Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 13. kapitola

Pianista - 13. kapitolaPopovídají si spolu konečně? A dopadne jejich rozhovor dobře nebo špatně? Mám divné období, takže se nedivte. :-) Byla jsem inspirovaná písničkou, která je hned na začátku kapitoly. Co Vy na to? :-)

13. kapitola


„Měl by si ještě ležet, Edwarde,“ ozvalo se za mnou.

Pomalu jsem se otočil a zahleděl se do zlatých úžasných očí. Čekal jsem, že tam spatřím nenávist, zlost. Proto mě překvapilo, když jsem v nich uviděl jen smutek a rozpaky.

„V téhle zimě není radno zahrávat si se zdravým, takže se radši vrať pod deky,“ pokusila se o malý úsměv. Nebyl to ten krásný úsměv, který vždycky rozzářil celý můj svět. Byl to jen chabý pokus o úsměv. To mě zraňovalo snad ze všeho nejvíc. Stále se snažila být silná.

„Půjdeš se mnou? Stále si ještě nejsem jistý, jestli po cestě někde nespadnu,“ pokusil jsem se o úsměv i já, když jsem říkal tak ošklivou lež.

„Samozřejmě,“ přikývla a natáhla ruku. Rychle jsem se jí chytil a chtěl, aby to tak zůstalo navždy.  Vedla mě jinou cestou, než jsem šel před tím. Stále se otáčela, a když jsem ji nachytal, zrak odvrátila. Do obývacího pokoje jsme dorazili až moc brzy. Nechtěl jsem, aby odešla, což plánovala udělat. Nechtěla se mnou mluvit, to bilo do očí. Ale já ji nepustil. Když jsem si opět lehl, přikryla mě dekami. Ani jednou se na mě nepodívala, i přesto, že jsem její pohledem naprosto zřejmě vyhledával.

„Tak,“ řekla, když mě naprosto ukázkově zabalila, až jsem se nemohlo skoro hýbat. „Dobrou noc, Edwarde.“ Aniž by se na mě podívala, otočila se a odcházela. Tak takhle se cítila, když jsem já odcházel? Když mě ona poprosila o laskavost a já jí ukázal záda?

„Tak tahle to nepůjde,“ prohlásil jsem rozhodně. Zastavila se, neotočila se. Čekala.

„Můžeš se mi aspoň jednou podívat do očí? Nebo jsem ti tak ublížil, že už ani tohle neuneseš? Nesneseš mě ve své blízkosti? Protože jestli to tak je, odejdu. Nechám tě na pokoji a ujistím tě, že tvoje tajemství, vaše tajemství, je v naprostém bezpečí,“ pokračoval jsem. Věděl jsem, že se ještě neotočí. Vlastně jsem v to ani nedoufal. Já bych to asi neudělal. Nepřenesl bych se přes svou ješitnost. Ne hned. Ale láska by nakonec vyhrála. Přesto jsem si moc nefandil. Znal jsem ji. Zranil jsem ji.

„Jen chci všechno ujasnit. Bello, nikdy jsem neměl odejít. Neměl jsem tě tam nechat samotnou, odvrátit se od tebe, když ses mi otevřela. Tohle všechno byla jedna velká chyba, kterou si nikdy neodpustím. Když jsem ležel v tom lese, když jsem si myslel, že už se odtamtud nikdy nedostanu… V mé hlavě byla jen jedna myšlenka. Bylas to ty. Udělal jsem všechno špatně a ještě jsem za to vinil tebe. Nechci, aby to skončilo takhle. Ne, když si to byla ty, která mi konečně otevřela oči.“ Její sebemenší pohyb by pro mě byl spásou. Jen tam tak stála, zády ke mně, vůbec se nehýbala, jako kdyby byla socha. Měl jsem pocit, že moje srdce bije tak nahlas, že vyruší veškeré zvířectvo v okolí domu. Jako kdyby to byl jediný zvuk v širém okolí.

„Je to všechno moje vina,“ ozvalo se náhle. Mluvila tiše, bolestně. Zněla, jako kdyby měla plakat. Nejradši bych k ní přistoupil, schoulil ve svých pažích a utěšoval ji. Ale nebyl jsem si jistý, jak by to přijala. Patrně by mě prostě zakousla.

„Neměla jsem vůbec do domova jezdit a už vůbec ne se ti plést do života. Všechno jsem jen zkomplikovala a navíc jsme si oba ublížili. Neměla jsem právo s tebou vůbec mluvit a za to se omlouvám. Hlavně se z ničeho neobviňuj, protože to není pravda. Nic z toho, co si řekl.“ Její slova visela ve vzduchu a já cítil, jak postupně dopadají na má ramena, a mé tělo těžkne. Jako kdyby vážilo sto tun a já ho nedokázal unést. Připadal jsem si, jako kdybych padal do hluboké propasti, koukal se očima přímo na hranu propasti, o kterou bych se mohl zachytit, ale už jsem byl moc daleko. Naprosto bezmocný, čekající na poslední ránu, která všechno dokončí.

„Zítra letíš zpátky do Nevady,“ dodala a opět se rozešla pryč. Neměl jsem sílu ji zastavit. Neměl jsem slova, která by ji zastavila. Všechno teď znělo bezvýznamně.

Nevím, jak dlouho jsem se koukal na místo, kde stála, které teď zelo prázdnotou. Stále jsem ji před sebou viděl, byla tak blízko a přitom tak daleko. Bum. Dopadl jsem na dno propasti. Ale nezabil jsem se. Jen jsem si zlomil všechny kosti, které v těle mám a trpěl jsem ohromnou bolestí. Ale já nic necítil. Byl jsem naprosto otupělý, protože můj hlavní orgán, který všechno držel při životě, byl pryč. Srdce zůstalo na kraji propasti.

 

Bella

Když jsem zmizela z jeho dosahu očí, zařadila jsem svou obvyklou rychlost. Moje nohy běžely samy, nemusela jsem jim říkat, kam zrovna potřebuji jít. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a chvíli stála u jeho postele. Jaké to asi je? Takhle si pospat? Tak dlouho jsem to nedělala, že jsem naprosto zapomněla, jaké to bylo. Všechny ty sny, fantazie, které vypluly na povrch, jen co člověk upadl do spánku… O všechno jsem přišla. Ani snít jsem nemohla. Poslouchala jsem, na co právě Jamie myslí. Všechno bylo barevné, veselé.  Uklidňující a zmatené.

Opatrně jsem pod něj podsunula ruce a vzala ho do náruče.

„Mami?“ zeptal se rozespale, aniž by rozlepil očka.

„Jen spi dál, máma je tady,“ zašeptala jsem mu do ucha a políbila na tvář. Zívnul si a otevřel oči. Jako poloviční upír nepotřeboval tolik spánku, ale když mohl, šel spát. Jak sám prohlásil, bylo to uklidňující. A já se přes jeho mysl občas přesunula do říše snů, kde jsem se dokázala uklidnit. Připadala jsem si aspoň na tu chvíli normální, a že je svět krásný, přesně jak jsem si myslela, když jsem byla dítě. Jamie na mě zamžoural ospalýma očima a položil svou teplou dlaň na mou studenou tvář.

„Jsi smutná,“ konstatoval. „Proč?“ Zkroutil pusu do smutného úšklebku. I přes svůj smutek jsem se musela usmát a přitáhla jsem si ho do náruče. Kolíbala jsem s ním ze strany na stanu a užívala si pocit bezpečí, který jsem vždycky cítila, když byl Jamie se mnou. Snažila jsem se poslouchat jeho srdce, nechtěla jsem slyšet to srdce, které patřilo osobě tam dole. Ať už jsem se soustředila na srdce Jamieho sebevíc, slyšela jsem jen to druhé srdce. A já to tak moc chtěla obráceně! Musím na něj zapomenout, nesmím se mu plést do života. On do toho mého nepatří. Není jako já.

„Kdo je ten pán dole?“ zeptal se z ničeho nic Jamie. Upíral na mě zrak a čekal na odpověď. A já mu ji nedokázala dát. Nedokázala jsem říct, že je to jen neznámý člověk, nedokázala jsem říct, že je to jen rodinný přítel.

„On je taky člověk. Jako já!“ vypískl Jamie najednou a chtěl se dostat z mé náruče. Držela jsem ho pevně. Jasně jsem viděla, co chce udělat. Jen bych mu ublížila ještě víc. Nevím, jak by vzal novinu, že už mám dítě. I když, co je to oproti tomu, když vám někdo řekne, že je upír. Ne, už mu nebudu víc zatěžovat život. Už takhle jsem ho ovlivnila víc jak dost. Nikdy jsem tam neměla jezdit.

„Kvůli němu jsi smutná, mami?“ zeptal se po chvíli Jamie. Ani jsem si to neuvědomila, ale vzlykala jsem. Beze slz. Musela jsem se usmát. Ani tohle nemůžu udělat správně. Pořádně si poplakat s krokodýlími slzami.

„Ne, zlatíčko. Jsem smutná kvůli sobě,“ pohladila jsem ho po vláskách a přitiskla opět k sobě.

„Jen klidně spinkej,“ zamumlala jsem a začala brumlat jeho oblíbenou ukolébavku. Za chvíli jsem měla opět možnost utéct do jeho světa snů.

 

Edward

Vločky lehce dopadaly na zem. Vůbec nespěchaly, jako kdyby věděly, že když spadnou, už se nikdy nevrátí do vzduchu a už nikdy nebudou tak volné. Ani jedna nebyla sama, každý měla okolo sebe další stovky stejných a přesto tak různých vloček, které jí dělaly společnost. Poletovaly okolo sebe, jako kdyby hrály na babu. Nemělo to konce. Kam se člověk podíval, všude byly vločky a našedivělá obloha. Nevím, kolik bylo hodin, ale podle světla bych řekl, že se brzy úplně rozední. Dům byl prázdný, tichý, jako kdyby tady nikdo nebyl. A přesto jsem věděl, že tady jsou všichni. I ona. Někde tu byla, ale ta místnost, ve které se schovávala, byla zamčená. Byla zamčená pro mě. Nedokázal bych ji otevřít, ani kdybych měl ten správný klíč, protože ten už neexistoval. Uvědomil jsem si, že je konec. Všechno padlo. Každičký moment, který jsme spolu prožili, každý polibek, kterým jsme si stvrdili naši lásku, všechno tohle vyšlo na prázdno, protože jsme nebyli schopni si to udržet. Oba jsme udělali chybu ale ani jeden jsme se z ní dostatečně neponaučili, abychom to všechno spravili a dali do pořádku.

Stál jsem venku před domem, s dekou přes ramena a sledoval okolí. Vločky už mi nepřipomínaly rodiče. Najednou mi to přišlo jako hrozná hloupost. Oni už tu pro mě nebyli a já se musel starat sám o sebe. Nemohl jsem spoléhat na jejich znamení, protože to byl jen sníh. Nemohl mi nikdy říct, jestli dělám správně, nikdy mě nemohl utěšit. Nadechl jsem se zhluboka štiplavého studeného vzduchu a opět vydechl.

Tiše jsem vklouzl do domu a rozhlédl se. Ani ten klavír mě tu nedržel. Byl mi najednou cizí. Moje zavazadla ležela nedotčená u gauče, na kterém jsem ležel, připravena vyrazit na cestu. Stejně jako já. Čekal jsem každou minutou, že někdo přijde a že mě odveze na letiště. Připadalo mi to jako jediné východisko. Tady jsem svou část splnil. A byla k ničemu. Nic jsem nezměnil. Jak jsem taky mohl, když jsem všechno zničil tím, že jsem odešel? Život je plný chyb. Některé se prostě napravit nedají, ačkoli to člověka mrzí sebe víc. Ale tím se naše životy právě zaznamenávají do historie. Zanecháváme na ostatních lidech stopy, které změní i jejich život. Ať už méně nebo více, přesto má každý moment svou hodnotu a stojí za to ho prožít. Já jsem díky Belle zjistil, kdo vlastně jsem, zjistil jsem pravdu o svém otci. Pomohla mi konečně vidět svět zase tím správným směrem, dokonce mi dokázala, že na světě existuje i láska. Ukázala mi, jak křehká je to věc a stačí jen maličký krůček špatným směrem, aby všechno hezké bylo jen minulostí.

 


Nevím, co to se mnou je, ale nějak jsem neměla náladu je dát dohromady. Je to divná kapitola. Jen hodnoťte, jsem za vaše komentáře neskutečně ráda. Děkuju! :)


12. kapitola14. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 13. kapitola:

 1 2   Další »
09.10.2011 [22:32]

zuzka88Co to ta Bella vyvádí? Ta holka nemá rozum Emoticon Žádná Nevada, pěkně tam zůstane! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. lola
24.08.2011 [11:30]

pl spl spokracko

14. MRL
19.08.2011 [20:58]

Tato kapča se mi vůbec nelíbí. Doufám, že je dáš dohromady v některé z následujících kapitolek. Emoticon. Doufám, že tato povídka nebude sad end. Emoticon

17.08.2011 [14:57]

mima19974Dôvera sa stráca ľahko,ale nadobúda sa omnoho ťažšie.Viem o čom hovorím.Takže Bellu aj chápem,ale Edwarda nie.Však neodíde?! Emoticon Nemôže! Emoticon Nádherná kapitolka a to,že bola smutná a kus depresívna,mi vôbec nevadilo.Bola úplne úžasná! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Teším sa na pokračovanie!A nech je rýchlo,prosím. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. monika
17.08.2011 [12:46]

naaaaaaaadherna kapitola, krasna pesnicka, uplne chapem Bellu , ale Edward sa nesmie tak rychlo vzdat- ved sa vobec nesnazil len v soku pozeral- cakam, ze dostane trosku nervy a neda sa len tak lahko Emoticon

17.08.2011 [0:00]

Danca95Všem Vám moc děkuju za komentáře. :) Ani nevíte, jakou mi děláte radost... Myslela jsem si, že po této kapitole už tu nebude moc lidí, co bude chtít číst tuhle povídku. Děkuju Vám. Emoticon

16.08.2011 [22:32]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Jula
16.08.2011 [21:55]

Bylo to hodně smutné, ale nádherné. Jen pořád doufám, že nakonec budou spolu Emoticon Emoticon

16.08.2011 [20:47]

SemiskaDivná ta kapitola vůbec není. Emoticon Důvěra se ztrácí velmi snadno a rychle, ale získat si ji zpátky není lehké a ani jednoduché. Držím Edwardovi palce, aby se mu to povedlo. Miluje ji, ona mu za stojí a nechce ji ztratit. No, uvidíme, jak si s nimi osud (autorka) poradí... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2011 [19:17]

InomaNádherné, ale smutné... A upřímně, vůbec mi nevadí, že jsi je nedala dohromady. Ztratit důvěru v někoho můžeme během jediné vteřiny, ale získat si ji zpátky trvá víc než jednu noc... takže se Belle moc nedivím. Jen doufám, že to Edward nevzdá. I když to teď vypadá, že odchází, věřím tomu, že se vrátí... jednou. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!