Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po mém - závěr

27.08.2009 (13:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2037×

Věděla jsem, kam mě Edward, Alice a Jasper vezou – k nim domů. Když na mě po té šílené hádce s otcem čekali před domem, v první chvíli mě to opravdu zarazilo. Pak mi však došlo, že jen Alice využila své schopnosti a věděla, co se stane. Byli mojí záchranou. Alespoň pro tento večer…

Jejich dům svítil skrz velká okna do okolní tmy jako skutečné útočiště. V prostorné garáži s několika dalšími auty, mimochodem výstavními kousky, jsme vystoupili a po cestě plné tíživého ticha jsem konečně byla schopná promluvit. „Moc vám děkuju.“ Edward, který právě vyndával mou tašku z kufru, se na mě něžně usmál. „Nemáš zač. To je přeci samozřejmost.“ „Není. Vím to. A nesmírně si toho vážím. Chci, abyste to věděli.“

Alice mě vzala kolem ramen a společně s ostatními mě vedla do domu. Byl velmi prostorný, světlý, téměř všechno bylo laděno do bílé, až na černý klavír, který dominoval obýváku. Tam už čekal zbytek rodiny. Rosalie a Emmett – nepřístupná kráska a medvěd s potutelným úsměvem neustále vepsaným ve tváři. Byli zvláštní pár, ale tak nějak jsem i já dokázala vycítit, že k sobě patří. A to jsem je spolu přitom viděla jen párkrát.

Carlisle a Esme, to bylo něco jiného. Oba byli tak nějak… ušlechtilí. Vyzařoval z nich naprostý klid a mír. Na mě to však v tu chvíli zřejmě nepůsobilo tak, jak mělo. Alice mi pokynula, abych se k ní posadila na gauč, a já se posadila, ztěžklá únavou, psychickým vyčerpáním a naprostým zmatkem ve vlastní hlavě.

Esme se posadila na druhou stranu a lehce mě pohladila po ruce. „Moc mě to mrzí, holčičko.“ Bylo to od ní upřímné, cítila jsem to, ale neměla jsem slov, a tak jsem jen zavrtěla hlavou a skryla tvář do dlaní. Cinknutí skla u stůl mě však donutilo ji zase zvednout.

„No Emmette,“ rozčílila se naoko Esme. Postavil totiž přede mě skleničku s čímsi až jedovatě zlatým, zřejmě whisky. „No co, myslím, že by jí to mohlo trochu nakopnout. Viď?“ Nedalo mi to a konečně jsem se usmála. Byl jediný, kdo se netvářil takřka pohřebně, a to mě opravdu nakoplo.

„To víš. Děkuju.“ Na ta slova jsem do sebe naráz hodila panáka. Vyhrkly mi slzy do očí. „Bože, co to je? Ta asi nebude jen dvanáctiletá, co?“ Viděl, že už jsem se trochu zmátořila a i ostatní konečně trochu povolili ve své soucitné náladě. Otočil se k pultu a podal mi celou láhev. „Ne, to ne, mám ji tak čtyřicet let. To víš, pro zvláštní příležitosti.“ Ušklíbla jsem se. „Tak to dík.“

Když mi naléval dalšího panáka, Esme už se na něj opravdu zamračila, ale já se na ní konejšivě pousmála. „Ale no tak. Chce mi jenom pomoct.“ Skleničku jsem však raději nechala ležet na stole. Alespoň prozatím.

Edward se posadil proti mně. „Alice mi všechno řekla.“ „Co?“ „Jak jste se proti mně spikli.“ Ošila jsem se, takhle to neznělo zrovna nejlépe. „Nemysleli jsme to zle. Ostatní ti prostě jen chtěli pomoct.“ „Já vím a jsem za to nesmírně vděčný, protože to přineslo ovoce a já zase začínám žít.“ „To jsem ráda.“

„Ale o to teď nejde,“ vmísil se do hovoru Carlisle, stojící doteď opřený o zeď za Edwardovými zády. „Kvůli tomu všemu to dopadlo tak jak to dopadlo. Kdybych s tvým otcem promluvil…“ Upila jsem z připravené skleničky a cítila jsem, jak mi útroby zalévá příjemné teplo. „Je to od vás moc hezké a já si toho vážím, ale nestojím o to. Nevím, jestli bych s ním po tomhle všem dokázala ještě žít.“ Na tohle už neměl co říct.

„A co chceš dělat dál?“ naklonila se ke mně Alice. No jistě, došlo mi. Ještě jsem se pořádně nerozhodla, a tak nic neví. „Ráno zavolám babičce , domluvím se s ní a pokud to půjde, co nejdříve odletím do Kalifornie.“

Edward se na mě upřeně zadíval. „Opravdu chceš odtud odejít?“ Dopila jsem whisky a pokrčila rameny. „Nechci. Ale musím. Vím, že bych tady měla někoho z nich pořád za zády, a to bych nesnesla.“

Esme mi ovinula ruku kolem pasu a ten dotek zastudil. „Kdybys chtěla, mohla bys tu zůstat s námi, s námi se všemi. Už jsme se o tom bavili a shodli jsme se na tom, že bychom byli jedině rádi.“

Podívala jsem se na Rosalie a ušklíbla jsem se. No jasně, ale pochybuju, že jednohlasně… „Je to od vás hrozně milé a přiznávám, že i lákavé, protože jsem si už na tenhle život zvykla, ale… Asi na to nemám buňky. Myslím, že odjezd je to nejlepší řešení.Měla jsem ráda tátovu rodinu, ale nešlo to. Příliš konfliktních povah v jednom domě nedělá dobrotu. A obávám se, že tady by to časem nebylo jiné, i když vy vypadáte o dost vyrovnaněji než oni. Ale je to přílišné riziko a já vás tomu nechci vystavovat. Znám pravidla a vím, jak by to za čas dopadlo. A to já nechci. Hodně jsem nad tím přemýšlela, ale vybrala jsem si vlastní cestu. A ta mezi upíry nevede.“

Má slova je trochu zarazila, ale bylo vidět, že mě chápou. „Jen bych tu dnes ráda přespala, jestli můžu. Klidně si zalezu do auta, to je mi jedno, jen se nechci vracet tam…“ Větu jsem nedokončila, ale to bylo jedno. „To není potřeba. Už jsem ti nahoře připravila pokoj. Na jak dlouho chceš,“ pohladila mě Alice po zádech.

Vtom jsem zvenku slyšela rachot motoru. V první chvíli jsem se zděsila, že je to táta nebo někdo z rodiny, ale vzápětí mi došlo, že jejich nablýskaní miláčci takový předpotopní zvuk nevydávají.

Bella za několik vteřin vpadla do domu jako velká voda. Neučesaná, v teplácích a domácím tričku byla tak… roztomilá. Bezděky jsem se postavila, netušila jsem, co to znamená. Ona však nedbala na nic a na nikoho kolem, doběhla až ke mně a pevně mě objala. Lidské objetí… Bože, jak dlouho jsem ho necítila! Teplé, měkké…

„Alex, je mi to tak strašně, strašně líto!“ Její rozrušená tvář mi v tu chvíli přišla dojemná. Vždyť jsme se pořádně viděli prvně v životě! Usmála jsem se a ten úsměv byl po několika dnech první opravdu upřímný a od srdce. „Ale prosím tě, proč? Všechno už jsme vyřešili, tak to nehroť.“

Byla zjevně překvapená mou reakcí, zřejmě mě čekala skácenou v slzách na podlaze nebo něco podobného. A odér whisky byl také určitě nezaměnitelný. Aniž by své sevření povolila, podívala se zmateně na Edwarda. Ten pokrčil rameny. „Odjíždí.“ Podívala se zpátky na mě, oči rozšířené. „To… to ne! Vždyť za to všechno můžu já! Kdybych nebyla husa a…“ „Přestaň, Bello. Hlavní je, že všechno vyšlo tak, jak mělo. Jste zase šťastní a to bylo to, o co mi šlo. Já bych tu asi šťastná nikdy být nedokázala. Časem bych odjela tak jako tak.“

Nevěděla, co říct, jen mě znovu objala. Ten krásný lidský dotek jsem jí vrátila ve stejné míře. Po pár dalších větách jsme se sebrali a společně s Alicí vpluli ve třech do pokoje s obrovskou postelí, kde jsme si ještě dlouho do noci povídali. Dál nenaléhaly, věděly, že jsem pevně rozhodnutá. Když jsme s Bellou, pro uklidnění nervů, jak sama říkala, dopili Emmettovu láhev, usnuli jsme v objetí jako dvě sestry, které se viděli po dlouhých letech. Nebo spíš poprvé…

Teď už sedím v letadle, do kterého nemilosrdně praží kalifornské slunce, pode mnou se vinou bělostné pláže a velké bíle vlny se lámou do překrásných sněhových oblouků. A já… ale co by. Zkrátka jsem si prožila své téměř roční opravdové dobrodružství, takové, o jakých se píše v knihách a o kterém se tvrdí, že by si ho měl každý z nás alespoň jednou v životě zažít.

Těším se na babičku, na její malý domek na okraji města, na její dva roztomilé uštěkané psy a staré, milované oprýskané hrnečky, ze kterých spolu budeme po ránu popíjet čaj a klábosit, než půjdu do školy. Na lidi kolem sebe, na švitoření školy, zkrátka na normální život.

Ale ten pocit, kdy jsem odcházela k východu k letadlu, a oni tam stáli, zase šťastní, ruku v ruce, s láskou z nich vyzařující, a mávali mi… tak tenhle pocit si v sobě ponesu celý život se spoustou vzpomínek a hlavně krásným, hřejivým pocitem u srdce. Protože pravá láska, to je něco, co vám vynahradí spoustu věcí. I když není zrovna vaše…

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po mém - závěr: