Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 7. kapitola

01.02.2012 (21:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1362×

„Lynn? Lynn!“ slyšela jsem volat někoho mé jméno jakoby z dálky. Pomalu se ta vyprahlá pustina kolem mě vytrácela a já se objevila zase v oné místnosti s ostatními.

„Je zpátky,“ slyšela jsem říct Matta.

„Co jsi viděla, Lynn?“ zeptala se Alice, aniž mě nechala vydechnout.

„Amazonský prales shořel,“ zamumlala jsem. Stále jsem měla mžitky před očima. A pořád jsem se ještě chvilkami ocitala v té pustině.

„To není dobré,“ poznamenal Jacob.

„Ne, to není. Je to mnohem horší. Ty stromy tam vyráběly kyslík pro lidi. Bez něj to půjde s atmosférou z kopce,“ opravila ho Esmé.

„Začíná konec světa,“ hlesla jsem.

„Má pravdu. Musíme hned k upírům,“ rozhodl Matt.

„Což znamená k Volturiovým, že?“ zeptala se otráveně Bella.

„Ano. Nemáme totiž jinou možnost,“ odpověděl Carlisle.

Dopřávala jsem si studenou sprchu, jelikož teplá voda nebyla, zatímco ostatní se balili na cestu. Rozhodli jsme se, že se na cestu vydáme hned zítra ráno. Po nekonečném dohadování se rozhodlo, že se mnou půjde Emmett, Jasper, Alice, Edward, Bella, Jacob, Sam, Paul, Leah, Matt, Jeremy, Christin, dívka, která uměla pilotovat letadlo stejně jako Jeremy, a přes moje značné nesouhlasy i Kyle. Zatímco budeme pryč, Matt předal velení Caroline.

Plán byl vcelku jednoduchý. Prvním krokem bylo dostat se auty na letiště. Druhým krokem se stalo ukradení menšího letadla před zraky několika upírů, kteří hlídali letiště. Třetí krok má být odstartování a přistání nedaleko Volterry. A čtvrtý krok, ten nejdůležitější a nejnebezpečnější, dostat se k Volturiovým a vyjednávat mír. Jednoduchý plán, ale těžko říct, zda uskutečnitelný.

Věděla jsem, že máme málo času. Věděla jsem, že se naše planeta otřásá v základech. Ale také jsem věděla, že upíři mají schopnosti k tomu, aby to zastavili. Otázkou ale bylo, udělají to?

Vylezla jsem ze sprchy, začala se oblékat do oblečení, které mi tu nechala Alice. Po dlouhé době jsem si mohla obléct něco jiného. Alice mi tu zanechala značkové černé džíny, červené tričko a k tomu černou koženou bundu. K tomu oblečení byly u postele ještě posazeny černé tenisky.

„Aspoň budu ke konci dobře vypadat,“ řekla jsem si se smíchem a oblékla jsem se.

Když jsem se oblékla, vyšla jsem z pokoje a hledala někoho, s kým bych si mohla promluvit. Ti, co si dobalili, se šli pořádně vyspat na cestu, takže jsem musela za nějakým upírem. Měla jsem v celku jasno, koho hledám. Chtěla jsem vědět, jakou vizi o mně Alice měla.

Zašla jsem za roh jedné dlouhé chodby, kterou jsem se zrovna ploužila a srazila se s Alice. Ta se na mě zářivě usmívala.

„Alice, zrovna tě sháním,“ pověděla jsem jí.

„Já vím, chceš se mě zeptat na tu mou vizi, viď?“ vyřkla moje přání za mě.

„No… jo,“ zamumlala jsem.

Chytla mě zvesela za ruku a táhla mě do nejbližší místnosti. Místnost byla slabě osvětlená a bez oken. U stěn byly kupy nějakých věcí, které byly přikryty prostěradly. V místnosti ale bylo i několik židlí. Alice mě pobídla, abych se posadila. Udělala jsem to.

„Proč tady?“ zeptala jsem se na to, co mi vrtalo hlavou.

„Nechci, aby nás někdo poslouchal,“ odpověděla mi tajemně, „byly tady totiž dvě verze tvého příchodu. Ta první nebyla zrovna hezká.“

„Cože? Jak… co se mělo stát?“ Byla jsem zvědavá.

„Přišla jsi sem s původním plánem. Zabít nás. Podařilo se ti zabít Esmé,“ vyprávěla Alice a já se na ni s hrůzou dívala. Jak bych mohla ublížit té dobré ženě Esmé? „Matt se tě zastával, že jsi nevěděla, co děláš. Ale Jasper tě i přesto zabil.“

„Bože! To je hrozné!“ vykřikla jsem.

„Nelam si s tím hlavu. Důležitá je má druhá vize. Viděla jsem tě, jak jsi narazila na naši stopu, jak ses nám dobrovolně vydala a viděla jsem, jak jsi nás přemluvila, abychom šli za Volturiovými,“ převyprávěla mi Alice svou vizi.

„Tak to je správně, ne?“ vydechla jsem si úlevou.

„Ano,“ souhlasila.

„Jak jste se sem vůbec dostali vy? Jaký je váš příběh, Alice?“ ptala jsem se se zvědavostí v hlase.

„Už nás hledáš pět let, viď?“ zeptala se a já mlčky přikývla. „Tušila jsem, že za námi někoho Volturiovi poslali, a proto jsme se ti tak dlouho a dobře vyhýbali. Před dvěma lety jsme se ale dostali až moc blízko Washingtonu. Chtěli jsme vědět, jak jsou na tom lidé. Jak si vedou a jestli mají aspoň malou důvěru v upíry. Už nás totiž nebavilo věčně utíkat. Chtěli jsme žít nebo aspoň… živořit, jak vidíš. Poslali jsme sem vlkodlaky jako špehy. Byli tu v utajení asi tři měsíce a snažili se všechny nebo aspoň někoho přesvědčit, že ne všichni upíři jsou stejní. Když jsme si mysleli, že nám už někteří z nich naslouchají, šli jsme k městu stejně jako předtím ty. Vzali nás sem a my jim vysvětlili, kdo jsme a také naše důvody, proč jsme se odhalili světu. I přes počáteční nedůvěru nám dovolili tu žít s nimi. A my jsme za to šťastní,“ vyprávěla Alice.

„Nejste tak špatní, jak mi říkali,“ usmála jsem se na ni.

„Děkujeme,“ poděkovala Alice, „ani ty nejsi špatná. A nejsme jediní, kdo si to myslí,“ dodala tajemně a mrkla na mě.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem její slova.

„Řekněme, že jsem o tobě měla ještě jednu vizi. Vizi, ve které jsi byla šťastná s… určitými lidmi,“ prozradila mi Alice.

„Víc mi asi neřekneš, co?“ odsekla jsem jí na oko naštvaně.

„Ne, neřeknu,“ zasmála se.

Ještě dlouho jsme si povídaly. Vyprávěla jsem jí o mém životě jako člověk, o mém životě ve Volteře a o tom, kde všude jsem je hledala. Ona mi vyprávěla o Forks, o lidech tam, o lidech tady. Tu noc jsem získala kamarádku.

Ráno, když byli všichni připraveni na cestu jsme se rozdělili do několika skupin a v autech vyrazili. Já byla v autě s Mattem, Alice, Jasperem a Kylem, o kterém jsem pořád nevěděla, jak to teď mezi námi je. Dal mi najevo, že mě jako upíra nebere. A pak tady přede všemi vykládal, jak je na mé straně. Mrzel mě jeho postoj, ale chápala jsem ho.

„Co myslíš, že bude dál?“ zeptal se mě Jasper a vytrhl mě tak z mých myšlenek.

„Co jak bude dál?“ nechápala jsem ho.

„Jaká část světa se teď zničí?“ vysvětlil mi, všichni se na mě obrátili a čekali na mou odpověď.

„Já… nevím,“ zašeptala jsem. Po chvilce ticha jsem ale dodala: „Mám špatný pocit ohledně menších ostrovů jako je Sicílie, Bali, Kuba, ale i Irsko a Spojené království. Voda se pomalu, ale drsně dere na povrch. Sopky se probouzejí k životu. Dochází ke samovznícení stromů a jiným katastrofám,“ říkala jsem jim o svých pocitech o konci světa. „Taky vím, že tají ledovce a je tu spousta dalších věcí, které nevypovídají v náš prospěch.“

„Kdyby to zvládla planeta, zvládne to i slunce?“ zeptal se Matt za volantem.

Tuhle otázku jsem si kladla už dlouho. Věděli jsme, že jednou skončí naše Země, ale v posledních letech začalo slunce pálit o mnoho víc. Je na něm více skvrn a jiné věci. Vůbec to s ním nevypadá dobře.

„To vůbec netuším,“ odpověděla jsem popravdě.

„Nechte toho. Máme důležitější věci na práci. Začíná první část našeho plánu,“ oznámila nám Alice a ukázala na ceduli s letištěm přímo před námi.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 7. kapitola: