Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 12. kapitola

Jacob


Personal taste - 12. kapitolaDneska odhalíme, co je na Bellině domu tak unikátního, že stál za konceptem návrhu nové Galerie v době, kdy byla ještě Bella malá. Navíc strávíme hodně času ve společnosti Edwarda a Belly - jakkoliv to ne vždy bude úplně příjemné.

Ležel jsem a poslouchal Bellino tlukoucí srdce. Přestože jsem za svůj život slyšel mnoho takových srdcí, mohl jsem s jistotou říct, že to Bellino bych poznal kdykoliv a kdekoliv i v davu lidí. Pro mě mělo jedinečný zvuk, který bylo tak uklidňující poslouchat. S jistotou jsem mohl říct, že teď na posteli jenom tak leží a je vzhůru stejně tak jako já. Bylo vcelku brzy a ani jednomu z nás se nechtělo spát. Ten můj úhybný manévr v podobě spánku byl chabým řešením a popravdě jsem uvažoval nad tím, jak s Bellou strávit víc času aniž by mě vyhazovala z domu.

EDIT: Článek neprošel korekcí

12. kapitola – Tajemství domu

Edward

Prošel jsem s Arem kolem hotelu a zamířil si to do klidnějších prostor rezortu, kde jsme byli ubytovaní. Galerie pro tenhle seminář vybrala komplex mimo centrum Orlanda, ale i tak jsem musel uznat, že se tu pohybovalo velké množství lidí. Společně s Arem jsme došli až k lavičkám, které byly ležérně rozmístěny ve stínu vzrostlých palem.

Cestou se sem se Aro pokoušel o nenucenou konverzaci. „Myslíte si, že tenhle seminář k něčemu bude?“

„Jsem si tím jistý,“ přitakal jsem a pak se posadil na nejbližší lavičku. „Děkuji vám, že jste se mi pokusil tolikrát pomoct. I tohle pozvání pro mě hodně znamená,“ dodal jsem a Aro se na mě usmál.

„Neciťte se nijak zavázaný. Berte to jako moji investici do mladého muže, který má velký potenciál,“ namítl a hned na to dodal: „A na oplátku doufám, že nebudete předstírat, že mě neznáte, až jednou budete úspěšný.“

Po jeho slovech jsem se musel rovněž usmát. Až mě se podaří stát se slavným, ještě to nějakou chvíli potrvá. Navíc jsem se musel smířit s tím, že budu muset navždy zůstat tak trochu v ústranní. Pokud bych byl světově uznávaným architektem, asi by si brzy někdo všiml, že nestárnu.

„Ale – chtěl jste mi něco říct, ne?“ zavedl Aro řeč zpět k původnímu tématu.

„Já…“ Nevěděl jsem, jak mu to říct. Aro toho pro mě za posledních pár týdnů udělal opravdu hodně a já mu nechtěl ublížit. Jenže přesně to se stane ve chvíli, kdy mu řeknu pravdu. Díky Belle a tomu jejímu přesvědčení, že jsem gay, se všechno neuvěřitelně zkomplikovalo. Bylo však potřeba, abych to uvedl na pravou míru.

„Omlouvám se, že vám skáču do řeči, ale vzpomněl jsem si, že máte rád Kandinského. V Evropě jsem narazil na jeden jeho kousek a chtěl bych vám ho darovat. Můžete se pro něj později zastavit u mě… Nebo ne, raději ho nechám v hale,“ skočil mi Aro do řeči a vypadal velmi nervózně, když mi nabízel, abych se stavil u něj v pokoji.

„Nemyslím si, že bych ho mohl přijmout,“ namítl jsem. Pochyboval jsem, že někdo na Arově pozici by pořizoval reprodukce za pár set dolarů, takže mi bylo jasné, že ten obraz stál pár tisíc ne-li desítek tisíc dolarů.

„Tohle nemá co dělat s Galerií, tak ten obraz prosím přijměte. To můžete, ne?“ nenechal se Aro jenom tak odbýt. Já však byl rozhodnut ho nepřijmout. A Aro to ze mě nakonec musel vycítit. „Ačkoliv jsem očekával, že obraz rád přijmete, výraz ve vaší tváři je trochu neradostný, Edwarde,“ prohlásil. „Nevím, co mi chcete říct, ale z vašeho výrazu mám dojem, že se na to nejdříve budu muset připravit, než si to vyslechnu. Takže bych byl rád, kdybyste mi to řekl jindy.“ Aro se rozhodl náš rozhovor ukončit a už vstával, aby se vydal zpět do hotelu. Napodobil jsem ho, ale věděl jsem, že i pokud náš rozhovor odložíme, nebude to pro Ara o nic lepší.

„Chtěl bych se vám omluvit, pane Volturi.“

„Za co se omlouváte?“ zeptal se a já si dodal odvahu k tomu, abych mu řekl pravdu.

„Já… miluji Bellu,“ zamumlal jsem a všiml si, jak se okamžitě změnilo Arovo nervózní chování na podivně ztuhlé. Slyšel jsem, jak mu buší srdce jako splašené. „Cokoliv mi chcete říct, ochotně to přijmu. Začalo to malou nehodou, ale neměl jsem právo nechat to zajít tak daleko. Omlouvám se a pokud si přejete, abych odstoupil od projektu pro Galerii, udělám to. Ať tak nebo onak, nechci déle urážet vaše upřímné city,“ pokračoval jsem ve své omluvě a rovnou i vysvětloval. Potřeboval jsem Arovi říct úplně všechno.

 

(Písnička)

Jako hlupák, proč jsem nevěděl?

Jako hlupák, proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák, v mém pomalu plačícím srdci,

 až teď jsem si uvědomil, že moje láska jsi pouze ty.

Přestaňme se chovat jako hlupáci, přestaňme trpět každý sám.

 

Aro mě tam nakonec nechal samotného. Ještě chvíli jsem jenom tak seděl a pozoroval lidi kolem, kteří si užívali začínajícího jara na Floridě. Zřejmě většina z nich dala na radu cestovních kanceláří, že březen je pro návštěvu Floridy ideální. Musel jsem se nad tím ušklíbnout. Tohle byly tedy skutečně obrovské starosti. Já přitom musel myslet na to, jak mé přiznání na Ara nakonec zapůsobí.

Navíc se mi v hlavě nepřestával mihat obrázek Belly. Nemohl jsem uvěřit svému dosavadnímu štěstí, že mé přiznání vzala tak dobře a neodmítla mě. Dokonce ani trochu nevyšilovala. Přičítal jsem to však faktu, že Bellin mozek pracuje trochu jinak než mozek ostatních lidí. Vždyť byla ochotna si mě vzít i v okamžiku, kdy si myslela, že jsem gay. Trochu jsem se však obával toho, jak jí budu muset jednou nabídnout přeměnu.

Ještě nějakou chvíli jsem tam tak seděl, než jsem se vydal zpět do hotelu. Na recepci jsem požádal o číslo Bellina pokoje a vydal jsem se rovno za ní. Těšil jsem se, že si zajdeme na společnou večeři.

Zaklepal jsem na dveře, ale nikdo neotevíral.

„Bello,“ zavolal jsem na ni, ale bylo to marné. I tak jsem z pokoje neslyšel její srdce. Nebyla tam a já se tedy rozhlédl po chodbě. Cestou sem, jsem ji nikde nezahlédl.

„Bella ve svém pokoji pravděpodobně není. Před nějakou dobou jsem ji zahlédla odcházet s Jacobem.“ Místo Belly jsem však na chodbě zahlédl Rose. Ta si neodpustila ani dobré rýpnutí a musela mi sdělit, že se Bella někam vypravila s tím mizerou! Spěšně jsem ji obešel a hodlal se vrátit na recepci. Cestou jsem však z kapsy u kalhot vylovil telefon a vytočil Bellino číslo.

„Ahoj, Edwarde.“ Bella hovor přijala už po druhém zazvonění, takže jsem se trochu uklidnil.

„Kde jsi?“ zajímal jsem se a pokoušel se udržet klidný tón.

„No, tedy…“ zaváhání v jejím hlase mě znepokojilo.

„Je někdo s tebou?“ Potřeboval jsem si ověřit to, že mi Rosalie nelhala. Myslel jsem, že si Bella s Jacobem už všechno uzavřela. Navíc věděla, jak špatně jeho i jeho rodinu snáším, takže jsem nechápal, proč se s ním teď schází.

Víš, právě teď, Jacob…“ Stačilo to jedno jméno a já neměl chuť v tomhle rozhovoru pokračovat. Skutečně s ním byla i potom, co všechno jsem jí řekl. Hovor jsem tedy ukončil a zamířil rovnou do baru. Potřeboval jsem zapít fakt, že je Bella opět s Blackem.  Cítil jsem se z toho pěkně na houby a poručil jsem si rovnou dvojitého panáka whisky, kterého jsem do sebe hodil na ex. S druhým jsem však už jenom seděl u baru a točil skleničkou po vyleštěné dřevěné desce. Nazlátlá tekutina se ve skle houpala, protáčela a vířila a já jenom sem tam trochu upil.

„Vidím, že tu pijete sám,“ ozval se najednou po mém boku hlas Rosalie a mě obklopila ta její těžká voňavka. Měl jsem dojem, že vůně, kterou použila byla o to těžší o co měně byla Rose oblečená. V krátkých šortkách, které jí končili těsně pod zadkem, dávala všem v okolí na odiv své dlouhé nohy. Vlasy měla sčesané do vysokého culíku, aby zvýraznila i ten drobný top, který odhaloval polovinu zad. Trochu mi to nesedělo k její pozici kurátorky muzea a nehodlal jsem nic namítat. „Říká se, že lidé potřebují k překonání rozchodu tolik času, kolik ho strávili společně,“ prohodila a sedla si na stoličku vedle mě. „Dejte mi prosím skleničku,“ požádala barmana.

Ani jsem se k ní znovu neobrátil, když jsem ji žádal, aby odešla. „Rád bych pil sám.“

„Když se na to podíváte zblízka, tak musíte uznat, že mezi Bellou a Jacobem je toho pořád hodně. Oba jsou sentimentální a nezdá se, že by se definitivně rozešli.“ Rosaliina povaha mě vytáčela. Měla tendence kopat do mrtvoly i když ta už chvíli zahnívala.

„Jsem si poměrně jistý, že jsem řekl, že chci pít sám,“ upozornil jsem ji znovu.

„A taktéž, nemyslíte si, že toho máme hodně společného? Nemůžeme něco nechat být, dokud to nedostaneme. A pokud se rozhodneme, že něco není pro nás, nemilosrdně o to přijdeme…“ Rosalie se nedala odbít a dál pokračovala ve svém únavném monologu, kterým se mi postupně provrtávala do mozku. „Řekl jste Arovi všechno?“ obrátila nejednou list a změnila téma rozhovoru. Já však mlčel a znovu si upil ze skleničky. Zřejmě to mé gesto pak brala jako souhlas. „Proč jste musel zajít tak daleko? Stačilo by zůstat dobrými přáteli,“ namítla.

„Protože by to bylo nečestné,“ zamumlal jsem, ale pohled jsem nadále upíral před sebe a důkladně zkoumal jednotlivé kresby na dřevu.

Rose se ušklíbla – což mi neušlo díky zrcadlu, které měl barman za svými zády. „Opravdu jste tak upřímný člověk?“ zeptala se, ale já neodpovídal. „Kdybyste chtěl být upřímný, nepředstíral byste od začátku, že jste gay,“ dodala a já s ní musel souhlasit. Nějak jsem tuhle hru neukočíroval, a nakonec se přizpůsobil pravidlům, které nastavil někdo jiný, než abych se podílel na jejich tvoření. „Ale pořád musím přemýšlet nad tím, proč jste zašel tak daleko v předstírání, že jste gay. Bylo to jenom proto, abyste se nastěhoval do Isabellina domu?“  

Hodil jsem do sebe zbytek whisky a podal barmanovi peníze. Rosaliina slova mě nutila přemýšlet nad něčím, co jsem hodlal nechat za sebou. Jednou jsem se Belle chtěl ke všemu přiznat, ale nevěděl jsem, jak bych to měl udělat. Teď jsem nad tím váhal víc a víc… Vztah, který měla s Jacobem byl stále ještě nějakým způsobem živý a já to nedokázal překousnout.

Celou tu dobu, co Bellu znám, jsem se ji snažil nějak pomoct postavit se na vlastní nohy, aby se Blackovi mohla postavit, ale teď se to všechno obracelo proti mně. Do Belly jsem si zamiloval, ale nebyl jsem si jistý tím, že mi patří celé její srdce. Ano, milovala mě, dokonce hodně, když neutekla po informaci, že jsem částečně upír a potřebuji k životu krev… Ale bylo to dostatečně, aby ze svého života úplně vyškrtla toho polovičního psa?

Vyšel jsem z baru a zamířil rovnou k výtahům. Nebyl jsem ve společenské náladě a potřeboval jsem klid, který zřejmě najdu jenom u sebe v pokoji.

Dveře se zavírají – oznámil mi automat, když jsem zvolil číslo svého patra. Než se však stačily zavřít, proklouzla dovnitř i Rose.

„Neodpověděl jste mi. Proč jste se přestěhoval k Belle?“ zeptala se znovu a já tentokrát neměl kam utéct.

„Proč s tím nepřestanete, slečno Halleová?“ zeptal jsem se podrážděně.

„Proč? Šlápla jsem vám snad na Achillovu patu?“ vyzvídala a tvářila se při tom tak mírně a nezištně. Zvládala svou roli opravdu bravurně, to se musí nechat.

„Řekl jsem dost!“ zvýšil jsem hlas a obrátil se k ní. Doufal jsem, že to, co zahlédne v mé tváři ji konečně zarazí. Povolil jsem totiž uzdu upírovi ve mně. Potřeboval jsem, aby mi tahle ženská dala konečně pokoj. Nedokázal jsem si ani v nejmenším představit, že by podobnými aktivitami chtěla někdy někoho ulovit. Uštvat ano, ale ulovit ne. Pokud by se takhle chovala ke všem mužům, sotva by mezi nimi narazila na někoho, kdo by s ní chtěl navázat nějaký dlouhodobější vztah.

„Slyšela jsem, že se původně zeptali profesora Swana, jestli by nenavrhl novou Galerii. Ale, kdybyste se stal profesorovým zetěm…“ A bylo to tady. Rosalie začala přemýšlet nad mými důvody a viděla to obdobně jako Emmett. Všechno jsem podle nich dělal záměrně, abych se nakonec vyšplhal na špičku architektonického světa díky něčí protekci.

„Pozor na to, co říkáte,“ upozornil jsem ji a doplnil svá slova a tiché zavrčení, které Rose neslyšela, ale její tělo na něj reagovalo nějak automaticky.

„Domnívám se, že jsem se až moc přiblížila k pravdě,“ prohodila a vítězně se na mě usmála. V tu samou chvíli se výtah zastavil a otevřely se dveře. Mě se tak do nosu dostala směs mé nejoblíbenější a nejvíc nenáviděné vůně na světě. Odtrhl jsem naštvaný pohled od Rosalie a podíval se k otevřeným dveřím, ve kterých stála Bella po boku Jacoba Blacka. Zlomek sekundy jsem na ně hleděl, a nakonec jsem vystoupil a prošel kolem nich do haly.

„Edwarde!“ zaslechl jsem ještě zavolat Bellu, ale nezastavoval jsem se.

 

Isabella

Byla jsem v nemocnici a s obavou jsem střílela pohledem z Jacoba na doktora, který právě kontroloval nějaké papíry, které Jakeovi umístili do složky v nohách postele.

„Doktore, je v pořádku?“ zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď. Pokud se teď Jacobovi něco stane, nikdy si neodpustím, že to bylo kvůli mně. Už jsem byla dost stará na to, abych se vždy rozhlédla přes cestu, když se ji chystám přejít. Ale kdo taky Jakeovi říkal, aby se pod to auto vrhl?

„Těžko říct. Nejsou tu žádná vnější zranění, ale protože si poranil hlavu, musíme počkat, dokud se neprobudí. Pak budeme vědět víc,“ ujistil mě tím profesionální hlasem, kterým oznamuje i úmrtí pacienta. Zněl tak nějak bez emocí a já opět střelila pohledem na Jakea. Doktor se hned na to omluvil a vyšel z pokoje. Já se zhroutila do křesla vedle postele a sledovala přístroje, na které byl napojený. Copak Edward neříkal něco o dobrém hojení? Proč se tedy ještě neprobral?

Byla jsem z toho zralá tak akorát na nějaké prášky na uklidnění. Moje pomsta měla katastrofální závěr.

Sledovala jsem křivku monitorující Jacobovi životní funkce a naprosto mě to zhypnotizovalo. Byla jsem do toho tak ponořená, že jsem málem vyletěla z kůže, když mi zazvonil telefon. Okamžitě jsem ho zvedla, když jsem spatřila, že mi volá Edward. Stále jsem však měla srdce až v krku z toho úleku. Díky tomu jsem mu ani nedokázala říct, kde jsem nebo co se stalo a nejednou byl hovor ukončen.

„Ani mě nenechal domluvit a zavěsil?“ zamumlala jsem směrem k telefonu, ale potom jsem ho schovala zpět do kapsy. Na nějaké vysvětlování bude dost času, až se Jake probere z bezvědomí. Opět jsem se tedy ponořila do sledování jeho životních funkcí, které se však po chvíli začaly lehce měnit.

„Bello…,“ zaslechla jsem jeho zamumlání.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a začala se nad ním sklánět. „Jsi v pořádku?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Jsi v pořádku? Nezranila ses?“ zeptal se nakřáplým hlasem a konečně rozlepil víčka. Sledovala jsem, jak se mu zorničky okamžitě přizpůsobují umělému světlu v místnosti. Za oknem se už na Floridu snášel večer.

„Nezranila,“ odvětila jsem. „Jacobe, nebolí tě hlava? Praštil jsi hlavou o zem, jak jsi spadl,“ informovala jsem ho, když si rukou nahmatal bouli na hlavě a sykl.

„Myslím, že jsem v pořádku,“ zamumlal a pak na mě pohlédl. „Pokud ses nezranila, tak je to dobře.“

„Byl jsi v bezvědomí několik hodin. Jsi opravdu v pořádku?“ zajímala jsem se a chystala se přivolat doktora, aby se na něj podíval a zhodnotil, jestli je všechno, jak má být.

„Jsem v pohodě,“ řekl a snažil se posadit. „Byl jsem tak dlouho mimo? A tos byla celou dobu se mnou?“

„Jak bych mohla nechat někoho, kdo kvůli mně ztratil vědomí, jenom tak samotného v nemocnici?“ nadhodila jsem. Kdybych ho tu nechala stejně bych nebyla klidná a neustále bych se stresovala, jestli je v pořádku. Takhle jsem mohla být u toho, jak se probudil a mohla jsem být klidnější. „Proč jsi to vůbec udělal?“

„Co?“

„Mohla to být pohroma,“ zamumlala jsem a přemáhala slzy, které se mi tlačily do očí. Málem mě srazilo auto. Jake mě zachránil a sám při tom riskoval život. Kdyby se to vážně stalo, nikdy bych si to neodpustila.

„Tss, pohroma, to je fuk. Měl bych pro tebe položit život v boji,“ namítl a já se lekla.

„Jacobe!“ okřikla jsem ho a on se na mě usmál takovým polovičatým úsměvem.

„Žertuju. Bello, nedělej si o mě starosti. Když je žena v nebezpečí, je samozřejmostí, že ji muž běží na pomoc,“ prohodil a snažil se mě tak uklidnit, ale já měla pořád pocit, že mám problém se nadechnout. Jakea jsem už nějakou tu dobu nemilovala, ale pořád mi představa, že kvůli mně umírá, vadila. I když jsem věděla, z jaké rodiny pochází a jak moc ta rodina ublížila Edwardovi, nemohla jsem mu přát nic špatného. Prostě to nešlo. A teď jsem tady poslouchala takové řeči, jako že by za mě položil život v boji. Copak jsme byli ve středověku, aby něco podobného říkal?

„Děkuji ti,“ zamumlala jsem. Nic jiného jsem ani říct nemohla. Zachránil mi život. Tečka.

Jake se na mě usmál. „Děkuji ti – to by mohla být poslední věc, kterou od tebe uslyším. Ale přesto je to méně smutné než sbohem. Je to úleva,“ řekl na odlehčení situace, ale já se usmát nedokázala. „Nepůjdeme už?“ zeptal se potom z ničeho nic a já měla co dělat, abych ho udržela v posteli a donutila ho počkat na doktora, aby se na něj ještě podíval.

 

Vycházeli jsme s Jakem z nemocnice a já pořád napůl oka kontrolovala, jestli se náhodou nemotá. „Nezapomeň, co říkal doktor. Kdyby ta bolet hlavy trvala několik dní, měl bys jít na detailnější vyšetření,“ nabádala jsem ho a rovnou i volala taxík. Sem jsme jeli pěkně v sanitce a já věřila, že kdybych odtud měla trefit do hotelu, tak se nejspíš ztratím.

„Řekl jsem ti, aby ses přestala bát. Opravdu. Neumřel bych ani kdybych tě viděl jít za ruku s Cullenem. Myslíš, že bych umřel z téhle malé bolesti?“ Jacob se nepřestával pošklebovat, aby mi můj pocit viny z toho, že je zraněný, ulehčil. „Ber to jako poslední čin zhýčkaného dítěte. Když ne dnes, tak zřejmě už nikdy nebudu mít další možnost, chovat se s tebou dospěle.“

Tentokrát jsem se na něj zašklebila já. Opravdu to vypadalo, že se za posledních pár týdnů, kdy o mě nově usiloval, změnil. Nepoznávala jsem v něm Jakea, kterým byl. Skoro jsem v něm viděla muže, o kterém jsem snila a do kterého se podle mého vyprávění zamilovala i Rosalie. Bylo to strašně divné. A možná taky proto jsem s ním celou cestu až do hotelu nepromluvila. Ještě pár takových poznámek a já bych se snad i začala smát, a to jsem nemohla dopustit. Potřebovala jsem ten vztah mezi námi ukončit tak nějak neutrálně. Věděla jsem, že by Edward nesnesl fakt, že se s Jacobem přátelím a já sama nevěděla, jestli bych podobné přátelství vlastně snesla.

V hotelu jsme si na recepci vyžádali klíčky od svých pokojů a šli rovnou k výtahu, který právě přijížděl.

Jen co se otevřely dveře, zahlédla jsem v nich Edwarda s Rose. Byl k ní otočený čelem, a tak si mě nejdřív nevšiml. Potom se však otočil a jeho pohled byl naštvaný. Okamžitě jsem si vzpomněla na ten podrážděný tón, který jsem zaslechla v telefonu ještě v nemocnici.

Chtěla jsem něco říct, ale Edward mi to nedovolil a rovnou vystoupil z výtahu a vydal se někam pryč.

„Edwarde!“ zkusila jsem za ním zavolat, ale on se neobrátil. Střelila jsem pohledem na Rose a ona se na mě jenom usmála. Co to mělo znamenat? – blesklo mi hlavou, ale neměla jsem čas to řešit. Musela jsem dohnat Edwarda a promluvit si s ním. Vysvětlit mu nastalou situaci. Konečně bez toho knedlíku v krku.

Rozběhla jsem se za ním, ale ještě jsem zaslechla Rose, jak se obrací na Jakea.

Myslela jsem, že jsi to s Bellou vzdal. Ale hádám, že ne. Jsme tedy pořád na stejné lodi, že ano?“

Netušila jsem, na co konkrétního naráží, ale bylo mi to fuk. Potřebovala jsem mluvit s Edwardem. Vůbec jsem neplánovala, že bych se s Jakem kdy ještě setkala a už vůbec jsem o tom nemínila říkat Edwardovi. Teď to však nešlo jinak a já nemohla Jacoba nechat v nemocnici samého.

„Edwarde… Edwarde!“ volala jsem za ním, když jsem ho zahlédla před hotelem. Pořád nasupeným tempem pokračoval dál, dokud se nezastavil kousek od rezortu. Všechno kolem nás bylo osvětleno a hotel zářil na míle daleko. Díky tomu všemu jsem tmu vnímala jenom okrajově. „Edwarde,“ vydechla jsem, když jsem k němu konečně dorazila. „Ani jsi mě nenechal dokončit větu a zavěsil jsi. Jak jsem ti asi, tak měla vysvětlit, co se stalo? Navíc – po celou tu dobu jsi byl s Rose?“ On nebyl jediný, kdo by se tady měl cítit uraženě. Edward nebyl rád, že jsem byla s Jacobem, ale já stejným způsobem vnímala to, že byl on ve společnosti Rosalie.

„Cože? Co jsi dělala celou dobu s Blackem?“ To naše příměří a zamilovanost nemělo dlouhého trvání.

„Byla to situace, kdy jsem neměla na výběr. Dneska, Jacob…“

„Je nějaká situace, kdy máš na výběr?“ skočil mi do řeči Edward a já si jenom povzdychla, takhle mu to nemám šanci nikdy vysvětlit. Je to zatracený paličák a mezek. „Proč se na něj už nevykašleš? Potom to totiž dopadá tak, že k tobě chodí na návštěvu jeho otec a před mou matkou tě nazývá jako svou snachu. Copak je to normální?“ rozčiloval se dál a jeho zelené oči doslova žhnuly, když se na mě podíval. Takhle jsem ho snad nikdy neviděla. Donutilo mě to udělat krok zpět. Běla jsem z něho najednou strach.

„Nikdy jsem s Jacobem neměla vztah podobný tomu našemu. A dneska jsem se s ním sešla, abych mu jasně řekla, že je konec,“ informovala jsem ho a opět cítila, jak se mi do očí tlačí slzy.

„To ti to zabralo dost času,“ odsekl Edward naštvaně.

„Nemluv takhle,“ požádala jsem ho a doufala, že se trochu uklidní. Takhle mě vážně děsil. Dokonce jsem se před ním podvědomě krčila, což mi nebylo zrovna nijak příjemné. Moje nově objevená hrdost a důstojnost byly rázem ty tam. „Řekla jsem mu to a otočila se a odcházela do hotelu, ale pak se kvůli mně Jake zranil. Nemůžu nechat člověka, který se dostal do bezvědomí kvůli mně, jenom tak, ne?“ dožadovala jsem se odpovědi. Měla jsem však dojem, jako by Edward musel polknout první odpověď, která se mu drala z úst – bylo to, jako bych to sama slyšela: Jeho ano.

„To vypadá jako osud, který vás svázal dohromady pěkně silně. Říkáš, že jsi to s ním chtěla ukončit, ale nakonec jsi byla přinucena s ním zůstat,“ odvětil kysele a jeho odpověď mě bolela snad ještě víc než fakt, že jsem měla Jakea nechat umřít, nebo co.

„Proč říkáš věci, které tak ani nemyslíš?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

„To není pravda. Jenom nemůžu porozumět tomu, co se tady děje, a proto se zřejmě chovám tak dětinsky a jako blbec tady na tebe křičím.“ Edwardův hlas zněl už najednou pouze podrážděně a frustrovaně, takže jsem se mohla narovnat a čelit jeho pohledu.

Mezi námi v tu chvíli nastalo úplné ticho. Zřejmě jsme si v tu chvíli už neměli co říct a já cítila, jak mi v hlavě začíná tepat ostrá bolest. Ten dnešní stres si začínal vybírat svou daň. Proto jsem taky Edwardovi řekla, že oba zřejmě potřebujeme vychladnout a zamířila jsem si to k sobě. V koupelně jsem zapila aspirin a zalezla do postele.

 

Edward

Bella měla pravdu, potřeboval jsem vychladnout. A kupodivu to šlo celkem snadno, když do mě pořád neryla Rosalie Halleová. Ty její řeči se jednomu dokázaly zavrtat pěkně hluboko do kůry mozkové. A potom to dopadalo tak, že jsem Bellu děsil. Uvědomoval jsem si, jak se přede mnou krčí a jak se jí oči plní slzami, ale upír prostě převzal otěže a já v tu chvíli nemohl nic dělat. Dokonce se mi to i líbilo.

Teď jsem akorát tak chodil po trávníku sem a tam a snažil se uklidnit.

V tomhle rozpoložení na mě narazil i Aro. Jen co ke mně došel, cítil jsem z jeho dechu lehkou stopu alkoholu a vlastně jsem se vůbec nedivil.

„Jste si jistý, že nebudete litovat, že jste ke mně byl tak upřímný? Po tom všem, co se stalo, jste mi to nemusel říkat.“ Alkohol zřejmě obrousil ten největší šok a zklamání, které jsem mu způsobil a proto se mnou mohl mluvit.

„Upřímně, myslel jsem na to, že vám to neřeknu. Nicméně, cítil jsem, že si to nezasloužíte… Staral jsem se o to, abych dostal šanci v projektu a navíc, nebylo by to ohleduplné k ženě, kterou miluji,“ odvětil jsem popravdě a zahleděl se do dálky. I přes vzdálenost, která dělila náš rezort od dalších domů, jsem dokázal zahlédnout, jak se v jednom z domů rozsvítilo světlo.

„Bylo to od vás bezcitné, že jste to neřekl dříve,“ namítl a já musel přikývnout. „Ale už jenom kvůli vám, i když jen na pomíjivý okamžik, jsem byl šťastný,“ přiznal a mě to udivilo. Netušil jsem, jak moc jsem Ara ovlivnil já sám. Aro se zhoupl na patách a zabořil ruky do kapes od kalhot. „V době, kdy jsem byl mladý, mě pokaždé zajímalo, proč nejsem jako ostatní a trápil jsem se. A ve stejném momentě jsem si uvědomil, že i když se sám nemučím, stejně budu žít život s množstvím trápení. Takže jsem se rozhodl, že bych měl mít aspoň s vámi slitování.“

Jak tak Aro mluvil, měl jsem dojem, jako bych se bavil s o mnoho let starším mužem a přitom nás dělilo možná jenom deset-dvanáct let. A přitom v dnešní době to byl sotva zanedbatelný věkový rozdíl. Pokud bych byl gay, neměl bych problém s tím, že je Aro starší.

„Omlouvám se za to, že jsem vám ublížil,“ odvětil jsem, jak nejupřímněji jsem byl v tu chvíli schopen.

„Neomlouvejte se… V ten den, kdy jste před panem Blackem s těžkostí řekl, že jste gay… Pamatuji si vaši tvář. Předpokládám… že jste mě litoval. Teď vím, že to bude těžké, ale pokusím se zapomenout na všechny incidenty. Nechci ztratit přítele, který by pro mě takhle lhal,“ pronesl a já si vzpomněl na okamžik, kdy jsem se donutil před Jacobem pronést tu šílenou lež. Ara jsem tehdy zpovzdálí vnímal, ale netušil jsem, že viděl, jak se tvářím při tom, když tak okatě lžu.

 

Když se se mnou Aro rozloučil, ještě nějakou chvíli jsem se procházel po okolí, než jsem nakonec zamířil do svého pokoje. Vypětí dnešního dne jsem potřeboval zaspat a navíc se připravit na seminář, který byl naplánovaný už na osmou ranní.

Před usnutím jsem ještě uvažoval nad tím, jestli bych se měl ozvat Belle, ale nakonec jsem to zavrhl. Určitě už bude spát a i obyčejná zpráva by ji mohla vzbudit a to jsem nechtěl. Zalehl jsem tedy do postele a během relativně krátké doby se mi podařilo usnout.

 

„Můžeš mi vysvětlit, jak jsem mohl usnout při přednášce profesora Gila? Ta jeho dizertační práce byla naplněna tak hlubokým filozofickým vhledem, až se mě hluboce dotkla,“ prohodil Emmett, když jsme vycházeli ze společenské místnosti, kterou hotel vyhradil pro potřeby Galerie a všech účastníků semináře.

Nad Emmettovou poznámkou jsem se však musel zasmát. Bylo s podivem, že nezačal chrápat. Usnul po prvních deseti minutách a stále jsem měl dojem, jako bych z jeho dechu cítil alkohol. Před začátkem semináře se mi svěřil s tím, že si byli s Alicí sednout na drink a nejspíš to trochu přehnali. Ta malá potvora se mu údajně snažila najít manželku, nebo něco takového… Trochu jsem to nechápal, ale znělo to docela vtipně.

„Podařilo se ti ověřit informace, kvůli kterým ses včera tak brzo vytratil?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ povzdechl si Emmett a promnul si zátylek.

„Edwarde?“ oslovil mě z ničeho nic Jacob Black, který rovněž vyšel ze společenské místnosti. Seděl jenom o dva stoly od toho našeho a zaujatě poslouchal přednášku. „Pojďme si, prosím, na minutku promluvit,“ požádal mě a já neměl důvod mu nevyhovět. Choval se slušně a já už se stačil po včerejšku dostatečně vzpamatovat.

Došli jsme prosklenými francouzskými dveřmi do zahrady a Jacob se jenom kousek od hotelu zastavil.

„Bella byla včera v nemocnici kvůli mně,“ prohlásil a řekl mi tak něco, co jsem dávno věděl.

„Já vím,“ přitakal jsem.

„S Bellou jsme se zrovna bavili o ukončení našeho vztahu, když se stala ta nehoda, kvůli které se mnou strávila celé odpoledne a část večera,“ pokračoval a já jenom pokýval hlavou. To všechno už mi Bella stihla říct včera večer, když mě dohonila.

„Slyšel jsem,“ prohodil jsem a potom se k němu obrátil. „To je všechno, cos mi chtěl říct?“

„Bella se mi ještě zmínila o mém otci, který ji byl navštívit doma… Včera jsem to slyšel poprvé od Belly. Tentokrát to se mnou nemá co dělat, ale… jestli tě to štve, omlouvám se.“ Poslední slovo jenom zamumlal, ale ani tak jsem ho nepřeslechl. Trochu udiveně jsem se k němu obrátil a Jacob se ušklíbl. „Tohle ti říkat, mi opravdu nedělá dobře, ale nechci, abys Belle ubližoval jenom kvůli mně, takže proto bys měl všechno vědět,“ poznamenal a já si připadal najednou opravdu hodně blbě, kvůli tomu, jak jsem se k Belle choval.

„Odteď se od Belly drž dál. O to, aby byla v pořádku, se postarám sám,“ řekl jsem.

„Mizero,“ zamumlal Jacob. „Víš, jak teď vypadáš směšně? I když si teď budeme navzájem mazat máslo na hlavu, nikdy jsi na mě nebyl tak ostrý. Ale teď, kvůli Belle, kvůli nehodě, která ji donutila zůstat se mnou, se chováš takhle, protože jsi nespokojený?“ zajímal se a zase tím začal šťourat do vosího hnízda. Nechápal jsem, jak je možné, že on i Rosalie Halleová mají tak přesnou mušku a pokaždé se trefí přímo do černého.

„Jestli mi nemáš už nic dalšího, co mi chceš říct, měl bych se vrátit,“ poznamenal jsem a otočil se k odchodu.

„Ach, závidím ti. Rozčiluješ se a bojuješ… To já takový nikdy k Belle nebyl. Navíc Bella všechno držela v sobě. Jakékoliv křivdy a příkoří. Nikdy jsem se s ní nehádal,“ začal vzpomínat na jejich vztah a mě to připomnělo chvíli, kdy se se mnou sešel, aby mě vystrnadil z Bellina domu.

Celý tenhle rozhovor mi zněl nějak divně. Jacob se choval jinak, než jsem ho za posledních pár let poznal a proto mě to zřejmě donutilo položit tu otázku: „Takže, to zranění… Už jsi v pořádku?“

Jacob se na mě šokovaně podíval. „Co? Opravdu se o mě bojíš? Hádám, že láska oslabila tvoji zášť,“ pošťuchoval mě a nepřestával se u toho šklebit tak, že jsem měl chuť mu tu jeho fasádu trochu poupravit.

„V každém případě – protože jsi pomáhal Belle, děkuji.“ Musel jsem překousnout všechnu svou hrdost a snížit se k tomu, abych mu poděkoval, ale nakonec to nebylo tak těžké, jak jsem se obával. Potom jsem se už vydal zpět do hotelu. Před francouzskými dveřmi jsem však ještě zaslechl, jak za mnou Jake volá.

„Hej, Edwarde! Možná jsem s tebou prohrál v lásce, ale nemysli si, že s tebou hodlám prohrát v obchodě. Tentokrát budu bojovat férově. Počkej a uvidíš,“ sliboval mi a v tu chvíli mi unikl podobný úšklebek, který mě dneska Jacob rovněž častoval.

„Počkám,“ zamumlal jsem a vešel do haly, kde na mě už čekal Emmett. Měli jsme před sebou ještě hodinovou přednášku a já už plánoval, co podniknu potom. Chtěl jsem vyzvednout Bellu v jejím pokoji… Možná bychom spolu mohli něco podniknout a opět se trochu pobavit a konečně se usmířit. Společný výlet, který jsme včera podnikli, se mi líbil a doufal jsem, že se mi ho podaří dneska zopakovat. Nelíbilo se mi, když jsme s Bellou byli rozhádaní.

 

Došel jsem až před Bellin pokoj a chystal se zaklepat. S rukou nataženou u dveří jsem se však zarazil. Z pokoje se ozývaly dvě různé srdeční činnosti.

„Sakra, můj žaludek!“ ozvalo se zevnitř a já poznal Alici. Očividně na tom byla ještě hůř než Emmett. Ale to mají za to – nemají pít, když to neumí – pomyslel jsem si. „Umírám.“

„Ty… Ani na mě nedýchej, ten alkohol z tebe strašně táhne. Kolik jsi toho vypila?“ zajímala se Bella.

„Nevím… Jak to ale šlo u tebe? Přijela si se sem smířit s Edward a přitom tu sedíš jak hromádka neštěstí. Co je to s vámi dvěma?“ Jo, to kdybys Alice věděla. Docela by mě zajímalo, jak by zrovna ona zvládla fakt, že její současný přítel je poloviční upír a ten bývalý neproměněný vlkodlak.

„Teď je to kvůli Jacobovi,“ zamumlala Bella a já i přes dveře zaslechl ten povzdych, který jí unikl. Pak mě napadlo, že bych zřejmě za těmi dveřmi vůbec neměl stát. Tohle byl rozhovor mezi dvěma kamarádkami, ačkoliv ta jedna mi vytrvale pila krev – a tím jsem měl na mysli Alici.  Na Bellinu trhlost jsem si už zvykl, ale Alice byla snad mnohdy ještě horší, což dokazovala ta dohodnutá večeře s Arem.

„Proč jste se bavili o Blackovi?“ vyhrkla najednou právě Alice.

„Jacob měl kvůli mně nehodu. Takže jsem s ním zůstala v nemocnici, ale Edward mě ani nevyslechnul a rozčílil se,“ začala si stěžovat Bella a já čekal, jak na to Alice zareaguje. Získá si u mě nějaké plusové body?

„Tedy – jela jsi až sem a trávila jsi čas s Jacobem. Já bych se taky rozčílila,“ poznamenala a mě napadlo, že to s ní nebude zase tak hrozné. Postavila se na mou stranu, ačkoliv i já jsem věděl, že jsem si včera měl to vysvětlení poslechnout.

Bella si po její odpovědi opět povzdychla a já hned na to zaslechl nějaký šramot. „Dobře. Dokážu pochopit, že se rozčílil. Ale vzhledem k tomu, že na mě tak vyjel, jsem se taky rozčílila. Znáš mě,“ odvětila jí Bella. Já si však nedokázal vzpomenout, že by se nějak moc rozčilovala. Spíš se pokoušela neprovokovat toho upíra ve mně. Aspoň co jsem si pamatoval. Divil jsem se, že to Bella vnímala až tak odlišně.

„Ty… ta tvoje ukvapená povaha je problém, to ti povím.“ Myslím, že v tomhle si mohly obě konkurovat. „Přesto si myslím, že tě musí Edward opravdu milovat, když zkousl to, jaká jsi. Když jsem ještě randila s Jasperem, byla jsem taky taková. Stačilo, aby Jazz promluvil s jinou ženou a já byla připravená se s ním rozejít. Necítíš se podobně? Nerozčílíš se, když je s jinou ženou?“ zajímala se Alice a já dychtivě čekal na odpověď. Věděl jsem, že Bella nesnáší, kdy se pohybuju ve společnosti Rosalie, ale to jsem nemohl nijak ovlivnit. Já osobně jsem její osobu nijak nevyhledával. Co se však týkalo jiných žen – docela mě její odpověď zajímala.

Samozřejmě, že se rozčílím,“ pronesla rezignovaně a já se spokojeně usmál.

Potom už se pokojem ozývalo šustění, šramocení a Alicino hekání, jak jí není dobře a že už nikdy nebude pít. Odhodlaně jsem tedy zvedl ruku, že zaklepu, když v tom se mi dveře otevřely přímo před nosem a vykoukla z nich Bella.

Jen co mě tam uviděla stát, zarazila se a zvedla ke mně hlavu, na které měla slaměný klobouk. Překvapení v jejich očích bylo jasně patrné. Zřejmě nečekala, že se tady objevím. A já, abych si zachoval aspoň trochu té mužské důstojnosti a nenaštval upíra ve mně, jsem se rozhodl na ni trochu obořit.

„Proč nezvedáš telefon?“ zeptal jsem se a možná zněl v tu chvíli můj hlas víc ostře, než jsem plánoval.

„To je moje věc,“ odsekla mi a chtěla kolem mě projít. Opřel jsem se tedy rukou o stěnu tak, aby nemohla projít. Bella se na mě obrátila. „Co to děláš? Máš snad něco tak důležitého, co mi chceš říct? ´Omlouvám se, že jsem se rozčílil´ nebo něco takového?“ zeptala se kousavě a já se jenom ušklíbl. Tvářila se uraženě, ale přitom jsem moc dobře znal pravdu. Nehodlal jsem to však přejít jenom tak.

„A ty mi nemáš co říct? ´Omlouvám se, že jsem tě rozčílila´ nebo něco takového?“ zeptal jsem se škádlivě a nepatrně se i pousmál. Bella se však zamračila a podlezla mi pod rukou. Hned jsem se po ní natáhl a popadl ji za ruku „Kam jdeš?“ zajímal jsem se, ale Bella se mi vytrhla a odcházela pryč. S povzdechem jsem se vydal za ní.

 

Společně jsme potom dorazili do nákupního centra. Bella se se mnou za celou tu dobu moc nebavila. Jenom se mě zeptala na cestu, když se málem ve městě ztratila.

„Páni, tady se stavebníci musejí pěkně předhánět. Spoustu z těch budov si tu nepamatuju,“ prohodila a já ji zamyšleně sledoval. Měl jsem takový dojem, že tohle bylo poprvé, co opustila Seattle. Ale očividně jsem se pletl. Bella už v Orlandu byla, ale nikdy se o tom ani slůvkem nezmínila. Je však pravda, že jsme se už nějakou dobu jenom tak nebavili.

„Proč jsi chtěla jít do nákupního centra, když si stejně nechceš nic koupit?“ zajímal jsem se.

„Jdu něco koupit,“ namítla a rozhlížela se po vystaveném zboží v jednotlivých buticích, které se rozprostíraly kolem hlavní promenády tohohle nákupního centra.

„Co jdeš koupit?“ vyzvídal jsem a pozoroval ji, jak si začala prohlížet nějaké šátky.

„Proč bych ti to měla říkat?“ Bella se snažila stále působit naštvaně a já přemýšlel nad tím, jak bych si ji měl usmířit, aniž by nějak utrpělo mé ego. Nechtěl jsem trávit čas s naštvanou Bellou. Vždyť jsem se jí takhle nemohl ani dotknout i když jsme šli vedle sebe, byli jsme jako cizí osoby, nikoliv pár.

„Proč ses tedy ptala, jestli půjdu se tebou?“

„Protože jsem neznala cestu!“ odsekla mi a div si u toho nedupla jako malá holka. Její reakce mě donutila k úsměvu. A to Bellu snad ještě víc pobouřilo.

„Jsi opravdu profesionálka ve sdělování informací,“ podotkl jsem a znovu se zaměřil na to, co chce Bella koupit. Napadlo mě, že bych se mohl zachovat jako každý jiný chlap a koupit jí nějakou drobnost na usmířenou. Něco, co by ji tu zaujalo. Ale zrovna teď se dívala na dost podivné šátky s květinovým vzorem. „Tohle chceš koupit?“ podivil jsem se. „Ani moje máma nenosí ve svém věku takovouhle veteš,“ dodal jsem a Bella po mě koukla, jenže uražený pohled byl fuč.

„Co má tedy ráda?“ zeptala se a odložila šátek zpátky na své místo.

„Přišla jsi koupit něco pro Elizabeth?“ podivil jsem se a šokovaně se na ni díval.

„Zvažovala jsem nějakou drobnost. Vím, že to nespraví ten už od začátku pošramocený vztah mezi námi, ale chtěla jsem projevit dobou vůli a začít s ní nějak vycházet,“ vysvětlila mi, a ještě jednou koukla po těch hedvábných šátcích. Vypadala při tom trochu zoufale. „Pomůžeš mi něco vybrat?“ obrátila se na mě s prosbou a já začínal tušit, že je tahle naše včerejší hádka konečně za námi.

Přitáhl jsem si ji k sobě do náruče a objal ji kolem pasu. „To víš že jo,“ souhlasil jsem a spokojeně se na ni usmál. Bella mi úsměv oplatil, a tak jsem se odvážil k tomu, abych ji konečně políbil. Její rty mě stále vábily a až do teď jsem si nebyl jistý, jestli by mě neodehnala, přestože věděla, že jsme za vývoj včerejšího večera na vině oba.

 

Když jsme pak procházeli kolem dalších a dalších obchodů, Bella vesele něco povídala a já si užíval toho, že je to mezi námi opět všechno v pořádku. Po půl hodině, kdy jsme vybrali i dárek pro Elizabeth, jsme narazili na skupinku lidí, kteří přihlíželi nějaké soutěži. Bella se zastavila a rovněž sledovala o co jde.

„Bohužel, druhý pokus není,“ usmála se lítostivě hosteska na pár, který zkoušel své štěstí právě teď.

„To je škoda, ty hodinky jsem opravdu chtěla,“ povzdechla si dívka a kluk vedle ní jenom pokrčil rameny. Bylo naprosto jasné, kdo je do toho uvrtal.

„Ty hodinky vypadají fakt pěkně,“ prohlásila z ničeho nic Bella. Koukala přitom na obrázek dvou hodinek – jedny byly dámské a druhé pánské. Podle všeho se jednalo o švýcarskou výrobu značky Lacroix, takže jsem si skutečnou cenu těch hodinek dokázal představit.

„Chceš to zkusit?“ zajímal jsem se.

„Proč bych to měla zkoušet?“ podivila se a obrátila se ke mně.

„Říkala jsi, že se ti ty hodinky líbí. Navíc je to soutěž pro páry, tak se ptám, jestli do toho se mnou chceš jít,“ poznamenal jsem a Bella vypadala, že jí můj návrh zaujal. Potom se však trochu stáhla.

„Ne. Stejně v těchhle věcech nejsem dobrá,“ namítla, zatímco sledovala další pár, který se snažil otevřít trezor ukrývající dvoje hodinky.

„Vsadím se, že nejsi. Konec konců jsi vždycky nesnášela, když jsi musela použít hlavu,“ popíchl jsem ji.

„Děláš, jako bys v tom ty byl dobrý,“ namítla okamžitě.

„Myslíš si, že bych nesvedl tak jednoduchou věc, jako je otevření trezoru?“  zajímal jsem se.

„Ne, dokud to neuvidím,“ prohodila, a tak jsem ji tedy vzal za ruku a dotáhl ji až k té milé slečně hostesce, která opět děkovala za účast neúspěšnému páru. Jen co nás s Bellou spatřila, vysvětlila nám pravidla – a tedy že si máme zkusit tipnout kód k otevření trezoru. Pokud se otevře, hodinky jsou naše, pokud ne, dostává šanci někdo jiný.

Začal jsem tam tedy vyťukávat kód, když v tom mě Bella zarazila. „Edwarde, nemyslím si, že by to bylo tak komplikované. Zkus něco jiného,“ zavrhla můj nápad, když jsem měl už čtyři čísla z šesti navolená.

„Myslím, že už to skoro máme,“ namítl jsem a chtěl dopsat další číslo, když mě Bella odšoupla bokem. Překvapeně jsem ji sledoval.

„Určitě to nebude tak matoucí jako to tvoje 1, 8, 7, 6, 4…,“ trvala si na svém a všechny mnou navolená čísla smazala. Potom v rychlém sledu naťukala čísla od jedné do šesti… A trezor se otevřel! „Říkala jsem ti, že to bude něco jednoduchého,“ pokrčila rameny a vítězně se na mě usmála.

„Jak jsi to prosím tě věděla?“ podivil jsem se, ale to už hosteska Belle gratulovala k výhře.

„Kdy dostaneme ty hodinky?“ zajímala se Bella, na což jí hosteska oznámila, že je dostane hned, jen co se vyfotí se mnou a oběma krabičkami s hodinkami. Byli jsme šťastní vítězi.

„Poprosím vás o velký a šťastný úsměv!“ požádala nás a už si pořizovala snímek.

„Kolik myslíš, že ty hodinky stojí?“ vyzvídala Bella, když nám obě krabičky dárkově zabalili a vložili do papírové tašky s logem hodinářství. Cenu jsem Belle zašeptal do ucha a všiml si, jak okamžitě její sevření té taštičky zesílilo, což mě rozesmálo.

 

Z obchoďáku jsme zamířili rovnou na pláž. Konec března byl skutečně ideální na podobné procházky. Pláže ještě nebyly přeplněné, ale bylo dostatečně teplo, abychom si mohli užít slunečné počasí.

„Počasí je naprosto skvělé,“ podotkl jsem a přitáhl si Bellu k sobě. Ruku jsem měl stále obtočenou kolem jejího pasu a dával tak na vědomí všem, kdo nás míjeli, že tahle žena patří ke mně.

„Takový den na plavání,“ zamumlala Bella a vnukla mi tak myšlenku. Svůj stisk kolem jejího pasu jsem trochu zesílil, aby se mi nemohla vysmeknout a už jsem se s ní otáčel k vodě. Těsně nad přílivovou vlnou jsem ji zvedl, a tak se nenamočila. „Co blázníš, vždyť budu celá mokrá,“ protestovala, ale já v jejím hlase cítil smích. Položil jsem ji na zem a Bella se rozběhla pryč. Rovnou jsem ji následoval, a tak jsme se naháněli, dokud jsme kolem půl druhé nedorazili k jedné příjemně vyhlížející restauraci. Belle už povážlivě kručelo v žaludku a já měl taky trochu hlad.

Bella nám bez nějaké předchozí domluvy objednala nějakou specialitu s dary moře. Společně jsme tedy pojedli, a nakonec vyrazili zpět k hotelu – Bella se měla jít podívat na nějaké zábavní parky a já musel absolvovat ještě jeden seminář. Cestou autem se Bella spokojeně usmívala a vlasy jí divoce vířili kolem tváří, přestože se je klobouk snažil krotit.

„Tohle je tak hezké. Jsem tak šťastnááá!“ volala Bella kolem sebe a skutečně vypadala spokojeně jako snad nikdy.

„To proto, že máš tak skvělou společnost,“ upozornil jsem ji.

„Ach – vážně? Jak tohle někdo může sám o sobě říct? Hmm?“ zašklebila se na mě, ale úsměv jí z tváře nezmizel.

„To sis ještě nevšimla, že jsem skvělá partie? Proto mě máš přece ráda, ne?“

„Kdo říká, že tě mám ráda?“ podivila se.

„Fajn, takže mě nemáš ráda? Už sis to stačila rozmyslet?“ zajímal jsem se.

„Miluji tě, Edwarde. Miluji tě!“ zakřičela a já se začal smát. Tahle její bezprostřední povaha byla něco dokonalého. Miloval jsem ji a cítil jsem, jak se mi samým štěstím přímo chvěje srdce. Takhle šťastný jsem nebyl snad ještě nikdy a pochyboval jsem, že kdy jindy budu. Bella byla prostě nejlepší ženská pod sluncem, přestože mě občas dokázala vytočit do nepříčetnosti. „Miluji tě jako nikdo jiný na celé zemi,“ dodala pak už trochu klidněji a já věděl, že ten úsměv, který mi svými slovy vyvolala na tváři, jenom tak nezmizí.

 

Vypravěč

Zatímco si Edward s Bellou užívali volného času, Rosalie si volno ze svých intrik vzít nehodlala. Plánovala Edwarda získat jenom pro sebe a bylo potřeba vymyslet nový plán. Už před odletem na Floridu zjistila informaci, kterou Jacob jistě ocení a která určitě změní jeho názor na celou tu situaci s přenecháním Belly Edwardovi.

„Proč jsi mě chtěla vidět?“ zeptal se Jake, když dosedl na židličku pod slunečníkem, kde Rose upíjela nealkoholický koktejl. Stále byla ještě v práci, přestože by si její outfit mohl kdokoliv splést s dovolenkovým. Do teď Rosalie nedokázala pochopit, proč se vlastně nepřestěhovala na Floridu nebo někde, kde je daleko hezčí počasí než v Seattlu. Kromě práce ji tam nic nedrželo a jako kurátorka by si jistě našla práci kdekoliv.

„Zajímalo mě, jestli víš, jaké bylo základní pojetí nové Galerie,“ prohodila a nenuceně upila z brčka.

„Základní pojetí? Nebyl to smíšený kulturní prostor?“ podivil se Jacob. Nechápal, co to na něj Rose zkouší. Včera stačilo jenom krátké setkání u výtahů a jedna její věta a dokonale ho otrávila.

„Je to dům Swanových,“ namítla Rose okamžitě a tvářila se naprosto nezaujatě, jako by právě Jacobovi sdělovala, že venku svítí slunce a ono skutečně svítilo.

„Dům Swanových? Bellin dům? Proč ten? divil se Jacob, který nedokázal přijít na to, co by mohl mít obyčejný rodinný dům společného s návrhem velké a celostátní umělecké galerie.

„Slyšela jsem, že zpočátku Marcus Volturi chtěl, aby Galerii navrhl Charlie Swan. Ten se do toho údajně dal a vytvořil koncept, v jehož stylu je postaven jejich celý dům,“ odvětila mu Rosalie.

„Jak to víš?“

„Zjistila jsem to, když jsem mluvila s manažerem z kanceláře ředitele. A myslím si, že o tom Aro ještě neví,“ usmála se a znovu trochu upila ze svého drinku. „Proč myslíš, že se Edward do toho domu nastěhoval? Myslíš, že to bylo nevědomé rozhodnutí a že vůbec netušil, do čeho jde?“ Stejně, jako si včera hrála s Edwardem a jeho podvědomím, opakovala stejný postup u Jacoba. A i v tomto případě to fungovalo. Jacob se zamračil a snažil se vstřebat, co se právě dozvěděl. Tohle se mu totiž vůbec nelíbilo.

„Tím mi chceš říct, že se Cullen k Belle nastěhoval schválně?“

„Vypadá to, že ti ten úder do hlavy prokázal službu,“ pokývala hlavou Rose.

„A myslíš si tedy, že celý ten jeho vztah s Bellou… byl od začátku plánovaný?“ zajímal se Jacob a doufal, že mu jeho bývalá přítelkyně nepotvrdí tuhle myšlenku. Pokud by to totiž byla pravda, tak Edwardovi všichni naletěli na ten jeho pěkný obličej.

„Jestli ne, jak jinak vysvětlíš takovou shodu okolností?“ namítla Rosalie a nasadila tak Jacobovi brouka do hlavy. Spokojeně se usmála nad tím, jak zahloubaně se tvářil a jak se mu poté do rysů usadila nenávist.

„Zatracený Cullen!“ vztekal se Jacob a praštil pěstí do stolu, až Rosalii poskočila sklenička s koktejlem.

„Edward Cullen je chytrý v porovnání s tebou. Myslíš si, že tak upřímně miluje Bellu?“ Ten sarkastický výraz, který se Rosalii usadil na obličeji, jasně napovídal o tom, že ona tomu nevěří ani omylem. Nevěřila, že by se Edward mohl zamilovat do Belly, když měl na výběr někoho jako je ona.

To Jacob si dokázal představit, že by ta láska byla skutečná, ale protivilo se mu to. Znal Bellu a věděl, že její lehce naivní povaha a dobrosrdečnost dokázaly zblbnout nejednoho chlapa. Párkrát v její společnosti zahlédl i Mikea Newtona a viděl, jak se na ni ten pacholek dívá.

„Ten zatracený zmrd!“ Jacob už si nebral žádné servítky. Nechápal, jak mohl před Edward ustoupit, když se jednalo o Bellu. Na okamžik totiž uvěřil, že by s ním mohla být šťastná, ale ve světle nových informací bylo jasné, že nakonec bude Bella trpět.

Aniž by si nějak uvědomoval, co dělá, prudce odstrčil židličku a vyrazil z restaurace, kde s Rosalii seděli. Ta polekaně sledovala jeho počínání, až nakonec hodila na stůl pár dolarů na pokrytí její útraty a vyrazila za ním.

„Jacobe! Co si sakra myslíš, že jdeš právě dělat?“ volala a běžela za ním.

„Já toho hajzla zabiju!“ rozčiloval se Jacob, který před sebou viděl jenom rudou mlhu. Nedokázal pochopit, že tomu hajzlovi naletěl a Bellu mu jenom tak přenechal.

„Co tím vyřešíš? Stejně ho nemůžeš zabít. A pokud na něj budeš křičet, že víš, proč se k Belle nastěhoval, myslíš si, že Edward řekne – Ach, ty jsi to zjistil? Omlouvám se, udělal jsem chybu? – Myslíš, že tohle udělá? Začni znovu používat mozek, Jacobe. Nejednej v návalu emocí,“ snažila se ho Rose uklidnit, protože takhle mohl ten pacholek zničit všechno o co se doposud s racionálním přístupem snažila.

„A co zatraceně čekáš, že udělám?“ rozčiloval se Jake dál.

„Nechápeš, že potřebuješ Belle dokázat, že je Edward bezohledný v trochu jinou chvíli?“ nadhodila Rose a spokojeně sledovala, jak Jacob nad jejími slovy začíná přemýšlet. Sama už tušila, kdy by ten skvělý okamžik měl nastat a doufala, že Jake na to přijde taky. Společně měli daleko větší šanci ty dva rozdělit, než když budou pracovat odděleně. A Rose nemohla dočkat, až jí Edward padne k nohám. Nezapochybovala ani na okamžik, že by se to nemuselo povést.

 

Edward

Ty dva dny na Floridě uběhly až moc rychle. Než jsem se nadál, nasedal jsem na Seattelském letišti do svého Volva, Bella zabrala místo spolujezdce a na zadní sedadlo se mi nacpala Alice. Ta, přestože ještě včera tvrdila, jak nebude znovu pít, si dovolenou opravdu užila a s Emmettem vypadali jako zombii… škoda, že Halloween byl už tak dlouho za námi, protože by se nemuseli vůbec líčit.

„Měl bys jet domů,“ prohodila Bella jen, co jsem ji chtěl následovat domů. Zmateně jsem se na ni podíval. Myslel jsem si, že jsme tohle už nějak vyřešili. Ani jeden jsme nechtěli, abych se musel odstěhovat.

„Prosím?“ dělal jsem, že jsem špatně slyšel, ale Bella se jenom nepatrně zaculila a zavrtěla hlavou.

„Tvoje máma ví, že ten seminář dneska skončil a že se vracíš domů. Nechci si ji proti sobě ještě víc poštvat tím, že ti dovolím u mě přespat,“ trvala si na svém a já už chtěl něco namítnout – respektive Bellu upozornit, že jsem přece jenom pár let už dospělý a můžu se tedy svobodně rozhodnout, kde hodlám trávit noc a matka mi do toho nemá co mluvit. Zvlášť pokud se rozhodnut spát v domě své přítelkyně.

„Měl bys udělat, co říká. Nebylo by dobré, aby si Bella poštvala tchýni proti sobě ještě před svatbou,“ vložila se do našeho rozhovoru i Alice, která nestydatě poslouchala. Oba s Bellou jsme se na ni překvapeně podívali.

„J-jakou svatbou?“ vykoktala ze sebe Bella. Od toho mého přiznání a začátku skutečného vztahu jsme se o tomhle nebavili. Já se nedokázal zbavit myšlenky, že by jednou ke mně Bella šla tou uličkou v bílých šatech a následně mi řekla ano, ale to bylo ještě daleko. „Přestaň předbíhat, Alice,“ upozornila ji okamžitě.

Ta malá potvora, která očividně ráda strkala nos, kde jí po něm nic nebylo, se však obrátila ke mně.

„V tuhle chvíli bys měl být pro Bellu spojkou a snažit se jí nějak před svou mámou podržet,“ upozornila mě.

„Tohle mám na poměti neustále,“ podotkl jsem a přemýšlel, jak bych měl Bellu s Elizabeth usmířit. Alici má odpověď stačila na to, aby popadla svou tašku a zamířila do domu. Bella ještě chvíli postávala, než jsem si ji přitáhl do náručí a krátce ji políbil. „Pojedu,“ zamumlal jsem a sklonil se k dalšímu polibku. „Mmm, asi bys měla jít dovnitř a trochu si odpočinout.“ Nechtělo se mi ji pustit z náručí.

„Jeď opatrně,“ odvětila Bella a natáhla se na špičkách, aby mi vyšla vstříc k další puse.

Ani jeden jsme se však neměli k tomu, abychom udělali to, co bylo řečeno. Držel jsem Bellu v náručí a nejraději bych ji nikam nepustil. To by však nesměla být Alice, aby nevykoukla z brány: „Páni! Takové divadlo,“ povzdechla si teatrálně a tak jsem Bellu pustil. Než stihla odběhnout domů, ještě jsem jí přitiskl rty na čelo a potom jsem se konečně vypravil domů.

 

Podle Belliných instrukcí jsem tedy jel za Elizabeth, ale už dopředu jsem věděl, že tohle setkání nedopadne dobře. Potvrzení téhle myšlenky jsem získal v okamžiku, kdy jsem otevřel vstupní dveře a do nosu mě udeřila Kateina vůně. Jenom okamžik na to se objevila Kate přede mnou.

„Slyšela jsem, že jsi byl na Floridě s tou ženskou,“ udeřila na mě okamžitě. „Šla jsem do galerie a oni mi řekli, že ta ženská jela taky. Jeli jste spolu, že jo?“ zajímala se a nemohla Belle ani přijít na jméno. To mě vytáčelo.

„Proč tu vůbec jsi? Hodláš pokračovat v tom divadle, které celou dobu předvádíš?“ zeptal jsem se jedovatě a prošel kolem ní do obývacího pokoje, odkud jsem cítil Elizabeth. „Jsem doma,“ prohodil jsem jejím směrem a matka se na mě podíval tmavnoucíma zlatýma očima.

„Jak jsi mohl?“ zeptala se a její hlas zněl unaveně – i na upíra. „Jak jsi mě mohl takhle zklamat? Jel jsi na Floridu s holkou, o které jsem ti řekla, že ji do rodiny nikdy nepřijmu?“

 Tak přesně tohle byl důvod, proč jsem se s Elizabeth vidět nepotřeboval. Navíc mě v tuhle chvíli vůbec nenapadalo, jak bych měl mou matku přesvědčit o tom, že Bella je v tom všem úplně nevinně a s Blackovýma nechce mít nic společného stejně jako my.

„Nejeli jsme za zábavou. Oba jsme tam měli nějakou práci,“ namítl jsem na svou obhajobu. To, že naše práce nám nezabrala všechen čas, který jsme v Orlandu strávili, to už byla věc vedlejší. Než však stačila Elizabeth něco namítnout, skočil jsem jí do řeči. „Vím, proč se takhle chováš, ale prosím věř mi, co se týká Belly. Je to skvělá žena. A jsem si jistý, že ji budeš mít ráda.“

„Není možné, abych ji mohla mít ráda. Je zapletená s rodinou Billyho Blacka… Jenom myšlenka na to mě rozčiluje. Nelíbí se mi to.“ Elizabeth byla rozhodnutá, že mou přítelkyni, ženu které patří mé srdce, nikdy nepřijme a to pro mě bylo těžké, ale pokud bych si musel vybrat mezi matkou a Bellou, mou volbou by byla Bella. Ani na okamžik bych při tomhle nezaváhal. Elizabeth mi sice dala život, ale jenom díky Belle jsem ho byl schopen skutečně žít.

Bez nějakého dalšího slova rozloučení jsem pak odešel z domu. Nemohl jsem tu zůstat, pokud by na mě měla Elizabeth tlačit ohledně rozchodu. Zamířil jsem tedy rovnou do kanceláře a připravoval se na noc strávenou na nepohodlné sedačce. Za poslední měsíc jsem na ní spával nějak často, ale potřeboval jsem si trochu odpočinout. I tak jsem se však musel usmát, když jsem si lehl a přehodil si ruku přes hlavu. Vnímal jsem tichý chod hodinek, které jsem měl na ruce a musel myslet na to, jak byla Bella šťastná, když se jí podařilo je vyhrát.

 

V průběhu dopoledne jsem se zase ponořil do projektování Galerie. Práce to byla zdlouhavá vzhledem k tomu, že jsem potřeboval do návrhu zakomponovat mnoho prvků z toho, co zmiňovali na semináři. Aro měl pravdu, že to bylo velmi vhodné zvlášť proto, že stávající Galerie měla na budovu nové opravdu hodně specifické nároky.

„Máme problém. Velký problém,“ vletěl mi najednou do kanceláře Emmett, aniž by se obtěžoval klepáním. Tenhle nešvar jsem se u něj snažil napravit snad celý první půlrok, co jsem ho zaměstnával, ale bezvýsledně. Ani po několika letech, co jsme pracovali ve stejné firmě, se to nenaučil.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a zvedl pohled od monitoru.

„Před chvílí mi volal majitel téhle budovy a řekl, že se do konce měsíce musíme vystěhovat,“ oznámil mi a já na něj šokovaně zíral. Zaznamenal jsem, že Emmettovi zvoní telefon, ale protože se Garrett s Demetrim o něčem dohadovali, vzal si ten hovor venku a tam už jsem se tím moc nezabýval. Snažil jsem se zachovat aspoň v kanceláři zdání soukromí, přestože jsem stále registroval spoustu věcí, které nebyly určeny mým uším.

„Co?“

„Prodal budovy a nový vlastník má s tímhle prostorem jiné plány,“ obeznámil mě.

„Nechápu to. Vždyť to byl člověk, který za tři roky nezvýšil nájem, protože rád viděl mladé lidi takhle pracovat. Copak by mohl prodat budovu, aniž by nám o tom řekl dřív?“ Určitě musela být ve smlouvě o pronájmu nějaká doložka o prodeji nebo něčem podobném. Tohle nemohl udělat jenom tak.

„Co budeme teď dělat?“ zajímal se Emmett a vypadal ustaraně.

„Sejdu se s ním,“ namítl jsem a doufal, že se tohle nedorozumění nějak vyřeší.

„To je k ničemu. Říkal mi, že tenhle dům prodává, protože jeho obchody nejsou tak dobře, jak by chtěl. Co mu na tohle chceš říct?“

 

Vypravěč

„Tady to podepiš. Nařídil jsem tvé přeložení do Evropy!“ S těmi slovy Billy posunul k Jacobovi papíry, které ho zbavovali jeho funkce v téhle firmě.

„Nemůžu jet,“ namítl okamžitě Jacob, který si od rozhovoru s Rosalií důkladně rozmyslel všechny následující kroky. Přestože před pár dny nad cestou do Evropy opravdu vážně přemýšlel, teď nepřipadala v úvahu. Nemohl dovolit, aby Cullen nadále Bellu vodil za nos a jenom si z ní utahoval.

„Cože?! Jak, že nemůžeš jet?“ okřikl se Billy, který tuhle synovu vrtošivost špatně snášel. „Co ti dává právo říct, že nepojedeš? Nedokázal jsi na naši stranu získat dceru profesora Swana kvůli mladému Cullenovi a teď tu ještě chceš zůstat?“ podivoval se.

„Otče,“ zamumlal Jacob.

„Radši bys měl jet, mizero!“ Ve chvíli, kdy Jacob přišel s myšlenkou na odjezd, byl Billy zásadně proti. Poté se však jeho rozhodnutí změnilo a byl odhodlaný udělat ze syna konečně správného chlapa, a proto bylo důležité, aby odcestoval do Evropy.

„Otče. Myslíš si, že jsem tě celé ty roky nechal, abys mě mlátil, protože jsem byl slabý? Jsem vedoucí projektu nové Galerie. Nemůžeš se tak ke mně chovat, ani kdybych byl malé dítě.“ Jacob měl toho věčného urážení rovněž plné zuby, ale bylo velmi těžké se otci takhle postavit. Stále vnímal jeho autoritu a znal výbušnost jeho povahy.

„Ty mizero! Myslíš si, že bych tohle dělal, kdybys dělal všechno správně?“

„Neměj obavy, odteď budu dělat všechno lépe,“ ujišťoval ho Jake a Billy nestačil zírat.

„Co bys chtěl dělat lépe, když už nemáme slečnu Swanovou na své straně?“ dožadoval se Billy odpovědi. Stále nemohl uvěřit tomu, že tak snadno přišel i o tak významnou osobu, jako je Charlie Swan.

 „Dostanu Bellu zpátky, ať se děje cokoliv,“ namítl Jacob odhodlaně, a to Billyho překvapilo ještě víc. Měl dojem, že to jeho syn vzdal a rozhodl se nechat Cullenovi volné pole působnosti. Tenhle zvrat nečekal, ale musel uznat, že ho mile potěšil.

„Slečna Swanová… Myslíš si, že je šance, aby se k tobě vrátila?“ zeptal se Billy trochu pochybovačně.

„Počkej a uvidíš,“ odvětil Jacob. „Navíc mám v plánu přepracovat návrh na ten projekt, co na něm děláme.“

„Cože?“

„Hodlám dát dohromady plán s naprosto rozdílným pojetím, takže potřebuji rozšířit svůj tým. A aby nikdo nemohl přijít s podobným projektem, budu potřebovat oddělenou kancelář…“ Jacob to měl už promyšlené a teď jenom otce seznamoval s nejnutnějšími detaily.

„Opravdu do toho chceš jít?“ ujišťoval se Billy.

„Jsem rozhodnutý tuhle zakázku získat. Ale musíš mi něco slíbit, otče.“ Jacob věděl, že jeho vztah s Bellou byl předem odsouzen k zániku jenom díky tomu, že to Bella plánovala jako pomstu, ale zároveň měl dojem, že do toho hodně zasáhl i jeho otec, který si prostě nedal říct a musel do všeho strkat nos. Znal Billyho a jeho netrpělivost. Proto teď musel zakročit zavčasu.

„Co?“

„Nebudeš zasahovat mezi Edwarda a mě. S tím navíc souvisí i nějaké náhodné setkání s Bellou. Je to jasné?“

Když mu na to Billy nepříliš ochotně přikývl, vrátil se Jacob do své kanceláře, kam ho hned následoval i Embry, aby mu na stůl položil dvoje desky.

„Tady jsou ty dokumenty o domu profesora Swana, které jste mi přikázal včera najít,“ pronesl úslužně.

„Proč jsou to jenom dva dokumenty?“ ohradil se Jacob a zlost se přeměřil tu chabou hromádku, kterou před něj Embry položil. Očekával, že o díle Charlieho Swana se bude psát daleko víc.

„Pravděpodobně je to proto, že profesor Swan to striktně zakázal ukázat před veřejností, ale tohle je všechno, co je veřejnosti dostupné,“ obhajoval se Embry, který ve svém šéfovi začínal vidět mladší kopii jeho otce. „Je možné, že jste dostal nápad na projekt nové galerie, zatímco jste byl na Floridě? Něco co souvisí s domem profesora Swana?“

V tu chvíli Jacob vyletěl. Bouchl rukou do stolu, až složky, které na něm ležely, povyskočily o pár centimetrů. Embry se přikrčil. Hotová kopie Billyho Black – pomyslel si. Jacobovi to však na mysl nepřišlo. Věděl, že Embry je skvělý na různě vyřizování, ale nebyl úplně spolehlivý, aby se mu svěřoval s podobnými věcmi, takže ho jenom velmi rozčílilo, že začal dedukovat nad tím, k čemu jsou Jakeovi tyhle podklady.

„Od teď, pokud řeknete něco nevhodného, budete na místě propuštěn. Svolám schůzku týmu na projekt Galerie za hodinu, takže všechno připravte,“ prohlásil Jake. „Můžete jít.“

„Dobře,“ zamumlal Embry a už-už odcházel spěšně z kanceláře, aby se svému šéfovi dostal co nejdříve z očí. Ono bylo vždy nejlepší, neprovokovat Blackovi, když byli takhle v ráži. I tak mu však neuniklo to, že Jacob ještě zvedl telefon a vytočil nějaké číslo.

Haló. U telefonu Jacob Black, který volal před chvíli. Rozhodl jste se?“

 

Isabella

Přebírala jsem došle zboží v galerii, když ke mně přišla jako vždy dokonale upravená Rosalie. Vysoké podpatky ji dělaly ještě vyšší a zdůrazňovaly tak její dlouhé nohy. S naprosto lhostejným výrazem jsem se na ni podívala. V rukou držela nepostradatelnou složku, o které jsem občas myslela, že už ji k rukám musí mít přirostlou a na tváři měla pohrdavý výraz.

„Jdi do ředitelovi kanceláře. Říká, že se s tebou chce naobědvat,“ pronesla a já na ni překvapeně hleděla.

„Se mnou?“ Aro neměl důvod, aby se se mnou chtěl najít. Hlavně potom, co se od Edwarda dozvěděl pravdu. Nebo aspoň tu část, kterou Edward říct mohl.

„Máš docela talent. Dostala jsi pozvání od muže, který pokaždé jedl sám.“ Kyselost jejího prohlášení byla jasně patrná. Rosalie se ani nesnažila se mnou vycházet aspoň naoko slušně. Měla jsem dojem, jako by každý v téhle galerii věděl, jak to mezi námi je.

„Hádám, že teď je každá maličkost moje vina,“ odvětila jsem.

Rose jenom bojovně vystrčila bradu. „Nikdy nemusíš za nic bojovat. Vždycky vypadáš šťastně a máš věci, co chceš. Lidé jako já… musí pracovat tvrdě a zatnout zuby, aby dostali nějakou malou věc. Víš, jak lidé jako ty znervózňují lidi, jako jsem já?“ Znělo to, jako by si stěžovala na svůj osud, ale přitom vůbec nehleděla na to, že ani můj život není peříčko. Co ona vůbec věděla o tom, čím vším jsem si musela projít, abych si vydobyla byť jenom kousíček toho štěstí?

„Jsi roztrpčená, protože jsi mi vzala Jacoba?“

„Možná,“ odvětila Rose a já nestačila zírat nad její upřímnou odpovědí. Od Jacoba jsem už dávno věděla, že má ex-kamarádka se do něj zamilovala jenom na základě mého vyprávění a poté byla skutečností značně znechucena.

„A to je důvod, proč mi chceš vzít i Edwarda?“ zajímala jsem se.

Rose se jenom usmála a přenesla váhu z levé na pravou nohu. „Poté, co jsi viděla Edwarda a mě v tom výtahu v Orlandu, hádám, že ses bála.“

„Ne. To mě neděsilo,“ odvětila jsem, přestože ve mně byla malá dušička. V prvním okamžiku, když se otevřely dveře výtahu a já viděla Edwarda natočeného k Rose a ještě v tak těsné blízkosti, cítila jsem, jak se mi kolem srdce sevřela mrazivá ruka. „Věřím Edwardovi. Je mi ale líto mé staré kamarádky Rosalie protože, když si jenom pomyslím, že jsi tohle použila, abys ho ode mě dostala daleko…“ Jenom jsem zavrtěla hlavou. Každým dnem, který jsem trávila v Galerii, jsem se přesvědčovala, jak jsem ji málo znala i přesto, že jsme spolu bydlely dlouhých deset let.

„Teď mě lituješ?“ podivila se Rose.

„No, ty se teď chováš uboze,“ namítla jsem a opět udržovala ten klidný tón, kterým Edward dokázal každého naštvat. Věděla jsem, že to jednou zvládnu, ale bylo to opravdu těžké.

„Jsi plná jistoty, Bello. Předpokládám, že je to proto, že ti Edward řekl, že tě miluje a proto máš pocit, že ti svět leží u nohou. Ale nebuď si tak jistá. Myslela sis, že to s Jacobem skončilo a…“

„Edward je jiný,“ skočila jsem jí do řeči a podívala se na hodinky. Rose už mě tu zdržovala dobrých pět minut a já přitom nechtěla nechat Ara čekat – ať už byl důvod jeho pozvání na oběd jakýkoliv.

„Pravda. Je chytřejší, než Jacob a je mnohem ambicióznější. Ale nemyslíš si, že je to divné? Proč by takový muž miloval ze všech lidí právě dívku, jako jsi ty?“ zajímala se a nevědomky se trefila přímo do černého. Už párkrát jsem si podobnou otázku položila sama. Nebyla jsem pro Edwarda dost dobrá, věděla jsem, že mu některé moje výstřednosti vadí a teď navíc jsem nevycházela s jeho matkou… Bylo toho víc než dost, co svědčilo o faktu, že nejsem pro Edwarda dost dobrá.

„Jestli mě chceš zesměšňovat, zesměšňuj si mě, jak chceš, jenom se tak ale staneš víc ubohou,“ upozornila jsem ji a prošla kolem ní na chodbu, odkud jsem chtěla zamířit do Arovi kanceláře. Musela jsem odejít, dokud jsem se cítila silná v kramflecích. Nemohla jsem dopustit, aby mě Rose opět viděla zničenou.

I tak jsem ale zaslechla, že si ještě něco mumlá za mými zády a měla jsem dojem, že zmínila Edwardovo jméno.

Zaklepala jsem na Arovy dveře a on mě hned vyzval ke vstupu.

„Vítejte,“ usmál se na mě a vstal od svého stolu, aby mi vyšel v ústrety. „Posaďte se prosím,“ ukázal mi na konferenční stůl a tak jsem si sedla na nabízené místo. „Pozval jsem vás, abych vás trochu potrápil. Vzhledem k rozhovoru, který jsme spolu vedli o neopětované lásce… Zřejmě existuje spousta věcí, kvůli kterým mě litujete, že?“

Tušila jsem, že tohle setkání nebude jenom tak. Aro měl na tváři sice přívětivý úsměv, ale odhadovala jsem, že na rozdíl od Rosalie, dokáže nasadit profesionální masku, za kterou nikdo nepozná, co se uvnitř něj děje.

„Ehm, pane řediteli, to… opravdu jsem si nemyslela, že by Edward byl muž, který by mě mohl milovat,“ namítla jsem okamžitě a doufala, že to Aro pochopí.

„V každém případě ses cítím pořád velmi rozrušený a zmatené. Takže si tady poseďte, naobědvejte se se mnou a ciťte ta muka,“ pobídl mě a já se nepatrně usmála. Byl to však takový ten váhavý a vynucený úsměv, při kterém jsem se vůbec necítila přirozeně.

„Já se opravdu… omlouvám,“ zamumlala jsem

„Měl bych vám pogratulovat,“ prohodil najednou Aro a mě jeho slova překvapila. Netušila jsem, proč by mi měl gratulovat. Nic tak závratného se mi v poslední době nepovedlo. Dokonce ani moje práce na dětském koutku se neblíží ke konci, jakkoliv toho mám hotového docela dost.

„Promiňte?“

„Ta gratulace se vztahuje k neopětované lásce,“ odvětil Aro a já pokývala hlavou, teď mi jeho slova dávala smysl. „Vaše neopětovaná láska… byla pro Edwarda Cullena, že ano?“

„Ano,“ odpověděla jsem a sklonila hlavu a talířům, které tady byly nachystány ještě předtím, než jsem došla.

„Slyšel jsem, že jste čelila stejně složité lásce jako já,“ pousmál se Aro jenom tak na půl úst a přitom mě sledoval smutnýma očima. Byla jsem z toho značně nesvá, ale snažila jsem se přitom sebou nevrtět a všechno zvládat podle zásad, které mi vštěpoval Edward. „Teď tedy nezbývá nic jiného, než se se vším postupně smířit… ale jak jsem zmínil hned při vašem příchodu, nebude to zadarmo. Sem tam, příležitostně, se mnou budete muset trpět při obědě.“

„Samozřejmě. Kdykoliv,“ zamumlala jsem v odpověď a opětovala Arovi pohled.

„Jezte,“ pobídl mě a tak jsem vzala do ruky přiložený příbor a pustila se do jídla.

„Děkuji vám. Dobrou chuť,“ popřála jsem mu a poté zakrojila do krásně propečeného masa. Zvažovala jsem, jak moc troufalé by bylo, kdybych chtěla vědět, kde to jídlo připravovali. Aro přece jenom v Galerii zastával velmi vysokou pozici, takže si nikdo nedovolil donést mu jídlo v plastových nebo papírových krabičkách a všechno mu servírovali na talíře jako v restauraci, takže jsem neměla žádné logo, podle kterého bych dokázala rozluštit restauraci.

Nakonec jsem se však rozhodla, že tohle budu řešit někdy příště, jakmile se vztah mezi námi vrátí do trochu uvolněnější formy a Aro nebude stále myslet na to, co jsem mu radila ohledně Edwarda… Celé to stejně bylo zpětně velmi nedomyšlené. Ale kdo mohl tušit, že se situace vyvine tímto způsobem?

 

Od Ara jsem poté odcházela s daleko lepším pocitem, než s jakým jsem na oběd přicházela. Cestou do prostor budoucího dětského koutku, mi však začal zvonit telefon. První, kdo mě napadl, byl Edward. Neustále jsem na něj musela myslet a doufala jsem, že on je na tom podobně. Z displeje na mě však koukalo neznámé číslo. Po krátké zaváhání jsem hovor přijala.

„Ano?“ přijala jsem hovor a muž na druhé straně se ujišťoval, že jsem to já. „Ano, jsem Isabella Swanová.“

Zřejmě jste překvapená, že se vám tak nejednou ozývám, že ano?“ zeptal se, když se mi představil jako zástupce jedné z předních Seattelských firem.

„Ano, trochu,“ souhlasila jsem.

„Na poslední výstavě nábytku jsem si všiml vaší tvorby, ale nemohli jsme se rozhodnout, takže jsem vás do teď nemohl kontaktovat. Naše společnost by s vámi ráda začala spolupracovat. Bylo rozhodnuto, že váš nábytek je pro naši značku nejlepší.“ Jeho slova ve mně vyvolávala pocit, že jsem se musela propadnout králičí dírou a octla jsem se v Říši divů.

„O-o.op-opravdu?“ ujišťovala jsem se, že jsem slyšela správně a tak mi to muž na druhé straně odsouhlasil a zajímal se, kdy bychom se mohli setkat a při kávě domluvit nějaké podrobnosti ohledně podpisu smlouvy a dalších věcech.

Jen co jsme potom hovor ukončili, už jsem vytáčela Edwardovo číslo. „Edwarde, kde jsi?“ Sotva jsem dokázala potlačit to nadšení z nové práce, která se mi tu naskytla.

„Ve svojí kanceláři. Kde jinde?“ odvětil takovým trochu nabručeným tónem, ale já to ignorovala. Svoje štěstí si zkazit nenechám, a pokud bude Edward hodný, trochu ho přenesu i na něj.

„Až skončíš, přijď ke mně domů. Mám dobré zprávy,“ informovala jsem ho jenom tak zběžně.

„Dobře,“ souhlasil a potom se už rozloučil s tím, že má ještě hodně práce. Opět jsem to tedy nechala tak a vyrazila do budoucího dětského koutku, kde jsem měla zbytek svých věcí. Jen co jsem popadla kabelku, už jsem nově vytáčela Alicino číslo a domlouvala si s ní schůzku ve městě. Potřebovala jsem něco vyřídit a byla jsem si jistá, že Alice byla ta pravá, která mi s tím pomůže.

 

„Proč jsme se nemohly setkat u mě doma? Proč se scházíme před bankou?“ zajímala jsem se. Chtěla jsem sice od Alice s něčím pomoct, ale netušila jsem, co by ona chtěla řešit právě v bance a proč bych tam měla jít s ní.

„Neříkala jsi mi, že jsi dostala zakázku? Budeš dostávat zaplaceno, ne? Měli bychom si vytvořit nějaké výhodné vedení. Budeš si brát Edwarda, takže těmi penězi pokryješ svatební náklady a zbytek můžeš investovat… Nemyslíš si, že potřebuješ nějaký plán?“ Alice byla opět o několik kroků napřed. Ještě jsem nepodepsala žádnou smlouvu natož, abych viděla první šek, ale už musím mít výhodné vedení. Ani bych se nedivila, kdyby v okamžiku, jak potvrdíme s Edwardem svatbu, měla už všechno naplánované. A to jsme ještě o žádné svatbě nemluvili. Vždyť jsme spolu chodili sotva týden.

„Nechápu, proč tak spěcháš. Ještě mi žádné peníze nepřišly. A o jaké svatbě to mluvíš?“ zajímala jsem se se špatně potlačovaným smíchem. Díky tomuhle jsem Alici milovala, přestože mi občas lezla krkem.

„Jenom se nedělej. Navíc – tvoje nová tchýně z tebe není nijak nadšená. Nemyslíš si, že se její názor na tebe změní, když uvidí, jak jsi šikovná, co se hospodaření s penězi týká?“ Ach, Alice, kdyby to bylo tak jednoduché – pomyslela jsem si a potlačila jakoukoliv námitku, jelikož bych Alici těžko vysvětlovala, že Elizabeth jsou nějaké peníze úplně fuk.

„Jsi hrozná,“ zamumlala jsem a Alice zbystřila, takže jsem jenom mávla rukou. „Zapomeň na to.“

„A ty pořád nebrblej,“ upozornila mě a hned na to mě popadla za loket a táhla do banky, kde nás po pěti minutách přijal nějaký finanční poradce. Obě si nás usadil ke svému pracovnímu stolu a začal něco vyťukávat v počítači.

„Měla jste někdy vedený účet?“ zajímal se a já jenom zavrtěla hlavou. „Zkoušela jste někdy investovat do nějakých produktů?“ pokračoval ve výslechu.

„Nedávno jsem se pokusila trochu investovat, ale moc jsem nevěděla, co dělám,“ odvětila jsem upřímně.

„Dělala jsem to pro ni já,“ vložila se do toho Alice, ale přitom nepřestávala neustále sledovat svůj mobil. „Proč tady ten zmetek ještě není?“ mumlala si pro sebe, ale mě její slova neušla, tak jsem se tiše zeptala, o koho se jedná, zatímco finanční poradce dál něco dělal na počítači. „Emmett.“

„Emmett má taky přijít?“ podivila jsem se, ale to už se Alice s omluvou zvedala a přikládala si telefon k uchu.

„Kdo se o něj postará, když ne já?“ pokrčila rameny a já se divila, jak rychle ji ta zlost na Emmetta přešla. Přece jenom se zapřísahala, že s ním už v životě nepromluví. Potom se spolu opili na Floridě a od té doby byli asi opět nejlepší přátelé… Nechápala jsem ty zvraty. Dokonce i vztah, který se mezi nimi vytvořil, byl nějaký podivný. Ale nehodlala jsem to nějak víc řešit. Alice byla dospělá žena a určitě věděla, co dělá.

Zůstala jsem tedy s tím poradcem sama v kanceláři a probrali jsme některé moje následující možnosti, které ale bude potřeba nějak upřesnit, až budu znát konkrétní částku, se kterou budu v budoucnu disponovat. Trvalo to skoro dvacet minut, než jsem se s ním rozloučila a vypadla ven. Stejně jsem měla dojem, že na mě mluví bezpochyby čínsky, protože jsem tomu moc nerozuměla.

Přes prosklený vstup jsem zahlédla před bankou Alici, jak přechází sem a tam, takže jsem k ní rovnou zamířila. V tom samém okamžiku k nám doběhl i Emmett.

„Omlouvám se, že jdu takhle pozdě. Blázním z hledání nové kanceláře,“ vysvětlil a oddechoval.

„Našel jsi nějaké vhodné místo?“ zajímala se Alice zúčastněně a já nechápavě sledovala tenhle rozhovor. Nevěděla jsem, proč by měl Emmett hledat novou kancelář. Edward nezmínil, že by měl v plánu změnit prostory.

„Je to těžké. Rád bych do toho dal vlastní peníze, kdybych mohl, ale není možnost, jak bychom mohli získat vhodnou kancelář s tím, co máme,“ povzdechl si. „Kdybych jenom tušil, že se to stane, určitě bych našetřil víc peněz.“

Stačilo je trochu poslouchat a najednou mi začalo všechno docházet. I ten Edwardův tón v telefonu, když jsem mu volala. Nezněl šťastně, že mě slyší, takže ho jistě něco trápilo a jenom mě tím nechtěl zatěžovat.

„Ts. Když se něco stane mě, řeknu mu to dřív než ostatním,“ povzdechla jsem si a Emmett obrátil svou pozornost na mou maličkost.

„Stalo se to teprve dneska ráno. Znáš Edwardovu pýchu, nemohl ti to říct hned,“ namítl Emmett.

Mě však nejednou něco napadlo. Možná za to mohl fakt, že stojíme před bankou a já poslední půl hodinu poslouchala jenom všemožné tipy na investování anebo fakt, že jsem nechtěla vidět utrápeného Edwarda, ale najednou to tu bylo.

„Emmette, když na tu novou kancelář tak spěcháš, mohla bych…“ Ani jsem nestačila dodat, co bych mohla, když už mě Alice tahala bokem.

„Jenom vteřinku, Emmette. Musím něco Belle říct. Dej nám vteřinku,“ mumlala a tahala mě z jeho doslechu.

„Co je?“ podivovala jsem se, když jsme se zastavili a Alice se natočila i tak, že jsme k Emmettovi stály zády, jako by nám snad mohl odezírat ze rtů nebo co.

„Co? Ty se mě ptáš co? Proč bys to dělala ještě před svatbou?“ zajímala se a mě došlo, že hned odhalila, co jsem chtěla Emmettovi nabídnout.

„Edward má problém. Jak bych to mohla ignorovat?“ namítla jsem a pohodila rameny.

„Ty ses asi zbláznila. To nemůžeš udělat. Ani nevíš, co se s Edwardem stane. Dej do toho ještě i peníze a jsi v háji,“ zamítala můj nápad a já nechápala, co to do ní vjelo. Vždyť už určitě plánovala naši svatbu, ale investovat do jeho podnikání mi zakazuje?

„Nemluvila jsi ještě před chvíli o svatbě? Proč bych mu nemohla pomoct?“ divila jsem se.

„To je tak a tohle je tohle. Nemotej do vašeho vztahu peníze dřív, než budete manželé,“ trvala si na svém.

„To je blbost. Pokud je Edward potřebuje, udělám to. Nemyslím si, že by se Edward hodlal chovat nějak vypočítavě nebo tak něco… A ty se do toho nemotej,“ zarazila jsem ji, když se snažila něco namítnout. Měla jsem toho tak akorát dost. Alice by v tomhle možná byla mnohem opatrnější, ale to já jsem byla přece rozhodnutá vzít si gaye, tak jaképak copak.

„Ty jsi tak nerozumná holka,“ zaslechla jsem za svými zády Alici, když jsem se vydala za Emmettem.

„Takže, jak jsem říkala…“

 

Odpoledne, když už jsem byla doma, jsem všechno pouklízela, aby nemohl Edward mít nějaké připomínky, a rovnou jsem nachystala i láhev vína a skleničky. Chtěla jsem si s ním připít na svůj úspěch a zároveň mu oznámit, že hodlám investovat do jeho firmy. Doufala jsem, že mu tím udělám radost.

Po jeho příchodu jsem dostala pusu, na kterou jsem se celý den neskutečně těšila, ale úsměv, který mi daroval, nebyl vůbec veselý. Já byla rozhodnuta to změnit a tak jsem mu rovnou podala skleničku s vínem a společně jsme si přiťukli.

„Co za dobré zprávy máš?“ zajímal se, když upil ze skleničky.

„Smál ses mi, protože jsem udělala nábytek, který se neprodával, že jo?“ Culila jsem se na něj jako malá holka, ale ta radost prostě nešla nijak potlačit. Edward nepatrně přikývl. „Tadá! Návrhářka Isabella Swanová vystřelila jako kometa do světa navrhování nábytku. Znáš nábytek Doyle, že jo?“ zajímala jsem se.

„Ano, slyšel jsem to jméno,“ souhlasil.

„Spouštějí novou značku zaměřenou na svobodné a rozhodli se použít mé návrhy,“ oznámila jsem mu.

„Opravdu?“ podivil se Edwarda, ale nevypadal, že by mi nějak věřil. Což se mě trochu dotklo. Nebyla jsem ve svém oboru tak špatná, aby o mě musel takhle okatě pochybovat. Prostě jsem zatím jenom neměla moc příležitostí dokázat, jak dobrá jsem. Ale teď se to změní.

„Co, nevěříš mi?“

„Spíš nechápu, jak mohla tak velká společnost tak najednou přistoupit k návrhářce bez jména,“ namítl.

„Mám jméno,“ ohradila jsem se.

„Jenom říkám, že je to z ničeho nic,“ trval si na svém a trochu mi tím kazil tu mou radost. Musela jsem si tedy neustále připomínat, že má stále ještě starosti se svou firmou a proto se nemůže úplně uvolnit a radovat se se mnou.

„Jejich zástupce mi říkal, že o tom dlouho diskutovali. Takže jim to zabralo až do dneška, než udělali firemní rozhodnutí. Chtějí se mnou podepsat kontrakt,“ informovala jsem ho a upila ze skleničky. „Každopádně jsou to dobré zprávy. Jakmile podepíšu kontrakt, hned dostanu peníze. Potom ti je můžu půjčit,“ navrhla jsem a Edward, který v tu chvíli upíjel ze své skleničky, se zarazil.

„Promiň?“ dělal, jako by mě špatně slyšel, o čemž jsem pochybovala, vzhledem k jeho upířím smyslům.

„Můžu ti je půjčit s opravdu nízkým úrokem,“ usmála jsem se na něj nevinně a Edward na mě šokovaně hleděl.

„Mluvíš tady o půjčce svému příteli?“

„Měli bychom oddělit soukromé a podnikatelské záležitosti,“ namítla jsem. Aspoň v tomhle jsem se trochu držela Aliciny rady. Pokud by Edward souhlasil s půjčkou, určitě bychom to opatřili nějakou jednoduchou smlouvou. „Tak co – chceš?“ zajímala jsem se.

„Jestli mám zájem dělit náš vztah na soukromý a podnikatelský?“ podivoval se a já jenom zavrtěla hlavou.

„Ale ne. Jenom finance. Dám ti nižší úrok než banky.“ Zněla jsem přitom jako zkušená paní podnikatelka, když jsem zmiňovala úrokovou sazbu. „Prostě předstírej, že mě nemůžeš odmítnout a prostě ty peníze použij,“ navrhla jsem, když jsem viděla, jak se Edward tvářil. Jeho ego dostávalo pořádně zabrat a nechtělo se smířit s faktem, že bych mu půjčovala peníze.

„Nepotřebuji si od tebe půjčit peníze,“ trval si na svém.

„Prostě ty peníze použij. Stejně nemám takovou velkou sumu jak použít,“ namítla jsem. Potřebovala jsem toho paličáka v něm nějak udolat a věděla jsem, že na rozumné argumenty by slyšet mohl.

„Až dostaneš peníze, nejdřív zaplať těm lichvářům, kteří drží v zástavě dům.“ Nejenom já jsem měla rozumné argumenty. Ano, potřebovala jsem zaplatit bance, aby můj dům nešel do aukce, ale i tak… Nábytkářství Doyle byla značka, která musí svým návrhářům platit opravdu slušné peníze.

„I když jim zaplatím, tak mi peníze zbydou. Takže si to prostě půjč a dej to do banky. Když je nevyužiješ, tak bude aspoň narůstat jejich hodnota, ne?“ prohodila jsem. To bylo maximum, co jsem v bance pochopila – že snad s mými penězi neustále pracují a zhodnocují je, nebo co.

„Proč se mi tak moc pokoušíš půjčit peníze?“ zajímal se.

„Chci investovat!“ vyhrkla jsem. „Až vyhraješ ten projekt pro Galerii, vyděláš tuny peněz,“ podotkla jsem a Edward se nepatrně usmál nad jistotou, s jakou jsem mu přiřkla onen projekt.

„Není žádná garance, že to získáme,“ namítl skromně, ale mě tím nepřesvědčil.

„Věřím ti, že ani. Chci jenom investovat do jisté věci. Jsem chytrý, že jo?“ dožadovala jsem se souhlasu.

„To je jedno. Pokračujme v oslavě,“ namítl a nastavil mi skleničku, abych si s ním mohla přiťuknout. Oba jsme opět upili ze skleniček a Edward se pak na mě upřeně podíval a s lehkým úsměvem na tváři prohlásil: „Gratuluji.“ Já mu úsměv oplatila a na téma peněz jsme se už přestali bavit – hrozilo totiž, že se to zvrhne v hádku, což bych nerada.

Společně jsme potom dopili celou lahev a přitom si povídali. Po skoro hodině mi začal zvonit telefon, jak se mnou potřebovala Alice mluvit, takže jsem se Edwardovi omluvila a odešla do pokoje, abych měla trochu soukromí. Aspoň toho naoko soukromí. Stále jsem měla na paměti Edwardovy skvělé smysly, ale snažila jsem se to neřešit, jinak bych se musela nehorázně stydět.

 

Edward

Když Bella zmizela ve svém pokoji, vydal jsem se zase já do toho svého, který byl z poloviny prázdný. Bella se mě sice snažila vystěhovat, ale nějak se jí to úplně nepovedlo a tak jsem tu měl ještě několik knih o architektuře a pár kousků oblečení. Sedl jsem si k pracovnímu stolu a jenom tak začal na volný list papíru skicovat. Přitom jsem stále tak nějak poslouchal, co se děje v Bellině pokoji-

„Ty ses s Jasperem udobřila?… Přesně tak… Udělala jsi dobře… To jenom unavuje, když jsou spolu páry na nože… O čem to mluvíš, proč bych z toho měla mít radost?… Edward? Proč by tady měl Edward být?“ Tentokrát jsem nemusel poslouchat ani Alici na druhé straně, abych přesně věděl, o čem se baví.

„Takže – Alice se konečně dneska vrací domů,“ zamumlal jsem si pro sebe a zaslechl, jak Bella hovor ukončila a vyšla ze svého pokoje. Šoupavým krokem došla až ke dveřím do mého pokoje.

„Edwarde? Je pozdě. Nemusíš jít domů?“ ozval se za dveřmi její hlas. Na malý okamžik jsem zadoufal, že s tímhle nesmyslem už přestane, ale očividně si nedala říct, takže jsem bez jediného zaváhání skočil do postele a zavřel oči přesně v okamžiku, kdy se dveře do mého pokoje otevřely. „Edwarde?“ oslovila mě, ale já se ani nepohnul. „On už usnul?“ podivila se, ale budit mě nešla. Tiše za sebou zavřela dveře a vrátila se do svého pokoje.

„Rozhodně se hodně snažím, aby mě odtud nevyhodila,“ pronesl jsem sám k sobě, když jsem se pohodlněji uvelebil na posteli a opět se zaposlouchal do dění v domě. Bella už byla u sebe v pokoji a podle šustivého zvuku pokrývek si rovněž lehla.

„Zase tak moc toho nevypil. Jak by mohl být tak vyřízený?“ mumlala si pro sebe. „Stejně půjde domů… Přinejmenším se mnou mohl strávit ještě nějaký ten čas, než půjde.“

 

(Písnička)

Stalo se něco dobrého

To něco bylo to, že jsem potkala tebe

A uvědomila si, že láska existuje

Jak by chutnala láska? Je to sladký pocit?

Jaký by byl polibek, který by pohltil temno?

Byla by obloha ozářena a slyšela bych ten pěkný zvuk zvonků?

 

Ležel jsem a poslouchal Bellino tlukoucí srdce. Přestože jsem za svůj život slyšel mnoho takových srdcí, mohl jsem s jistotou říct, že to Bellino bych poznal kdykoliv a kdekoliv i v davu lidí. Pro mě mělo jedinečný zvuk, který bylo tak uklidňující poslouchat. S jistotou jsem mohl říct, že teď na posteli jenom tak leží a je vzhůru stejně tak jako já. Bylo vcelku brzy a ani jednomu z nás se nechtělo spát. Ten můj úhybný manévr v podobě spánku byl chabým řešením a popravdě jsem uvažoval nad tím, jak s Bellou strávit víc času aniž by mě vyhazovala z domu.

Po patnácti minutách jsem to vzdal a šel si do kuchyně pro skleničku vody. Ten drobný hluk, který jsem způsobil, automaticky přivábil Bellu.

„Právě ses probudil? Jak mohl člověk s tvojí snášenlivostí odpadnout po pár skleničkách vína?“ podivovala se. „Jestli se teď cítíš střízlivý, měl bys jít pravděpodobně domů. Když nepůjdeš, tvoje máma přijde na to, že jsi tady.“ A bylo to tady zase. Bylo sotva osm pryč a už bych měl jít domů.

„Je to divné, ale dneska večer nejsem schopný vystřízlivět. Myslím, že dneska v noci budu spát tady,“ namítl jsem a Bella se tvářila trochu překvapeně. Ještě netušila, jak je na tom moje tělo se spalováním alkoholu a zřejmě by ji překvapilo, že asi po půl hodině od vypití té láhve by v mém dechu žádný z policistů nenašel ani stopu po alkoholu – ale objasňovat jsem jí to nehodlal.

„Ach… To víno muselo být opravdu silné,“ přistoupila na mou hru a nic víc nenamítala. Sama si vzala skleničku s vodou a přemístila se do obýváku. „Nemůžu prostě vykopnout ven někoho, kdo toho tolik vypil,“ podotkla a já s ní souhlasil. Byli jsme opět u toho, že ani jeden nechtěl, abych odešel, ale na oko se Bella musela tvářit jako někdo, kdo si bere Elizabethina slova k srdci.

Chtěl jsem si jít za ní sednout a chvíli si povídat, když v tom mě napadlo něco lepšího. Už při prvním úklidu v tomhle domě jsem v jedné ze skříněk v obýváku narazil na staré alba. Neomylně jsem tedy k té skřínce zamířil a vytáhl je. Teď nebylo tak divné, že jsem chtěl Bellu poznat i jinak, než jak jsem ji znal teď.

Přisedl jsem si k ní a viděl to zděšení v jejich očích, když viděla, co sebou nesu. Ale nahlas nic neřekla.

Odložil jsem si skleničku na stolek a na klíně rozevřel první album. Rovnou z první fotky na mě vykoukla roztomilá holčička s dokonale hnědýma očima.

„Kdy to bylo? Byla jsi rozkošná,“ prohodil jsem a Bella se ke mně naklonila, aby zjistila, kterou fotku mám na mysli. Přitom se ke mně natiskla a já mohl vnímat její tělesné teplo a osobitou vůni.

„Mateřská škola,“ odvětila a už zůstala sedět, jak byla.

„Vypadala jsi tehdy mnohem líp,“ rýpnul jsem si a čekal, jestli ji má poznámka vyprovokuje k nějaké reakci.

Když se nic nedělo, obrátil jsem v albu další stránku a Bella se okamžitě natáhla po jedné z fotek. „Ach! Na tuhle se nesmíš podívat!“ vykřikla, když jsem se na ní zmateně podíval a ona rukou jednu z fotek zakrývala.

„Proč ne?“ Bez nejmenší námahy jsem jí ruku odtáhl.

„Tuhle nemůžeš vidět,“ trvala si na svém, ale měla smůlu. Ruka byla pryč a já koukal na mou přítelkyni, kterou bych málem nepoznal. Rychle jsem pohlédl na Bellu po mém boku a spatřil, jak celá rudne.

„Všichni se ptají, jestli jsem od té doby nebyla na operaci,“ zamumlala a donutila mě otočit další stranu.

„Tedy, trochu ses změnila,“ souhlasil jsem a znovu se na ni podíval. S tou červenající se tváři byla dokonalá. Aniž by si toho všimla, natáhl jsem ruku kolem jejích ramen a zlehka jí přejel prsty po tváři, která úplně hořela.

„Lidé se s přibývajícím věkem stávají hezčí,“ zamumlala, jako by se doteď styděla za to, jak vypadala na základní škole. Je fakt, že se na jejím vzhledu hodně podepsal fakt, že se o ni staral jenom otec.

„Myslím, že jsi předtím vypadala dobře,“ podotkl jsem, přestože bych se na ni zřejmě tehdy moc nedíval.

„Ts,“ zasyčela Bella.

„Ale proč tady nejsou žádné fotky tvojí mámy?“ zajímal jsem se, když jsme jedno album, které zachycovalo Bellu od její školky až po základní školu, prolistovali do konce.

„Když jsem byla malá, byl v domě menší požár. Táta říkal, že většina jejích fotek shořela. A ty, co zůstaly, těch se táta zbavil,“ odvětila a povzdechla si. Potom se obrátila ke mně, aby se mi mohla dívat do oči. „Edwarde, nevzdoruj tolik svojí mámě. Nevadí mi, pokud budu muset počkat, než si mě oblíbí. Tak to neuspěchej. Postupně si uvědomí, jak je to se mnou, tebou a jak do toho zasahují Blackovi. Jenom potřebuje čas na to, aby tu skutečnost strávila,“ obhajovala Elizabeth a její postoj. „Teď bys měl jít. Tvoje máma pravděpodobně čeká,“ prohlásila po chvíli.

„Právě teď nemůžu,“ namítl jsem.

„Proč ne?“ vykulila na mě svoje oči v překvapení.

„Je čas, kdy jezdí opilí řidiči. Když pojedu a zastaví mě, jsem si jistý, že bych nadýchal,“ prohodil jsem a dál jsem před Bellou obhajoval skutečnost, že jsem pořád opilý tak, že nemůžu řídit.

„Ach, to je pravda. Mohl bys ztratit řidičák a to nemůžeš dopustit,“ souhlasila se mnou.

„Co budeme tedy dělat?“ zajímala se.

„Nevím… Můžeme se třeba kouknout na nějaký film, co ty na to?“ navrhl jsem a odkládal alba na stolek. Bella s mým návrhem souhlasila a tak jsem zapnul televizi. Bella se mi stulila po boku a já ji opět objal kolem ramen, abych si tak její pozici pojistil.

Dlouho jsem přepínal kanály a snažil se najít něco, na co by se dalo koukat, ale v televizi byl opravdu chabý výběr.

„… Podle zprávy z centra nemocí, pět procent soli, které přijmeme…“

„Kdybych to věděla, půjčila bych nějaké DVD,“ zamumlala nespokojeně Bella a trochu se ode mě odtáhla. „Říkal jsi, že jsi ještě nevystřízlivěl. Proč si neodpočineš?“ navrhovala a posílala mě tak do pokoje. Docela mě její návrh překvapil. Měl jsem dojem, že si vzájemnou blízkost užívá aspoň tak jako já.

„Bolí mě hlava, takže bych neusnul,“ namítl jsem a zase tak lhal. „Podíváme se na něco jiného?“ zeptal jsem se a rovnou přešel na další kanál

„… Doba páření šimpanzů je extrémně krátká. Trvá tak šest sekund. Přesto, když jsou v nejlepším, často…“

Ani jsem nenechal toho člověka v televizi domluvit a přemnul jsem kanál. Moc jsem si však nepomohl. S pokročilou hodinou začali v televizi zřejmě vysílat všechny programy, které nebyly mladistvým přístupné. Na obrazovce se totiž objevil pár oddávající se vzájemné spalující vášni.

Cítil jsem, jak se Bella vedle mě zachvěla a trochu se odtáhla. Teplo jejího těla bylo však stále intenzivní.

„Myslím, že prostě půjdu spát,“ podotkl jsem.

„Jsem najednou tak ospalá,“ prohlásila Bella současně se mnou a zvedla se z pohovky. Hned na to zamířila do svého pokoje, kde sebou plácla do postele. Sám jsem se tedy taky přesunul k sobě, ale nějak jsem nemohl dostat z hlavy tu poslední scénu, kterou jsme s Bellou zahlédli v televizi. Na paměti se mi okamžitě vynořila vzpomínka, kdy jsem pomáhal Belle hledat její ztracenou čočku a ona byla pouze v ručníku.

 

„Proč se nejdřív neoblečeš?“ navrhl jsem. Jakkoliv jsem se o Bellu nezajímal, musel jsem uznat, že nevypadá nejhůř, když má pokožku lehce zrůžovělou od horké vody a voní mýdlem. A tohle všechno odvádělo mé myšlenky naprosto nevhodným směrem.

„S tebou je to jedno,“ usmála se a zalezla zpátky do koupelny, kam jsem ji následoval.

„Kde jsi ji ztratila?“ snažil jsem se zaměřit se jenom na hledání čočky, nikoli na její skoro nahé tělo, po kterém ještě stékaly kapičky vody.

 

„Ani na to nemysli,“ zakazoval jsem si, ale moje mysl byla příliš opředená kouzlem Belly a faktem, že jsem stále slyšel tlukot jejího srdce, který byl podivně zrychlený. Strašně mě v tu chvíli zajímalo, na co asi myslí. Jestli přemýšlíme nad stejnými věcmi. „Edwarde, vzpamatuj se!“

(Písnička)

Mám ráda tenhle měnící se pocit.

I když se hádáme každý den, víš dobře, jak se cítím…

Válíš, jak chceš, ale to nemůžeš vůbec přijmout.

Pro mě, jsi jenom ty.

Mé osamělé srdce musí být bláznivé.

Mé dvě oči vidí pouze tebe.

 

„Ach. Proč je takové horko? Přichází snad léto dřív?“ zaslechl jsem najednou Belliny mumlané slova a bylo mi jasné, že je na tom podobně jako já. I mě bylo překvapivě horko a nemohl jsem se zbavit myšlenek na Bellino tělo, po kterém stékají kapky vody.

Vystřelil jsem okamžitě z postele a šel do kuchyně, abych se mohl opět napít. V tu samou chvíli vyšla ze svého pokoje i Bella.

„Myslím, že jsem konečně střízlivý. Jsem střízlivý. Myslím, že bych měl jít,“ prohodil jsem a vyhýbal se jejímu pohledu, jako by snad mohla poznat, na co jsem před chvílí myslel.

„Ach, dobře,“ přitakala.

„Jdu pracovat do kanceláře,“ dodal jsem na vysvětlení. Domů jsem rozhodně jet nemohl. Další hádku s Elizabeth jsem neměl zapotřebí. Navíc jsem se potřeboval trochu uklidnit. Popadl jsem tedy svou tašku a jenom jednou rychlou, skoro přátelskou, pusou jsem se rozloučil a vyrazil do kanceláře, kde jsem byl v rekordní rychlosti. Jen co jsem zasedl za stůl, musel jsem sám nad sebou zavrtět hlavou. „Kruci, proč jsem tak nervózní, když je mi Bella najednou nablízku?“

 

Neměla bych, ale dál čekám.

Měla bych ti říct, že jsem ti propadla?

I když sním, tak jenom o tobě.

Nedává to smysl, ale miluji tě.

Od jedné do deseti, jsme jiní v každém směru.

Musí tě to táhnout víc a víc, být mojí holkou, být mojí holkou.

Od hlavy k patě, není nic, do máme společného.

Chtěla bych tě znát víc… 

 

Ráno mě zastihlo v kreativní činnosti, která mi pomáhala odbourat myšlenky na Bellu, kvůli kterým jsem ani oka nezamhouřil. A stejně tak mě zastihl i Emmett, který si do mé kanceláře nakráčel se spokojeným úsměvem a div si přitom nepohvizdoval.

„Páni, musím říct, že máš fakt štěstí na ženy. Vypadá to, že dcera profesora Swana je hotové terno.  Je to žena s perfektními schopnosti… Hochu, tvoje budoucnost vypadá fakt skvěle,“ pochvaloval si a já měl dojem, jako by zkoušel nějakou hodně kvalitní drogu. Jinak mi jeho slova nedával smysl.

„O čem to blábolíš?“ zajímal jsem se.

„Včera jsem se s Bellou viděl. Slyšel jsem, že se pouští do značky pro nábytek Doyle… Myslím, že se zmínila i o tom, že nám chce půjčit peníze, až dostane zaplaceno, nebo tak něco. Volala ti?“ zajímal a já se hned naježil.

„Zapomeň na to,“ ohradil jsem se proti té myšlence s penězi.

„Tentokrát trochu pozměníme interiér. A můžeme kromě Jane zaměstnat i jinou ženu…,“ navrhoval a ignoroval má předchozí slova.

„To se nestane, tak jdi ven a makej!“

„Víš co? Znám někoho od Doyla. Můžu mu zavolat a zjistit, kolik dostane Bella zaplaceno.“ Měl jsem chuť po Emmettovi něco hodit. Jeho slova mě rozčilovala a on s nimi nehodlal přestat.

„Nedělej to,“ požádal jsem ho, ale bylo mi to k ničemu. Neměl jsem u svých zaměstnancích žádnou autoritu.

Emmett se vytratil z mé kanceláře a už jsem jenom zaznamenal, jak na mobilu vytáčí nějaké číslo a mizí s ním na terasu. Po pěti minutách se však vrátil ke mně do kanceláře a vypadal nějak přešle. To mě donutilo zpozornět.

„Nevím, jak ti mám říct, co jsem se dozvěděl,“ prohlásil a já si poposedl.

„Co je?“ zajímal jsem se. Emmett však váhal. „Nedělej drahoty a vysyp to ze sebe,“ pobídl jsem ho.

„Ten můj známý říkal, že Isabellu najali kvůli investici od Black Construction. Ta investice prý přišla z ničeho nic a její podmínkou bylo, že návrhářkou musí být Isabella Swanová… Co si zatraceně, ten Jacob Black myslí, že dělá něco podobného?“ zajímal se, ale já na to neznal odpověď. Každopádně jsem se ji hodlal dozvědět. V okamžiku jsem vytočil číslo do té prokleté společnosti a nechal se k Jacobovi přepojit.

 

Sešel jsem se s Jacobem na stejném místě jako posledně. Byla to taková neutrální půda, na které jsme mohli řešit naše spory.

„Co tě to napadlo, sjednávat si se mnou schůzku?“ zeptal se Jacob, jen co došel.

„Nemyslel jsi to vážně, když jsi mi řekl, že necháš Bellu na pokoji?“ zajímal jsem se. „Co všechno to, cos mi řekl na Floridě? Nebo se jenom cítíš blbě a chceš se zachovat jako mecenáš?“

„Netuším, o čem to tady mluvíš,“ namítl a pokrčil při tom rameny.

„Nábytek Doyle.“ Stačily ty dvě slova a Jacobovi bylo hned jasné, odkud vítr fouká. Vědoucně se usmál.

„Samozřejmě. Mohlo mě napadnout, že se o tom dozvíš. Máš úžasná dar, jak získat informace. Co dalšího bys mohl objevit s tímhle talentem?“ prohodil a vypadal značně pobaveně. Mě však jeho rozpoložení značně vytáčelo. A taky to, že si ze mě tak bezostyšně utahoval.

„Proč to děláš? Co máš za lubem?“

„Opravdu si myslíš, že je správná chvíle se o tohle starat? Vždyť musíš přestěhovat svoji kancelář… To není zrovna ideální čas, starat se o moje obchody,“ prohodil a já najednou zbystřil. Nebyl důvod, aby věděl, že musím přestěhovat svou kancelář, pokud… „Ach, hádám, že netušíš, kdo je novým majitelem té budovy, co?“ Jeho spokojený úsměv mi byl jasnou odpovědí.

„Neříkal jsi, že chceš férový boj?“ nadhodil jsem.

„To bylo ještě tehdy, když jsem si myslel, že jsi bojoval fér,“ pohodil rameny.

„Co jsem udělal, že najednou není můj boj fér?“ zajímal jsem se. Nechápal jsem, o čem to tady mluví a kde zase přišel na kravinu, že někoho balamutím.

„Musíš se zeptat svého svědomí.“

„Myslíš si, že když tohle budeš dělat, že se něco změní mezi Bellou a mnou?“ Tohle byl jediný důvod, proč by se Jacob do toho opět montoval. Pochopil jsem, že se jeho city k Belle poněkud změnily a nedivil jsem se, že ji chce zpátky, ale já mu ji odmítl vydat jenom tak. Jenom jsem nečekal, že bude o její srdce bojovat tak nečestně.

„To budeme muset zjistit postupně. Proč? Budeš spěchat za Bellou a řekneš jí, že to všechno dělám já a že by neměla podepsat ten kontrakt?“ Byl jsem v pokušení to udělat, ale když to Black takhle okatě zmínil, zarazil jsem se. „Je to Bellina první šance, kterou dostala a ty ji chceš hned bránit? Ty pro Bellu nemůžeš nic udělat, ale já můžu,“ kasal se a já začínal vrčet. Měl jsem chuť mu jednu uvalit.

„Ta tvoje pochybná existence…“ Slova jsem cedil skrz semknuté čelisti a dusil tak vrčení.

„Pochybná existence? Ty bys měl vědět lépe, kdo je pochybná existence,“ namítl a mě napadlo, jestli už se od otce dozvěděl, že ty jejich rodinné povídačky jsou vlastně pravdivé a on se zatím jenom neproměnil ve vlka.

„Proč to zatraceně děláš? Co jsem ti udělal?“

„Zeptej se na to sám sebe. Dobře popřemýšlej, co jsi za člověka. Nenechám tě využít Bellu. Bez ohledu na to, co budu muset udělat,“ podotkl ještě a odcházel ke svému autu. Mě nechal postávat na nábřeží se vší tou potlačovanou zlostí. Opravdu jsem byl v pokušení vydat se za ním a zvalchovat ho tak, že by ho ani Billy nepoznal. Bohužel mě však Elizabeth vychovala až moc dobře na to, abych to udělal. A tak jsem jenom vztekle zavrčel a vrátil se do kanceláře, kde jsem s Emmettem řešil stěhování našeho ateliéru do nových prostor.

 

Isabella

Z nějakého důvodu jsem najednou měla dojem, že čas dostal křídla a letěl jako splašený. Nestíhala jsem ani sledovat, co je vlastně za den, jak jsem byla ponořena do práce na dětském koutku a zároveň chystáním podkladů pro nábytkářství Doyle. Stále jsem se cítila lehce a šťastně. Nic se mi teď nemohlo pokazit. Podaří se mi vytáhnout dům z dluhů a otec se nikdy nedozví, že jsem něco tak strašlivě pokazila. Dokonce jsem se teď nezlobila ani na Mikea, který to všechno spískal. Možná jenom díky němu jsem se mohla nakonec setkat s Edwardem a dát se s ním dohromady. Nebýt těch dluhů, které jsem měla, nikdy by mě ani nenapadlo, aby souhlasila se spolubydlením.

Těsně před dopolednem mě z myšlenek a práce vytrhl telefonát z Doyle. Muž, se kterým jsem komunikovala už předtím, se chtěl sejít kvůli podepsání kontraktu už příští týden. Rovnou jsme si tedy domluvili místo a čas a já cítila, jak se moje sny postupně plní.

Jen co jsem hovor ukončila, spatřila jsem ve dveřích Edwarda.

„Už jsi měl oběd? Dneska je to na mě. Vydělám balík peněz a potom ho spolu utratíme!“ prohlásila jsem a cítila, jak mi úsměv může div ne roztrhnout tváře, od vší té spokojenosti.

„Domnívám se, že to byly opět nějaké dobré zprávy,“ odvětil a ukázal na můj telefon, který jsem stále držela v ruce.

„Ano. Chtějí se mnou podepsat ten kontrakt příští týden. Vypadá to, že budu mít super hodně práce.  Dětský koutek, navrhování pro Doyle…“

„Ohledně nábytku Doyle…“ Edward začal, ale najednou se neměl k tomu, aby větu dokončil. Vypadal trochu nesvůj, tak jsem k němu přistoupila blíž a vzala ho za ruku. Chtěla jsem mu tak dodat odvahu.

„Ano?“

„Není to trochu uspěchané?“ zajímal se, ale já nechápala, proč by to mělo být uspěchané. Skvělé nabídky nechodí každý den a já si rozhodně nemohla dovolit jednu z nich propást. Navíc – o co lepší věci se v životě člověka vyskytnout, o to rychleji a rázněji po nich musíte skočit, aby vám zase nezmizely.

„Oni se už rozhodli a já ten kontrakt chci podepsat,“ namítla jsem.

„Přesto – nemyslíš si, že by sis to měla přece jenom trochu víc promyslet?“ nabádal mě a já jenom zavrtěla hlavou.

„Co je tady k přemýšlení? Řekli, že se rozhodli na základě mých návrhů.“ Nechápala jsem, proč se mě od práce mých snů snaží odradit. Věděla jsem, že se v Seattlu vyskytuje velké množství návrhářů nábytku, ale Doyle oslovil právě mě a toho jsem si neskutečně cenila. „Nikdy jsem neukázala svému tátovi, že bych byla schopná čehokoliv dosáhnout, opravdu. Ale když se teď, před jeho návratem domů, děje tohle… Nevíš, jak šťastná jsem. Víš, co znamená pro návrháře získat vlastní značku, ne? A já to teď mám. Poprvé ve svém životě jsem udělala něco hodnotného, co ocení i můj táta,“ vysvětlovala jsem mu, co všechno pro mě kontrakt s Doyle znamená a doufala, že to teď konečně pochopí.

„Měla by ses vrátit k práci. Dvě zakázky ti pak budou zabírat veškerý čas,“ pobídl mě a pustil mou ruku.

„Co? Ty odcházíš? Nejdeš se mnou na oběd?“ podivovala jsem se.

„Práce volá,“ zamumlal a potom se ještě ke mně sehnul a políbil na čelo. „Je však těžké jít odtud pryč a nechat tě tady samotnou,“ dodal a jeho slova donutila mé srdce radostně poskočit. Určitě to musel slyšet, protože se na jeho tváři objevil lehký úsměv.

 

Domů jsem se dostala až pozdě odpoledne. Už ve chvíli, kdy jsem vešla za vrata, jsem si však všimla, že se doma něco děje. Venku jsem zaznamenala Edwardovo auto a tak jsem se na něj samozřejmě těšila, ale tohle, co jsem právě viděla, mi bralo dech.

„Edwarde? Co to děláš?“ zajímala jsem se, zatímco jsem viděla, jak poodstavoval nábytek v obývacím pokoji a dokonce i sroloval koberec. Neplánovala jsem přestavbu interiéru a netušila jsem, co to napadlo jeho.

„To už jsi doma takhle brzy?“ podivil se a já mrkla na hodinky na svém zápěstí. Bylo skoro půl šesté odpoledne a tomu on říká brzy?

„Tvrdil jsi, že máš moc práce, ale nakonec máš ještě dostatek energie na stěhování nábytku a úklid. Ačkoliv úplně netuším, proč to děláš, tak jsi skvělý… Měla bych tě za to políbit?“ prohodila jsem s úsměvem a šla do domu. Jakkoliv nic v obýváku nebyla na svém místě, neměla jsem pocit, že by tu byl nepořádek. I při stěhování byl Edward velmi systematický a já nemusela nic složitě překračovat nebo přeskakovat.

„Později,“ namítl a já se trochu zamračila. Proč odmítá polibek? „Víš, co jsem našel?“ zeptal se místo toho. „Obrázek tvojí mámy,“ odvětil, když jsem zavrtěla hlavou.

„Obrázek mojí mámy?“ podivila jsem se. Byla jsem přesvědčená, že v tomhle domě už žádná její fotka není. Táta si dal hodně práce s tím, aby všechny její fotky odstranil z mého dosahu a já měla na Renée jenom velmi matné vzpomínky. Dokonce jsem si už nepamatovala ani její tvář. Byla tu jenom vůně dřeva, která ji obklopovala a do které jsem se snažila schovat celý svůj dosavadní život.

Edward mě vzal za ruku a vedl mě přes kuchyň až ke spíži.

„Odpoledne se u mě v kanceláři stavil mistr ze stavby a zahlédl tam jednu tvou fotku, kterou jsem měl vystavenou. Okamžitě pozval, že je to foceno v tomhle domě a řekl mi, že tahle stavba byla první, na které pracoval, když se do Seattlu nastěhoval. Navíc mi prozradil malé tajemství…,“ informoval mě a já nestačila zírat, jak malý dokáže tenhle ten svět být. Nejvíc se mi však líbilo, že má v kanceláři někde umístěnou mou fotku, aby mě měl celou dobu na očích.

„Jaké tajemství?“ vyzvídala jsem, ale odpověď se mi naskytla v okamžiku, kdy jsem spatřila odstraněné lino na podlaze ve spíži. Podlaha tam nebyla jednolitá, jako v ostatních částech domu a já hned viděla, že dřevěné desky tam tvoří poklop.

„Tohle musí být vstup do dílny tvojí mámy,“ poznamenal Edward a poklop zvedl. „Opatrně,“ upozornil mě, když se sám vydal jako první do suterénu, o kterém jsem neměla ani ponětí a podával mi ruku, abych se na příkrých schodech nezabila. Společně jsme tak sešli do sklepa, kde se vířil prach a voněla zde barva a dřevo. Přesně tak, jak jsem si pamatovala u mámy.

Na stěnách byly zavěšeny drobné ukázky jejich prací. Na dřevěném stole ležely všechny její pomůcky, se kterými vyráběla mé hračky a mezi nimi v bíle lakovaném rámečku byla jedna její fotka. Byla jsem ní i já. Seděla jsem mámě na klíně v našem obýváku a obě jsme se usmívaly.

„Chceš vidět něco ještě zajímavějšího? Od toho stavbyvedoucího jsem se rovněž dozvěděl, že tu bývalo velké sklo tady nad stolem,“ popisoval a vylezl přitom na stůl. Já však nedokázala odtrhnout pohled od rámečku ve svých rukách, takže jeho slova mě jenom míjely. Snažila jsem se vzpomenout na ten den, kdy byla fotka pořízena, ale moje paměť se bránila. „Když bylo pěkné počasí a svítilo slunce, bylo to sklo navrženo tak, aby pustilo dovnitř sluneční paprsky. Když tady tvoje máma pracovala, mohla sledovat, jak si nahoře hraješ…“

Spolu s jeho slovy, která ke mně pronikala jako v mlze, se ke mně prodíraly i vzpomínky, které najednou začalo osvětlovat světlo z venku, jak Edward postupně odstraňoval prkna, která sklo zakrývala.

 

„… žila v samostatném domě. Táta medvěd, máma medvědice, děťátko medvíďátko. Táta medvěd je tlustý…“

 

Vzpomínka na mě, jak odříkávám dětskou říkanku a hraju si v obývacím pokoji, byla najednou tak jasná. Přes sklo jsem viděla na mámu, která pracovala ve své dílně a já moc toužila potom, aby se ke mně připojila.

 

„Mami. Maminko… Mami. Maminko. Maminko,“ volala jsem a bouchala do skla pod sebou, aby si mě máma všimla. Ale ona dál pracovala.

 

„Ale proč byl tenhle pokoj zabedněný?“ podivoval se Edward a dál odstraňoval prkna. „Vždyť je to tak unikátní rys pro tenhle typ domu…“

 

„Maminko…!“ V tu samou chvíli, kdy jsem na ni zavolala, sklo pode mnou prasklo a já padala.

 

„Bello! Bello! Co se děje? Bello!“ slyšela jsem Edwardův starostlivý hlas, ale stejně jako jsem padala ve vzpomínkách, ztrácela jsem se i z reality, až mě obklopila neproniknutelná temnota.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 12. kapitola:

 1
3. Karolína
24.04.2018 [21:28]

Super povídka. Další prosím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Seb
21.04.2018 [17:40]

Emoticon opravdu to umíš ukončit v té nejnapínavější chvíli Emoticon a asi to pro Bellu moc dobré nebude, co :(
Jinak doufám, že už někdo utne Rosalii ty intriky Emoticon
Při hře o hodinky jsem čekala, že se uplatní Edwardovy upíří smysly a ono nic Emoticon , no jo, není nad jednoduchost Emoticon
Trochu jsem doufala, že Jakob to vzdá a zase nic
Emoticon
Těším se, co ce z toho všeho vyklube
Emoticon Emoticon Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Em
12.04.2018 [13:04]

Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!