Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - Prolog + 1. kapitola

04.03.2011 (16:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4014×

Prolog

Tenhle okamžik jsem si chtěl pamatovat na věky. Trénoval jsem s ním každý den, jen abych si užil každičkou vteřinku. Byl daleko talentovanější než já. Já jsem ve svých 12 ještě téměř nevěděl, jak klavír vypadá.

Ten výraz, jaký se mu usadil na tváři, kdykoli začal hrát, pro mě bylo jako vysvobození od vnějšího světa. Zapomněl jsem tak na všechny zlé věci, které mě užíraly zevnitř. Věděl jsem o nich jen já a chtěl jsem, aby to tak i zůstalo. Rozhodně jsem nechtěl Edwardovi kazit jeho nádherná léta mládí. Teď byl šťastný a to bylo jediné, co mě na tomhle světě zajímalo.

Způsobně se usadil na židličku, přesně jak jsem ho to učil. Nepatrně pootočil hlavou a upřel na mě své dětské a vylekané oči. Věděl jsem, že bude nervózní, stejně tak jsem věděl, že celou píseň zmotá. Stejné to bylo u i mě. První koncert bývá velkou zkouškou. Chlácholivě jsem se na něj usmál a pokynul, ať začne. Vypadal tak roztomile, když se s odhodlaným nádechem otočil ke klavíru a položil rozklepané prsty na klávesy. Sál utichl a jakmile zazněly první tóny, uklidnil se i Edward. Kdo tu píseň neznal nazpaměť, jako my dva, nemohl si všimnout dvou chyb hned v úvodu. Bylo mi to jedno. Šťastně jsem sledoval svého syna a slzy mi začaly kanout po tvářích. Cítil jsem, že dnešek je určený k mému konci. Čím se ta úžasná píseň blížila ke konci, blížil se i můj poslední výdech. Byl jsem spokojený, už dávno jsem se smířil se svou diagnózou. Jediné, co mi trhalo srdce, bylo, že tady nechám svého milovaného syna samotného. Přesto jsem se tomu poddal. Byl jsem příliš slabý na to bojovat s tak silným soupeřem. Když zazněl poslední tón, naposledy jsem si prohlédl pyšně svého syna a s klidnými myšlenkami nechal tmu proniknout celým tělem.

O pět let později

1. kapitola

Běžel jsem, jak to šlo nejrychleji. Proč? Proč mě stále nutili k tomu, abych začal zase hrát? Když prostě nechci, tak nechci. Bolelo mě, kdykoli jsem zaslechl tony klavíru. Nezáleželo na tom, kdo hrál, vždy mi to připomnělo otce a to všechno, co jsem zpackal. Vracely se mi vzpomínky na ten strašný den, který jsem si tak moc přál zapomenout. Nikdy se mé přání nevyplnilo, co víc, jak jsem stárl, vracely se všechny ty špatné tóny, které jsem hrál. Nejraději bych si urval prsty.

V dětském domově, kde jsem pobýval už nějakou dobu, mě všichni považovali za podivína. Nikdo nevěděl, co se stalo mému otci ani to, co jsem udělal já. Já neměl důvod, proč jim to říkat a oni se zase neodvážili zeptat. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo to, že mě tady čekal už jen jeden jediný rok.

Když už jsem stěží popadal dech a div si nezpřerážel nohy o kořeny stromů, raději jsem zastavil. Nikdo mě hledat nebude, to jsem věděl jistě. Už kolikrát jsem utekl a i přes touhu odsud utéct nadobro, jsem se zatím vždycky vrátil. Měl jsem k tomu své důvody. První byl naprosto jasný. Neměl jsem kde žít. Tím druhým byla jedna malá a milá osůbka – Jane.

Asi před dvěma roky, kdy jsem měl opět zuřivý nával vzteku, že mě neustále nutili do něčeho, co nechci, jsem tehdy utekl stejně jako teď. Doběhl jsem ke starému skladu jakési prodejny, kde jsem si už na začátku pobytu v domově vytvořil své útočiště. Za starými kontejnery, které byly po jedné straně budovy, se ten den neustále něco chrulo. Ještě stále plný vzteku a vzdoru jsem se k tomu hluku vydal. Mezi dvěma pytli odpadků leželo malé klubíčko s azurově modrýma očima. Sledovala mě celá vystrašená, ale nebránila se, když jsem ji zvedl a vedl k nám do domova. Byla tak špinavá, že jsem potom byl celkem překvapený, že má blonďaté vlasy. Stala se tak další svěřenkyní domova. Všichni na ni byli zvědaví a ona se za mě schovávala. Bála se naprosto každého, jen mě dokázala snést ve své přítomnosti. Nechtěl jsem, aby se na mě někdo vázal, chtěl jsem být sám, ale ty její dětské vylekané oči mi nedovolily ji od sebe odehnat. I když jí je teprve 11 let, jako jediná se mě zastávala, když na mě útočili s hraním na klavír. Jako pokaždé, když jsem si na ni vzpomněl, popadl mě stud, že jsem ji tam nechal samotnou a vydal se na cestu zpátky.

„Rekord, dneska jsi byl pryč jen hodinu! Lepšíš se,“ usmívala se na mě ta potvůrka hned u dveří mého pokoje, kde seděla na zemi. Pocuchal jsem ji ve vlasech a chtěl zalézt dovnitř. Chtěl jsem mít klid a ten byl rozhodně jen u mě. Byl jsem jediný, co byl na pokoji sám.

„Nepůjdeš na večeři?“ zeptala se. Neodpovídal jsem, neměl jsem hlad a ani chuť vidět ostatní. Zase se na mě budou koukat tím divným pohledem, že jsem naprostý blázen.

„Tak já taky ne. Co budem místo toho dělat?“ vypískla radostně a bez ptaní vběhla do pokoje a skočila na postel.

„Ty, škvrně, půjdeš hezky na večeři. Jsi ještě ve vývinu a potřebuješ nabrat síly,“ usmál jsem se na ni a sundal ji z postele, protože na ni začala skákat.

„Nevím, kdo tady potřebuje nabrat síly, siláku,“ vyplázla na mě jazyk a opět skočila na postel.

„Až budeš vysoká jako já, něco řikej. Ale teď? Ať už jsi dole a láduješ se jídlem.“ Otevřel jsem dveře a čekal, až tenhle diblík odejde. Místo toho se posadila na postel a založila ruce na prsou.

„Tvrdíš, že jsi silnější než já, tak proč nedokážeš jít do jídelny?“ zeptala se mě s naprosto vážnou tváří. Vypadala takhle daleko starší, až jsem si připadal, jakoby mě kárala vychovatelka.

„Řeknu ti proč,“ pokračovala. „Bojíš se jich. Bojíš se těch pohledů. A pak kdo je tady škvrně.“ Upírala na mě odhodlaně ty svoje modré studánky a já měl co dělat, abych nevybuchl smíchy. Rychle jsem přiskočil k posteli a začal ji lechtat.

„Zapomněl jsem, jak dobře mě znáš. Fajn, prcku, půjdu s tebou, ale ty mi slib, že už se nikdy nebudeš tvářit takhle vážně, jako ses tvářila. Skoro jsi mě vyděsila.“

„Čestný skautský, vojáku,“ slíbila s dvěma prsty zvednutými. Jen ona mě dokázala vážně rozesmát.

„A teď hurá na dlabanec,“ zavelel jsem a ona mi se smíchem skočila na záda.

Jak byla mála, byla chytrá. Přesně uhodla, čeho jsem se bál nejvíce. Spoustu lidí tady si klepalo na čelo, co jsem to za pitomce. Když umím na klavír, tak proč nehraji? Člověk dokáže dělat chytrého, když nevidí, co se za tím skrývá. Ani malá Jane nevěděla, co mě tak blokuje, ale ta jediná se v tom nevrtala a chápala mě takového, jaký jsem. Nikdo se po nás ani nepodíval, když jsme vešli do jídelny. Neměli nás tady rádi.

Při odchodu z večeře si mě odchytila hlavní vychovatelka.

„Edwarde, věř mi, že tě nechci nějak obviňovat nebo tak. Všechno mám nařízeno od paní vedoucí. Zítra má přijet nová učitelka hudby... Vím, jak je to s tebou a hudbou, a taky vím, jak dopadly ty předchozí učitelky. Takže, prosím, mohl bys na ni být hodný? Je ve tvém věku, nedávno jí bylo 18, neměla nejlehčí dětství, proto se dala na učení hudby,“ mluvila mi do duše paní Katy.

„Jistě,“ pokrčil jsem rameny a odporoučel se do svého pokoje. Fajn, sice byla pravda, že se tady za mé přítomnosti vystřídalo několik učitelek, ale že to bylo hned kvůli mně? Ano bylo. Ty učitelky byly vždycky postaršího věku, takže moc dobře znaly mého otce a také byly na tom prokletém koncertě. Chytaly se za hlavu, když jsem odmítal usednout ke klavíru a kdykoli jsem dělal potíže o hodinách.

V mém věku, znělo mi stále v hlavě. Takže jen proto, že je v mém věku k ní mám být hodnější, přístupnější? To snad záleží na ní! Jestli mě bude k něčemu nutit, budu se chovat stále stejně. V mém věku, znělo mi stále. Další důvod, proč se k ní nechovat jako k učitelce. Nějaká slečinka mě bude poučovat o hudbě? Bylo mi jasné, že bude mít základy, nic víc, nic míň. A mě bude poučovat? No mám se patrně na co těšit.

„Zahrajeme si Scrable!“ vlétla mi do pokoje Jane a já už automaticky tahal krabici Scrable z pod postele.

___

Seděl jsem na parapetu v otevřeném okně a pozoroval vločky, jak si to lehce sunou po obloze a jemně dopadají na zem, kde se přidají k další skupince svých družek. Za tuhle noc mohlo napadnout už dobrých deset centimetrů sněhu a já to všechno viděl na vlastní oči. Kdykoli v noci padal sníh, nikdy jsem nespal. Nemohl jsem.

Moc dobře jsem si pamatoval večer před Štědrým dnem, když mi bylo 8 let. Byly to první Vánoce, které jsme měli trávit bez mamky. Já se zapřísahal, že už nikdy Vánoce slavit nebudu. Matčina smrt, která se stala právě na tyhle svátky, mě od toho odradila. Otec byl však naprosto jiného názoru. Ještě teď ho vidím, jak do našeho malého obýváku táhne obrovský strom, který nakonec musel seříznout, protože se tam prostě nevešel. Donutil mě sedět v křesle a pozorovat ho, jak ho zdobí. Věděl přesně, že mě zláká. Jako malé dítě jsem se samozřejmě neudržel a přidal se k němu. Zdobili jsme do noci a potom sledovali zmrzlou vodu, jak padá dolů a je z ní bílý studený koberec. Seděli jsme spolu přesně takhle jak já, v okně.

„Každá tahle vločka je poslána od maminky... Tím nám dává najevo, jak nás miluje a je ráda, že na ni myslíme. Přeje si, abys měl rád Vánoce. Protože když jsou Vánoce, jsou kolem nás všude tyhle vločky. Všude okolo je i maminka,“ šeptal mi táta do ucha a já nadšeně chytal sníh do rukou.

Natáhl jsem svou, teď už dospělou ruku a chytal vločky. Miloval jsem sníh. Miloval jsem i svou rodinu. Tak jako sníh mizí každé jaro, mi zmizela i rodina, přímo před mýma očima. Po sněhu zůstane všude jen voda, bahno. Mně po rodině nezůstalo nic.

Jedna zbloudilá slza mi spadla na rukáv a po ní následovala hned druhá. Rychlost padání sněhu se zvýšila, snad jako by se vločky zlobily. I přes slzy jsem se musel usmát.

„Už nebudu brečet, mami. Ale chybíte mi,“ zašeptal jsem, když jsem zavíral okno. Vločky se zklidnily a opět lehce klesaly dolů. Bylo lehké vážně věřit tomu, že skrze sníh na mě sklání mamka svůj obličej a chrání mě. Rozhodně to bylo lehčí, než si přiznat, že jsem tu zůstal úplně sám. Chtěl jsem vzpomínat, chtěl jsem si vybavit jejich obličeje, ale bolelo to. Nevinil jsem je z ničeho ani jsem nemohl. Chvíli jsem ještě pozoroval sníh skrze okno a snažil se uklidnit. Na jednu stranu jsem sníh a Vánoce miloval, ale na tu druhou, bych to všechno nejradši zrušil.

Lehl jsem si na postel a s otevřenýma očima snil o tom, jak trávím Vánoce se svou rodinou u nás doma.

Tak co Vy na to? Stojí to za pokračování?:)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - Prolog + 1. kapitola: