Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plameny očistce - Prolog

30.11.2010 (16:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1798×

Prolog

10. 10. 1969 – Queens, NY

Ozval se hromový výbuch, který otřásl okolím a tlaková vlna rozbila okna v okruhu 500 metrů od místa požárů budovy, z jejíchž oken vyšlehly vysoké plameny.

„Ten barák celej spadne!“ řval kapitán Newyorského hasičského sboru. Na hlavě měl hasičkou helmu a řemínky se mu divoce komíhaly nad rameny. V ruce držel vysílačku, kterou vytáhnul z hasičského vozu s nápisem F.D.N.Y. (New York City Fire Department) na boku, a křičel na své podřízené zběsilé rozkazy. Trochu si popotáhnul helmu, protože mu hledí padalo do očí a on neviděl před sebe. Přivíral oči, když mu do nich vítr vehnal dešťové kapky.

„Okamžitě všichni vypadněte! Tam stejně nikdo není. Nechci, aby tam někdo zbytečně zařval!“

Propletl jsem se kolem něho a zamířil k hořící budově. Žár dosahoval neuvěřitelných teplot a vypařoval déšť, který dopadal v okolí. Hleděl jsem skrz rozbitá okna a hledal ostatní hasiče, kteří ještě nestačili vyběhnout ven.

Zbývali John, Michael a Cameron. Jinak všichni se stačili stáhnout do bezpečí. Jenže v budově to začalo být hodně nahnuté. Slyšel jsem ten šílený hukot ohně, který přehlušoval i myšlenky mých kamarádů, co teď byli uvězněni uvnitř. Nehodlal jsem se smířit s tím, že to měl být jejich hrob.

„Cullene! Ani se nehni! Dovnitř nemůžeš!“ řval na mě vztekle kapitán a jeho tvář silně při té námaze zbrunátněla.

„Ale, kapitáne!“ oponoval jsem mu rozzuřeně. Uhýbal jsem dalším hasičům, kteří kolem mě natahovali další hadice a silnými proudy vody se snažili dostat oheň pod kontrolu.

„Už jsem řekl, Cullene!“ Hluboce jsem zavrčel a pevně stisknul sekyru, kterou jsem popadnul z jednoho vozu, když jsme běžel k hořícímu domu. Vztekle jsem zařval a vrhnul se k hořícímu domu lidskou rychlostí. Vykopnul jsem dveře a okamžitě mě zahalil mrak dusivého kouře. Kdybych byl ještě člověk, už bych omdléval. Kyslíkovou bombu jsem měl proto pouze pro efekt.

„Cullene!“ slyšel jsem kapitána vztekle řvát z ulice před domem. Taky možná jako jediný, protože všichni ostatní měli dost práce s tím, aby oheň trochu zvládali.

Ohromný žár mě obklopoval ze všech stran a neblaze působil na tu část výstroje, která měla plastové komponenty. V centru, kde hořelo nejvíce, to tak hrozné zřejmě nebylo, nebo jsem si to myslel. Když jsem vyrazil dveře, vzduch jen oheň přiživil a díky tomu se rozhořel usilovněji a žár se stupňoval a moje výstroj se na to netvářila, kdo ví jak nadšeně.

Nedbal jsem křiku ostatních hasičů, kteří zůstali venku, a vběhl do domu pro ty, co tam z našeho sboru uvízli. Pokusil jsem se zaměřit na jejich vyděšené myšlenky a vydal se po nich se stopami silného odporu.

V nehořlavých rukavicích jsem odhazoval hořící trámy stropu, které se zřítily, a mně bránily v dalším postupu vpřed. Už jsem prošel tři spodní místnosti, jež byly navzájem průchozí, ale po kamarádech nebyla ani stopa. Jejich myšlenky zanikaly víc a víc v hukotu zběsilého ohně. Ohně, co byl pro mě stejně smrtelný jako pro obyčejné lidi.

Kašlal jsem na to a hlasitě zařval postupně všechna jména, abych na sebe upozornil. Můj citlivý sluch zaznamenal tři splašeně tlukoucí srdce, co se bohužel ztrácely v zuření ohně, ale přesto se mi podařilo je rozeznat v prvním patře.

Problém nastal, když jsem se vydal ke schodišti do patra. To se před mýma očima probořilo přímo před mé nohy. Zůstala po něm pouze hromada hořící konstrukce.

„Do háje!“ ulevil jsem si. Nebylo to však proto, že by to byla překážka, ale díky tolika letům strávených v řadách obyčejných smrtelníků, jsem pochytil jejich strachy a obavy. Musel jsem se díky tomu donutit, abych začal opět racionálně přemýšlet… jako upír.

Silně jsem se odrazil a vyskočil na podlahu v patře, ale ta se pod mým dopadem silně otřásla. Stěny domu byly díky ohni staticky narušeny, takže to mělo neblahý vliv i na podlahu.

Ničeho jsem nedbal a rychle jsem se rozběhnul chodbou a podlaha se za každým mým krokem hroutila do přízemí. Nedovoloval jsem si běžet upíří rychlostí, propad mě však stíhal neuvěřitelně rychle. Zbyla jediná možnost.

Naposledy jsem se odrazil, natáhnul ruce před sebe, v pravé jsem stále svíral červenou sekyru, a tvrdě dopadl na podlahu ve druhé polovině chodby. Ruce v neforemných rukavicích marně šmátraly po podlaze, která byla pohřebená pod troskami druhého patra. Teprve až v poslední chvíli jsem se levou rukou pevně zachytil topenářské trubky, co trčela podél zdi až ke stropu. Právě ve chvíli, kdy se moje tělo propadlo do prázdna.

Nastala chvíle naprostého ticha v mé hlavě, kdy jsem si připadal jako před koncem přeměny, to když jed již stravoval moje srdce a ono naposledy marně zabojovalo v předem prohraném boji.

Ta vzpomínka mě stahovala hlouběji do té temnoty, ale naneštěstí mě probral šílený řev z vysílačky, zřejmě kapitán, ale zvuk byl zkreslený. Ve vysílačce nepříjemně praštilo a vypadalo to, že ten žár už dlouho nevydrží.

„Cullene! Vy jste se snad pomátl! Vypadněte ven!“

„Už jsem skoro u nich, pane!“ hekal jsem do vysílačky a snažil se vyhoupnout na nezničenou část podlahy přede mnou.

„To si potom vyřídíme, Cullene! Pokud si to s vámi nevyřídí ten oheň!“

Kéžby, pomyslel jsem si, ale téměř úlevně vzdychnul, když se mi konečně podařilo vyhoupnout se nahoru. Chvíli jsem tam oddychoval a na kratičký okamžik se cítil opět jako člověk. Musel jsem však začít jednat.

„Johne!“ zařval jsem a z bytu po mé levici se ozvalo volání tlumené ohněm. Opatrnými kroky jsem zkoumal každičký kousek podlahy pod nohama, aby se to zase nepropadlo. Když jsem se dostal k bytu, dveře nahrazovala hradba plamenů, které jsem bez rozmýšlení proskočil.

Všichni tři stáli ve vzdáleném rohu druhé místnosti bytu. Tísnili se k sobě, protože místnost byla uprostřed propadlá do přízemí a z díry šlehaly vysoké plameny. Opatrně jsem se proplížil k nim, ale díra mi nedovolovala jít dál.

„Jste v pohodě?“ volal jsem na ně přes hukot ohně.

„Jo, ale Cameron má vykloubené rameno. Spadl na něj hořící trám. Jo a vysílačky jsou v háji. Ten žár je zničil,“ odpovídal mi křikem John a společně s Michaelem podpíraly omdlévajícího Camerona, který byl ve tváři zsinalý, ale jinou barvu mu dodávaly pouze saze, co mu ulpěly na tvářích.

„Nasaďte si kyslíkové masky. Vyženeme ten dým ven!“ přikázal jsem jim a oni si sborově nasadili masky. Cameronovi museli pomoci, ale pak se stáhli do rohu o trochu více.

Ladně jsem přeskočil nejužší část propadlé podlahy k oknu, které jakoby zázrakem přežilo výbuch v přízemí. Zdvihnul jsem sekyru a prudce jí udeřil směrem ven. V té chvíli začalo naprosté peklo.

Plameny obohacené o nový vzduch se rozhořely šílenou rychlostí a nebezpečně se blížily ke klukům, co už neměli kam jinam ustoupit. Byli odříznutí, ale bylo to pořád lepší než se zadusit kouřem, ani kyslíkové bomby nevydrží věčně. Oheň se po rozhoření trochu zmírnil a nebyl tak agresivní, ale přesto hořel více než předtím.

Vyhlédl jsem z okna, které bylo u rohu budovy, zamávala jsem na ostatní ze sboru, kteří se snažili bojovat se silným nepřítelem. Pokoušel jsem se i mluvit do vysílačky. Bohužel ji nový žár naprosto odrovnal.

„Hej!“ zařval jsem z plný plic. „Potřebujeme tady žebřík! Je tu raněný hasič!“ Hasiči zpozorněli, a jako když do nich střelí, se rozběhli směrem k oknům. Jeden z nich se odpojil, aby nasedl do hasičského vozu s výsuvným žebříkem.

„K tomu druhýmu oknu!“ řval jsem zběsile a ukazoval rukama za roh budovy. „Kluci se k tomuhle oknu nedostanou!“ Cvrkot většiny hasičů se zvýšil a auto s výsuvným žebříkem dojelo k rohu budovy. Díval jsem se na Johna, jak svou sekerou na můj povel roztříštil okno vedle jeho pravého ramena.

„Ede! Skoč k nám!“ povzbuzoval mě John a opatrně společně se Michaelem postrkovali Camerona k oknu. Jenže ten se sotva hýbal. Dostával se zřejmě do šoku.

„Dostaňte odsud prvně Camerona!“ John přikývnul a už společně s Michaelem vystrkovali Camerona z okna na žebřík, který tam byl už přistavený. Peter, který stál na žebříku, natáhnul ruce, aby zraněného hasiče k sobě přitáhnul a dostal ho do bezpečí a hlavně k doktorovi.

Postupně všichni vylezli oknem na žebřík a po něm na pevnou zem. Jenže John se v okně obrátil a zavolal na mě: „Ede, pohni! Celý se to tady zřítí!“ Natáhnul ruku, kterou musel okamžitě stáhnout zpět, kvůli náhlému vzplanutí skříně. Odmrštilo ho to dozadu a on se jen tak tak chytil okraje výsuvného požárnického žebříku. Ale ani na okamžik ze mě nespustil oči.

„Cullene, rozhejbej ten svůj línej zadek a už do prdele skoč!“ Přichystal jsem se ke skoku, ale v poslední chvíli se část podlahy pod mýma nohama propadla a já rychle padal do prázdna. Uslyšel jsem ještě zběsilý Johnův hlas.

Tvrdě jsem dopadl na záda a zcela instinktivně bolestivě vzdychl. Překulil jsem se na bok a zběsile začal kašlat, protože jsem se během pádu nadýchal štiplavého kouře. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Posadil jsem se a shodil ze zad kyslíkovou bombu, která mi ztěžovala pohyb v prostoru s hořícími troskami.

Napínal jsem uši, abych zaslechl, jestli ostatní jenom hasí a nepokouší se mě zachránit. Vlastně jsem to ani tak moc nechtěl. Nebyl by problém tady uhořet zaživa. Stejně bych nic necítil a oni by pak našli pouze mé pozůstatky. O tohle jsem přeci stál, ne?

„Cullene!“ hulákal někdo z venku.

„Ede!“

„Bažante!“

Něco v těch hlasech mě donutilo, abych se zvednul a pokusil se najít východ. Kyslíková bomba ležela, kam jsem ji odhodil, ale sekeru jsem nemohl najít. Musela mi vypadnout při pádu do přízemí.

Došel jsem pomalými kroky k jednomu pomyslnému východu, ale nový záchvěv ohně mi ožehnul helmu a část obličeje, která se mi hned začala zacelovat. Vykřikl jsem neexistující bolestí, protože bolest byla luxus, který jsem mohl pocítit pouze z karmínových očí maličké Jane.

Zadržel jsem, naprosto nesmyslně, dech a proběhl těmi hořícími dveřmi.

Ocitnul jsem se na chodbě s mnoha dveřmi do jednotlivých bytů, ale dveře nahrazovaly dravé plameny, které začaly pomalu olizovat i zašlé zelené tapety na stěnách chodby. Dohlédl jsem až na druhý konec, kde se na mě téměř smálo rozbité okno ven na ulici. Lákalo mě k sobě, jako světlo láká můru do svých vražedných spárů.

Okno bylo jen necelý metr nad podlahou a za ním jsem spatřil protilehlou budovu a jak ulici zalévají nepřetržité přívaly nové a nové dešťové vody. Cesta k cestě ven byla však neobvykle dlouhá a podobala se uličce smrti. Také podlaha se místy propadla do sklepa. Díry vypadaly jako jizvy na dokonalé ploše.

„Tak fajn, Edwarde. Tohle zvládneš a třeba tě Esmé nezabije,“ povzbuzoval jsem sám sebe.

Rozběhnul jsem se vstříc propadající se chodbě. Použil jsem svou upíří rychlost, ale v té změti sutin a děr to bylo nebezpečné. Mohl jsem šlápnout na špatné místo a skončil bych ve sklepě, ze kterého bych se třeba ani nedostal. Zpomalil jsem proto na normální rychlost, abych zbytečně neurychlil čas, který by mohl znamenat smrt.

Při posledním skoku se mi noha propadla a já, dnes již podruhé, natáhnul ruce před sebe a zachytil jsem se ohořelého okenního parapetu. Nohy mi nepříjemně visely nad několika metrovou výhní. Hloubka by nebyla problém, ale ty plameny mi to trošku ztěžovaly. Kdybych spadnul a náhodně se vyhnul plamenům, tak by se mi opravdu velmi těžko vysvětlovala síla, použitá na odhrnutí případných sutin, které by mě zasypaly.

Začal jsem se klidně vytahovat nahoru, ale začal mi s konečnou platností hořet hasičský oblek. Možné to být nemohlo, ale bohužel to bylo tak. Vystavil jsem ho daleko vyšší teplotě než obyčejní hasiči, což si vybralo svou daň.

Oheň se mi zlověstně zakusoval do obleku a propaloval se až na mramorovou kůži, na níž tvořil ošklivé popraskané puchýře, které se rychle zacelovaly, ale vzápětí je vystřídaly jiné. Zatnul jsem zuby, když jsem uslyšel tichý praskot. To nebylo dobré. Křehnul jsem jako kámen.

„Mám tě!“ zařval někdo a chytil mě za visící ruce. Táhnul mě neuvěřitelnou silou nahoru, s těžkým oddechováním. Chtěl jsem mu pomoci, ale přestával jsem cítit tělo. Jako bych ho normálně cítil, ale tohle bylo úplně jiné. Jakoby mi nepatřilo.

Čím více jsem se dostával přes parapet ven a mimo oheň, lepšilo se to. Zabíral jsem rukama a snažil se pomoci mému zachránci.

„Ede! Ty kreténe! Ses snad pomát! Bažante blbej!“ řval mi do ucha John, ale když uviděl můj hořící oblek a popraskanou kůži, hlavně ve tváři, nelenil a začal rukavicemi hasit oheň.

Naprosto nevěřícně hleděl na moji mramorovou kůži, která se zacelovala a zatřpytila se ve slunečních paprscích slunce, které vykouklo zpoza mraků.

„Co to…?“ Vzhlédl jsem na něho přes roztavené hledí.

„To je nadlouho, Johne.“

„Tak by sis měl najít čas, bažante.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plameny očistce - Prolog: