Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po mém 3.

15.08.2009 (17:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1747×

Hned, jak jsem vešla do třídy, jsem ho poznala. Vysoký, štíhlý, bledý a krásný... alespoň pro většinu lidí. Seděl v poslední lavici, prázdné stejně jako ta moje vedle něj. Oba jsme byli zjevně spřízněni už jen tím, že jsme nechtěli s nikým sedět a nikdo nechtěl sedět s námi. Dobrá dvojka...

Nevšímala jsem si ho, nedívala se na něj, jen jsem se snažila poctivě psát zápisky z výuky, kterou, narozdíl od něj, jsem slyšela poprvé v životě. Jen jsem v duchu přemýšlela, jak a kdy s ním zkusit zapříst hovor, protože opravdu nevypadal, že by se chtěl bůhvíjak vybavovat. V jeho ušlechtilé mramorové tváři nebyl žádný zájem o cokoliv ve svém okolí, jen smutek, bolest a otupělost.

Edward to však vyřešil za mě. Když jsem po obědě odcházela na smluvené místo, kam pro mě měla tentokrát přijet Glorie, zastoupil mi cestu. Netvářil se příliš přívětivě, ale po zkušenostech z posledního půl roku jsem se ho nebála. „Kdo jsi?“ I ten jeho medový hlas k němu seděl a já už se opravdu nedivila, že po něm holky ze školy tak šílí. I když jen tajně.

Natáhla jsem k němu s úsměvem ruku. „Ahoj. Alexandra Adamsová.“ Promnul si oči, zřejmě mu došlo, že se nechová úplně slušně. „Promiň, já jsem Edward Cullen.“ Ruku mi však nepodal. Tomu už jsem se opravdu musela zasmát. „Já vím, zná tě celá škola. A tu ruku mi klidně podat můžeš, já jsem na ledové dotyky zvyklá.“

Zlatavé oči se mu lehce rozšířily a koutky úst se téměř neznatelně povytáhly. Napřímil se a ruku mi podal. „Jsi teplá.“ „A cos čekal?“ „No...“ Se smíchem jsem zakroutila hlavou. „Vím, že to zní šíleně, ale myslím, že zrovna tobě to tak divně znít nebude. Žiju se sedmi upíry v jednom domě, přičemž jeden z nich je můj otec. Proto je ze mě cítíš, tomu se bohužel neubráním. Ani aviváž nepomáhá. Naštěstí to kromě upírů nikdo jiný necítí.“

Tentokrát se opravdu zasmál a ukázal tak bílé, smrtelně ostré zoubky. „Omlouvám se. Celý den jsem přemýšlel, co jsi zač, ale pořád si mi nikam nezapadala...“ „V pohodě. Jsem stoprocentní člověk, pokud tě to uklidní.“

Zahleděl se kamsi přes moje rameno a úsměv mu rázem opadl. Otočila jsem se tedy taky a v tu ránu jsem pochopila. K chodníku dorazilo postarší rozhrkané auto s vysokým černovlasým snědým klukem, zřejmě obyvatelem jedné z rezervací v okolí. K autu už od školy dobíhala štíhlá brunetka s úsměvem od ucha až k uchu. Celkem hezká, ale jinak dost tuctová, říkala jsem si, když jsem jí v duchu přirovnala k Edwardovi. Nicméně tenhle trojúhelník nevypadal dobře. A když jsem se otočila, byl Edward pryč. Tak tohle fakt nebude sranda!

Další ráno mě pozdravil, jen jsem dosedla do lavice. Neusmíval se, ale ani nemračil a navíc mě vzal v potaz, což bylo dobré znamení. Když mi pak během hodiny poslal psaníčko, zasmála jsem se. Bože, jako na základce! Upoutala jsem tak sice nechtěně pozornost učitele, který si mě hned nekompromisně podal a před kterým jsem já nekompromisně pohořela, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Rozbalila jsem složený papír vytržený ze sešitu. Řekni mi něco o své rodině, prosím. Fascinuje mě, jak s nimi dokážeš žít. Tentokrát jsem smích raději zadusila, ale cukalo to se mnou, když jsem mu napsala zkrácený popis mé rodinky a hodila psaníčko zpět.

Takhle to pokračovalo celý den. Já se tak dozvěděla i o jeho rodině, zájmech a názorech, aniž bychom spolu nahlas promluvili víc než pár slov o přestávkách. O své schopnosti čtení myšlenek se však nezmínil, takže Alice měla zjevně pravdu. Se mnou byl v koncích. Čím dál tím častěji se ale usmíval a já si na něj trochu poopravila názor. Už to pro mě nebyl chudáček v depresi. Byl to fajn kluk zklamaný láskou.

Dohodli jsme se, že mě odveze domů a tak jsem Celii napsala, aby nejezdila zbytečně. Věděla jsem sice, že se záplavě otázek po příchodu domů neubráním, ale takovou šanci jsem prostě nemohla zahodit.

Nablýskané Volvo bylo ozdobou parkoviště. Na rychlou jízdu už jsem byla zvyklá a tak jsem nepohnula ani brvou, když vyrazil se skřípěním brzd na silnici. „Děkuju, žes mi o sobě tolik řekla. Bylo to velmi… inspirující.“ Zasmála jsem se. „Nápodobně. Nemáš zač.“

„Nebude tvůj otec zuřit, že tě vezu domů?“ „No, myslím, že jen tak aby se neřeklo. Věří mi. Má mě rád.“ Polkla jsem, cítila jsem, že nastává chvíle pravdy a jestli se nezeptám teď, všechno bude v háji.

„Máš ji pořád rád, viď?“ Věděla o tom celá škola, takže by nebyl problém vymluvit se na zdroj informace o jeho vztahu. Semkl rty a ještě pevněji sevřel volant. Mlčel. „OK, já jen, že… no, když jsem je dva spolu včera viděla, tak jsem prostě neměla pocit, že by ho milovala.“

Prudce se nadechl. „On ji miluje.“ „Ale podle mě ona jeho ne.“ „Jak to víš?“ Jeho hlas, náhle ledový stejně jako jeho ruce, protrhával vzduch kolem nás. Ne že by mě vyděsil, ale úplně příjemné to nebylo. „Ženská intuice. Poznám to.“

Stále mlčel, pohroužený do sebe. Šílenou rychlostí jsme se blížili k našemu domu. „Edwarde, mysli si o mně co chceš, ale přijde mi hloupé se takhle vzdát. Ne vždycky, když holka řekne, že tě nechce, to říká z hloubi srdce.“

Téměř smykem zastavil skoro u vchodových dveří. Už jsem se viděla, jak letím z auta, až mě vykopne, a to právem. On si však opřel hlavu a zavřel oči. „Tak moc jí miluju. Kdybys jen věděla jak! Ale odešla a je raději s ním.“

Pootevřela jsem dveře, abych měla pro jistotu možnost úniku, kdybych ho opravdu naštvala. Pak jsem ho pohladila po ruce stále pevně svírající volant. „Edwarde, bojovat o svou lásku je to největší, co pro ní můžeš udělat. Pokud to nezkusíš, budeš si navždy vyčítat, že to mohlo dopadnout jinak, přemýšlet co by kdyby… Pokud jí opravdu tak miluješ, bojuj.“

Podíval se na mě. „Ale jak mám bojovat?“ „Srdcem.“ Chvíli na mě mlčky hleděl. „Pomůžeš mi, prosím?“ S úsměvem jsem ho pohladila po mramorové tváři. „Udělám cokoliv, aby to zase bylo fajn. Můžeš se na mě spolehnout.“

Konečně se pousmál a úleva v jeho očích byla pro mě naprostým zadostiučiněním. Svými chladnými rty mi políbil hřbet dlaně. „Děkuju.“ „Nemáš zač. Ale teď už musím letět nebo mě tatík opravdu přetrhne. Zítra se uvidíme.“ Pak jsem zabouchla dveře a stříbrné Volvo náhle tak klidně odjíždějící po naší příjezdové cestě se pro mě stalo symbolem naděje.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po mém 3.: