Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 35

17.06.2010 (16:45) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4067×

35. Kapitola: Charlie a Leslie

Bella:

Nejprve bolest, jako by mi někdo ze vnitř páral břicho a hned na to plameny, které pohlcovaly celé mé tělo. Těžko říct, co bylo horší, bolestivější. Je tohle smrt? Opravdu je takhle bolestivá? Chápu ty, co se jí bojí. Já ale strach neměla. Říkala jsem si, nebude to přeci trvat věčně. Určitě se objeví nějaká ta změna. Jednou to přestane. Věřila jsem tomu. Proto žádný strach. Připadalo mi, že jsem zažila mnohem větší bolest. Něco ve mně mi napovídalo, že jo. Divné bylo, že jsem si nemohla vzpomenout na přesný důvod. Jako by neexistovalo nic, než tma a bolest. To mě děsilo. Ten pocit, že mi něco hrozně důležitého uniká. Bylo to k zbláznění. Ty plameny se při tom daly docela dobře ignorovat. To, že jsem ztrácela samu sebe, jsem si v tu chvíli neuvědomovala.

Plameny začaly ustupovat. Vzaly sebou zbytek mého lidství. Ale vzaly toho ještě mnohem víc. Vzpomínky, bolest i tu věčnou tmu, která mi připadala úplně normální. Už jsem nevěděla, proč mám v hrudi díru. Byla tam, i když jsem k tomu neměla důvod. Necítila jsem se celá. Něco hrozně důležitého mi chybělo. Jak ale zjistit co?

Prudce jsem otevřela oči, ale hned jsem je musela zase zavřít. Takové ostré světlo. Málem mě oslepilo. Proč mi jenom přišlo, že to není normální? Protože nebylo, napovídal mi můj vnitřní hlas. Statečně jsem ho zatlačila zpět do své hlavy.

Zkusila jsem znovu otevřít oči, tentokrát pomalu a hlavně opatrně. Teď bylo jednoduší, nevylekat se, když jsem věděla, co mě čeká. Koukala jsem na nějakou místnost a všechno mi přišlo tak neznámé. Nejen ta místnost, samotný pohled mi přišel vzdálený. Viděla jsem každé zrnko prachu, ale vůbec mi to nepřišlo zvláštní, nebo zajímavé. Pořád tu byl pocit, že mi něco schází. A tomu pocitu se nic nevyrovnalo. Něco jsem hledala, co, to jsem nevěděla.

V druhém okamžiku, jsem už stála na nohou a chtěla to hledat. Nad tou rychlostí jsem se ani nepozastavila. Automaticky jsem se zaposlouchala do všech zvuků a také nasála vzduch. Žádný zvuk, mezi těmi tisíci mě nezaujal, dokud jsem nezaslechla dětský pláč. Věděla jsem, že to je ono. A ta vůně, která z nich vycházela. Někoho mi připomínala. Byla pro mě známá a tak lákavá. Chtěla jsem ji čichat po zbytek mého života.

Už jsem chtěla vyrazit za tou vůní, ale najednou se otevřely dveře. Měla jsem strašnou chuť si vynadat, že jsem to zaznamenala až teď. Podívala jsem se na tu osobu a bez přemýšlení na ní začala vrčet. Ten zvuk mi přišel zcela normální, běžný. Pud sebezáchovy řval, zabij ho. Za všechno může on. Byla jsem si jistá, že jsem tohohle muže v životě neviděla. Nevěděla jsem, co po mě chce. Čekala jsem soustředěně na každý jeho pohyb, kdyby se k něčemu chystal, ale celou dobu stál bez hnutí a jen mě pozoroval s úsměvem na rtech. Z mého varovného vrčení si vůbec nevšímal. Dost mě to znervózňovalo. Znamená to snad, že je tak silný, že proti němu nemám ani šanci?

„Na tenhle okamžik jsem čekal tak dlouho. Vítám tě v novém životě, krásná Isabell,“ řekl procítěně. V první chvíli jsem přemýšlela, na koho to mluvil. Žádnou Isabellu jsem tu neviděla.

„Kdo je Isabella a co po mě vlastně chcete?“ zeptala jsem se zvonivých hlasem, který snad nemohl patřit mě.

Jeho výraz se měnil jako letní počasí. Nechápavost, zmatenost, přemýšlivost a nakonec se mu v očích objevily jiskřičky, které určitě nevěstily nic dobrého. Při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

„Isabella, tak se přeci jmenuješ. Patříš do mé rodiny. Jsi můj nejvěrnější služebník. Dneškem si se stala právoplatně jednou z nás. Víš, vždy si chtěla být upírem. Nešlo ti to přání nesplnit. Opravdu si nic nepomatuješ? Vůbec nic? No to je strašné. Nechápu, kde se mohla stát chyba. Ale nemusíš se bát. Celou tvou minulost ti milerád převyprávím.“ Skutečně jsem slyšela tu dobře hranou lítost. Nemohla jsem si pomoci, ale nevěřila jsem mu ani slovo. Teda to upírství ano, ale ten zbytek ne. Cítila jsem, že přede mnou něco skrývá. Ale co by to mohlo být a jaký k tomu může mít důvod?

„Tak že jsem upír, chápu. A z minulosti si opravdu nepamatuji vůbec nic. Ale na minulost bude času dost. Teď bych chtěla jít za tím pláčem,“ řekla jsem a v tu ránu vyrazila pryč rychlostí blesku. Nechtěla jsem čekat, na jeho dovolení. Vlastně mi bylo jedno, co na to odpoví. Musela jsem pryč. Musela jsem za tím pláčem. Musela jsem vědět, čí je to pláč a co je jejím důvodem.

Kličkovala jsem po chodbách, jako bych tu chodívala každý den. Připadalo mi to tu jako bludiště, ale ani jednou jsem neodbočila správně. Říkal mi můj instinkt a taky přibližující se pláč a tichý tlukot srdíčka.

A najednou jsem stála před dveřmi, které mě dělily od dětského pláče a jeho nezaměnitelné vůně. Před tím, jsem si toho nevšimla, ale nebyl to jen jeden pláč, nýbrž dva. Teď jsem rozeznala dva pláče, které mi trhaly srdce. Chtěla jsem je utěšit. Nevím, co mě to popadlo, nebo jaký jsem k tomu měla důvod.

„Marie, udělej s těma děckama něco, nebo se brzy zblázním. Už tři dny v kuse jenom řvou,“ nadával někdo.  Hned jsem měla chuť toho, kdo na ně takhle křičel, zadupat do země. Popadl mě takový vztek. Musela jsem se dlouho přemlouvat, abych nevylítla jako uragán.

„Ne, to opravdu nemůžu. Proč si asi myslíš, že neustále jenom pláčou? Chtějí svou maminku, kterou já nejsem,“ rozčiloval se ženský hlas. Chtěla jsem jí poděkovat, ale vidět ty drobečky, jsem chtěla víc.

Na nic jsem už nečekala a jako velká voda rozrazila dveře a následně ztuhla. Čekala jsem děti, ale netušila jsem, že budou tak malinkaté. Nemůže jim být víc, než jen pár dní. A taky jsem nečekala jejich podobu samotných andílků. Dvou upírů, kteří na mě překvapeně a zároveň vyděšeně koukali, jsem si nevšímala. Nestáli mi ani za jeden pohled. Má pozornost se zaměřila jen na ty dva uzlíčky.

Byly nádherní a rozkošní a… a koukali na mě stejně jako já na ně. V tuhle chvíli nebylo nic, co by mou pozornost mohlo od nich odpoutat. Byla jsem tu jen já a oni. Nic v tuhle chvíli nebylo důležitější. Nemohla jsem se na ně vynadívat. Nejen jejich vůně mi byla povědomá. Ty rysy, také mi někoho připomínaly. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem si vzpomenout koho. Bylo to, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž. Tušila jsem, že to je zásadní věc, na kterou jsem si musela vzpomenout. Ale nešlo to.

Neochotně jsem od těch dvou drobečků odtrla pohled a nasměrovala ho na tu upírku, které děti chovala. Doufala jsem, že pochopí tichou prosbu. Spadl mi ze srdce kámen, když nepatrně přikývla.

Dřív, než můj mozek stačil reagovat, jsem už byla u nich a přebírala si do rukou ty uzlíčky. Dělala jsem to opatrně, nechtěla jsem jim ublížit. Každý se teď tulil na jednu stranu mého těla a potom otevřeli oči. Koukla jsem se na holčičku a hned pohledem sklouzla ke chlapečkovi a takhle jsem to pořád opakovala. Nejradši bych oči nasměrovala každý jiným směrem, ale to bohužel nešlo. Stejně jako nešlo, abych se rozpůlila.

