Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plameny očistce - 1. kapitola - Memorandum

03.12.2010 (15:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

Kapitola věnována Michal7, aby neměl infarkt. O:)

1. kapitola - Memorandum

Současnost – Queens, NY

Vystoupil jsem z letadla a zamířil k odbavovacímu terminálu, abych si mohl vyzvednout svá zavazadla. Ani ne za dvacet minut jsem už stál před budovou Newyorského letiště J. F. K. a postavil se do řady lidí, kteří se marně snažili stopnout jeden z mnoha žlutých taxíků, co by je odvezli do města.

Hustě lilo, to lidi donutilo, aby se snažili ještě usilovněji. Neodpustili si ani peprné nadávky na jiné, co se je snažili předběhnout.

Klidně jsem hvízdnul na první taxík, co mi padl do oka a upravil si tašku, která mi bezvládně visela na rameni a druhou v níž zel nebohý Jasperův kufr, jsem zdvihnul na znamení, že chci taxík.

Taxík prudce zabrzdil u patníku a lehce mi ohodil boty dešťovou vodou. Klidně jsem si vodu z černých lakýrek oklepal a ignoroval nesouhlasné mručení ze všech stran, nemluvě o myšlenkách, protože ty nadávky byly spíš k smíchu. Chvíli jsem se soustředil a ty hlasy prostě vypnul.

Z taxíku vyskočil Ind v postarších letech s červeným turbanem na hlavě a naprosto bílým plnovousem. Odebral mi zavazadla, která spěšně strčil do kufru, a jak nejrychleji to dokázal, mi otevřel zadní dveře.

Posadil jsem se dovnitř. Bylo to tu cítit po vonných tyčinkách a na přední přístrojové desce měl vyskládané různé věci, včetně Indických bohů. Poznal jsem Manu, mystického praotce lidského rodu, který v průběhu kosmické epochy zvané manvatara (Manuova éra) vykonával vládu nad světem. A nemohl chybět Višnu, nejvyšší ze všech tří hlavních bohů.

Vyklepal jsem si z vlasů poslední kapky deště.

„Kam chtít, pán?“ zeptal se Ind lámanou angličtinou, jen co dosedl a nastartoval. Měl široký úsměv s bílými zuby. Jeho pleť byla sytě hnědá. Velmi opálená, takže jsem typoval, že tu může být tak max. 2 roky.

„Queens, 117-23 196th St, 11412,“ oznámil jsem přesnou adresu. Ind jenom přikývnul a hned vyjel od letiště směrem do centra Queens.

Cesta měla být krátká, ale s provozem, který byl v okolí letiště a daleko za ním, se to protáhlo na velmi dlouhou hodinu. Taxikář si pustil rádio na nějaké stanici, která nemluvila ani anglicky a začal zpívat. V duchu jsem zaklel, ale zdárně to ignoroval.

Pozoroval jsem ubíhající cestu a ponořil se do přemýšlení o tom, jak se mají staří přátelé. Zda ještě žijí nebo již ne. Uběhlo mnoho vody od mého odchodu. Stýskalo se mi po těch lidech, po tomhle městě a hlavně po práci u sboru z Queensu.

Bylo mi líto, že sem musím za tak smutných okolností. Jenže takový byl život obyčejných lidí. Krutý a nelítostný.

„My tady být, pán,“ oznámil mi taxikář. Vytáhl jsem z náprsní kapsy peněženku a zaplatil jízdu s tučným dýškem.

„Já moc děkovat,“ osmělil se a už vystupoval do prudkého newyorského deště, aby vytáhnul zavazadla z kufru a otevřel mi dveře. Slušně jsem mu poděkoval a vystoupil. Vzal jsem si své zavazadla, stáhl jsem hlavu mezi ramena a vydal se k domu, u kterého jsem zastavili.

Trávník v tomto období byl vyprahlý a déšť lapal silný doušky. Květiny pod verandou byly zvadlé, ale přesto to tu vypadalo stejně jako před více jak čtyřiceti lety. Prošel jsem brankou a mířil po betonovém chodníku ke vchodovým dveřím.

Položil jsem kufry a vztáhnul ruku ke zvonku, abych mohl zazvonit. Uslyšel jsem známý drnčivý zvuk rozléhající se velkým domem. Usmál jsem se, když jsem zaslechl v útrobách domu tlukoucí postarší srdce. Po zazvonění se trochu zrychlilo. Dotyčný se snažil rychle doběhnout ke dveřím. Vlivem pokročilého věku, tak rychlý zase nebyl, ale já si rád počkal. Na tuhle chvíli jsem čekal více jak čtyřicet let, tak na nějakých sekundách už nesejde.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem položil zavazadla na zem, abych si zvednul límec dlouhého kabátu, se dveře prudce otevřely. Bleskově jsem vzhlédl do stářím poznamenané usměvavé tváře. Jejíž oči zářily štěstím a pouhými dvaceti lety. I když to bylo dlouho, tvář se příliš nezměnila. Pouze ji posely vrásky za každý další rok života.

„Bažante!“ vykřiknul muž a silně mě objal. Objetí jsem mu jemně oplatil, abych mu nepolámal staré kosti. Tělo měl však pružné a svaly nebyly tak ochablé, přesto jsem pocítil na páteři už stařecké rysy.

„Rád tě vidím, Johne.“ Můj někdejší nejlepší přítel a spolupracovník od Newyorských hasičů mě pustil. Prohlížel si mě od hlavy až k patě. Nejvíce zkoumal tvář, která se od našeho posledního setkání vůbec nezměnila.

„Moc ses za ty roky nezměnil, Ede,“ položil mi lehce roztřesenou ruku na rameno. Oči se mu při tom gestu zaleskly slzami.

„Skoro vůbec, ale ty vypadáš jako dědek,“ rýpnul jsem vesele. John se jenom uraženě ušklíbnul. Vráska na čele se mu prohloubila.

„Ty máš co říkat. Ty kmete. Trochu úcty ke starýmu dědkovi. Na to, kolik ti je, se stále chováš jako puberťák!“ škádlil mě.

„To víš, z toho už nevyrostu,“ přisvědčil jsem a usmál se na něho. Před očima se mi míhalo tolik společných chvil a akcí. Připadalo mi to, že se to všechno stalo teprve včera.

„Taky bych řek. Furt budeš ten zbrklej bažant jako kdysi,“ sundal mi ruku z ramene, sevřel ji do pěsti a silně mě jí uhodil  do druhého ramene. Předstíraně jsem ustoupil o krok vzad, abych utlumil náraz, který v jeho věku, mohl mít nedozírné následky.

„Raději pojď dovnitř. Tohle deštivý počasí už dávno není na moje starý klouby.“ Přikývnul jsem a zdvihnul svoje zavazadla. Vešel jsem za Johnem do jeho domu.

V předsíni jsem odložil věci pod věšák a sundal si kabát, který mi John rychle vzal a pověsil na věšák.

„To nemusíš. Zvládnul bych to,“ pokáral jsem ho téměř otcovsky.

„Jednou jsi host, tak se jako host chovej. A zase tak starej nejsem, aby ses o mě staral. Tady si vem papuče, ať mi tady nenašlapeš. Jedna holubička mi sem chodí dvakrát týdně uklízet, takže není potřeba jí přidělávat zbytečně práci, ne?“ John na mě mrknul a tvář se mu rozzářila. Musel jsem se tomu zasmát.

„Na starý kolena honíš mladý sukně, Johne?“ Na to jenom mávnul rukou a ironicky se odfrknul a pomalu se šinul do obývacího pokoje. Kulhal na pravou nohu, na kterou mu spadl hořící trám při jednom požáru. Částečně se z toho vyléčil, aby mohl vykonávat naše milované povolání, ale zřejmě ve stáří se to znovu ozvalo a nebyl schopný chodit normálně.

Šel jsem za ním a rozhlížel se po interiéru. Moc se to tady nezměnilo. Čtyřicet let a bylo jen jinak vymalováno a místo staré černobílé televize tu byla plazmovka, která byla zapnutá a tiše vysílala záběry z nějakého požáru.

John zamířil do kuchyně, odkud na mě křiknul: „Chceš něco, bažante?“

„Ne, díky.“ Prohlížel jsem si fotografie visící na stěnách a vyrovnané na krbové římse. Na většině z nich byly děti. Johnovy děti, které byly už dávno odstěhované. Na některých byl John s nimi a svou ženou Sheelou, která zemřela před pěti lety na infarkt. Od té doby žil můj kamarád v tomhle domě sám. Jeho děti měly důležité posty ve skvělých firmách, takže na starého tátu neměly čas a vnoučata byla příliš malá, aby sem jezdila.

Připadalo mi to tak smutné. Na stará kolena zůstat sám. Bez milované ženy, rodiny. A jen sledovat, jak si smrt bere všechny, které měl rád.

Na krbové římse stál velký stříbrný rámeček s velkou fotografií. Byli jsme tam všichni. John, Cameron, Peter, Michael, Darek, Shon, Paul, Luc…, a spousty dalších z našeho sboru. Dolu v rohu fotografie bylo datum. 12. 10. 1969. Dva dny po mé první akci. Po mém prvním ohni, při kterém málem zahynul John s Cameronem a Michaelem. Vlastně jsem tenkrát zemřel málem taky, kdyby mě John nezachránil z toho okna. Čtyřicet let. Tak dlouho to už je.

„Byly to skvělý roky,“ řekl John a podal mi láhev nejlepšího piva, co měl v ledničce. „Neodmítneš jednu skleničku se starým přítelem, ne?“ mrknul na mě a natáhnul se ke mně s lahví v ruce. „No tak, Ede. Nebuď suchar,“ škádlil mě úmyslně. Zcela konverzačně jsem na něj zavrčel, ale nebyl včerejší. Ani to s ním nehlo. „Jsi jak nerozhodná holubička v letním kinu.“ Tím uhodil hřebík na hlavičku. Znovu mi to připomněl.

Popadl jsem láhev do ruky a usadil se na gauč před Johna, který se usadil na druhém a ležérně se rozvalil. Stále však držel svou láhev a čekal, až si s ním přiťuknu. Natáhl jsem ruku se svým pitím a jemně cinknul.

„Na sbor,“ dodal jsem, podíval se na společnou fotografii a zdvihnul své pití o něco výš. John mě napodobil.

„Na sbor a kamarády,“ dodal a hluboce si loknul. Nechtěl jsem následovat jeho příkladu, ale stejně bych se tomu nevyhnul. Po těch letech chvilka na záchodě neuškodí.

Po polknutí tekutiny jsem se zašklebil. Nemělo to pro mě žádnou chuť. Stejně jako jakékoliv lidské jídlo nebo pití, ale když mi trocha zbyla na jazyku a zkoumal jsem ji dostatečně dlouho dobu, mohl mi impulz vyslat do mozku zprávu, že tekutina je hořká a trochu štiplavá. Jenže to už muselo být, aby to šlo.

„Tváříš se, jako já při zácpě.“ Někdy byl Johnův humor na mě příliš. Proto nebylo s podivem, že jsem všechno pivo, co mi zbylo v ústech, překvapením vyprsknul. John se stačil jen tak tak uhnout. Takhle vyvést upíra z míry se opravdu dokázalo povést jenom jemu. Ani moje milovaná sestřička Alice to nedovedla.

„Zase jsem tě dostal, bažante!“ pochechtával se, když jsem si hřbetem ruky otíral pusu a bradu. Celá košile byla od toho zpropadeného piva.

„Johne, kolikrát jsem ti říkal, že mě nemáš bombardovat těmi svými vtipy, když se pokouším chovat jako člověk?!“ vyjel jsem na něj naštvaně. „To byla moje nejlepší košile. Esmé mi ji koupila k mým 100 narozeninám!“

„Asi mockrát, ale už je to strašně dlouhá doba, kdys mi to říkal naposledy, tak se nediv, že si to nepamatuju,“ opět se uchechtnul a přihnul si piva.

„Nesváděj to na senilitu. A kdo se tady pak chová jako puberťák,“ popíchnul jsem ho zase já. To jsem si nemohl nechat přeci líbit.

„Myslím, že očima budu stále mlád. Jen tělo se vzpouzí,“ smutně konstatoval s hrdlem lahve u rtů.

„Moje nabídka stále platí, Johne. Každý rok v tento den ti ji nabízím.“ Tentokrát se můj nejlepší přítel neusmál. Jen si rukou přejel po začínajícím strništi na své tváři.

„Vždy jsem tvoji nabídku zvažoval, ale jako každoročně tě musím odmítnout. Jako skoro sedmdesátiletej dědek nechci vypadat věčně,“ nechal ruce klesnout mezi lehce se klepoucí kolena.

„Nebudeš cítit bolest, ani svůj věk nepoznáš. Budeš zase na vrcholu sil…“

„Zadrž!“ zdvihnul ruku. „Budu však věčně v těle starýho dědka. Kdepak, Edwarde. To už doklepu. Stejně už toho tolik nemám. Kluci z party jeden za druhým odpadají.“ Věděl jsem, že když mi John řekl celým jménem, myslel svá slova velmi vážně a má úcta k němu mi nedovolila, abych se mu prohraboval v hlavě. To právě díky němu jsem svoji schopnost dokázal ovládat na takové úrovni, že stačil povel a prostě jsem to celé bez jakýchkoliv okolků vypnul, jakoby se nechumelilo.

„Co tvoje děti a vnoučata?“ zkusil jsme jemně.

„Edwarde, moje děti tady nebyli od smrti Sheely. A vnoučata jsem viděl naposledy, když to byly ještě mimina. A na cestování přes půlku státu jsem už trochu moc starej,“ vzhlédl k rodinné fotografii, která stála hned vedle našeho sboru. Jeho vnoučata tam byly ještě miminka.

„Víš, proč jsem přijel?“ zeptal jsem se ho, abych uhnul z tématu rodina.

„Vím, vím. Pohřeb Camerona. Tak to už má za sebou,“ smutně si povzdychl, ale zapil to pivem.

„Po Camerovnovi se mi bude stýskat. Hlavně po těch jeho nezapomenutelných hláškách, které zaznívaly při každém výjezdu.“ Ponořil jsem se do vzpomínek na svůj první hasičský sbor, do kterého jsem nastoupil. Od té chvíle to byla moje vášeň, i když to bylo zvoleno z úplně jiného důvodu, na který jsem už nechtěl myslet, ale byl důležitým mezníkem v mém nesmrtelném životě.

„Kolikrát jsi na nás za tu dobu pomyslel?“ Vzhlédl jsem k Johnovi a nepatrně zdvihnul pravý koutek rtů.

„To bys nedokázal spočítat.“ Zřejmě mu taková odpověď stačila. Poposednul si a napil se z lahve.

„Michael a Cameron na tebe často vzpomínali. Bylo jim moc líto, že jsi musel odejít, ale bylo to tak lepší, než jim říct o tobě pravdu. Ale na druhou stranu mohli si z tebe utahovat,“ dusivě se zasmál a vzápětí ho zachvátil hrozný kašel. Mrknutím oka jsem byl u něj, abych mu pomohl.

„Jen klid, Johne. Klidně dýchej. Ono se to za chvíli zlepší.“ On jen mávnul rukou. Koordinovaně dýchal, až se mu uklidnil i tep.

„Doktorů mám plný zuby, bažante! A ty tvoje dvě doktorský školy mě spíš štvou. Takovej silnej chlap a chce se starat o starýho dědka.“

„Johne, to jsem studoval kvůli Carlisleovi a pomohlo mi to lépe zvládat žízeň.“ Opětovně mě od sebe odháněl.

„To si vykládej holubům na střeše. Teď mi řekni pravý důvod tvé návštěvy.“ Smutně jsem se na něho podíval, ale pravdu jsem mu říct nedokázal. Ne teď.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plameny očistce - 1. kapitola - Memorandum: