Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 4. kapitola

Po šesti hodinách jsme se vraceli zpátky domů a musím říct, že lov není vůbec špatná věc, když máte v plánu se s někým sblížit. Navíc jsem se po něm cítil tak, že mi připadalo absolutně směšné, že bych se mohl neudržet a někoho zabít, když ho zabít nebudu chtít. Rozhodl jsem se, že si dupnu a do školy prostě chodit začnu hned.
_________________________________________________________________ Tak pošleme Edwarda do školy, co? :-)

             KAPITOLA ČTVRTÁ

                   Čarovný Edward

 

Jestli já se ještě někdy dostanu domů, budu po ukončení školy žádat o místo profesora Obrany proti černé magii. Už teď toho vím víc než kterýkoliv jiný učitel, kterého jsme měli. A že jich bylo hodně. Kouzelníci celého světa, teď mě dobře poslouchejte. Tito mudlovští upíři nejen, že dokáží přežít bez lidské krve po celou svou existenci, dokonce je nespálí slunce a jsou schopni se ovládat do takové míry, že můj adoptivní otec Carlisle je doktor. Navíc mají supermegabonusové schopnosti. Tedy, všichni je nemají, ale já jí mám. 

Teď sedím ve svém novém pokoji a koukám na sebe do zrcadla. Ale ano, jistě, samozřejmě jdu ve zrcadle vidět a kdyby si mě někdo chtěl vyfotit, není problém. Klidně bych se mohl stát modelem, jsem si jistý, že by se o mě porvali. Jediná věc, kterou jsem na sobě nikdy neměl moc rád byl fakt, že jsem se vždycky až moc červenal. No, červená je pryč, teď jsem bledý, ale ne tak, že bych vypadal nemocný. Jsem dokonalý. Cho už nechci. Vždycky se mi docela líbila Parvati Patilová, ale to je mi už asi k ničemu, když jí nikdy neuvidím.

Sklesle jsem si vzdychl, což byla posledních pár hodin má oblíbená činnost. Někdo jde po schodech nahoru a následně klepe na mé dveře. Opravdu nemám nejmenší chuť si dál povídat, takže neodpovídám. Bohužel, tohle není ten typ upírů, kteří potřebují dostat pozvánku, aby mohli vstoupit, tihle si lezou, kamkoliv je napadne. V této disciplíně exceluje Alice. Jo, abych nezapomněl. Moje super úžasná schopnost je, že umím číst myšlenky. Moje nová sestra teď myslí na to, že nesmí myslet na to, co mi přišla říct. No, není to boží?

„Nazdar, bráško. Tak jak ti je?” zeptala se mě, když bez vyzvání vstoupila. Nervózně jsem si hrál s hůlkou ve své ruce, kterou mi vrátili hned po tom, co mi pořádně vysvětlili, co se se mnou stalo. Já jím na oplátku řekl, kdo jsem. Emmett řval, že chce vidět kouzlo a hnal se pro mou hůlku. No, já se na to necítil. Jestli mám zjistit, že z mého kouzelného já ve mně již nic nezbylo, klidně to budu oddalovat po zbytek života... nebo věčnosti. Nevím, ještě uvidím, co přijde dříve. 

„No, jak bys řekla?” opáčil jsem nevrle a hned toho litoval. Tahle malá holka se dokázala zatvářit tak dotčeně, že by jí jednomu bylo opravdu líto a do konce života jí platil Máslový ležák. Ach, Máslový ležák, jak já bych si ho teď dal. Bohužel, tihle upíři nic takového neznali. Moje nová matka Esmé slíbila, že se pokusí udělat domácí dýňovou šťávu, avšak dost pochybuji, že se jí to povede. Moje matka u toho vždycky čarovala, prostě to nejde udělat tak, že do odšťavňovače hodíte pár kousků dýně. A i kdyby se jí to povedlo, jak to asi poznám, když jediné, na co mám opravdovou chuť a jediné, co dokáži pozřít, je krev?

„Nevím, jak moc jsi dával pozor, když jsme se bavili o schopnostech, které mají někteří upíři navíc, ale...”

„Jo, já vím. Vidíš do budoucnosti.” odfrkl jsem a následně si v její hlavě přečetl to, co ona už viděla. „Ach! No sakra! To jsi mi to nemohla přijít říct dřív?” obořil jsem se na ní a hned nasadil jeden ze svých líbezných, pokřivených úsměvů. Moje nová sestra totiž viděla, jak dělám kouzla. A svět byl zase báječný a já chtěl své rázem oblíbené sestře koupit růžového hipogryfa. Tak je čas ověřit si, jestli to není jen obyčejná šarlatánka. Popadl jsem hůlku a... „Accio kniha!” Kniha, která ležela na mém novém stole, okamžitě přilétla ke mně. Jako smyslů zbavený jsem začal skákat radostí po pokoji, a nakonec jsem v náručí sevřel tu, kterou od teď budu nazývat poslem dobrých zpráv. Ta radost nepramenila jen z toho, že můžu pořád používat kouzla, ale hlavně z toho, že když se pro mě skoro nic nezměnilo, můžu se přenést domů. Nebo alespoň do Londýna. Pak to vezmu přes Děravý kotel na Příčnou ulici a z odtud už je to pohodička a leháro. Problém byl v tom, že nebyla pravda, že se skoro nic nezměnilo. Po pravdě se změnilo všechno. Už jsem nebyl člověk, nebyl jsem dokonce ani jen kouzelník, byl jsem upír. Upírokouzelník... Cedric Dygory umřel tam na hřbitově a zůstal po něm jen Edward Cullen. 

Po celé noci, kdy jsem se litoval a měl chuť někoho proměnit v kámen, jsem se konečně zvedl a šel se socializovat. Původně jsem měl v plánu poprosit Alice nebo Emmetta, aby se mnou šli lovit, ale zjistil jsem, že jsem doma sám se svou adoptivní matkou Esmé. 

„Kde jsou všichni?” zeptal jsem se.

„No, tví sourozenci jsou ve škole a Carlisle v práci,” odpověděla a dívala se jakoby čekala, že mě zase přepadne nějaká depresivní nálada, při které uteču nahoru do pokoje a už nikdy nevylezu. Včera někdo, myslím, že to byl Emmett, navrhoval, aby mi sehnali krev, která bude nasáklá Neurolem. Blbec. Takže jsem opravdu neměl dál v plánu dělat ze sebe blázna a do pokoje už se nevrátím.

„Ve škole?” podivil jsem se. Věděl jsem, že Carlisle je upír frajer, který dělá doktora a nemá při tom nutkání nikoho sežrat, ale vůbec mě nenapadlo, že ostatní chodí do školy.

„No, ano. Snažíme se splynout s davem a bylo by divné, kdyby žádné z našich dětí nechodilo do školy,” odpověděla a asi stále čekala na to, že uteču. 

„No, to je skvělé. Proč jste něco neřekli? Mohl bych se taky přihlásit, upřímně jsem netušil, že mi bude škola chybět, ale chybí.” 

„No, Edwarde, myslím, že na to si budeš muset ještě chvíli počkat. Nejsi připravený, nemůžeme riskovat, že bys neovládl svou žízeň a někomu ublížil.” No, to znělo dost logicky, ale nepřipadal jsem si, že bych se nedokázal ovládnout. Ne ve chvíli, kdy jsem byl po lovu. Což zrovna teď nebylo a mně se při vzpomínce na krev začal v puse tvořit jed. Esmé to nejspíš poznala, jelikož mi nabídla, že půjdeme lovit spolu. Nejspíš se bála, že bych mohl zase někoho neúmyslně ohrozit. Po šesti hodinách jsme se vraceli zpátky domů a musím říct, že lov není vůbec špatná věc, když máte v plánu se s někým sblížit. Navíc jsem se po něm cítil tak, že mi připadalo absolutně směšné, že bych se mohl neudržet a někoho zabít, když ho zabít nebudu chtít. Rozhodl jsem se, že si dupnu a do školy prostě chodit začnu hned. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 4. kapitola:

 1
7. Barča
06.05.2018 [14:32]

Myslím, že Edward/Cedrik zbytečně riskuje. Snad se mýlím a on bude mít minimálně tak dobře sebeovládání, jako měla v originále Bella. Emoticon Emoticon

6. Kira
30.04.2018 [16:15]

Čtu a čtu a až teď mě napadlo, že bych to mohla i okomentovat. Jedním slovem nádhera! Líbí se mi styl jakým píšeš a hlavně ten nápad! Jdu hned na další kapitolu. Emoticon Emoticon

5. betuška
08.04.2018 [21:06]

on je tak roztomilý Emoticon aale nie,robím si srandu, pekne ti to odsýpa, teším sa na školu a čarovanie Emoticon

4. BabčaS.
08.04.2018 [21:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Bianco
04.04.2018 [9:57]

Ach jo, málem jsem to nenašla, pořád jsem na ten díl čekala na titulce. Ale k tématu, tuhle povídku miluju s každou další kapitolou víc a víc. Jsem moooc zvědavá, co se stane ve škole. Takže další díl, prosím! Emoticon

2. Amanda
31.03.2018 [11:32]

Ježíš, tak snad nikoho nezabije. Mohl by potkat Bellu, ne? :D Emoticon Emoticon

1. Petronela admin
19.03.2018 [6:21]

PetronelaZdravím, kapitolu jsem ti prošla a nakonec ti udělila i práva OP, ale pro příště si dej ještě bacha na následující věci:

- tvý sourozenci >>> tví sourozenci
- Emmet >>> Emmett (různě se ti to v článku střídalo)
- a pokud za přímou řečí následuje věta uvozovací, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!