Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 22. kapitola + Epilog

05.05.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 91× • zobrazeno 10523×

Edward

Když jsem vyletěl z moře, pořád mi ta nadzvuková rychlost nepřipadala dost rychlá. Rychleji, rychleji…

Po cestě jsem potkal velmi naštvanou partičku idiotů, jinak taky mořských paniců. Já vím, já vím. Jsou to mořští muži, ale panicové znělo směšněji.

To setkání nebylo zrovna příjemné a já už to nevydržel. Jsem upír, sakra. Ne člověk. Záleží mi jen na Belle a mojí rodině. Lidi nezabíjím, protože nechci být zrůda. Ale když se nějaká jiná zrůda dotkne mojí Belly, končí. Orca přišel o ocas a dost krvácel, protože ztráta dolní části těla je asi pro ně smrtelné zranění. Anebo mu to v místě ztráty zaroste a zůstanou mu místo ploutviček ručičky. To mi je jedno. Ať si ten parchant dělá, co chce. Předtím mi ještě stačil strachy vyzvonit, že Bella mu zdrhla. A já přesně věděl, kam šla.

„Edwarde, počkej,“ volala za mnou má rodina a vylézali z vody jako vodníci.

„Teď ne,“ zavrčel jsem a vběhnul do domu. Ocitl jsem se v obýváku, kde na pohovce seděla jen Rosalie a houpala nohama v naučených, přesných intervalech.

„Kde je?“ vyštěkl jsem nedočkavě a se strachem. Co když se ještě po cestě něco pokašlalo?

„Jako Bella?“ zeptala se Rose a v mysli si promítala finský slovník. Á! Blondýna!

„Ne. Jako Panna Marie. Ovšem, že Bella. Malý vzrůst, mahagonové vlasy, dlouhé nohy a pořád nadává a na něco se ptá!“

„Hele!“ ozvalo se za mnou a já se lidskou rychlostí otočil, protože jsem se bál, že se mi to jen zdálo. Stála schovaná za dveřmi, ruce založené na prsou a očima metala blesky. „Já nejsem malá – to ty jsi vysoký. A nenadávám poř…“ Nedořekla to, protože jsem ji pevně sevřel v náruči a hned na to ji pustil, abych si zase mohl vzít to, co už nikdy nikomu nevydám, a to její rty.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a znovu si osahal dlaněmi její srdcový obličej, abych se ujistil, že to není jen příšerně dokonalá představa. Mohl jsem se štěstím zbláznit, a kdybych mohl plakat, tak mi tečou vodopády radosti. Zvedl jsem ji do vzduchu a zatočil s ní. Pak jsem ji zase přitisknul na svoji hruď, a pořád to střídal jako pomatený. Nevěděl jsem, jestli se na ni chci dívat, anebo ji mít těsně u sebe, aby mi ji nikdo nevzal.

„Já jsem byla rozhodnutá pro tebe, ale pak ten hajzl řekl, že zabije Hektora,“ vysvětlovala a já přikyvoval. Jistě, že byla rozhodnutá pro mě. Sakra, měl jsem to vědět, už když se to stalo. „Edwarde, proč máš na košili tu modrou…?“

„Hele, ostatní,“ přerušil jsem ji a ukázal ke dveřím, kde stála naše rodina.

„Emmette! Jaspere!“ vykřikla a vrhla se na ně. Oba dva ji objali a já měl mezi nimi vsunuté ruce, protože jsem se bál, že ji rozdrtí, takže jsem se vlastně objímal s nimi.

Alice se mračila a dívala se stranou.

„Alice!“ hlesla Bella pod sílou objetí tří velmi majetnických upírů. Alice se rozzářila a na nic nečekala. Skočila Jasperovi na záda a objímala tak malými ručkami i mě.

„Co na to říkáš?“ zeptala se Esmé s úsměvem Carlislea. Ten pokrčil rameny a taky se usmál.

„No, máme děti, co se i v tomhle věku rádi objímají.“

O měsíc později

Bella

„Vidíš to, Alice? Vidíš?“ ptala jsem se po milionté a strkala jí pod nos můj zásnubní prsten. Alice otráveně protočila oči.

„Ano, vidím to. Ano, je nádherný,“ zopakovala jako vždycky a já se zamračila. Edward mi dal ten nejkrásnější a nejdokonalejší zásnubní prsten na světě. Nejradši bych se s ním nechala vyfotit na billboard. Pořád jsem ho každému ukazovala a nemohla jsem se na něj vynadívat. Ten už nikdy z prstu nesundám.

„Určitě si ho viděla?“ zeptala jsem se znovu a Alice temně zavrčela. Stáhla jsem ruku a přitiskla si ji na hruď. „Na ten prsten nevrč, upíre,“ varovala jsem ji.

„Počkej, teď se nehýbej, ať to můžu připevnit,“ zamumlala a zapletla mi do drdolu vlečku. Pak mě otočila na židli a zatleskala si.

„Jsem umělec,“ pochválila se a já se zazubila.

„Hlavně nebreč,“ varovala mě Alice a já si ťukala na čelo.

„Proč bych brečela? Beru si Edwarda! A mám svatbu. Há!“ zvolala jsem radostně, protože svatba byl můj sen… Teda, to se říkalo, ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás nespí, tak asi moje představa.

„No, neboj. Ještě tě čeká stokrát, ne-li víckrát,“ upozornila mě a já pokrčila rameny.

„Aby pak nebyl nakonec Edward ten, kterého do ní budu nutit.“ Alice si nasadila náušnice a zakroutila hlavou.

„Edward je ze staré školy. Ten si na tyhle tradice potrpí a vzhledem k tomu, že se naše charaktery a emoce nemění, nikdy ho do toho nebudeš muset nutit.“

„Díky, Alice. Já… Mám tě ráda,“ zašeptala jsem ztěžka, ale ona mi toho dala tolik a byla celkem roztomilá, když jste si ji pustili k tělu.

„No, tak to můžu považovat misi za úspěšnou,“ řekla a viděla jsem, jak pookřála. Vtom dovnitř nakráčeli Emmett a Jasper v dokonalých oblecích a já si je potěšeně změřila. Nikdo mi na mé svatbě nebude dělat ostudu!

„Dostali jsme nápad, Bello,“ oznámil Jasper a Emmett přikyvoval.

„Uneseme tě,“ vysvětlil Emmett a chtěl mě začít brát do náruče. Oči mi musely zmodrat a já zavrčela skoro jako upír.

„Zkus na mě sáhnout a utrhnu ti ruce! Mě nikdo nikam už nikdy unášet nebude! Teď sejdu schody a vezmu si lásku mého života a vy dva si necháte ruce u těla a nebudete vymýšlet žádné kraviny!“ usměrnila jsem mé dva milované bratry. Ráda jsem s nimi ty kraviny vymýšlela a podnikala, ale tentokrát ne.

„Ach jo. Dneska s tebou není žádná legrace. A to jsme na tebe chtěli vylít v uličce kýbl vody,“ zamumlal zkroušeně Emmett a já vykulila oči. Když viděl můj výraz, ukázal na Jaspera. „To byl jeho nápad!“

„Zmizte!“ zařvala jsem a v místě, kde stáli, zbyl v tu samou sekundu jen vzduch.

A pak, po posledním dolaďování detailů, přišel Carlisle. Byl to stvořitel Edwarda a hlava rodiny. Začínala jsem ho tak brát i já. On je ten nejsilnější a jeho názor je ten, na kterém záleží nakonec nejvíc. Cítila jsem jeho autoritu. A navíc – on mi dal lásku, které se mi od rodičů nikdy nedostávalo, a nechtěl za to nic na oplátku.

„Připravená?“ zeptal se a já přemýšlivě kroutila rty.

„Carlisle, nechtěl bys pro Edwarda radši upírku a ne rybu?“ zeptala jsem se, protože Edward bude jediný z rodiny, kdo si nevzal stejný druh. Carlisle se srdečně usmál a poklepal mi na hřbet ruky.

„Ty jsi mořská panna. Ne ryba. A i kdyby si byla ryba, tak můj syn tě miluje celým svým srdcem a ty miluješ jeho…“

„Ale jeho srdce v podstatě není srdce, ale kus kamene a já srdce nemám…“

„Bello, to se tak říká,“ přerušil moji řeč o anatomii.

„Aha,“ hlesla jsem, když jsme vycházeli ze dveří do zahrady. Byli tu jen upíři a já s Hektorem, takže lavice z ledu a sníh nikomu nevadil, protože tady nikdo těch mínus třicet pět stupňů necítil. Byla to bílá svatba od země až po ženicha.

Když jsem spatřila jeho tvář, která svou alabastrovou barvou skoro splývala se sněhem okolo, chtěla jsem se rozběhnout k němu a vykašlat se na tenhle průvod, který se mi náhle zdál moc dlouhý a zbytečný. Já chci Edwarda!

Edward

Čekal jsem, kdy Bella odstrčí Carlislea a rozběhne se ke mně, protože ona toho byla schopná a já jí viděl na očích, jak moc to chce udělat. Ona nebyla ryba, ona byla stříbrný anděl v úzkých, sněhově bílých šatech. Korzet dával vyniknout jejím přednostem a já už se viděl na líbánkách.

„Miluju tě,“ naznačil jsem rty a ona vyplázla jazyk. Zamračil jsem se, a pak jsem zakroutil chápavě očima.

Konečně ji Carlisle dovedl až ke mně a předal její ruku do mé. Tak, a je jen moje. Měl jsem vedle sebe můj poklad, od kterého jsem dostal klíč jako jediný na světě. Jakmile se dotkla mojí pokožky, klidně se usmála a postavila se naproti mně.

„Ano,“ řekla znenadání a já zavrtěl hlavou.

„Teď ne,“ šeptl jsem a ona si povzdechla.

Eleazar, který se ujal role kněze, začal odříkávat všechno, co jsem hodlal splnit do posledního puntíku. Vzhledem k tomu, že tu nebyli žádní lidé, mohli jsme si svoje přísahy předělat do upíří, věčné verze.

„Já, Edward Cullen, tě budu milovat, ctít a trávit s tebou každý moment věčnosti,“ přísahal jsem a nikdy jsem neříkal pravdivější pravdu. Snad jen, když jsem jí říkal, že ji miluju. Navléknul jsem jí prsten a zase ji jen držel.

„Já, Bella Cullenová, tě budu milovat, ctít a trávit s tebou každý moment věčnosti,“ slíbila a mě zaplavil teplý, sladký pocit toho, že ta žena je má. S roztomilým úsměvem mi navlékla prsten, a pak ke mně zvedla oči. Tohle nevydržím… Vrhl jsem se na ni a spojil naše rty v dokonalé souhře.

„No… Můžete políbit nevěstu,“ zamumlal Eleazar.

Všichni začali tleskat, a že to byly rány, když se kamenné dlaně mlátily jedna o druhou.

Nerad jsem Bellu pustil a otočil se čelem na naše nesmrtelné rodiny. Emmett s Jasperem pískali a Esmé se je i přes pláč snažila usměrnit. Nikdy jsem se necítil živější než teď, když jsem měl po boku svoji manželku, ve které jsem našel něco, co se dá těžko definovat. Ale věděl jsem, že je to perfektní.

Nikdy jsem netušil, že Nema nakonec najdou před oltářem s upírem. Animované pohádky rád nemám, ale když mě Bella stáhla pod hladinu a vtiskla mi podmořský polibek, začal jsem je snášet.

Epilog

Pohled vypravěče

Jak už to tak bývá, animované pohádky končí dobře. A zvláštní je, že i ten příběh nemrtvé bytosti a přespříliš živé bytosti skončil šťastně. Upíři nemají být princové, co žijí šťastně až dodnes. Ale pak jedna otravná mořská panna vyhodila jednoho upíra z útesu a pravidla se změnily.

Ještě na té svatbě se Bella usmířila s Tanyou, a pak jí představila svého bratra Hektora, který se díky tomu brzo stěhoval a na pevninu si snadno zvyknul.

Nikdo z Cullenů na Aljašce nedokončil střední školu, protože jejich absence přesáhla hranice, kam nedosáhla ani ta zhulená a dredatá část pubertálního osazenstva moderního světa.

Ale zvládli to statečně. Zajistili dům a po pár letech se odstěhovali do Forks, kde byla Bella celá nesvá z místních metamorfů, se kterými se zrovna nekamarádila, a oni ochutnali bezednou otravnost a hněv mořské panny, co nemá svůj den. Seznámili se totiž v La Push, kam si Bella chodila zaplavat a udržet své tělo v dobrém stavu.

Edward se stal konečně učitelem na místní střední škole, ale moc dlouho to nevydrželo, protože jeho manželka se nehodlala ve škole vzdát jeho dotyků. A tak se znovu stěhovali. Ale nikomu z nich to nevadilo. Nikdo z nich už totiž nestrádal a všichni byli milováni. A Edward po stovky let zjišťoval, že když mořské panny milují, tak milují navždy. A protože nikdy nezemřou a žijí tam dodnes, jeho manželka mu to dává pocítit každičký den věčnosti.

Přečetli jste... No, prostě jste toho přečetli hodně. Já ukončuji šestou povídku, zrovna, když za pár dní, a to devátého, uplyne přesně rok od vydání mého prvního článku. Už jich je 202 a mě to pořád baví a ještě dlouho bavit bude - tedy, dokud budu bavit i já vás. :D Protože pro sebe se mi moc psát nechce. :D Já vím, já vím. Autora to má bavit i bez čtenářů, a tak dále. Nezájem. Píšu hlavně pro vás a díky vaší podpoře to moje klávesnice schytává.

Jo, a až mi zase někdo řekne, že tady zesměšňujeme Twilight, tak ať si to ušetří, protože já na zesměšňování čas nemám. A už vůbec ne Twilight, což je pro mě něco posvátnýho, takže ten člověk, ať se zamyslí nad tím, kolik času asi já trávim nad Wordem. A příště to chce podpis.

P.S.: Přečtěte si pravidla ankety, protože pro tuhle povídku se nesmí hlasovat. Má stop kartu, protože byla na bedně dvakrát za sebou. Já vám děkuju, že pro ni zase hlasujete, ale přicházíte tím o hlasy.

Díky moc a s některými zase na viděnou. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 22. kapitola + Epilog: