Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokoj osudu - 3. kapitola

23.09.2011 (21:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5143×



Pokoj osudu – 3. kapitola

Ještě z okna jsem zahlédl, jak nastupuje do auta. Záplava kaštanových vlasů se ztratila za kouřovými skly a stejně tak i její krása. Zklamaně jsem si povzdychl a zatáhl jsem závěsy zpět. Něco i s ní odešlo, něco, co je moje, a ona mi to vzala. Toužil jsem po tom zjistit, co je vlastně zač. Nemůže být osudem dáno, že se dva poloupíří setkají v posteli. Musí to mít nějaké logické vysvětlení. A já přísahám, že na to přijdu. Možná nám osud dopřeje, jen mu musíme trochu dopomoci.

Načapal jsem se, jak si koušu ret a zasněně hledím na místa, kde leželo její tělo. Její krásné, křehké a ničím nenarušené tělo. Zaskřípal jsem o sebe zuby, když jsem si uvědomil, že jsem ji nechal jen tak utéct. Kde já seženu tak zkušenou milenku, jako byla právě ona? Nemluvě o tom, že jakmile mě Marylin spatří mezi futry dveří, vymlátí ze mě duši. V nejlepším případě už si u ní ani nevrznu.

Natáhl jsem si ponožky, pozapínal knoflíčky u košile a spodní prádlo jsem hodil do koše. Stejně z něj zbyly jen cáry, které by mi byly k ničemu. Než jsem odešel z pokoje, podíval jsem se po pokoji. Na první pohled mě upoutala červená látka, která ležela pod nohou postele. Sebral jsem ji, přičichl k ní a nasál vůni.

Málem se mi zamotala hlava. Byla to její vůně a byla stále tak svěží. Rozhodně jsem ji tady nemínil nechat. Schoval jsem si kus látky do vnitřní kapsy saka, pečlivě ji knoflíčkem zavřel a se spokojeným výrazem se vydal k výtahu. Dojel jsem k recepci a podal Stevovi klíček. Ten se na mě smutně podíval a začala se z něho chrlit lavina omluv.

„Moc se omlouvám, pane Cullene. Prosím, přijměte mou nejhlubší omluvu. Vůbec jsem si nedal pozor a nepodíval se pořádně na číslo poko-“ Mávnutím ruky jsem jej zastavil a ukázal jsem na účet. Sklopil pohled k zemi a vzal si ode mě klíček i s platební kartou. Začal něco vyťukávat na počítači, zatímco já jsem se prohlížel v zrcadle recepce. Měl jsem mírně rozcuchané vlasy a trochu špinavý límeček od rtěnky, což u mě bylo vcelku normální, ale co mě udivilo nejvíce, byl flek velikosti jahody na pravé straně krku.

Vyděšeně jsem si sáhl na krk a málem vykřikl zděšením. Cucflek?! To snad nemůže být možný! Za celou tu dobu, co jsem žil sexuálním životem, jsem neměl cucflek, a to že jsem byl pořádné zvíře. Nebylo pochyb, že v tom měla prsty Bella. Hravě jsem si dokázala představit obrys jejích rtů, jak se k mému krku přisají a lačně pijí, dokud nemají dost. Mrcha jedna malá, pomyslel jsem si a zvednul si límečky košile.

Steve si taktně odkašlal a podal mi kartu zpět. S pozdviženým obočím jsem se na něj zadíval.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a stále si držel ruku na krku. Muselo to být podezřelé. Co asi dělal muž se zmuchlanou košilí a cucflekem po celou noc? Navíc, který se navíc ani neobtěžoval navléct si spodní prádlo. Někdy jsem se za sebe opravdu styděl.

„Nic se neděje. Jen už nemáte co platit, veškeré účty za včerejší noc jsou uhrazené,“ pověděl mi s klidným tónem a obavami v hlase. Mezi očima se mi objevila vráska, která byla zřetelnější než když jindy.

„Zaplaceno? Jak je to možné?“ podivil jsem se a nahnul se přes recepci. Steve se chvíli přehraboval v zásuvce, až nakonec vytáhnul směnku podepsanou úhledným písmem.

„Slečna Thompsonová zaplatila veškeré výdaje za pokoj 209.“ Ukázal mi její podpis. Ve spáncích mi tepalo a v krku se mi usadil nemalý knedlík. Ať už byla Bella cokoli, nebyla to obyčejná dívka. Opravdu mě dokázala zaskočit, a to se málokdy stává. Právě ta její živočišnost, nečekanost a arogantnost mě zajímala. A když jsem bral v potaz, že přede mnou dokáže utajit své myšlenky, vznítila ve mně větší zájem. A ne jen o ni, její tělo k zahození také nebylo.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, abych uvolnil napjaté ticho, „dobře. Uděláme to takhle. Vidím, že slečna platila hotově. Byl bych rád, kdybyste na ni sehnal adresu nebo jakýkoli kontakt a z mé karty jí veškeré finance za pobyt v hotelu vrátil.“ Steve si vše zapsal a přikývl. Zřejmě si uvědomil, že včerejší kiks, který změnil můj život, si jen tak za rámeček nedá.

„A mám vzkázat od koho štědrý dar je?“ Zakroutil jsem hlavou a naťukal jsem pin.

„Ne, anonym,“ pronesl jsem zamyšleně. „Není to dar. Byl bych rád, kdybyste slečně přibalil nějaké květiny. Myslím, že rudé růže budou nejlepší variantou. Více se o tomhle už nikdy bavit nebudeme, ano?“ zakončil jsem naši konverzaci. Steve se kajícně usmál a na můj požadavek nadšeně přikývl. Po chvíli mi vrátil kartu zpět.

„Chci se vám omluvit za-“

„Nic se nestalo,“ zarazil jsem jej rázně, „pokoj, do kterého jsem vešel, přeci jenom přinesl své ovoce.“ Mrkl jsem na Steva. A byla to pravda. Nikdy jsem se tak necítil už dlouho. Byl jsem jako muž, jenž se nepodřizuje, ale sdílí s rovnocennou dívkou lože.

Nakonec jsem z hotelu odcházel s úsměvem na tváři. Nasedl jsem do svého auta a vyjel k sobě domů. Jel jsem úplně jinou rychlostí než jindy. Projížděl jsem se uličkami, loudal se po městě a přemýšlel o včerejší noci. Zdálo se to nemožné, ale něco mi chybělo. Nebylo to jen její tělo, na kterém jsem samozřejmě zanechal své otisky, ale bylo v tom něco víc. Nikoli zamilovanost, ale čirý zájem o její osobu. Ona samotná ve mně vznítila takovou fyzickou potřebu, až to bylo neuvěřitelné.

Co je, sakra, Isabella Thompsonová zač? kladl jsem si tuto otázku po celou dobu, dokud se má kola nezastavila na štěrkové cestě před naším domem.

Na verandě na mě už čekala Alice s podivně pokřiveným úsměvem. Věděl jsem, že bude mít otázky, které budou směřovat na mou osobu a včerejší probděnou noc, ale nasadil jsem masku ignoranta a prošel kolem ní jen s pozdravem a letmým polibkem na tvář.

„To ti nestojím ani za pořádná pozdrav? Nebo máš v hlavě něco – někoho – jiného?“ zeptala se s našpulenou pusou a v duchu naznačila uvozovky. Usmál jsem se na ni. Musela v mých očích spatřit jiskřičky pobavenosti a také bláznivé touhy.

„Koukám, že nám tě začíná Marylin měnit. Pozor, aby do tebe nezaryla drápy, a během jednoho měsíce budeš ženatý muž Edward Cullen,“ vtipkovala a poplácala mě po rameni. Protočil jsem oči a počechral jí její upravený účes. Věděl jsem, že ji to rozčílí a vysloužím si tak mnoho nadávek, ale ten pohled, který mě vždy chce probodnout, mi za to stojí.

„Není to Marylin, skřítku, a neboj se,“ mrkl jsem na ni, „ženatý Edward Cullen se v následujících sta letech rozhodně nekoná.“ Ženit se? Ani náhodou! Ještě jsem nebyl natolik vyšťávněný, abych si dobrovolně nechal nasadit okovy manželství. Společně jsme vešli do dveří, kde mě uvítal Emmett s Jasperem. Oba sledovali televize a tvářili se u toho zamyšleně. Jen Jasper byl trochu nevrlý.

„Promiň,“ špitl jsem omluvně, když mi došlo z koho. Jen nad tím mávnul rukou, zamířil jsem ke schodům a chystal jsem se do svého pokoje. Potřeboval jsem probrat a byl jsem si jistý, že pořádná ledová sprcha je tím pravým osvěžením. Už jsem stoupal po schodech, když mě Alice chytila zápěstí a stáhla opět k sobě. Zlostně jsem se na ni zadíval a zamračil se.

„Co to bude tentokrát?“ vyprskl jsem na ni. Byl jsem zvyklý na jejich myšlenky, které se týkaly mého neobvyklého stylu žití, dokonce jsem skousl i nejapné poznámky Emmetta na moji adresu, ale když se jednou za čas Alice usmyslela, že mi bude klást na srdce dobré mravy, nechoval jsem se zrovna přívětivě, ačkoli ona byla tím posledním člověkem, ke kterému bych chtěl být hrubý.

„Co máš na tom krku?“ zeptala se podezíravě a začala se svými prsty sápat po límečku košile. Instinktivně jsem uskočil a sáhl si na krk.

„Nic, rtěnku. Děláš, jako bych ji tam normálně neměl.“ Možná že jsem obalamutil část sebe samého, ale na Alice jsem nemohl se lží. Ona to poznala tak či onak.

„Ne, playboyi, to, že máš rtěnky na košilích, to vím. Taky ti každý týden kupuju nové, ale mě zajímá to pod tou košilí. Jsem dost stará na to, abych věděla, že tohle není rtěnka. Můžeš mi lhát, Edwarde, ale blbou ze mě nedělej.“

„To bych si ani nedovolil, má drahá sestřičko,“ zamumlal jsem kysele a upravil si límeček košile. Vzala si jej do ruky a dala na stranu. S vykulenýma očima mi hleděla na červený flek, který začínal fialovět. Zamračeně, možná i zlostně, se na mě zadívala a límeček košile mi dala zpět.

„Vím, že se nikdy nepoučíš, ale pozor by sis dávat měl! Zatraceně, co mi jako přineseš příště? Zprávu o tom, že budu tetou a Esmé s Carlislem starými rodiči?“ Chytila mě za ruku a škubla s ní. Na takového skřeta měla sílu. „Dávej si dobrý pozor na to, co po sobě zanecháváš, nadrženče!“ Jízlivě jsem se na ni usmál a vytrhl se jejímu sevření. Zakroutil jsem krkem ze strany na stranu a s úsměvem na tváři se vydal po schodech nahoru.

„Nezáviď, zlatíčko moje, však se taky jednou dočkáš,“ pronesl jsem kysele a ze zdola se ozývalo jen přidušené vrčení. Stejně jsem to s ní uměl.

» 4. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokoj osudu - 3. kapitola :