Ty oči, uchvátily mě. Nemohla jsem se na ně vynadívat. Tohle prostě neexistuje. Chlapeček měl pravé oko zelené a levé hnědé, holčička to měla naopak. Každý měl jedno oko jiné, než to druhé. Nešlo si nemyslet, že by nebyly sourozenci, dvojčata. I kromě očí si byli hodně podobný. Dokázala jsem rozeznat každou jejich křivku, kterou mají stejnou a kterou zase ne. Holčička měla delší vlásky s nádechem zlaté a točily se jí do dokonalých a roztomilých kudrlinek. Chlapeček měl vlasy čistě hnědé, kratší, než jeho sestřička a dělaly mu takového kohouta. Obličeje měli úplně stejné.

Houpala jsem je ve svém náručí, do kterého snad patřili. Jakoby má náruč byla stvořená pro tyhle dva andílky. Nevím, kde se vzaly ty mateřské instinkty a touha je ochraňovat před vším, co by jim chtělo ublížit. Věděla jsem, že je to špatné. Nebyly to přeci mé děti. Kde mají mámu, sice netuším, ale důležité je, že já to nejsem. A přesto jsem je už nikdy nechtěla pustit z náručí. Přivlastnila jsem si cizí děti. Chtěla jsem se o ně starat. Přebalovat je a další věci, ale hlavně jsem jim chtěla dát veškerou svou lásku. Chtěla jsem být jejich matka. Ne, já už se za ni považovala. Zničila bych každého, kdo by mi je chtěl vzít, klidně i jejich rodiče. Ta myšlenka mě probudila z jakého si transu a já se vyděšeně podívala na upírku, která mi děti podala.

Nebyla to jejich matka. Byli až příliš moc rozdílní. A navíc jsem slyšela jejich rozhovor. Říkala přeci, že ona jejich matka není, a proto je nedokáže uklidnit. To já taky ne, ale přesto jsem je uklidnit dokázala. To vyvolalo na mé tváři nepatrný úsměv. Ten zmizel v okamžiku, kdy jsem si vzpomněla na jejich matku, která tu nejspíš není. Musím zjistit, kde je a jak si představuje, že bude vychovávat své děti.

„Kde je jejich matka?“ zeptala jsem se té upírky. Určitě to bude vědět spíš ona, než ten upír, co na mě zírá jako z jara. Pomalu, ale jistě mě ten pohled začínal pěkně otravovat. Proto jsem se snažila veškerou svou pozornost věnovat pouze upírce a dětem. Taky by se mu mohlo něco stát. Cítila jsem, že bych mu dokázala ublížit. Cítila jsem se tak silně, jako nikdy předtím.

„Jejich matka jsi…“ Dřív, než to stačila dopovědět, ozvalo se bouchnutí dveří. Zlostně jsem se na osobu ve dveřích podívala. Jsem si jistá, že kdybych neměla v náručí děti, ublížila bych tomu dotyčnému, že nás přerušil, zrovna v tomhle okamžiku. Že mě ani nepřekvapilo, koho jsem tam viděla.

„Jejich matka je mrtvá, zemřela při porodu. Jejich otec nechtěl bez své ženy žít, tak se také zabil. Příšerné neštěstí.  Stali se z nich sirotci, proto jsme se jich ujali. Určitě sis všimla, jejich výjimečnosti. Nejsou to obyčejné děti, tak by s lidmi ani nemohli žít. U nás jim určitě bude lépe. Vidím, že sis je zamilovala na první pohled. To je skvělé. Od jejich narození jen plakaly a nebyli k utišení. Povedlo se až tobě, je utišit. Myslím, že nechám jejich výchovu na tobě, jestli ti to tedy nebude vadit, ale nejdříve by sis měla dojít na lov. Přeci jen jsi novorozená a oni jsou napůl lidi. Mohla bys jim nechtěnou náhodou ublížit, to snad nechceš. Můžeš s nimi trávit veškerý svůj volný čas, ale také nemůžeš zanedbávat své povinnosti. Nejprve práce a potom zábava, tak se to nějak říká, ne?“ řekl přeslazeným hlasem.

Cítila jsem z něj hrozbu. Co se jen za jeho milou maskou skrývá? Viděla jsem, jak se tvářil, když jsem vrazil. Nejprve vyděšeně, jako by se tu měl někdo dozvědět něco, co nesmí a hned to skryl maskou úlevy. Troufla bych si tvrdit, že jsem slyšela i ten úlevný výdech.

„Ani na okamžik jsem neměla chuť jim ublížit. Nedokázala bych jim ublížit. Chci je jen chránit. Proto si snad nemyslíte, že teď od nich odejdu. Nespustím je z očí ani na okamžik. Nikdo z vás se k nim nepřiblíží.“ Mluvila jsem varovně. I já jsem tu špatně skrývanou hrozbu slyšela. Neměl by mě takhle dráždit.

„Jak si dovoluješ mluvit takhle s naším pánem!“ vykřikl někdo rozhořčeně. Ten někdo byl ten upír, co tu je jak si navíc a vůbec mu to nedochází. Nenávidím opožděnce, kterému nic nedojde.  Musela jsem si odfrknout. On snad chce přijít o kejhák.

„Klid, Lukasy. Tohle si vyřídím sám,“ řekl vůdcovským hlasem Alexander. Lukas ihned zmlkl a dokonce jsem viděla, jak se lehce otřásl. Je to jen srab, jak jsem si myslela. Zmákla bych ho jedním prstem. Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo.

„A co se tebe týče, Isabello, budeš se muset naučit chovat. Vypadá to, že si toho při přeměně ztratila mnohem víc, než paměť, ale také slušné chování a odmítání uposlechnutí svého pána. Takhle by to nešlo. Nechám tě starat se o dvojčata jen v případě, že si to zasloužíš a nebudeš dělat zbytečné potíže. Teď půjdeš pěkně na lov a hned, jak se vrátíš, přijdeš do mé kanceláře. Doufám, že si pochopila všechno. Dej dvojčata Marii a běž.“ Klidná a milosrdná maska byla pryč. Přemýšlela jsem, jestli mě chtěl tou svou bezcitností, která se mu objevila v tváři, když se mnou mluvil, vyděsit, ale jestli ano, musela jsem přiznat, že to bylo k ničemu. Neměla jsem z něj strach. Cítila jsem se silnější, než on. Ta síla pocházela od dvojčat, které jsem za každou cenu chtěla hlavně chránit.

„Jak jsem řekla. Nemám v plánu dvojčata opustit. A jestli to znamená neuposlechnutí tvého rozkazu, je mi to srdečně jedno. Nevím, jak jsem tě před tím mohla poslouchat, ale toho je teď konec. Je mi jedno, že jsi můj pán, postarám se o dvojčata a pak si budu dělat, co chci. Nenechám se ovládat. Jestli ti to vadí, klidně odejdu. Cítím, že mě tu nic nedrží. Dvojčata si samozřejmě vezmu sebou. Tak, co na to říkáš?“ Ledově klidný hlas. Tak takový jsem měla, když jsem mluvila. Také jsem se pěkně snažila. Chtěla jsem, aby tu hrozbu brali vážně. Není nic nebezpečnějšího, než rozzuřená matka, která chce chránit své děti. Nezajímalo mě, že teď vystavuju svůj život za cizí děti. Já je brala jako vlastní.

„Ty nejsi jejich matka,“vykřikl a pak se stalo moc věcí najednou.

Rozeběhl se proti mně, stejně jako Lukas, ale já viděla každý jejich pohyb. Připadalo mi, že běží hrozně pomalu. Mezitím, co jsem zjišťovala situaci, můj mozek vymýšlel vhodný plán úniku. Blížili se ke mně. Slyšela jsem Mariin výkřik, nebo alespoň myslím, že byl její. A slyšela jsem, jak se děti rozplakaly tak nahlas, až jsem sebou musela škubnout. Teď pro mě nebylo důležitější, než utěšit děti. Nechtěla jsem, aby se mě báli. Začala jsem je melodičtěji houpat a víc si je přitiskla k tělu. Od svých protivníků jsem odvrátila zrak. Chtěla jsem děti chránit, ale přeci jen jsem s nimi nemohla bojovat. Mohla bych jim při tom ublížit já, nebo Alexander. Přála jsem si, abych je mohla uchránit bez toho, abych se musela jen hnout a tím pohybem je vyděsit.

A pak se to stalo. Slyšela jsem tupý náraz, jako když někdo narazí do zdi. V tu chvíli jsem cítila, jako by někdo narazil zároveň do mě. Nemělo to ale žádnou sílu. Jen takové malé šťouchnutí. Ani to se mnou nehnulo. Nedobrovolně jsem odtrhla svůj pohled od dětí a podívala se, co se stalo. Koukala jsem na dva ležící upíry na zemi opodál a pak se můj pohled zastavil na původce toho. Teda nejpravděpodobněji. Projížděla jsem to pohledem snad ze všech úhlů a pak se rozhodla na to šáhnout. Potřebovala jsem zjistit, že to je skutečné.

Opatrně jsem k tomu došla a pak na tu průhlednou stěnu, nebo co to bylo, šáhla. Bylo to hladké a studené. Studenější než má teplota, teplota upíra. Soustředila jsem veškerou svou sílu do ruky a pak bouchla. Chtěla jsem vyzkoušet pevnost. K mému překvapení, nic se nestalo. Byla jsem zavřená v čemsi a nevěděla, jak se dostat pryč.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Všude bylo ticho. Nikdo nemluvil, nikdo neplakal. Dvojčata na to koukaly stejně jako já a máchaly přitom svýma maličkýma ručičkama. Dotkly se toho a pak ruku rychle stáhly, jako by jim to dalo elektrický šok. Honem jsem se na ně vyplašeně koukla, a když jsem zjistila, že se tomu smějí, usmála jsem se taky. Líbilo se jim to.

Chtěla bych jim taky udělat takovou radost. Ale copak bych něco takového dokázala? Nemohla jsem si pomoct, ale čím dál více, mi to připomínalo diamant. Představovala jsem si, že by s toho bylo něco jiného, než jen neprostupná bublina. Třeba květina. Byla by nádherná. A nerozbitná. Musela jsem se usmát nad tou představou.

A ten pocit byl zpět. Teplo se mi rozlévalo po celém těle a dvojčátka se začala nějak vrtět. Koukla jsem se jejím směrem a přede mnou květina. Ze země pomalu rostla květina podobná té stěně. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to udělala já. Tu stěnu i tu květinu.

Soustředila jsem se ještě víc a stěna zmizela. Všechny zvuky se okamžitě vrátily, že jsem tu stěnu chtěla dát okamžitě zpátky. Nakonec jsem si to ale rozmyslela.

„To jsi udělala ty. Můžeš udělat, co chceš a nikdo to nerozbije. Co to ale je?“ Ptal se sám sebe Alexander a ještě pořád ležel na zemi. Svým pohledem teď hypnotizoval květinu z diamantu, kterou jsem udělala.

„Je to diamant,“ odpověděla jsem prostě a při tom pokrčila rameny.

„Nádhera,“ vydechla Marie a také nepouštěla pohled z květiny, stejně jako ostatní.

„Diamant. Nerost. Je stejně mrtvé, tvrdé a studené, jako tvé srdce. Nádhera. Teď budu muset jít, omluvte mě,“ řekl a v tu chvíli byl pryč. Konečně jsem si oddychla. Lukas, jako jeho věrný pes, ho ihned následoval. Stejně jsem věděla, že se bojí být semnou v místnosti. Je to prostě srab.

Když už jsem měla tohle za sebou, chtěla jsem se soustředit jen na dvojčata. Už mně vadilo, jak jim pořád říkám dvojčata. Jaké mají vůbec jména? Mají vůbec nějaká? Musím se zeptat Marie.

„Jak se vůbec jmenují?“ zeptala jsem se mile. Neměla jsem žádný důvod nenávidět jí. A k tomu jsem věděla, že zrovna od ní mi nic nehrozí.

„Charlie a Leslie,“ odpověděla s drobným úsměvem a také odešla. Asi mě chtěla nechat s dětmi o samotě. Hned jsem si k ní připsala další pomyslné plus.

Stočila jsem pohled opět k dvojčatům. Ne, vlastně už to nejsou dvojčata. Ta roztomiloučká holčička je Charlie a ten roztomiloučkej chlapeček je Leslie. Krásně se na mě usmívaly a já nemohla jinak, než jim úsměv opětovat. Probouzely ve mně něco nepoznaného. Lásku, mateřskou lásku.

Rozhodla jsem se. Budu pro ně matkou, stejně jako oni pro mě dcerou a synem. Budu je chránit před vším nebezpečím. A budu je milovat, jako nikdo na světě. Mé děti. Má dcera a můj syn. Má dvojčátka. Charlie a Leslie.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 35: