Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Playboy - Kapitola 2. Na co myslíš, Isabello

08.11.2009 (12:00) • Barchetta • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4048×

Playboy - Kapitola 2. Na co myslíš, Isabello?

Edward mě dovede až ke dveřím učebny, zaťuká na dveře a společně vejdeme.

„Dobrý den, pane Bannere, omlouvám se, že jdu pozdě, ale ty holky mě prostě nenechaj!“ rozhodí rukama, jakoby z toho byl celý v rozpacích a zamíří k jediné volné lavici.

Celá třída jeho vystoupení okomentuje smíchem a pískáním, kromě pana Bannera, který zúží oči do malých škvírek, až se sama sebe ptám, z jakého kontinentu ten chlap vlastně pochází, ale Edwarda nechá nakonec být a otočí se na mě.

„A vy jste kdo slečno? Tedy krom další nebohé oběti Cullenova šarmu, jak jsme si všichni mohli všimnout.“

„Ehm.“ Ta červená se mě prostě dneska nepustí. Jestli jsem si předtím připadala jako idiot, Banner tomu nasadil korunu.

„Ehm? Máte zvláštní jméno slečno!“ zahučí na mě znovu profesor a třída se v čele s Edwardem otřásá smíchy v základech.

Nejraději bych se propadla do země. Hlavně pryč odsud a nemuset se dívat na toho vtipálka.

„Isabella Swanová,“ pípnu, ale Banner mě neslyšel.

„Co prosím?“ vytáhne na mě významně obočí.

„ŽE SE JMENUJU ISABELLA SWANOVÁ,“ řeknu asi přespříliš hlasitě a třída se zase rozchechtá. Mám dost. Banner už alespoň mlčí, jenom nevěřícně kroutí hlavou a tak se rozhlédnu po třídě, kam bych si sedla. Všechna místa jsou zabraná, kromě jediného.

To neee... proč? Edward se na mě usmívá jak měsíček na hnoji a já chtě-nechtě musím zaplout vedle něj. Banner mi hodí na stůl nějaké papíry a víc si mě nevšímá.

„Tak co, pojedeš na ten výjezd nebo co to je?“ zeptá se mě, jakoby se nic nestalo.

„Co prosím?“ zeptám se jak největší debil. Edward protočí panenky a poklepe na papíry přede mnou.

Aha. Leták hlásá jakousi formu školy v přírodě nebo co to je. Pár chytrých a na můj vkus zaručeně přehnaně aktivních studentů vyhrálo loni nějakou soutěž v pitvání žab a tohle je hlavní cena. Pobyt pro ně a jejich spolužáky kdesi v přírodě. Učili bychom se tam jako normálně, ale odpoledne se mohli toulat po nezkažené přírodě a večer pravděpodobně provozovat alkoholové dýchánky. Vypadnout od Charlieho a poznat nové spolužáky vlastně nezní vůbec špatně... tedy v případě, že se mezi ně nepočítá Edward Cullen a jeho rodinní příslušníci.

Otočím se na něj a zjistím, že na mě vykuleně zírá, pusa skoro dokořán, oči málem na vypadnutí z důlku. Trochu to připomíná scénu z hororu Kruh, na který jsem koukala minulý týden. Že by?

„Co je?“ leknu se a opět chytám karmínovou. Kdybych se ráno natřela červenou a chodila bych tak celý den, vyšlo by mě to úplně na stejno.

„Bello, myslela jsi teď na něco?“ zeptá se opatrně a mně to vůbec nedává smysl. Zase na mě kouká svýma nádhernýma očima a tak místo odseknutí se jen tupě zeptám: „Proč?“

„Jen mě to tak zajímá,“ prohodí a pořád na mě nevěřícně zírá.

„Aha,“ pronesu jednu ze svých oblíbených „inteligentních“ vět a radši se zaměřím na výklad pana Bannera, kterého bych dnes už radši neprovokovala. Po třídě se konečně rozprostře ticho a já si uvědomím, že dvojice špitajících spolužaček za námi, zmínila moje jméno.

„Jen ať si spálí prsty kočička. Ještě se bude divit. Edward je jenom můj a žádná pipka mi na něj oči házet nebude,“ špitá jedna k druhé a mně se udělá špatně. Bezva.

„Lauren, myslím, že nás poslouchá,“ uchichtne se její spolužačka.

„Tak ať... jen počkej Isabello Swanová.“

Nic mi neudělá takovou radost jako zvonek, který v tu chvíli protne vzduch. Rychle se snažím posbírat si věci, ale mezitím projdou ty dvě kolem mé lavice a ta, v níž podle hlasu poznám Lauren, mi drcne do báglu, co leží na stole a ten s rachotem vysype co skrýval na zem. Poté Lauren zvedne zakutálený tampon a na celou třídu zařve: „Bello, myslím, že tohle patří tobě!“

Tak dneska už mám vážně dost. Odcházím rázně ze třídy a ta koza na mě ještě ječí: „No tak! Já to myslela hezky! Holka jako ty určitě nemá dost peněz, aby mohla věci jen tak zahazovat!“

Namířím si to přímo na parkoviště. Minu Mika Newtona, docela milýho kluka, který se mě ptá, jestli jdu na tělocvik.

„Ani mě nehne!“ odseknu příliš stroze a jeho to evidentně pekelně urazí. Zarazím se: “Promiň, Miku. Ale mám dost den blbec. Ach jo...“

„Chápu,“ usměje se na mě chápavě Mike a nejspíš je mi odpuštěno. „Tak zítra!“ mávne mi a odklusá pryč.

Otevřu dveře svého náklaďáčku a svezu se potupeně na sedadlo. Přeju si jediné a to, aby už aby ten pitomej den skončil. Po několika marných pokusech nastartuji a namířím si to rovnou cestou domů, protože pro dnešek už toho bylo na mě moc. Drandím si to vcelku příjemnou lesní cestou, nicméně to bych ale nebyla já, aby se zase něco nepokazilo. Frčela jsem si to ve svém „závoďáčku“, díky bohu pomalu, když najednou začal tahat na levou stranu a nepřirozeně sebou házet.

Zastavím, abych k mému absolutnímu zděšení zjistila, že jsem píchla... Paráda. Na takhle nefrekventované cestě jsem pěkně nahraná a já mobil jak na potvoru dneska zapomněla doma.

Opřu se o kapotu a vztekle kopnu do kamínku na silnici. Zkoušet vyměnit kolo je téměř o život, vzhledem k tomu, jaké katastrofy mě denně potkávají. A ani si nejsem jistá, jestli k tomu mám vše potřebné. Když kde se vzalo, tu se vzalo - k mé radosti se ze zatáčky vyřítí nablískané auto. Řidič jede jak magor, ale když mě uvidí, jak na něj hystericky mávám, svoje Volvo zaparkuje hned za mnou. S co nejroztomilejším výrazem přicupitám k autu, abych svému zachránci vysvětlila situaci. Za neprůhlednými černými skly se však skrýval ten poslední, kterého bych teď chtěla vidět.

„Čau Bello!“ zazubí se na mě v křečích smíchu Edward Cullen, majitel nablýskaného Volva, které je široko daleko jediné auto.

„Co se stalo?“ ptá se a vystoupí. Nejradši bych ho nakopla a poslala k šípku, ale to bych tu musela trčet bůhvíjak dlouho. Zvažuju, která varianta je méně únosná. Nakonec zašlapu svoji hrdost, mávnu rukou a vedu ho k autu.

„Píchla jsem,“ ukážu na tu zrádnou gumovou potvoru, která mě donutila trávit čas s ním.

„Maličkost!“ usměje se a bez dalšího komentáře jde do auta, aby vytáhl nářadí.

„No jo, pan je všeuměl, já zapomněla,“ štěknu si zpupně pod vousy. „Aby sis přitom neušpinil to svoje hyperznačkové oblečení.“

Asi mě slyšel, protože se škubajícími koutky úst povídá: „Kdo říká, že ti to budu měnit já.“

Chvíli tam jen tak stojím, čumím na něj jak puk, pak se konečně proberu a vzpupně se natáhnu pro nářadí, které donesl. Začne se smát, obejde mě a pošle mě k šípku.

„Kde máš rezervu?“ zeptá se a já čumím pořád jak z voleje.

„Tady!“ ukážu mu kufr a přemýšlím, co teď. Mám se mu snažit pomáhat? Asi by to bylo přeci jen na místě. Příjdu k němu, usměju se natolik vdečně, nakolik jsem schopná a začnu pumpovat hydraulický hever, který má mé autíčko dostat nahoru. Pak se to nějak zasekne. K čemu ja tady ta...

Báááác. Auto se z rachotem sesune dolu na místo, kde měl Edward právě cosi rozložené.

„Panebože Edwarde! Já jsem nechtěla!“ vyjeknu.

„Ty jsi fakt neuvěřitelná!“ kroutí hlavou a nevěřícně si mě měří. Díky bohu mu vůbec nic není.

„Bála jsem se... myslela jsem, že jsem ti to auto shodila na ruce?“ vykuňknu a kupodivu jsem naprosto upřímná.

„Jak vidíš nic jim není!“ odvětí Edward a zatřepe významně prsty, abych viděla, že jich má pořád všech deset. Přísahala bych, že ho to trefilo...

„Běž si teď prosímtě do lesa na maliny nebo na cokoliv a nech mě to v klidu dodělat, ať už odsud vypadnem,“ oznámí mi docela netaktně a já poslechnu. Chce se mi čůrat a tak zalezu za nejbližší keř. Když se vrátím zpátky, Edward už stojí opřený o své auto. Píchlé kolo je naložené, rezerva sedí kde má, nářadí uklizené.

„Jak jsi to...“ koukám na něj jak z jara a on se jen zasměje.

„Trvalo ti to moc dlouho... tak se měj Bello!“ rozloučí se a ještě jednou na mě hodí svůj kouzelný pohled.

„Ahoj Edwarde...“ stojím tam a zírám.

„Děkuju!“ křiknu ještě na poslední chvíli. „Máš to u mě!“

Jen co to dořeknu, hned toho lituji. Edward se na mě za chůze podívá přes rameno a s vyzývavým úsměvem odvětí: „Dobře, beru na vědomí! “

Pak nastoupí, ještě jednou mi mávne a odjede. A já jen zírám za tím autem a přemítám, že pohled jaký má, by měl být nezákonný.

Kapitola 1. Já ale nejdu za tebou! *** Kapitola 3. A je to tu zase!

Shrnutí povídek od Barchetty

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Playboy - Kapitola 2. Na co myslíš, Isabello: