Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 12.

17.05.2010 (08:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2889×

12. Dárek

„Bell pojď, už jsme před naším domem. Jen se tu zabydlíme a hned vyrazíme na obchůzku. Tedy jestli už nejsi unavená,“ vyptával se mě a já měla, co dělat aby se mi víčka nezavřela k sobě.

„Nevím, jestli zvládnu být tak dlouho vzbuzená. Kolik, že už je vlastně hodin?“ Pro změnu jsem se ptala zase já.

„Bude osm večer. Pochopím, když nebudeš chtít. Kvůli mně to dělat nemusíš,“ dořekl a já zase vytuhla.

Bella:

Ráno mě něco šimralo na tváři a já se rozhodla plácnout to, co mě to vytrhlo z mého spánku. Otevřela jsem oči a viděla Edwarda, jak mi dal pusu na tvář.

„Nevadí, že jsem ti dal pusu?“ optal se s ostychem.

„Ne, nevadí. Prosím udělej to znovu a neptej se. Dělej, co uznáš za vhodný,“ promlouvala jsem k němu.

Dal mi opět pusu, jen letmo se dotkl mých rtů. Ale já chtěla víc. Vzepřela jsem se na svých rukou a taktéž ho políbila na rty. Očkem jsem kroužila po místnosti, zastavila jsem se na hodinách a uviděla, že už je osm hodin.

Rychle jsem vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Edwarda jen zahlídlo periferní vidění, jak se na mě dívá se strachem v očích. Nejspíš si myslel, co zase podělal. V koupelně proběhla pravidelná hygiena. Pak jsem se vrátila do ložnice. Edward nikde nebyl. Jen na posteli ležel lístek.

Bell, jsem v kuchyni a připravuji ti snídani. Přijď prosím, co nejdřív. Edward

Poslechla jsem tedy a šla za ním. V kuchyni mi hned podával obložený tác s rajčaty a balkánským sýrem. Tohle jídlo jsem ještě v tu dobu neměla.

„Bello, co se stalo, že ses tak rychle odtáhla a hned odešla? Udělal jsem snad něco špatně?“ ptal se na věc, na kterou jsem si myslela, že se ptát bude. A opět si dávala vinu. Což mě nehorázně deptalo.

„Nic si neudělal špatně. Prosím nedávej si za všechno vinu. Dost mě to deptá. Všimla jsem si kolik je hodin a vzpomněla si, že dneska odlétáme. Jen nevím v kolik. Tak jsem se šla rychle osprchnout a zeptat se v kolik, že to vlastně jedeme,“ dopověděla jsem a on se usmál.

„Tak to jo. Odlítáme v jednu hodinu. Takže jestli budeš chtít jet do centra. Klidně můžeme.“ Já se hrozně těšila poznat tu světoznámou módní Paříž.

Byli jsme v centru a Edward se rozhodl mi něco koupit. Chtěl, aby to bylo něco luxusního a já se snažila mu to rozmluvit. Nemám totiž ráda drahé věci. Koupil jednu krásnou modrou košili a tím to haslo.

Dojeli jsme na letiště taxíkem a odlítali za docela příznivého počasí.

Let trval opět pět hodin. Znovu jsem usnula v letadle, ale tentokrát po boku Edwarda.

.       .       .

Večer za šera jsem dorazila domů. Edward mě odvezl před dům a domluvili jsme se, že pro mě v pondělí o půl osmé vyzvedne. Hned jsem se chystala s něčím svěřit Charliemu.

Byl rád, že už jsem přijela. Pověděla jsem mu vše.

„Charlie? Mohla bych tě o něco požádat?“ optala jsem se starostí v hlase.

„Zajisté, jen povídej,“ řekl klidným tónem.

„Chtěla bych dát Edwardovi dárek, za to co pro mě udělal. A mě napadlo, že bys mohl jít na lov a ulovit tak dva medvědy. Ale prosím, ať nevykrvácí. Oni totiž mají rádi krev... dělají z ní polívku. Tak bych byla ráda, jestli bys to pro mě udělal.“

„Ano, dcero. Tak za půl hodiny půjdu na lov. Ráno by to tu mělo být. A ty by jsi to mohla zítra odpoledne odvést. Co ty na to?“

„Super, tati. Díky moc za tvojí pomoc,“ poděkovala jsem a odcházela do mého pokoje si odpočinout.

Ráno mě vzbudilo troubení. Nevěděla jsem, co se to tak po ránu děje. Dotyčnou osobu jsem chtěla seřvat za to, že si mě dovolila vzbudit. V pokoji jsem otevřela dveře a vyšla na balkon.

„Rušíte ranní klid. To nevíte, že je do sedmi? Navíc jestli potřebujete Charlieho, tak ten tu není. Už jel do práce,“ rozhořčeně jsem zařvala na toho viníka. Teprve po téhle scénce mě napadlo se kouknout, kdo že to troubí. Ani jsem se nestačila kouknout a podle hlasu jsem ho poznala.

„Ale Bello, přece bys nekřičela na svého Mikea,“ promluvil ten necita velice sladce.

„Já ti dám na svého, to uvidíš. Spíš na dobytka a ne na Newtona. Nesnáším tě. Vypadni odtud. Za to, že si mě vzbudil, budeš pykat,“ odpověděla jsem s výhružkou v hlase. Jenže se nezdálo, že by se mě zalekl. Spíše ho to povzbudilo. Pod oknem byla ozdobná mříž na pnoucí květiny klematisu. Chlapec byl nějakej aktivní a hned si to šplhal po mříži. Ani jsem nestačila vyběhnout z balkonu. On právě přelezl ozdobný mramorový balkonový plot. Silně mě chytl za ruku.

„A teď si moje. Říkám, že já dostanu vždy to, co chci. Tady tě teď nemá, kdo zachránit. Můžeš jen a pouze křičet, ale ani to bych ti nedoporučoval, nebo jednu schytneš,“ mluvil si to klidným hlasem.

Mrsknul se mnou o mramorovou zábranu. Mně se zatočila hlava a nejspíš jsem na chvíli omdlela.

Nikdo:

Dívku chlapec velice silně odhodil na druhou stranu balkonu. Ona však nebyla schopna pohybu. Avšak Mike (tak se chlapec jmenoval) nechtěl té křehké bytosti pomoc, ale chtěl si odškrtnout poslední dívku na svém seznamu, kterou mohl přefiknout. Už z ní strhával její župan, když v tom zastavil krásný mladík jménem Edward před jejím domem.

Edward:

Chtěl jsem pro Bellu zajet, tak jak jsem jí včera slíbil. Už jsem se řítil před její dům. Vystoupil jsem z auta a chtěl jsem zazvonit. Když v tom na mě řvaly nechutné myšlenky Newtona. ´Holčičko, dneska budeš jen moje a já tě mohu konečně škrtnout ze svého seznamu skolených dívek mnou. A ještě musím udělat fotečku, abych věděl, že to byla skutečnost. ´

Opravdu nechutný. Viděl jsem ho, jak byl na Belliným balkoně a pod ním ležela Bella jen ve spodním prádle. Děkoval jsem, že mě napadlo vyrazit z domu o něco dříve. Jinak bych nechtěl vědět, jak by to dopadlo. V autě jsem měl videokameru, tak jsem mohl natočit, co by chtěl udělat Belle. Později by se to mohlo hodit  jako důkazy.

Vyskočil jsem ladným skokem na balkon a odtrhl toho prasáka z mé Belly. Jen se vyjeveně na mě díval. Přece jsem mu něco posledně slíbil.

Čapl jsem ho za krkem a přimáčkl ho ke zdi.

„Minule jsem ti něco slíbil. A já sliby dodržuji.“ Vyjeveně se na mě díval. Chtěl jsem ho aspoň přidusit, když ne zatím zabít. V obličeji začal nějak divně červenat a já usoudil, že by za chvíli mohlo být po něm. Šlehnul jsem s ním na zem a on se tam rozplácl.

„Newtone, něco jsem ti přeci slíbil a já sliby plním. Takže příště to bude o něco horší. Spíš příště už nebude, protože tu nebudeš ani ty. A jestli něco cekneš, tak mám na tebe důkaz, co jsi tu prováděl,“ dopověděl jsem a ukázal mu videokameru. On se zděsil a chtěl mi jí vytrhnout z ruky.

„Ale copak, chlapeček by chtěl videokameru? V žádným případě, tu dostane policejní náčelník pan Swan,“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku.

„A jinak, vypadni tady odtud. Vylezl jsi po mřížce, tak taky můžeš slízt. Do dvou minut ať tě tady nevidim, nebo se neznám,“ výhružně jsem promluvil a na konci zavrčel.

Opravdu do dvou minut slezl, ale měl co dělat, aby neslítnul do růží.

Přistoupil jsem k Belle a následně ji odnesl do jejího pokoje směr k posteli. Zavrtěla se mi v náruči a nečekaně otevřela oči.

„Edwarde,“ vykřikla zoufale a začala plakat.

„Moc mě… mrzí, to co se… stalo. Já… tě nechtěla podvést, ale on… se mě neptal,“ říkala mezi vzlyky.

„Belli, to je dobrý. Nic ti neprovedl. Přišel jsem v čas. Já bych ti odpustil, přeci vím, že by si to neudělala. Všechno bude v pohodě. Mám i důkazy proti němu. Zašleme je na policii, ať to tam vyřeší,“ uklidňoval jsem ji.

Po půl hodince utěšování se jak tak dala Bella dohromady a odešla do přízemí s podmínkou, že já mám být v pokoji.

Bella:

Odešla jsem do kuchyně. Přeci jenom se museli uklidit medvídkové. Docela mě v tu chvíli udivilo, jak je mohl zabít, aniž by střílel nebo tak něco. Protože nikde nebyla ani kapička krve. No, profesionál se holt pozná.

Ta chundelatá zvířátka jsem šoupla do sklepa, aby na ně náhodou Edward nepřišel. I přesto, že Edward slíbil, že bude nahoře. Po necelých deseti minut přišel dolů.

„Jen jsem se chtěl podívat, co se tu děje, že tě nikde nevidím. Můžu ti udělat snídani?“ optal se mě.

„Zajisté že můžeš. Ty vždycky,“ odpověděla jsem po pravdě mému milovanému.

Po snídani jsem se jen sbalila a Edward mi slíbil, že pojedu s ním do školy. Upřímně jsem doufala, že z toho nikdo neudělá aférku. Přeci Jessica říkala, že s nikým zatím nechodil. Ale jak jsem znala Jessicu, tak ta hned bude roznášet drby, jako pošťák poštu.

Ve škole probíhalo všechno normálním tempem. O obědovou přestávku si pro mě přišel Edward.  Před dveřmi učebny, ve které jsem byla, už netrpělivě čekal. Odchytl mě a vyšel se mnou do jídelny. Vzali jsme si každý svůj tác a odcházeli k jejich stolku. Tam už seděli jeho sourozenci.

Přisedli jsme si k nim a seděli jsme vedle sebe.

„Á, konečně spolu,“ zavýskla přešťastně s údivem v hlasu Alice.

Nikdo z rodiny Alice nechápal.

„Dozvíte se. Ale až u nás. Ale nejspíš ne dnes. Nechci se pořád opakovat a při vysvětlovat,“ objasňoval Edward.

„Copak se to najednou stalo, děti? Před víkendem jste se mohli nabodnout na ostrý nože a teď jako beránci,“ se smíchem se ptal Emmett. Ten aby jednou do něčeho nestrkal nos.

„Ač se to může stát nemožné, ale s Edwardem jsme se potkali na horách při jedné nepříjemné příležitosti a následně si všechno vyříkali z očí do očí,“ vysvětlila jsem stroze pro tentokrát já.

Sourozenci byli celý nedočkavý, co z nás vyleze. Ale až na Alice, ta se přitrouble usmívala, jako by něco tušila. Ale značila se i nechápavost.

Zbytek hodin utekl jako voda a já už seděla v autě s Edwardem.

„Prosím, odvez mě domů. Pak se ti ozvu ano?“ optala jsem se ho. Chtěla jsem mu předat dárek u něho doma. Nemohl nic tušit.

„Dobře, když myslíš.“ Odpověděl, ale to už jsem vystupovala z auta a šla domů. Edward rychlostí blesku odjel.

Jak už jsem si stačila všimnout, tak Charlie mi připravil auto a v něm byli i medvídkové.

„Ahoj, tati, zajedu tedy ke Cullenům. Vrátím se až okolo sedmé,“ řekla jsem v hlavních dveřích domu.

„Ano, Bell, pozdravuj je.“

Docela dalo zabrat najít tu jejich cestičku, ale to jsem zvládla. I tu jejich zabahněnou cestu. Jen mi bylo líto mého auta. Nově natřené a hned zabahněné. Tomu by se dalo říct křest opraveného auta.

Zatavila jsem před domem a tam už čekala Alice.

„Ježiši Bello, co tady děláš?“ optala se zvědavě.

„Přišla jsem vás navštívit, ale jestli se to nehodí, tak to řekni, klidně odjedu.“

„Ne, to bych si nedovolila. Pojď dál,“ vyzvala mě do jejich domu.

Členové rodiny byli rozmístěni po kuchyni a obýváku.

„Dobrý den, pane Cullen, doufám, že vás nyní při něčem neruším,“ pozdravila jsem jako slušně vychovaná dívka a optala se. V tom přilítl do chodby Edward a krásně se na mě usmál. Úsměv jsem mu s radostí oplatila.

„Ahoj, Bello, prosím říkej mi Carlisle. A nerušíš, jen mě překvapuje, že už po sobě s Edwardem nevrháte vražedné pohledy. Mohl by nám to někdo z vás vysvětlit?“ vyzvídal Carlisle.

„Čau, Bello, co tu děláš? Myslel jsem si, že chceš být doma?“ optával se užasle Edward.

„No, chtěla jsem tě vidět a něco pro tebe…“ Nestačila jsem dopovědět a přerušil nás odkašláním Carlisle.

„Jistě to vysvětlení,“ pověděl Edward.

„Bylo by lepší, kdybyste si šli sednout do obývacího pokoje,“ odpovídal Edward.

Všichni usedli do dvou kožených sedaček a vyčkávali, co z nás vypadne. Stoupli jsme si před ně a Edward mě chytl za ruku, a tím mě i podpořil, abych nebyla nervózní. Esmé po nás střelila milým a lásky plným pohledem.

„Jak jste mě poslali na hory, tak jsem tam potkal Bellu, při jejím pádu z lyží. Odnesl jsem ji do pokoje a následně jsme si všechno vyříkali do očí. Najednou jsme se dali dohromady.

Takže tímto vám představuji, ač je to zbytečné, Bellu, jako mou přítelkyni,“ pověděl na všechno Edward.

Esmé hned vystřelila z pohovky a objala nás. Byla hrozně šťastná a ostatní členové taky.

„Bello, říkala jsi, že pro mě něco nejspíš máš,“ načal řeč Edward.

„Ano, ale je to v autě. Byla bych ráda, kdybys mi s tím pomohl, přece je to jen trochu těžší,“ říkala jsem za pochodu k autu.

„Edwarde, je to dík za to všechno, co jsi pro mě udělal. Za dnešní ráno, no, prostě za všechny tvé činy. Moc ti děkuji,“ povídala jsem a otvírala při tom kufr od auta.

Když všichni uviděli, co to mám v autě. Tak ztuhli a zčernaly jim oči. Nejspíš cítili vlažnou krev chlupáčků. Nikdo nevypadal, že by něco řekl. Tak jsem debatu začala sama.

„Doufám, že medvědi nevadí? Mohli by se hodit.“ Všichni se zasekli a nejspíš si pomysleli, co se mi to stalo, že jsem přinesla medvědy. Nejspíš začal někdo z nich tušit, že vím, co jsou doopravdy zač.

„Ne, ale to jsi nemusela Bell. Vždyť to byla maličkost a navíc…,“ nenechala jsem Edwarda domluvit.

„Neodporuj. Zkus mě aspoň pochopit, co to pro mě to všechno s Newtonem znamená. Ano?“

„Dobře. Už je docela pozdě. Budu muset jet, tak se tu zatím mějte,“ a s Ahoj, jsem odcházela. Edward stačil, ještě zavolat, že se zase ráno staví.

Doma jsem se jen osprchla a šla si lehnout do měkoučké postele.

Shrnutí

Kapitola 11. » Kapitola 13.

Ták a konec dalšího dílku. Předchozí mě celkem vyždímal a tenhle jsem psala déle jak týden. Ale hlavní je, že tu už může být k přečtení. Doufám, že zanecháte komentíky, protože to byl hlavní náboj k napsání tohohle dílku. Opravdu jste mě hrozně moc potěšili a mě se podařilo dodělat tenhle dílek.  Dík moc. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 12.: