a zdrceným hlasem.

„Prdnu to přes zdejší les a už se nějak doplahočím domů. Nemusíš mít o mě strach. Co by se mi tak mohlo stát,“ zvolala jsem už zdálky a šla si to lesem.

Edward:

Doma večer se Alice s Rose chovaly velice divně. Chránily si přede mnou své myšlenky, což bylo podezřelé. Alice si opět přehrávala americkou hymnu do somálštiny a Rosalie? Ta zas přemýšlela jen o nové módě a né o Emmettovi. Něco mi tajily a já na to hodlal přijít. Jenže štěstí mi nepřálo.

Večer Carlisle jen tak na oko prohodil, že v nemocnici byla Bella. Mou reakcí na tenhle podnět bylo ztuhnutí. Už jsem si myslel, že jak šla pěšky domů, něco se jí stalo.

Carlisle už dál nechtěl pokračovat v řeči, tak to raději utnul. Věděl o mém vztavu s Bellou a tížil na to, abych se jí už konečně omluvil.

Já si dělal výčitky svědomí, že se jí kvůli mně něco stalo.

Ráno Alice odjela brzo, prý jela vyzvednout Bellu. Chtěl jsem jet s ní, ale ona mi to zakázala. Prý bych jen všechno zhoršil. Takže do školy se jelo s Emmettovým jeepem.

Za deset devět došla Bella na parkoviště, a to opět pěšky. A já si zase vyčítal, že jsem to ještě neutnul a neomluvil se.

Hned šla za Rose a Alice. O něčem žhavě diskutovaly a já to radši ani neodposlouchával.

Hodiny ve škole ubíhaly celkem rychle. Jen před matikou to bylo horší.

Před matikou jsem ji zachytl.

„Tak co? Kde máš auto?“ optal jsem se jen tak na oko.

„Ále, Charlie mě doma seřval a párkrát po mně šlehnul holí přes tu holeň, bok a povedlo se mu trefit i levou ruku. Jinak je v opravně a budu platit dost tučné peníze,“ řekla s až moc velkým klidem a já jen třeštil oči, že to vzala tak v klidu.

„A to se na něj ani trochu nezlobíš, že ti ublížil? Klidně ti to zaplatím, protože je to přeci jen moje vina,“ pověděl jsem a v zápětí jí nabízel pomoc, protože to bylo kvůli mně. Mluvil jsem s lítostí v hlase.

„Ne, nezlobím. Sama jsem si způsobila to, co se mi stalo s tím autem. Kdybych neprovokovala, nestalo by se. Navíc, nikdy nemůžeš litovat toho, co jsi udělal, v tu chvíli to bylo pro tebe to nejlepší. Takže si zatím stůj, co stůj. A to já přesně dělám.  Platit nic nemusíš, musím se o sebe starat sama a platit za své špatné činy. A teď kdyby si mě omluvil. Musím na hodinu.“ Zas mluvila velice klidně, jen v hlásku měla jistou vinnu, která nebyla její.

„Bello, počkej…“ křiknul jsem na ni. Ta jen negativně zakroutila hlavou a už si to kráčela do třídy směr k Alice. Hodina překvapivě utekla rychle.

Po ukončení školy jsem se vydal na svou louku přemýšlet a zpytovat o svých předešlých činech, kterých jsem velice litoval. Po zpytaci mě čekal ještě lov.

Když jsem přišel domů ani jsem si nevšiml, že je u nás návštěva. Byla to Bella. Raději mě mé nohy odnesly do pokoje, který mi náležel.

Automaticky má ruka našmátrala zapínání od hifi-věže a spustila CD, které v ní leželo.

Po zapnutí se ozval veliký randál, až jsem z toho spadl na podlahu. Bylo to techno, což já nemusel.

„Co jste to udělali a kde vůbec je klasická hudba. Tenhle randál nehodlám poslouchat,“ rozkřiknul jsem se rozhořčeným hlasem ze schodiště.

Esmé se rozbila váza a seřvala nás za ten kravál, co se stal. Poslala nás k televizi, abychom si zapnuli raději sportovní kanál, než ji tu opruzovat.

Po zapnutí televize se má mysl zasekla. Nikde nebyl sportovní kanál.

„Kde je sport. Nemáme sportovní kanál, a to za půl hoďky dávají mistrovství světa v těžké váze.“ Tohle nešlo jen tak přehlížet.

Emmett se rozkřičel a pověděl své pocity poté, co zjistil škodu. Plácnul velice nehodící se věc před člověkem. Všichni náhle ztuhli. Čekalo se, jak zareaguje Bella. Naštěstí si z něho vystřelila.

„Co se tedy stalo s těmi programy, sakryš,“ bědoval jsem. Pak mě něco napadlo.

„Že by… ale to né… tak s tebou si to ještě vyřídím,“ mumlal jsem si pro sebe.

„Bello, mohl bych si s tebou promluvit? O samotě?“ Myslel jsem si, že je to právě ona tím viníkem.

Dovedl jsem ji na zimní zahradu a začal vyjednávat o předešlých událostech.

„Bello, proč tohle děláš?“ Nešly číst její myšlenky, tak hned se muselo s pravdou ven.

„Proč to dělám? Ty se mě ptáš na takovou stupidní otázku. Proč to dělám?“ říkala s důrazem na každé slovo. Hlava automaticky kývla, kladnou odpověď, proč se ptám.

„Protože to jsi byl ty, kdo si jakoby první začal. Tenisovej míček pamatuješ? Letěl od tebe. Já následně musela do nemocnice, což jsem se nedivila, stejně tam bývám dost často. Pak přibouchnutí dveří před nosem. Dál snad ani nemusím říkat, jak to šlo za sebou. Ty věci dělám proto, aby tě už konečně napadlo, že ses taky mohl omluvit. Omluva a konec. Nemusel by sis dělat škodu s pomstami. Hele, já na tohle nemám žaludek. Myslela jsem si, že se dokážeš omluvit… nic. Oplácím ti to, protože doufám, že si někdy uvědomíš, že by ses taky mohl omluvit a nedělat, že se nic nestalo,“ vypověděla mi všechny své pocity a jen čekala, jak zareaguji.

„Bello, strašně…“ Chtěl jsem se už konečně omluvit, ale přerušil mě zvuk zvonícího telefonu.

S omluvným kukučem ho zvedla. Pak se omluvila, že musí jít okamžitě domů. Chtěla jít pěšky, a to se mi nelíbilo. Nabídl jsem jí odvoz a doufal, že přijme. Nepřijala a šla pěšky se slovy, co by se jí tak mohlo stát v lese. Nehodlal jsem riskovat, že se jí něco stane. Proto jsem jí neslyšitelně následoval až domů.

Sice jí to trvalo déle, než došla domů, ale já to chápal. Neznala cestu, tak chvíli bloudila lesem. Když došla do svého pokoje, jen se šla osprchnout a hned lehnout. Počkal jsem, až usne a vskočil jsem do jejího pokoje a pozoroval, jak spí.

Mumlala ze spaní slova, která nemohl rozpoznat ani upír. Jednou vykřikla „Mikeu, nech mě být.“ To se mi nelíbilo. Sice to byl zlý sen, ale on se do něj vkradl. Pak přišlo nečekané.

„Být s Edwardem o samotě.“ V tu chvíli mi mrtvé srdce zaplesalo radostí, že i já mohl být v jejím snu. A možná s jinou rolí, než Mike.

Zanedlouho se začalo rozednívat a já musel jít domů.

Na cestě domů

Bella:

Utíkala jsem lesem. Docela dlouho mi trvalo, než se objevil náš dům přede mnou. Charlie už spal a já se chystala také, jen po sprše.

Ráno mě probudilo klapání dešťových kapek na skleněnou okenní tabuli.

Když se mé plíce naplno rozjely, můj nos zavětřil příjemnou mužskou vůni. Mé podvědomí vědělo, že už ji cítilo, ale nemohlo si ji zaškatulkovat, od koho mohla pocházet.

Jen mi bylo divné, že to nebyla vůně od Charlieho. „Jáj, je ráno a já tu rozebírám cizí vůni. Co se to semnou sakryš  jen děje?" Pomyslela jsem si v mysli.

Před školou se mnou chtěla mluvit Rose. Netušila jsem, co by po mně mohla chtít, tak jsem šla za ní do malého parčíku před školu.

„Bello, chtěla bych ti vysvětlit mé předešlé chování. Jistě ti přišlo divné, že jsem se ze dne na den tak změnila, jen mě prosím neodsuzuj. Všechno do nejmenších detailů ti vysvětlím,“ mluvila velice pomalu.

„Zajisté, jen mluv, Rose,“ odpověděla jsem na její předešlou otázku.

„Já tě moc nemusela, protože si mi připadala taková divná. Jen Alice s Edwardem měli na tebe jiný názor. Přišla jsi mi taková namyšlená, i když nebyl důvod si to myslet. A ještě jedna a hlavní věc. Jen se nelekni. My jsme …“ V tom jí přerušil křik Alice. Přiběhla k nám.

„Ahoj, holky, Rose pojď, musím si s tebou promluvit,“ vůbec jsem nechápala, co tak zase najednou chce probírat.

Rosalie:

Chtěla jsem Belle říct, s kým že má tu čest. Ale to k nám vtrhla Alice a nejspíš měla vážnou myšlenku, aby mi ji mohla povědět. Došly jsme ke školnímu skladišti a ona spustila.

„Rose, to si jí opravdu chtěla říct, kdo vlastně jsme? Vždyť by se nás mohla bát. A navíc jí to chce povědět Edward. Neviděla jsem, jak by zareagovala, ale myslím si, že kladně ne.“

„Ale prosím tě, Alice, tak už by byla konečně po dvou měsících v obraze. Nejspíš si všimla, že jsme jiní. To děvče je velmi všímavé. Takže nevidím důvod jí to neřikat,“ objasnila jsem jí situaci.

„Prosím, jen to nech na Edwardovi. Dost se bojí, jak to přijme.“ To už jsme odcházely do budovy školní.

Bella:

Celé dopoledne, až do oběda, probíhalo v klidu. Před chodbou do jídelny mě odchytl Mike.

„Čau, kočko, přece jsem říkal, že s tebou něco udělám. A teď je vhodná chvíle.“ To už mě držel pevně až násilně za loket a táhl do školního skladiště.

Byla už tam připravená židle a já nechtěla vědět, co se stane dál. Pěvně mě k ní přivázal konopným provazem. Dost to škrtilo. Začal mi stahovat mikinu a pak tričko. Radši jsem ani nekřičela, protože by mi mohl ublížit více než teď. Už mi stáhnul i sukni a začal mě hrubě líbat. Začala jsem plakat, proč zrovna já, a proč zrovna teď. Polibky, jestli se jim tak dalo říkat, jsem mu neoplácela. Když v tom se ozvalo velké zadunění dveří a tam stál…

Edward:

Byl jsem na obědě a jen tak letmo uslyšel Mikeovy myšlenky. Jak nechutné.

Chtěl Belle ublížit, jak fyzicky, ale i psychicky. Chtěl ji totiž… zná… sil… nit. Ani jsem to nedokázal vyslovit v myšlenkách. Rychlým krokem jsem vyšel ze školní budovy do skladiště. Zaslechl jsem mým citlivým sluchem, že Bella pláče. A to mi trhalo srdce.

Hned jsem vběhl do školního skladiště. A uviděl, jak je Bella pevně přivázaná konopným lanem. Nechutně polonahou Bellu líbal a ona plakala.

Rychle jsem ho z ní strhnul a začal ho trochu přiškrcovat.

„Jestli jen Belle ještě ublížíš, tak nechtěj vědět, co s tebou bude.“ Pustil jsem ho a hned utíkal pryč.

Přešel jsem k Belle a hned z ní strhával ten konopný provaz. Podával jsem jí i oblečení, které bylo poházené dost daleko od ní. Nepřestávala plakat. Sama se nedokázala ani pohnout, natož obléknout. Pomohl jsem jí se obléknout. Nebyla schopna se ani bránit. Když viděla, že se ji snažím obléci, tak se na mě nepatrně usmála.

„Bell, to bude dobrý, on už ti neublíží. A kdyby jen chtěl, tak se mu to nepovede. Já bych ho nenechal ti ublížit. Vlastně nikomu bych nedovolil ti ubližovat, nebo jen zkřivit vlásek.“ Utěšoval jsem ji a doufal, že to pomůže. Má ruka automaticky hladila její vlasy a občas pohladila záda.

Asi tak dalších pět minut plakala. Už jsem nevěděl, jak bych měl postupovat dál.

„Pojď za mnou. Odvezu tě domů. Tedy jestli chceš.“ Nabídl jsem jí pomoc a doufal aspoň, že by dnes mohla mít rozum a přijmout to.

„Když já tě nechci otravovat. Je to kousek. To snad ještě dojdu,“ pověděla velice tichým a chraptivým hlasem. Nejspíš byla pořád v šoku.

„Prosím. Aspoň dnes to přijmi. Zítra mi klidně nadávej a posílej do horoucích pekel. Za to, co se stalo kvůli mně.“ Pokoušel jsem se ji přesvědčit, že aspoň za téhle situace by mohla už konečně kývnout. A taky že kývla. Neskutečně se mi ulevilo.

Dovezl jsem ji domů a doprovodil k domovním dveřím. Pořád se mi zdála taková zaražená. Jen jsem doufal, že se z toho brzy vzpamatuje.

„Tak zatím. Ahoj, Bello,“ křiknul jsem na ni, ani nedoufal, že nějak zareaguje. Jen otočila hlavou a kývla. Vypadala velice smutně. Zítra jsem se jí rozhodl omluvit.

Bella:

A tam stál Edward. V jeden okamžik strhnul Newtona ke zdi a něco mu šeptal. Ten pak jen zdrhal a já se cítila velice zdrchaná z toho, co se stalo.

Edward ze mě sundal to příšerně utáhnuté lano. Pak mi podával oblečení, ale já se nebyla schopna ani pohnout, proto mi pomohl i s oblečením. Byla jsem mu nesmírně vděčná, že zrovna on mi pomohl. Tak jsem se na něj maličko usmála. Nejspíše ho to potěšilo.

„Bell, to bude dobrý, on už ti neublíží. A kdyby jen chtěl, tak se mu to nepovede. Já bych ho nenechal ti ublížit. Vlastně nikomu bych nedovolil ti ubližovat, nebo jen zkřivit vlásek.“

Hrozně moc mě překvapila jeho reakce. Mile překvapila. Jen jsem nechápala, co tak najednou. Mohl mě jen vyprostit z toho provazu, obléknout a nechat na pospas času. Ani nemohl vědět, jak moc mi v tuhle chvíli pomohl. Mé slzné kanálky ronily slzy nejspíš dalších pět minut. Za těch pět minut mě Edward hladil na vlasech a na zádech. Chtěla jsem mu moc poděkovat, že mě nenechal samotnou, ale byla jsem zdrcena okamžikem z toho, co se stalo.

„Pojď za mnou. Odvezu tě domů. Tedy jestli chceš,“ promluvil po delší době.

„Když já tě nechci otravovat. Je to kousek. To snad ještě dojdu,“ zaskřehotala jsem zdrceným hlasem.

„Prosím. Aspoň dnes to přijmi. Zítra mi klidně nadávej a posílej do horoucích pekel. Za to, co se stalo kvůli mně.“ Prosil, div neklekl na kolena. Tomu se nedalo říct NE. Kývla jsem na souhlas. Po tom, co se stalo dnes, už jsem se na něj nezlobila. Zachránil mě a to je lepší než omluva.

Když dojel před náš dům. Pomohl mi z auta a následně doprovodil k hlavním dveřím.

„Tak zatím. Ahoj, Bello,“ křiknul a já jen kývla hlavou na rozloučenou.

Doma se hned slova ujal Charlie. Prý co že jsem tak brzo ze školy doma. Neřekla jsem mu pravdu, jen se vymluvila, že mě bolela trošku hlava z toho, jak je tam vydýchaný vzduch.

„Bello, už dlouho si nebyla někde na dovolené. Koupil jsem tu jednu letenku do Francie. Do lyžařského střediska Les Menuires. Vím, divíš se proč tak daleko. Jen jsem si řekl, že jak si jezdila po Alpách, tak už ti chyběly francouzské Alpy. Zařídil jsem ti i ubytování. Ale na zpáteční cestu si letenky musíš koupit sama, ať se také trochu osamostatníš,“ dořekl a já se nestačila divit, že bych mohla jet do evropských Alp.

„Jéé, tatí, moc ti děkuji a kdy že by to mělo být? Myslím tím odjezd.“ Hrozně šťastna jsem pronesla ta slova zájmu.

„No, byl to Last Moment. Takže zítra okolo dvanácté ze Seattlu.“ Jen jsem kývla na souhlas, líbla Charlieho na tvář a šla hned balit. Udělal mi tím hrozně velkou radost. Jak moc rychle jsem zapomněla na tu událost, co se stala dnes.

Jen mi bylo líto, že jsem nemohla poděkovat Edwardovi za ten jeho čin.

Shrnutí

Kapitola 8. » Kapitola 10.

Ták opět doufám, že se vám tento dílek líbil a příště si přečtete další. Díky moc za komentáře PeTi.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 9.: