Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 10. kapitola

11.07.2011 (22:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2772×

10. kapitola

„Vážně je nutné, abych měla ty oči zavázané šátkem? Nestačí, že je zavřu?“ smlouvala Bella, když jsem jí pod mým oknem zavazoval oči. Bylo něco okolo třetí ráno a my se teprve dostali z domu, aniž by si nás někdo všiml.  Dárky samozřejmě budeme rozbalovat až, vlastně dnes, ráno, ale po společné večeři jsme prostě spolu všichni byli a užívali si radosti, která nás všechny najednou popadla. Ještě několikrát jsme s Bellou něco zahráli, a po požádání jsem zahrál vychovatelčinu oblíbenou píseň. Janie mi skočila okolo krku, zašeptala mi do ucha, že jsem šikula a že věděla, že se jednou ten můj mozek umoudří a já budu zase hrát. Pak mi popřála hodně štěstí, po očku mrkla na Bellu, popřála jí dobrou noc a utekla do svého pokoje, stejně jako my ostatní. Dokonce jsem se musel jít vysprchovat, aby si vychovatelky myslely, že jdu vážně spát.

„A je to daleko? Nechceš mě někde zakopat nebo tak, že ne?“ vyzvídala jako malá.

„Ještě jednu otázku a nechám tě tady samotnou,“ pohrozil jsem jí šeptem do ucha a políbil ji na krk. Více jsem se rozptylovat nemohl, jinak bych ji tam nikdy nedovedl. Už během cesty jsme se několikrát zastavili, abychom si popřáli krásné Vánoce.

„Fajn, fajn, fajn. Jestli náhodou nevíš, zvědavost je velmi zdravá věc. Člověk si tím procvičuje mysl, jak přemýšlí nad tím, co se asi tak stane v nastávajících minutách, vteřinách. Třeba jestli nezakopne o strom, jestli si nevrazí větvičku do oka nebo jestli náhodou nevrazí do napůl vyvráceného stromu, ten se pod jeho vahou zlomí úplně a spadne na tebe-“

„Tak dost!“ utnul jsem ji se smíchem. Vážně do konce cesty neřekla ani slůvko. Dovedl jsem ji přesně na kraj mýtiny a chvíli si dodával odvahy. Kdo ví, jestli se jí to bude líbit. A hlavně jsem byl tak trochu nervózní. Vlastně tohle bylo naše první oficiální rande, kde nás nemohl nikdo najít, vyrušit. Byli jsme tu jen my dva a les.

„Už můžu? Nebo takhle budu celý večer? To je to překvapení?“ opět vyzvídala.

„Myslím, že už si to můžeš sundat,“ povolil jsem jí to konečně a nereagoval na její slova. Sledoval jsem její tvář. Rozvázala si uzel vzadu na hlavě a pomalu sundávala šátek. Sesunula si ho na nos a očima se pomalu rozhlédla po mýtině. Neustále se dívala dokola, jako kdyby snad nemohla uvěřit vlastním očím. Vzal jsem jí šátek z prstů a ona si ústa s nosem zakryla dlaněmi.

„Líbí?“ zeptal jsem se opatrně a neustále sledoval toulky jejích očí, které putovaly po celé louce.

„Tohle je pohádka,“ zašeptala skrze dlaně a popošla blíže k provizornímu altánu. Svíčky tomu dodávaly úžasný nádech romantiky. Těsně před tím, než jsme se sem vydali, jsem je zapálil. A stále hořely.

„Tak tím pádem jsi ty moje princezna,“ usmál jsem se na ni, když se na mě konečně podívala. Vypadala, že začne každou chvíli plakat. Než jsem stihl něco podotknout, vůbec něco udělat, už mi visela okolo krku.

„Tohle si snad ani nezasloužím,“ zamumlala mi do hrudi.

„Právě naopak. Ale já zatím nemám prostředky, jak ti všechno to, co jsi pro mě udělala, oplatit. Ale slibuju, když se mnou ještě nějakých pár let vydržíš, budu se snažit vynahradit ti to. Nebýt tebe, nikdy bych opět nenašel cestu ke klavíru a patrně bych se vinil celý svůj život z otcovy smrti,“ hladil jsem ji po vlasech a šeptal do nich.

„Nechci to slyšet,“ zašeptala těžce, jako by plakala, ale snažila se to skrýt. „Protože ani jedno z toho není pravda. Já ti nepomohla, já ti spíše ještě více uškodila. A stále ještě škodím, už jen svou přítomností.“

„Co to povídáš?“

„Co o mě víš, Edwarde?“ odtáhla se a podívala se mi upřeně do očí. V těch jejích nebylo nic uklidňujícího.

Možná proto je ta kapitola divná. Tahle písnička mi hrála celou dobu, co jsem to psala. :)

Bella

Snažil se zjistit, co se to tady děje, ale to měl hoch smůlu. Na to byla jeho mysl krátká. Ne, na to byla moc nezkušená, neinformovaná. Jak by mohl vědět, že jsem upír? Jak by mohl vědět, že mám dítě? Jak by mohl vědět, že jsem měla být jeho náhradní matkou? Všechno tohle byly věci, které se patrně neměl nikdy dovědět, kdybych nebyla moc zvědavá.

Ten den, když mi Esme řekla, že do domova přijali nějakého Edwarda Masena, nedokázala jsem stát byť jen vteřinku na místě. Neustále jsem na něj myslela. Moje pokusy o to, abych se tam vydala, ovšem skončily vždy s nulovým výsledkem. Měla jsem malé dítě, byla jsem v podstatě novorozená a navíc mi hrozila smrt od naší královské rodiny. Jak skvělá situace na to, si vzít další dítě k sobě. Kolik mu tehdy bylo? Dvanáct? Jak asi tehdy vypadal? Celých pět let jsem věděla, že je tady a nikdy se na něj nepřijala podívat. To jen z holého důvodu, aby vůbec zůstal naživu. Nenáviděla jsem, co se ze mě stalo. Nenáviděla jsem, že jsem kvůli tomu musela nechat vyrůstat svého skoro bratra a syna někde v domově, samotného, opuštěného, vyděšeného.

„Myslím, že je čas ti vysvětlit úplně všechno. Mělo to být dřív, ale já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že pro naši existenci tenhle druh emocí prostě přestal existovat s tím, co jsme se změnili. Vím, celá moje rodina je skvělý příklad naprostého opaku, ale že bych já mohla najít někoho, kterého bych chtěla mít po svém boku po celý svůj život?“ začala jsem a otočila se k němu zády. Vydala jsem se k tomu krásnému altánu. Byl špinavý, na pár centimetrech na střeše trochu roztrhaný, ale naprosto kouzelný.  Kdyby mi někdo řekl, abych v tom bydlela, vzala bych to, protože jsem věděla, že je to od něj. Od mého smyslu života.

„Vůbec ti nerozumím,“ řekl zmateně. Došel ke mně, ale já o krok opět ustoupila. Věděla jsem, že jen co mu všechno řeknu, uteče. Nebo odejdu já, protože mě od sebe odstrčí. Někdo z nás určitě odejde a patrně to bude navždy.

„Vím, všechno ti vysvětlím. Tipuji, že bys rád věděl, kde jsem vyrůstala, kde jsem bydlela a jak jsem se dostala ke Cullenům. Začnu od začátku. Vsadím se, že znáš Sierru Nevada, je to tak?“

„Jistě, tam jsem vyrůstal,“ přikývl, stále zmatený.

„Oba jsme tam vyrůstali, Edwarde,“ prozradila jsem první, nebolestné tajemství.

„Vážně? To je úžasné! Ale jak to, že jsem tě tam nikdy neviděl?“

„Viděl,“ opáčila jsem okamžitě a po dlouhé době se k němu otočila čelem. Díval se na mě velkýma vykulenýma očima, obočí mračil, jak se snažil přijít na to, kdy mě tak mohl potkat.

„Tak to jsem musela být hodně malý,“ připustil po chvíli marného snažení.

„Naposledy jsem tě viděla, když ti bylo jedenáct,“ prozradila jsem další tajemství. „Je mi jasné, že si to nebudeš pamatovat, protože jsi prožil tolik věcí, daleko důležitějších, než tohle.“

„Ale tobě muselo být taky tak nějak ne? O pár let starší, ale v mém věku. Zvláštní, vždycky jsem si myslel, že v našem okolí, v okolí našeho domu nebydlel nikdo v mém věku,“ hádal, na tváři opět úsměv, jak si myslel, že ví naprosto, o čem mluvím.

„Bylo mi víc, Edwarde. Přesněji řečeno přesně tolik, kolik mi je teď. Dvacet let,“ odhalila jsem další, bohužel teď už tu bolestnější a podstatnější část tajemství.

„Cože? To je přece blbost,“ vyprskl. Jen chvíli se smál tím hysterickým smíchem, pak zděšeně vykulil oči. Jestli bych chtěla vycouvat, teď už je vážně pozdě. Sakra!

„Moji rodiče nebyli zrovna dobří lidé. Otec byl většinu času opilý a matka, když zrovna nebyla zavřená v ložnici se svým novým milencem, na tom byla naprosto stejně. Vždycky jsem se ujišťovala tím, že mě přesto stále mají rádi, a že pro mě chtějí jen to nejlepší. Jen to mě drželo doma. Na mé jedenácté narozeniny jsem si přivedla jedinou kamarádku, kterou jsem měla, domů, abych to s ní oslavila. Matka byla někde u svého milence a otec někde nasával, takže jsme si samy připravily oběd a miniaturní dort. Susie, tak se jmenovala, ukradla i své matce svíčky. Ten den jsem si připadala, jako kdybych měla normální rodinu a Susie je moje sestra. Těsně před tím, než jsem sfoukla svíčky, přiřítil se otec v podnapilém stavu domů. Chtěla jsem ho jít uložit do postele, jako jsem to dělávala vždycky, protože jsem věděla, že je to jediné, co se s ním v tu dobu dá dělat. Tehdy mě poprvé uhodil. Křičel na mě, že jsme mu nenechaly ani kousek jídla a že jsem nevděčná dcera. Susie mě tam nechtěla nechat, ale nakonec po mém ujištění, že to zvládnu, odešla. Matka se tu noc nevrátila. Bohužel otec se probral a navštívil mě v mém pokoji. Nebudu ti tu vykládat, o co se pokoušel, jen ti povím, že se mu to nepodařilo. Nevzala jsem si nic, prostě jsem v půli noci vylétla z domu, a už se tam nikdy nevrátila. Na dům pana Masena jsem narazila až se svítáním,“ vychrlila jsem na něj. Najednou jsem si přála to mít všechno za sebou, abych už mohla být sama, trápit se svojí bolestí z toho, že mě už on nebude chtít. Ale na druhou stranu jsem mu chtěla říct všechno, aby měl taky možnost pochopit mou situaci, aby věděl, že tu není důvod se bát.

Nereagoval, čekal na mé pokračování. Nadechla jsem se, i když jsem to nepotřebovala, vtáhla jeho lahodnou a zároveň uklidňující vůni. Zavřela jsem oči.

„Tvoji rodiče byli tak ochotní, že si mě nechali. Tehdy ti byly dva roky.“ Oči jsem prudce otevřela, abych viděla jeho reakci.

„To není přece možné,“ kroutil nevěřícně hlavou a hledal nějaký smysl v mém obličeji.

„Nebylo by to možné, kdybych zůstala člověkem,“ hlesla jsem. Jeho zamračené obočí mě bolelo, ani nevím proč. Musela jsem mu to říct, přece proto jsem sem přišla! Ale bylo to tak těžké, když jsem si byla jistá, že ho tím ztrácím. Já ho ztratit nechtěla, ne znovu a ne v tuhle chvíli, když jsem věděla, že ho miluju. Je tohle fér?

„Zůstala člověkem?“ opakoval hluše. Už se na mě nedíval. Upíral oči do neznáma a mě to ubíjelo.

„Když zemřela tvoje matka, byla to rána pro nás všechny. I když jsem s nimi strávila jen úsek svého života, přirostli mi oba k srdci více, než mí vlastní rodiče. Milovala jsem je, milovala jsem tebe. Nelíbilo se mi, že jsi zanevřel na Vánoce kvůli této nehodě. Oba jsme s Peterem chtěli, aby sis užíval své dětství. Několik měsíců po smrti tvé mámy se Peter dozvěděl i on svůj ortel. Pamatuješ si pár měsíců před Vánoci, když otec nebyl pár dní doma?“ Jeho oči se trochu rozostřily. Vzpomněl si.

„Pane bože,“ zašeptal s vyděšeným výrazem. „Ty jsi tam byla. Mladší, ale byla jsi to ty. Tatínek se vrátí za pár dní, musí jen něco zařídit. Nechal na klavíru svou nejoblíbenější píseň, aby sis ji mohl zahrát kdykoliv, kdy se ti po něm bude stýskat. Přesně tohle si mi tehdy řekla.“

„Ano, to jsem byla já,“ potvrdila jsem odhodlaně. Už není cesty zpět.

„Kde byl tehdy otec?“ probudil se najednou ze svého zděšení.

„Sama nevím, nikdy mi to neřekl. Musel se prostě smířit se svým osudem, ale vím, že se vrátil daleko silnější, než předtím. A soustředil se jen na tebe. Miloval tě, Edwarde, víc než svůj život. Nenáviděl se za to, že tě musí opustit dříve. Nikdy mi to neřekl, nestihl to, protože jsem zmizela a on nás potom opustil, ale já se to později dozvěděla. Do poslední vůle napsal, že tě svěřuje do... do mého opatrovnictví,“ dořekla jsem s námahou. Kdybych tak mohla plakat, měla bych teď tvář plnou slz. Ačkoli všechny ostatní lidské vzpomínky vybledly nebo zmizely úplně, na tohle jsem nedokázala zapomenout. Nedokázala jsem zapomenout na to, jakou lásku mi dal Peter, nedokázala jsem zapomenout na to, že jsem si přála a modlila se k Bohu, ať vrátí čas a narodím se tomuto páru.

Nehýbal se, nemrkal, nedělal naprosto nic. Jen se díval. Dala bych svůj život za to, slyšet jeho myšlenky.

„Rok před tím, než zemřel, jsem byla prohlášena za mrtvou já-“

„Takže já jsem taky mrtvý?“ vyhrkl najednou.

„Kdybys byl mrtvý, Edwarde, byl bys v nebi a já bych tu nebyla. Jsi živý, zdravý a já děkuju Bohu, že to tak je,“ přistoupila jsem k němu a pohladila ho po tváři. Neuhnul, ale ani jeho srdce se nerozběhlo tak, jako pokaždé, když jsem se ho dotkla.

„Tehdy jsem měla mít své první rande v životě. Nikdy jsem neměla potřebu chodit ven, nejradši jsem byla u vás doma, hrála s tvým otcem nebo s tebou na klavír. Ale Peter mě donutil. Věděl, že jeden chlapec ze sousedství, William Froken, o mě má zájem a tak nám dohodl rande. Myslel, že pro mě Will přijede, ale já jsem Willa přemluvila, že se sejdeme na půli cesty. Šla jsem pěšky a to se mi vymstilo. Patrně mi nebudeš chtít věřit, ale můj příběh je důkazem toho, že všechno existuje. Nikdy jsem se s Willem nesetkala. Několik set metrů před místem naší schůzky na mě zaútočil tvor. Mýtický tvor. Nechtěl mě zabít, chtěl si užít. Tenhle úsek svého života přeskočím, myslím, že i tak jsem dnes zahltila tvou mysl. Pravda je taková, že se ze mě stal naprosto stejný tvor, jak on. Tím myslím, že jsem... Stala jsem se-“

„Prostě to řekni,“ ozval se náhle.

„Jsem upír, Edwarde.“

Edward

Kolíbal jsem nohama nad vodou a snažil se vyprostit si z mysli snad všechny myšlenky, které jsem měl. Nechtěl jsem myslet na nic, chtěl jsem být ve tmě, chtěl jsem tmu cítit! Chtěl jsem být oproštěn od tohoto světa, nechtěl jsem sem patřit. Ani jsem sem nepatřil. Zdál se mi tak cizí, bolestivý. Prostě přesný opak toho, co jsem prožíval jen několik dní, možná hodin zpátky. Jak dlouho tady už vůbec sedím? A záleží na tom? Mně rozhodně ne.

Všechno se najednou otočila naruby. Otec byl nemocný? Bella měla být moje matka? Je upírka? Ona mě vychovávala jako malého? Jak to, že jsem na ni zapomněl? Proč si pro mě nepřišla dřív? Mohla mi vrátit aspoň ten malý kousek z mého skvělého života, který jsem si s otcem žil. Jak rád bych se vrátil do let, kdy mi bylo šest, nebo dva roky. Jak lehké to tehdy bylo. Táta hrál na klavír, máma vařila, Marie, vlastně Bella, si se mnou hrála a mně se zdálo, že svět je barevný, živý, krásný. Ale on je mezitím špinavý, černobílý, krutý.

„Já tě stále miluju, Edwarde. Prosím, nezapomeň na to. Za všechno se omlouvám, měla jsem ti pravdu říct daleko dřív. Bála jsem se, že tě ztratím, což se nakonec stejně stalo.“

Neustále mi v hlavě zněla poslední slova, která se mi se zděšením v očích snažila říct, když jsem opouštěl to ošklivé, pošpiněné místo. Měla to být krásná noc, jen pro nás dva. Chtěl jsem jí tam říct, jak moc ji ke svému životu potřebuji, i když už to věděla. Ale její příběh, všechno co řekla, všechno se tím zničilo. Najednou pro mě bylo to místo cizí, nehostinné. Musel jsem okamžitě odejít. Ani jednou jsem neotočil. Zdálo se mi to zbytečné.

První kapka dopadla na mou tvář. Vzhlédl jsem k nebi. Opět bylo zatažené a začínalo pršet. Byl podvečer. Vážně jsem tu seděl celý den? Bylo by špatné, kdybych tady zůstal, dokud nezemřu?

Ano, bylo, odpověděl jsem si okamžitě. Kam se poděla moje láska? Miloval jsem ji, to jsem věděl. Miloval jsem ji i přesto všechno, co mi řekla. Miloval jsem ji i přes to, že mě nechala v tomhle domově. Nebyla to její vina. Přece o tom ani nevěděla.

Jak by asi vypadal můj život, kdyby se jí nestala ta nehoda?

Bylo toho na mě trochu moc. Moje mysl si konečně odpočinula, protože jsem usnul. Byl to klidný, hluboký spánek, přesto jsem měl pocit, že jsem vzhůru. Věděl jsem, že spím a to bylo zvláštní. Připadal jsem si najednou tak lehký, volný. Všechno bylo jasné, jako křišťál, přestože mě obklopovala tma, po které jsem tak toužil. Jako bych věděl všechno a při tom nic. Bude tenhle svět někdy normální?

Jen se do mě pusťte. :)

Všem Vám chci poděkovat! Vydrželi jste se mnou až sem! Já vím, jak jsem hrozná, a Vy stejně počkáte, přečtete, okomentujete. Semiska, AliceCullenxD, Jula, monika, Inoma, Ivy, Lampas, RoDiLiCh, Anizek, leacullenfun, prostě VY všichni, co to čtete, všem moc děkuju!! ;)

9. kapitola • Shrnutí • 11. kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 10. kapitola: