Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta - Prolog a 1. kapitola

16.10.2009 (21:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3738×

Prolog:

Nikdy dřív jsem nemyslela na to, jaké to bude až se to stane, jestli to bude bolet, nebo co se vlastně se mnou bude dít. Teď je to tady a já to nemohu změnit. A ani nechci. Nebýt toho, byla bych už mrtvá. I když nebyla by smrt nakonec lepší? Je něco pravda na těch Edwardových řečech a ztrátě duše a podobně? Těžko říct, radši se nechám překvapit a počkám, co se stane. Jestli se tedy něco stane...

1. kapitola

Crrrrrr......  Můj budík mi neúprosně oznamoval začátek nového dne. Jupí, přečkala jsem další noc bez mého Boha, bez Edwarda! Teď už jen jeden jediný kratinký den a budeme opět spolu!

Jen na vysvětlenou, letošní letní prázdniny jsem byla nucena trávit na slunných plážích u pobřeží Karibského moře, tatínek mě k tomu donutil. Proti jeho slovu jsem já malý pán, takže jsem si neochotně sbalila mých pár kousků oblečení, které by se Alice rozhodně nezamlouvalo, a vyrazila jsem na dovču. Popravdě řečeno, pro mě to bylo spíš peklo než dovolená. Edward totiž musí první dva týdny zůstat doma ve Forks, než se ke mně může připojit. Už jsem se ho nemohla dočkat, ještě dnešek a bude tady, ta představa mě naplňovala optimismem.

Hmm, tak co dneska podniknu? Mám 24 hodin na to, abych se dala do pucu, měla bych začít co nejdřív. I když vstát z té vyhřáté postele se mi zrovna dvakrát nechtělo. Mnohem radši bych v ní zůstala po celý zbytek dne a představovala si, co všechno nás s Edwardem čeká. Tak moc jsem se těšila na jeho hlas, tvář, vlasy, ústa, oči, tělo, ... Bylo těžká zůstat klidná, když jsem si ho živě vybavovala jak mi šeptá do vlasů miluji tě.

Nicméně jsem vstala, umyla se, nasnídala se, vlasy svázala do vysokého ohonu  a vyrazila jsem ven, na mně již dobře známá tajná místečka, kde bychom se později mohli s mým nejdražším ukrýt před tím spalujícím Sluncem.

Dnešní počasí bylo jako vystřižené z romantického filmu – nebe bez mráčků, jen velmi slabý a příjemný vánek, vůně a šum moře, nádhera.

Chtěla jsem se projít po pláži, která byla dnes kupodivu vyklizená, ale i mě z ní cosi vyhánělo. Nemohla jsem přijít na to, čím to je. Byl to takový velmi zvláštní pocit, trochu úzkosti, trochu strachu.... Měla jsem pocit, že mi někdo dýchá zezadu na krk. Ano, to bylo ono, pocit, že mne někdo pronásleduje. Ale co si to namlouvám? Kdo by mě mohl sledovat? Nebo, že by snad Edward přijel dřív? Prudce jsem se otočila, ale viděla jsem jen pusto-prázdnou pláž. Je to přesně tak jak jsem si myslela, zdání někdy klame, že?

Otočila jsem se zpět a pokračovala v cestě. Chtěla jsem hlavu zaměstnat jinými příjemnějšími myšlenkami, ale nějak to nešlo. Moje psychika začínala být rozhozená. Ten divný pocit mě nepřešel, ba právě naopak. Za každým stromem, za každým kamenem jsem paranoidně viděla potencionálního pronásledovatele. Samozřejmě, pokaždé to byl jen výplod mé fantazie, nikdo jiný než já na pláži to ráno nebyl. Nebo jsem ho aspoň neviděla.

Odpoledne jsem si zašla do zdejší levné restaurace na něco dobrého k sezobnutí. Měl to být oběd, ale já si s sebou vzala mou oblíbenou knížku, do které jsem se tak začetla, že jsem tam zůstala i na večeři. Na hlad jsem si tedy rozhodně stěžovat nemohla. Když jsem měla snědeno a dočteno co jsem potřebovala, chystala jsem se k odchodu. Slunce mezitím zapadlo a krásný letní den se přehoupl do horké letní noci.

Cesta z restaurace byla k mému apartmánku poněkud dlouhá a já byla moc líná na to, abych ji šla celou. To jsem si radši vybrala pár zapadlých temných uliček, abych byla doma co nejdříve.

Podivný pocit, který mnou jímal dopoledne téměř zmizel, vzpomněla jsem si na něj až teď. Šla jsem znovu sama, po tmě a ke všemu ve čtvrti, kde bych měla jen mizivou šanci, že by mi případně někdo pomohl. Zatřásla jsem hlavou ze strany na stranu, abych zahnala tyhle děsivé myšlenky, ale ony se mě držely jako klíšťata a ne a ne se pustit. Fajn, tak zkusím myslet na Edwarda, myslela jsem si. To mi pomohlo. Ale jen na chvíli. Za deset minut jsem byla vyděšená k smrti. Netušila jsem, kde se ve mně takový pocit bere, neměla jsem nejmenší důvod se bát. Pár metrů za mnou se někdo tiše zasmál. Ano, opravdu to byl smích! Velmi melodický, velmi líbezný. Nebyl to smích obyčejné lidské bytosti. Otočila jsem se. Nikde nikdo. Trochu jsem zrychlila. Krev mi v žilách proudila stále rychleji.

Hihihi....

A zase! Zase se někdo zasmál!

Obličej se mi orosil, ale zuby mi začali cvakat zimou. Nějak podivně rychle se tu ochladilo. A ten smích jsem si nevymyslela, určitě jsem někoho slyšela. A s jistotou téměř stoprocentní bych řekla, že to byl úpír.

Horečnatě jsem přemýšlela, kdo by to mohl být. Nikdo z Cullenových nepřipadal v úvahu. Jistě, někteří z nich možná měli trochu zvláštní smysl pro humor, ale Edward by jim nedovolil tohle dělat. Takže jsou tu jiní. Ani jednou jsem nepomyslela na to, že by i tady, ve slunném Karibiku mohli být nějací úpiři. Ale jak sama vidím, opak je nejspíš pravdou. Teď už jen zbývala otázka, jak se z tohohle maléru dostanu, nemůžu tu stát věčně.

Jen tak jsem tam stála a přemýšlela asi minutu, možná dvě. Nic se mezitím nezměnilo. Smích sice utichl, ale já věděla, že jakmile se otočím a budu pokračovat v cestě, bude mě to pronásledovat dál. Chtěla jsem zjistit, kdo je ten, který mne tu tak trápí, chtěla jsem to vyřešit, přijít tomu na kloub, ale bála jsem se jen otočit, abych nespatřila něco, co jsem vidět nechtěla.

Hihihihi....

Smích se ozval znovu, z větší blízkosti. Tenkrát jsem se otočit musela, přece to nevzdám bez boje! Pomalu jsem hnula nohama, které byly skoro zdřevěnělé strachem. Otočila jsem se a uviděla jsem to, co jsem vidět nechtěla. Jane. Stála tam, v černém dlouhé plášti, který jí přiléhal k bokům, v kostkované sukni po kolena a tmavé košili, zapnuté až od asi třetího knoflíčku, takže odhalovala celkem dost. I přesto, jak Jane působila dětsky, byla nádherná, jako anděl. Anděl smrti.

Usmála se na mne a v jejích rudých očích se mihla žízeň.

„Ahoj, Bello.“ řekla mi s ledovým klidem tím svým překrásným hláskem.

Já nebyla schopna pohybu. Ani řeči. Stála jsem jako opařená horkou vodou a ani za nic jsem nemohla přijít na jediný důvod proč přišla. Vlastně, jeden důvod by tu byl, ale ten jsem z hlavy vyhánělo co nejvíce to šlo.

Jane mě sledovala s pobaveným výrazem ve tváři. Po chvilce stočila hlavu mírně doleva. V jedné sekundě přede mnou stála, a v druhé.... byla pryč.

Nevěřícně jsem zamrkala očima. Co to mělo k čertu znamenat?

Už jsem se chtěla otočit, ale v tom mi někdo přiložil zezadu ruce na oči, takže jsem byla náhle oslepena. Začala jsem řvát, a řvala jsem a řvala dokud mi ten někdo nedal ruku i přes pusu. Pak si mne otočil k sobě a já si uvědomila, co to tropím za hloupost.

Nebyla to Jane, kdo mě zezadu chytil, ale Edward! Tak moc se mi ulevilo.

„Edwarde!!!“ zaječela jsem a samým štěstím se mu vrhla do náruče. Ten mě ale odstrčil.

„Proboha, co se děje? Jestli jsem tě vyděsil, tak se moc omlouvám, to jsem nechtěl.“

„O ne, ty ne Edwarde. Ani nevíš jak ráda tě vidím, nemohla jsem se tě dočkat! Ale byl tu i někdo jiný. Byla tu Jane!“

V Edwardově tváři se vystřídalo několik různých pocitů.

„Cože? Jane tu byla? Ale to je nesmysl, něco se ti muselo zdát! Nejspíš jsi utahaná, pojď, půjdeme domů.“ řekl a vzal mě za ruku, teď jsem se mu vytrhla já.

„Já si nevymýšlím Edwarde! Opravdu tu byla! Asi pět sekund před tebou, stála přímo tady a řekla mi ahoj. Pak najednou zmizela a přišel jsi ty. Já byla příšerně vyděšená, a tak jsem začala řvát a ....“ Edward mě nenechal domluvit. Přiložil mi prst na ústa a zarazil mě.

„Dobrá, tak to vyřešíme ráno, teď pojď.“ řekl, ale já mu nevěřila ani slovo. A on mi taky nevěřil, to jsem na něm poznala.

„Edwarde ale já ti vážně nelžu! Celkem mě to vzalo, měli bychom zjisti proč přišla!“

Edward chvíli mlčel a koukal na mou tvář, a když usoudil, že bude lepší mi věřit, vzal můj obličej do dlaní a z velmi těsné blízkosti zašeptal: „Já ti věřím lásko, nebo to aspoň úplně nevylučuji, ale prosím, měl jsem možnost přijet o něco dřív a využil jsem ji, abych u tebe byl co nejdřív, tak mi to teď nekaž, když si tě chci rozmazlovat. Probereme to ráno, ano?“

Jakmile byla řeč o rozmazlování, Jane mi zmizela z mysli. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, chytla jsem se Edwardovi studené ruky a společně jsme odkráčeli do mého apartmánu.

Jen, co za námi bouchly dveře, Edward si má ústa přitáhl na svoje a vášnivě mě políbil.

„Nemáš ani tušení jak moc jsi mi chyběla!! Bylo to jako století bez tebe a ne hloupé dva týdny!“ šeptal mi mezi polibky do vlasů. Byla jsem šťastná, nesmírně moc šťastná. Připadalo mi to až trapné, jak moc jsem byla naplněna štěstím a láskou. Polibky jsem Edwardovi s chutí opětovala. Dnes byl odvážnější a vášnivější než jindy a já z toho měla ohromnou radost. Ty dva týdny bez sebe nám snad i prospěly!

Edward si mne chytl do náruče a odnášel směrem do ložnice, kde mé křehké tělo jemně položil na měkoučké peřiny. Přitom ani na minutu neopustil má ústa. Pak přesunul svůj zájem na můj krk až ke klíčním kostem a sjížděl ještě níž... Oba nás zaplňovala touha a chtíč. Divila jsem se jak daleko to dnes Edward zatím nechal dojít, ale v žádném případě jsem mu v tom nebránila.

„Miluji tě!“ zašeptala jsem a on se usmál tím nejnádhernějším pokřiveným úsměvem, jaký jsem znala.

Bývali bychom v téhle překrásné akci pokračovali, jen kdyby .....

Tutůt...tutůt...tutůt...

...jen kdyby nezazvonil ten pitomý mobil. Patřil Edwardovi.

„Neber to.“ zaškemrala jsem, ale bylo to marné. Edward se natáhnul po té vyzvánějící hračičce a mrknul na displej. Když uviděl kdo volá, výraz jeho tváře zvážněl.

„Ano Alice?“ zeptal se a jeho sestra něco velmi rychle a nesrozumitelně odpověděla. „Takže je to pravda?“ Edward se po očku podíval po mně a pak stoupl a vyhlédl ven z okna. Hned mi došlo o čem se baví. Alice už určitě viděla, že tu je s námi Jane, což znamenalo, že Jane něco chystá.

Edward zaklapl telefon a otočil se čelem ke mně.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho s obavami v hlase.

„Jen menší návštěva. Měla jsi pravdu, stavila se tu Jane.“

„A důvod její přítomnosti?“ S napětím jsem očekával, co mi Edward odpoví.

„Tvá smrt.“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta - Prolog a 1. kapitola: