Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokud to chceš změnit, musíš pro to něco udělat

11.01.2012 (20:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4122×

Vždycky jsem si připadala jiná. Všechna děvčata mého věku byla štíhlá, oblíbená a měla všechno, co chtěla. Už od dětství jsem se lišila. Nehrála jsem si v koutku s ostatními dětmi, raději jsem seděla na koberci a hrála si s panenkou. Svým postojem jsem dávala jasně najevo, že nemám zájem o kamarádství. Rodiče z toho byli špatní, ale nakonec to přijali a já se stala samotářkou.

Od dětství jsem plynule přešla k pubertě a vše se změnilo. O trochu jsem povyrostla, přibrala pár kil a z mých krátkých vlasů se staly dlouhé kaštanové prameny plné lesku a zdraví. Obličej mi začaly zdobit pupínky a nevešla jsem se do oblečení, které jsem nosila. Jela jsem s mamkou na velký nákup a večer se pozorovala ve velkém zrcadle v koupelně. Nohy jsem měla silnější, zadeček vypouklý a větší. Břicho se zvětšilo, narostla mi prsa a v bocích se mi usadil přebytečný tuk. Nebyla jsem obézní, ale oplácaná. Maminka mě uklidňovala tím, že je to hezké. Každý muž si vybere ženu plnějších tvarů, než kostru potaženou kůží. V té době jsem jí to věřila.

Jenže přišla střední škola a já změnila názor. Procházela jsem se po chodbě, pozorovala ostatní a připadala si jako vyvrhel. Každá vyhublá dívka měla přítele. Chlubila se, jak jim to spolu klape, a já jen seděla a pozorovala její šťastný obličej. Přála jsem jim to. Každé z nich jsem popřála hodně štěstí a raději se otočila k oknu. Po tváři mi stekla slza a nešťastně jsem si povzdechla. O mě nikdo zájem nejevil. Pro všechny jsem byla jen kamarádka jejich dokonalé přítelkyně.

Každý den jsem se budila se stejným pocitem. Znovu prožiji den plný zklamání a smutku. S nechutí jsem opustila teplou postel a nasoukala se do oblečení, které jsem na sobě měla včera. Nemělo cenu se moc strojit. Nebylo pro koho. Nazula jsem si boty, oblékla si bundu a odešla do koupelny. Ve spěchu jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a nanesla na něj lehkou vrstvu pudru. Uhry a pupínky to nezakrylo, ale alespoň jsem měla lepší pocit. Čekání na autobus mě na celém dni bavilo nejvíce. Pozorovala jsem lidi kolem sebe a sama pro sebe se usmívala. Vedle mě se postavila mladá dívka mého věku a u ucha držela telefon. Podle toho, jak se nervózně ošívala a pořád se usmívala, mi bylo jasné, s kým mluví. Znechuceně jsem odvrátila zrak a všimla si autobusu, který se blížil k zastávce. Došla jsem ke dveřím, upravila si tašku a čekala, až nás řidič pustí dovnitř. Vyjdu těch pár schodů a rozhlédnu se kolem sebe. Ach ne, je tu zase. Raději si sednu a podívám se jinam. Již několik měsíců jezdím s chlapcem, který mě pozoruje. Neměla jsem tušení, zda se na mě dívá, protože se mi směje, nebo k tomu má jiný důvod. Bylo mi to jedno. Do uší jsem si dala sluchátka a pustila si svou oblíbenou písničku.

Když autobus zastavoval na další zastávce, srdce mi poskočilo. Už z dálky jsem viděla jeho šedou bundu a usmála se. Když autobus dojel k němu, chvěla jsem se. Jako každé ráno jsem se pevně chytila sedadla a zaposlouchala se do písně, kterou jsem poslouchala. Pozorovala jsem jeho ladnou chůzi a srdce se mi zastavilo, když se posadil naproti mně. Ihned jsem se podívala jinam, ale oči mi pořád utíkaly k tomu neznámému. Byl nádherný. Měl bronzové vlasy, rozházené do všech stran, a pod šedou bundou byl vidět tmavý svetr. Na hlavě měl čepici, ale po chvíli si ji sundal a z batohu vyndal učebnici. Pohodlně se usadil a začetl se do textu, který měl před sebou. Pro mě začala ta část dne, kterou jsem tak milovala. Detailně jsem si prohlížela jeho obličej a nevystačila s dechem. Zamyšleně špulil rty a několikrát si rukou prohrábl vlasy. Naklonila jsem hlavu na stranu a zavřela oči. V uších jsem uslyšela novou píseň a představovala si nemožné.

Před očima se mi odehrávalo to, po čem jsem tak toužila. Seděla jsem s tím neznámým na louce, pozorovala hvězdy a jeho teplá ruka se dotýkala mého těla. Šeptal mi do ucha slova lásky a já málem uvěřila tomu, že je to pravda. Po několika okamžicích jsem oči otevřela a setkala se s jeho zvědavým pohledem. Chvíli jsem mu ho oplácela, ale nakonec jsem stočila oči k oknu a pozorovala krajinu. V duchu jsem si nadávala a vymýšlela různé nadávky, které ke mně seděly. Stačil by úsměv nebo slovíčko a všechno by bylo jinak. Možná.

Když jsem vystupovala, po tváři mi stekla slza. Další. Proklínala jsem se za to, že nejsem schopná udělat nic pro to, abych se seznámila s klukem, který se mi líbil. Každý den jsem plakala, ale neudělala jsem nic, co by to změnilo. Vztekle jsem vyběhla k tramvajové zastávce a posadila se na lavičku. Přijela tramvaj, kterou jezdím do školy, ale nenastoupila jsem. Ani do další. Jen jsem seděla, plakala jsem a ptala se, proč já. Proč jsem ošklivá, tlustá a stydlivá? Toužila jsem být jako ty hubené holky. Nemají žádné starosti, nemusí se hlídat a jí, co chtějí. Obléknou si těsné oblečení a neřeší, zda je vidět jejich tlusté břicho. Seděla jsem tam několik hodin. Z batohu jsem vytáhla svačinu a znechuceně ji pozorovala. Měla jsem hlad, ale raději jsem ji hodila do koše a zvedla se. Spočítala jsem peníze a sama pro sebe se usmála. Vrátila jsem se na zastávku a nastoupila na autobus, který mě odvážel do neznáma. Seděla jsem na sedadle a pozorovala okolí, které pro mě bylo neznámé. Usmívala jsem se a neřešila, že nejedu do školy. Jednou to tam beze mě vydrží. Ani si nevšimnou, že tam nejsem.

Vystoupila jsem a překvapeně hleděla na park, který se přede mnou rozprostíral. Okouzleně jsem sledovala stromy a lavičky. Vyběhla jsem k vratům a vstoupila do jiného světa. Všude kolem mě bylo ticho, klid a jediné, co jsem slyšela, byl tlukot mého srdce. Spokojeně jsem se usmála a posadila se na lavičku pod velkým dubem. Tašku jsem hodila na zem a nezajímalo mě, že bude špinavá. Zvedla jsem hlavu k nebi a zhluboka se nadechla. Relaxovala jsem a užívala si ten dokonalý klid.

Po několika hodinách se mi v kapse ozval telefon. Podívala jsem se, kdo mi volá a ušklíbla se. Máma. Raději jsem hovor odmítla a mobil hodila do tašky. Nechtěla jsem s ní mluvit. Neměla jsem chuť mluvit s nikým. Jen jsem dál seděla a pozorovala vše kolem sebe.

„Je tu volno?“ zeptal se někdo za mnou a já se otočila. Pohlédla jsem do očí celkem pěkného chlapce a usmála se. Kývla jsem hlavou a posunula se, abych mu uvolnila místo. Chvíli jsme seděli mlčky, ale nakonec to nevydržel a začal hovor.

„Bydlím kousek odtud, ale tebe jsem tu ještě neviděl,“ řekl a podíval se na mě. Založila jsem si ruce v klíně a zhluboka se nadechla. Popadl mě zvláštní pocit mu všechno říct. Začala jsem starostmi s kluky a skončila se svým zbabělým útěkem. Mlčel a poslouchal mě. Když jsem mluvila o pláči a svých snech, pousmál se a pohlédl na nebe.

„Mám stejný problém,“ svěřil se mi a začal s vyprávěním. Povídal to samé co já, jen s tím rozdílem, že on je chlapec. Vyslechla jsem ho a najednou mě pohltil zvláštní pocit. Seděla jsem neznámo kde, s klukem stejného rozpoložení jako já. Usmála jsem se a cítila se podivně lehká.

„Páni, je mi dobře,“ přiznala jsem a podívala se na své ruce. Neklepaly se. Kdykoliv jsem mluvila s nějakým chlapcem, klepala jsem se a celé mé tělo bylo v jednom ohni. Teď to bylo jiné. Usmívala jsem se a po ohni nebylo ani stopy. Znovu se ozval můj telefon a já si povzdychla. Musím domů, už je pozdě.

„Už musím jít. Moc ti děkuji za společnost, ani nevíš, jak ráda jsem poznala někoho, kdo se cítí stejně jako já,“ řekla jsem a zvedla se. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přešla jsem k němu a objala ho. Pevně jsem ho sevřela ve své náruči a poté se otočila.

Cestou domů jsem přemýšlela nad jeho radami a musela jsem uznat, že měl pravdu. Hádku doma jsem ve zdraví přežila a vysloužila si jen domácí vězení. Děkovala jsem bohu, že je pátek a já můžu dva dny lenošit. Dívala jsem se na televizi, učila se a přemýšlela nad vším, co jsem prožila. Dobrá nálada ze mě pomalu opadávala a já se znovu ocitla v tom začarovaném kruhu zvaném deprese. Vzpomínala jsem na šťastné páry, které jsem vídala každý den a byla tam, kde jsem začala.

Pondělní ráno bylo zvláštní. Byla zima, ale slunce svítilo jako na jaře. Ze skříně jsem vyndala modré triko, tmavé zvonové džíny a vešla do koupelny. Pupínky nebyly tak vidět, takže po nanesení pudru skoro zmizely. S úsměvem na tváři jsem se oblékla a na záda hodila tašku. Šla jsem na zastávku a jen tak tak jsem stihla svůj autobus. Nastoupila jsem a pohlédla do očí chlapci, který se mi každé ráno smál. Usmála jsem se a viděla překvapení v jeho tváři. Zvedla jsem ruku a ukázala mu prostředníček. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale poslala jsem ho do patřičných míst a bylo mi dobře. Spokojeně jsem se posadila na své místo a pozorovala zastávku před sebou. Stál tam. V celé své kráse. Když nastoupil, podíval se na mě a sedl si na jedno ze dvou volných míst v přední části autobusu. Vzpomněla jsem si na jednu radu, kterou mi dal ten chlapec z parku. Pokud to chceš změnit, musíš pro to něco udělat, řekl a já se rozhodla. Chci to a něco pro to udělám. Pomalu jsem se zvedla, upravila si oblečení a zhluboka se nadechla. Přešla jsem k volnému sedadlu vedle něj a usmála se.

„Je tu volno?“ zeptala jsem se a jeho dokonalá tvář se podívala do té mé. Nasadila jsem milý úsměv a vlasy si hodila na záda. Na jeho tváři se objevil úsměv a já málem padla na kolena.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zašeptal a poklepal na místo vedle sebe.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokud to chceš změnit, musíš pro to něco udělat: