Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta - 3. kapitola

20.10.2009 (20:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2120×

3. kapitola

První pokus o vstání z postele se mi příliš nevyvedl. Rozhodně jsem ještě tu zlomeninu neměla srostlou, takže každičký pohyb mě mučil. Ale já to nevzdávala. Carlisle sice nebyl můj pokrevní otec, ale já ho vnímala tak, jako by jím byl. Samozřejmě, že jsem milovala i svého vlastního otce, Charlieho, a kdyby teď šlo o něj, dělala bych přesně to samé. Ale teď byl ve hře Carlisle, a já bohužel neměla moc času. Alici určitě nebude dlouho trvat dojít mi pro džus a zase zpátky, takže rychlost byla na místě.

Ten příšerný zvuk, zaškrábání nehty o sklo, se rozezněl pokojem znovu, naléhavěji.

Snažila jsem se zrychlit, ale v tom stavu v jaké jsem byla to šlo jen stěží. Do toho ještě do pokoje vtrhla Alice se sklenkou čerstvé pomerančové šťávy. Zarazila jsem se. Alice mne přistihla při činu. A cokoliv jí teď řeknu, uslyší i Jane, takže říct pravdu asi nepřipadalo v úvahu.

„Bello, co to děláš?!“ Alice mě okřikla a snažila se mne zahnat zpátky do postele.

„Já, já, ... Já bych se chtěla trochu projít, myslím, že je nejvyšší čas na to, abych se začala pohybovat, no ne?“ Lhát jsem nikdy neuměla, ale když je člověk ve velké tísni, dějí se zázraky.

Alice si mne změřila pohledem a pak nasadila ten svůj milý a přátelský tón. „No, myslím, že Edward by z tebe neměl moc velkou radost, ale co, můžeme to zkusit. Nejdřív se ale přece jenom někoho zeptám, ano? Ještě chvilku vydrž, já hned přijdu.“

Jen co za ní znovu zaklaply dveře, už jsem se znovu pokoušela dostat se k oknu. Když jsem se s velkými bolestmi a obtížemi k oknu dobelhala a otevřela jsem ho, nic jsem neviděla. Venku už byla tma, takže mi chvíli trvalo, než jsem se v té černotě aspoň trochu zorientovala, ale Jane jsem nikde nezahlédla. Ani nikoho jiného.

Že by si to na poslední chvíli rozmyslela? Takové štěstí jsem přece neměla, cítila jsem, že se dnes v noci něco stane. A neměla jsem z toho dobrý pocit.

Naposledy jsem vyhlédla z okna a když tam stále nikdo nebyl, otočila jsem a šla zpátky k posteli.

„Kam si myslíš, že to jdeš?“ Jane. Zasyčela ta slova jako had. Vrátila jsem znovu k oknu a spatřila Jane, nádhernou jako vždy, avšak žíznivější a rozzuřenější než předtím. Jakmile jsem se k ní přiblížila, hrubě mě chytla za pravou paži a vytáhla mne oknem ven.

Byla studená jako led. Zuby se mi roztřásly zimou. Hodila mne jako pytel brambor na svá záda a uháněla kamsi daleko. Cestou na mne ani jednou nepromluvila. Přemýšlela jsem, jak dlouho to ještě bude trvat než umřu. Nebo jestli náhodou nenapadne Alice nebo kohokoliv jiného nás sledovat. To bych si neodpustila, jim se nesmí nic stát.

Jak Jane běžela, natřásala celé mé tělo. Bolelo to víc než kdyby do vás bodali nožem. Bylo to jako milion nožů, kterým do mne bodali. Bolestí jsem nemohla skoro ani dýchat. Jane už naštěstí zpomalila, takže jsme nemohly být daleko k cíli.

Zastavila někde uprostřed hlubokého temného lesa, který jsem v životě neviděla. Švihla se mnou o zem takovou silou, až jsem si myslela, že mi prasklo další žebro. Zaskučela jsem bolestí.

Jane zmateně přecházela stále sem a tam, vypadalo to, že přemýšlí. Po pěti minutách ke mně přišla blíž, shýbla se, aby na mi lépe viděla do mé bolestí zmučené tváře a potěšeně se zasmála.

„Bello, o Bello, jsem ráda, že je s tebou taková snadná domluva. Člověk ti něco řekne a ty to prostě uděláš, nádhera!“ vysmívala se mi. „Vážně je škoda, že z tebe Edward neudělal taky upírku, takhle mi to dost ulehčil.“ Hluboce se nadechla a pak mě chytla za mé vlasy a můj obličej tím natočila do takové polohy, jakou chtěla. Bolest byla neúnosná, ale Jane chtěla abych trpěla ještě víc. Tvrdě se mi opřela do ramene a mně v něm hlasitě škublo. Určitě mi ho vykloubila. Už jsem neměla ani sílu na to řvát. Slzy se mi řinuly dolů po tváři, ret jsem měla celý oteklý a krvavý, jak jsem si do něj kousala, abych nezakřičela tou příšernou bolestí.

Jane se po mně mlsně podívala, zřejmě se hodně přemáhala, aby mne nevysála na místě. Byla až příliš melodramatická, chtěla mi to udělat co možná nejtěžší.

Když už to nemohla vydržet, chytla mě za ruku a odhodila mě daleko od sebe. Silou jsem narazila na strom. Dýchání se mi pomalu zadrhávalo. Po kmeni stromu jsem sjela zase k studené špinavé zemi. Kdybych mohla, snažila bych se utéct, ale ta ukrutná svírající bolest byla jako klec, od které jsem neměla klíč, a já musela jen čekat na tu milost, kterou mi Jane dá, na smrt.

Zaslechla jsem kroky. Jane se ke mně pomalu blížila.

„Tak co s tebou, Bello? Ukončíme to, nebo si chceš ještě chvíli hrát?“ Úplně jsem viděla ten škodolibý úšklebek na její tváři, i když jsem jí do obličeje neviděla. „Divím se, že si pro tebe Edward ještě nepřišel, ty ne?“ Teď mě vytočila.

„Edwarda z toho vynech! Je to mezi mnou a tebou! Tak už mě zabij!“ řvala jsem. A vážně jsem už chtěla umřít.

Jane se zasmála. „No jistě, jako kdyby on to pak nechal plavat. Jako kdyby si řekl, no co, Bella zemřela a můj život půjde dál! Jsi tak naivní?! I jeho brzy čeká smrt. Určitě se pokusí tě pomstít, ale Aro nedovolí, aby mu to prošlo.“ To mě popudilo ještě víc. Chtěla jsem jí říct něco hodně sprostého, ale můj momentální zdravotní stav se za tu chvilku natolik zhoršil, že jsem na to v sobě už prostě nenašla sílu.

Jane se mi jen znovu vysmála. Potom do mě kopla nohou, přímo na mé zlomené žebro. Cítila jsem, že vnitřně krvácím. Zlomená kost mi musela propíchnout nějaký orgán. Něco mne nutilo zakašlat. Z pusy mi při tom vylétlo i pár kapek krve. Určitě jsem měla vnitřní krvácení.

Jane se nade mnou skláněla jako hladový vlk. Když už boj se svou vůli prohrála, otočila mi hlavu tak, aby mne mohla kousnout.

„Dobrou noc, Bello.“ řekla mi ještě. Do toho se ale ozval křik plný nenávisti, bolesti a pomstychtivosti.

„NÉÉÉÉÉÉ!!!!“ Byl to Edwardův hlas. Přiřítil se k nám zleva. Srazil hladovou Jane k zemi takovou silou, až jsem cítila jak se země lehce otřásla. Jane sebou začala škubat a křičet, za každou cenu se snažila Edwardově zlobě uniknout. Příliš jí to ale nešlo. Divila jsem, proč na Edwarda nepoužila svou moc, i když jsem byla ráda, že tak neudělala. Potom mě napadlo, že jí Edward nejspíš vydrápal oči. Zní to drasticky, ale sebeobrana je sebeobrana.

Dlouho spolu zápasili, dlouho nebylo jasné, kdo má navrch. Chtěla jsem to všechno vydržet, počkat, až to Edward s tou mrchou vyřídí. Bála jsem se o něj, víc než o sebe, ale věřila jsem mu, že to zvládne. Doufala jsem, že mne Edward ještě stihne zavčas dopravit do nemocnice, a my pak spolu budeme napořád, šťastní až navěky. Ale jakási vnitřní síla mne lákala kamsi do hlubokého neznáma. Cítila jsem nepotlačitelnou únavu, víčka se mi klížila, dokud mě tato síla neporazila a já se propadala do černé temnoty...

Najednou se ale vše kolem mne zase rozsvítilo. Byla jsem obklopena bílým oslepujícím světlem. Nikde nebylo nic kromě mě a toho světla. A pak se tam objevilo ještě něco. Lépe řečeno ještě někdo.

Přišla za mnou má babička. Má mrtvá babička! Údivem jsem otevřela pusu dokořán a nemohla si vzpomenout, jak ji zase zavřít.

„Vítej děvče.“ řekla mi babička. Na tváři měla široký úsměv, ale z očí jí tekly slzy velké jako perly. Byly to snad slzy štěstí? A kde mě to vítala?

„Babi, já ještě nechci umřít!“ zanaříkala jsem. Babiččin úsměv najednou vypadal zmateně.

„Neboj se smrti, má drahá. Pojď.“ řekla a napřáhla ke mně ruku. Tolik jsem toužila babičku zase obejmout, ale ani za nic jsem ještě nebyla připravená na smrt.

„Babičko, já nemůžu, nechci...“ pověděla jsem jí tiše a odstoupila o krok dál. Babička se na mne mile usmála, ruku stáhla a sklopila hlavu.

Pak mým tělem projela neuvěřitelná bolest. Myslela jsem, že když je člověk mrtvý nic necítí, ale já bych mohla docela určitě tvrdit, že mne někdo pálil. Pálil zevnitř. Bylo to možné?

Bílé světlo a babička s ním začali pomalu mizet v dálce. Byla jsem naprosto dezorientovaná a absolutně vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Palčivá bolest nepolevovala, jen zesilovala. Pronikala mi do každé části mého těla. Cítila jsem ji i v konečkách prstů, bylo to příšerné. A nepřestávalo to.

Ani nevím, jak dlouho jsem byla v tomto stavu. Čas nebyl důležitý. Jediné co si ještě pamatuji, byla chvíle, kdy bolest začínala pomalu odeznívat. Tak, teď už nastává vrcholná fáze mé smrti, myslela jsem si. Ale skutečnost byla opět jiná.

Najednou jsem si uvědomila, že můžu znovu otevřít oči. Že mohu pohnout rukama, nohama a vším ostatním. Byla jsem zdravá, nebo mrtvá?

Bolest vyprchala úplně a já zkusila pomalu otevřít jedno oko. Jen, co jsem to zkusila, musela jsem otevřít i to druhé.

Ležela jsem ve světlém pokoji na měkké pohovce. Nade mnou se skláněl Edward. Když uviděl, že jsem zase při vědomí, široce se usmál a slyšitelně si oddychl.

„Bello, lásko!“ řekl mi něžně, pohladil mě po vlasech a políbil na ústa. Co to? Od kdy je Edward tak smělý? Nikdy by si nedovolil políbit mne ihned po tom, co se v nemocnici proberu. Když jsem se ale podívala pořádně, uvědomila jsem si, že neležím v nemocnici, nýbrž v Edwardově pokoji.

No páni! A ten můj zrak! Viděla jsem daleko lépe než předtím. Co se to se mnou stalo?

„Jak ti je? Bolelo to hodně?“ zeptal se můj bůh s obavami v hlase.

„Nevím o čem mluvíš. Edwarde, co je to se mnou, připadám si jiná.“ I můj hlas zněl jinak. Víc melodicky, víc líbezně. Skoro jako kdybych zpívala.

Edward se usmál a znovu mne políbil, než začal mluvit.

„Musel jsem tě proměnit. Tam v lese, když jsem bojoval s Jane, ty jsi mezitím umírala. Nevěděl jsem jak jinak bych ti pomohl, a tak jsem tě musel proměnit. Zlobíš se? Já vím, jsem příliš sobecký, ale nemohl bych žít bez tebe, to by prostě nešlo. Miluji tě.“ Zatímco mi vyprávěl jak to všechno bylo, já si uvědomovala, že ta bolest, kterou jsem cítila, když jsem opouštěla babičku a její mrtvý svět, to příšerné pálení zevnitř, to byla má proměna v upíra.

Netušila jsem, co to všechno teď bude obnášet. Netušila jsem, jestli se budu muset nějaký čas skrývat, abych někomu neublížila, netušila jsem, co všechno pro mne teď bude nové, ale byla jsem nadmíru šťastná.

Chcete říct proč? Od teď jsem byla stejná jako Edward. Nemusela jsem se bát žádných dalších problémů ohledně mojí lidskosti. Byla jsem nyní taky upír a mohla jsem si užívat věčnosti s Edwardem.

Nevydržela jsem to a vášnivě jsem se na Edwarda vrhla, div jsem ho v mém vroucím objetí nerozmačkala.

„Miluji tě Edwarde, a jsem ti vděčná za to, cos pro mne udělal. Teď spolu budeme napořád, pokud budeš chtít.“

„Pokud budu chtít? To je snad nějaký vtip! Já budu vždycky chtít, Bello!“ zasmál se a opětoval mi mé polibky a doteky.

Jane byla mrtvá, prohrála. Carlisle se vrátil z Itálie a vyřizoval nám upřímné omluvy od Ara, Marcuse i Caiuse. Konečně jsme nemuseli nic řešit.

Ano, každý den naší věčnosti prožijeme spolu. A nic nás už nerozdělí.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta - 3. kapitola: