Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 11. kapitola

Personal taste - 11. kapitolaDneska už trochu klidnější kapitola - snad :D.

A zase vám sem dám úryvek z následujícího textu. Užijte si kapitolu.

„Nechci, abyste mě chápala jako někoho zpátečnického, Isabello, ale mám svoje důvodu, abych to po vás žádala, které Edward jistě pochopí. Jde mi o váš intimní život… Nerada bych se stala babičkou nemanželského dítěte.“ Elizabeth se odhodlala k tomu, aby vyslovila svou žádost a jen co to udělala, cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne spoustu krve, jak červenám a nějak nedokážu popadnout dech.

EDIT: Článek neprošel korekcí

11. kapitola – Ode dneška jasné nebe?

Isabella

Nechápala jsem, co se to děje. Edward mě držel v náručí a tiskl svá ústa k mým. Byla jsem tou skutečností natolik ochromená, že jsem se nezmohla na nic, než jenom stát a přijímat Edwardovy polibky. Navíc jsem si začínala myslet, že jsem musela při tom muzikálu usnout, a tohle všechno se mi zdá – jiné logické vysvětlení jsem pro to neměla. A že to byl opravdu krásný sen. Skoncovala jsem s pomstou a z Edwarda se stal muž, který umí milovat ženy a miluje právě mě.

Nechtěla jsem se z toho snu nikdy probudit. Nic tak hezkého se mi už hodně dlouho nezdálo.

Sen však skončil v okamžiku, kdy do něj pronikl Jacobův hlas a kdy mě vytrhl z Edwardova náručí.

„Ty zmetku, co si myslíš, že právě teď děláš? Dal jsem si přátelskou radu a doporučil ti odejít!“ Zuřil. Jeho obličej nabíral rudou barvu a vypadal nebezpečně.

„Chtěl jsem, ale… Nemůžu už takhle dál pokračovat,“ odvětil mu naprosto klidně Edward.

„Cože?“

„Od teď, pokud bude Bella souhlasit, s ní hodlám začít chodit,“ prohlásil a já cítila, jak se mi pusa samovolně tvaruje do malého o, ale na druhou stranu jsem byla opravdu šťastná. Tenhle vývoj událostí se mi líbil, ačkoliv být to na mě, tak by tu Jake už dávno nebyl a Edward mě opět držel ve své náruči. A to by se přece mělo dít, ne? Vždyť je to můj sen a ten by se měl chovat podle toho, co chci já, nikoliv ostatní postavy… Když se však všechno nezačalo odehrávat podle mého přání, začala jsem uvažovat nad tím, že se mi to možná nezdá a všechno, co se tu děje, je skutečné.

„Cullene!“ okřikl ho Jacob, až k nám přiběhl i personál divadla, aby zjistil, co se to tady děje. Kolem nás bylo najednou až moc lidí na to, že by se mělo jednat o soukromou záležitost. A jelikož jsem ty cizí lidi z divadla viděla až moc konkrétně a dokonce ta dívka měla malou skvrnu na manžetě košile, usoudila jsem, že je to skutečnost. Takhle podrobné sny jsem opravdu neměla.

Obrátila jsem se z Jacoba zpět na Edwarda, protože jsem se potřebovala ujistit, že to, co jsem teď slyšela, myslel vážně.

„Edwarda, co tím myslíš? V-v-vždyť, j-j-jak můžeš… jako…?“ Hlas se mi třásl potlačovanými slzy natolik, že jsem nedokázala položit ani celou otázku, přesto Edward pochopil. Jeho pohled, který se na mě upíral, byl něžný s trochou obavy. Takhle se dívá muž na svou vyvolenou. Tohle není pohled kamaráda – ani toho nejlepšího.

„Bello, nejsem gay,“ pronesl a já cítila, jak se se mnou všechno chvěje. Srdce se mi roztlouklo a já ho cítila pomalu až v krku.

„P-p-pak...“

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ti to říct,“ zašeptal a upřeně mě sledoval. „Vzhledem k tomu, že jsem ti to teď řekl… odpustíš mi?“ zeptal se a já nevěděla, co mu říct. Vlastní tělo mě zradilo, cítila jsem, jak si ty zrádné slzy našly cestu ven a stékají mi po tvářích. Edward se na mě díval s očekáváním a já nevěděla, jestli mu dokážu odpustit. To, že mě tahal za nos celou dobu, bych asi přehlédla, pokud bychom byli obyčejní přátelé, ale vzhledem k tomu, že jsem ho už nějakou tu dobu milovala a kvůli svým citům si hodně vytrpěla, byla jsem s odpovědí na vážkách.

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo zvednout ruku a několikrát Edwarda uhodit do ramene. Má rána však nebyla vůbec ničím, jelikož jsem do úderu nedala vůbec žádnou sílu. Cítila jsem, jak ho chci praštit o to víc, čím víc mé ubohé pokusy o ránu nechával být a jenom stál a nechal mě to dělat. Tohle přece… Přestože jsem měla radost, že Edward opětuje mé city, nemohla jsem z toho mít radost, protože najednou převážila ta křivda, kterou se na mě dopustil tím, že mě týdny nechal věřit v něco, co není pravda.

Ještě jednou se má pěst dotkla jeho ramene, když se konečně pohnul a přitáhl si mě zpět do jeho náručí. Hladil mě rukou po zádech a nechal plakat. Úplně jsem při tom ignorovala fakt, že si nejspíš rozmažu řasenku. Prostě jsem to ze sebe musela dostat všechno ven a ten pláč pomáhal.

 

(Písnička)

Jako blázen, proč jsem to nepochopil?

Jako blázen, proč jsem tě nechal jít?

Jako blázen, moje srdce přetékající slzami konečně poznalo…

 

Edward

Jen co se Bella trochu uklidnila, odvedl jsem ji ke svému autu a rozhodl se ji odvést domů. Věděl jsem, že jí dlužím vysvětlení a nechtěl jsem s tím začínat před Blackem ani před slečnou Halleovou. Bella však byla jako hadrová panenka, koukala před sebe a nijak nereagovala na skutečnost, že ji někam vedu a že někam následně jedeme. Měl jsem z toho chování obavu, a proto jsem u nejbližšího odstavného místa zaparkoval auto a vystoupil. Obešel jsem auto a naznačil tak Belle, aby vystoupila taky. Ona se hned na to vydala pryč od auta a já ji následoval.

„Vím, že jsem udělal něco hrozně špatného,“ prohodil jsem a Bella se konečně zastavila. Byli jsme nedaleko místa, kde jsem se posledně sešel s Blackem, a tak jsme měli výhled na řeku, ve které se odrážel měsíc. „Ne, vím, že jsem udělal něco, co mi nemůžeš nikdy odpustit, ale prosím, řekni něco. Zlob se na mě… Uhoď mě… Začni znovu brečet, ale prosím, reaguj nějak,“ žádal jsem ji, jelikož jsem byl celý nesvůj.

Bella však mlčela a dál upírala pohled do dálky. Stoupl jsem si vedle ní a podíval se na řeku.

„Nehodláš se na mě ani podívat?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy stále nic neříkala, a to ticho mě tížilo. Byl jsem rád, že konečně ví, co k ní cítím. Ba co víc - byl jsem neskutečně šťastný, že mi mé city opětuje. Teď jsem se však obával, aby mi byla schopná odpustit, že jsem jí neřekl pravdu už mnohem dřív. A pokud mi to odpustí, zvládne i fakt, že nejsem úplně člověk? A jak dlouho to před ní v téhle situaci můžu ještě tajit?

Bella se z ničeho nic pohnula a podívala se na mě. „Byla jsem celou tu dobu tak ztracená… Víš vůbec, jak divně a hloupě jsem se cítila, když jsem si uvědomila, že jsem se do tebe zamilovala?“

„Kdybych to věděl, řekl bych ti pravdu daleko dřív. Takhle jsem neměl jistotu. Navíc mě zajímalo, jestli jsi rozhodnutá pomstít se Blackovi kvůli tomu, že k němu pořád něco cítíš,“ vysvětloval jsem.

„Kvůli tomu, že jsem považovala své city k tobě za ubohé, zkoušela jsem svoji pozornost odvést k něčemu jinému. To proto jsem se zkoušela pomstít, i když jsem nechtěla,“ rozmluvila se, ale její hlas byl sotva patrný. Jenom díky mému citlivému sluchu jsem s tím neměl zase tak velký problém.

„Dneska jsem si byl jistý. Když jsi řekla Jacobovi, že už to dál nemůžeš dělat,“ odvětil jsem.

„Jsi blázen? Jak sis mohl být jistý až dneska? Viděl jsi mě převlečenou za chlapa! A to nepočítám všechny ty způsoby, kterými jsem se snažila si tě udržet aspoň jako přítele. Víš… ačkoliv to může vypadat hloupě, ale už jenom při představě, že bych mohla zůstat s tebou, mi nevadila představa, že bych nebyla ženou,“ zašeptala a já jsem toužil ji obejmout, schovat ji ve svém náručí a zahnat všechnu tu bolest a špatné myšlenky, které kvůli mně měla a cítila. Ale bál jsem se, že by mě v tuhle chvíli odmítla. „Byla jsem takový blázen. Celou tu dobu jsem byla zmatená a srdce mě tak moc bolelo,“ dodala vzápětí a ruku si položila na místo, odkud se ozýval zrychlený tlukot jejího lidského srdce.

„Je mi to opravdu líto. Prosím, odpusť mi,“ žádal jsem ji a byl jsem tak vydán na milost a nemilost jejím rozhodnutím. Nebylo nic, co bych v tuhle chvíli mohl udělat, abych ji přesvědčil o svých čestných úmyslech. Promarnil jsem chvíli, kdy jsem jí mohl říct pravdu a teď jsem za to musel pykat.

„Nevím… Nechci ti odpustit.“ Její odpověď však ve mě vyvolala jistou vlnu naděje. Nebylo to rezolutní odmítnutí. Neřekla, že mi neodpustí. Možná jenom váhala s tím, jak rychle by to měla udělat, protože mě skutečně milovala natolik, že by jí stačilo vedle mě jenom žít. Takhle jsem mohl doufat… A upír ve mě doufal, že se nakonec Bella podobně vyrovná i s tou mou nesmrtelnou stránkou. Zatím jsem si sice nedokázal ani představit, že bych jí to měl říct anebo ji dokonce někdy proměnit na upírku, ale věděl jsem, že ve chvíli, kdy mi odpustí mé lhaní a pustí si mě k sobě opět blíž, udělám i nemožné, abych o ni nepřišel.

 

Když jsme potom asi o čtyřicet minut později dorazili k domu, Bella rychle vysedla z auta, takže jsem neměl možnost zahrát si na gentlemana a otevřít jí dveře. Bella najednou ignorovala lekce, které jsem jí dával, ale bral jsem to tak, že je to kvůli tomu, že je na mě naštvaná a nehodlá mi to nijak ulehčit.

Chtěl jsem ji následovat do domu, když v tom se zastavila a obrátila se ke mně.

„Odejdi, prosím. Dneska tě nechci vidět, tak prosím odjeď,“ požádala mě a já nestačil zírat. Nehodlal jsem na ni tlačit, ale přece jenom jsem doufal, že budu moct zůstat v jejím domě a aspoň z dálky kontrolovat, že je s ní všechno v pořádku. Ani za nic by mě nenapadlo, že mě nepustí ani přes práh vrat.

„Bello, vím, že se cítíš zrazená. A taky moc dobře vím, že mi nebudeš chtít odpustit, ale stejně… Tohle je poprvé, kdy něco takového cítím a sám jsem nevěděl, co bych měl dělat. Nemohla bys mi to přičíst k dobru a mít ohledně toho pochopení?“ požádal jsem ji a přiznal tak, že Bella je první osoba, do které jsem se zamiloval.

„Ale tohle není tvoje poprvé. Už jsi miloval, Edwarde,“ namítla a já na ni překvapeně zíral. Jak na něco podobného přišla. „Předtím… Ta žena, kterou jsme potkali v kině – Tanya,“ připomněla mi mou dávnou školní skoro lásku.

„Pokud jde o Tanyu, nemusíš se trápit. Všechno ti vysvětlím. Tanya byla…,“ začal jsem s vysvětlováním a doufal, že to nakonec uhraju na to, abych mohl v domě zůstat přes noc a že mi Bella následně odpustí, ale to bych nesměl zaslechnout povědomý hlas jedné poloupírky.

Než jsem se nadál a stačil na to Bellu nějak taktně upozornit, objevila se Kate před námi. Nohy se jí lehce motaly a udržet rovnováhu ji stálo opravdu hodně. Garrett, který se jí držel v patách, dohlížel, aby náhodou někde neupadla. Ten kluk v tom lítal až po uši. Kate však neviděla a neslyšela nic kromě mě.

„Pusť mě,“ zahulákala na Garretta a já se divil, že ho neskolil ten alkoholový odér, který se z Kate táhl. Přestože jsem jí rozmluvil nerozumnou cestu k Blackům, rozhodla se Kate zničit se jinak. A v tuhle chvíli v sobě musela mít nejméně polovinu nějakého baru. Potom se obrátila ke mně a Belle. „Proč to nemůžu být já?“ zeptala se a ukázala na Bellu, která střídavě těkala pohledem z ní na mě a naopak.

„Garrette, laskavě ji chytni,“ požádal jsem jejího společníka, který se snažil držet v její blízkosti, ale ne natolik, aby jí nějak překážel. Teď přistoupil blíž a chytil Kate za paži. I jako opilá měla Kate dost síly na to, aby se mu postavila, ale koordinace nebyla jejím dobrým společníkem.

„Proč to nemůžu být já? Jsem mladší než ona a mnohem hezčí. A miluji tě víc. Tak proč? Proč?“ dožadovala se odpovědi, a přitom narážela na fakt, že jako poloupírka bude už napořád vypadat tak možná na dvacet. A že je hezčí? Já nikdy neviděl hezčí ženu, než byla právě Bella.

„Kate…“ Stačil jsem ji pouze oslovit, když se Bella otočila a odcházela do domu. „Bello,“ chtěl jsem ji zastavit, ale ona se nedala. „Bello!“ volal jsem za ní.

„Proč ona a ne já?!“ zajímala se Kate a už se mi věšela za paži, aby mi zabránila v odchodu. Byl jsem tím rozpolcen. Nemohl jsem nechat Bellu jenom tak odejít a Kate jsem se zbavit taky nedokázal tak snadno. Její vytrvalost byla obdivuhodná, ale byl bych raději, kdyby ji zaměřila na takového Garretta a mě nechala na pokoji.

„Protože ji miluju! Jsi teď šťastná?“ zeptal jsem se Kate a zaslechl, jak Belliny kroky zaváhaly. Musela mou odpověď slyšet.

„Edwarde,“ zafňukala, ale já toho divadla měl plné zuby, takže jsem ji popadl z ruku, rozhodnutý posadit ji do auta a odvést domů. Garrettovi jsem už nevěřil a Bella se mnou stejně nebude mluvit. Minimálně ne dneska večer. Ještě, než jsem však stačil dovést Kate k autu, zaslechl jsem Bellu, jak si mluví sama pro sebe:

„Jestli mu tak brzy odpustíš, jsi naprostá padavka, Isabello.“

A já byl šťastný. Dokonce jsem se musel i usmát. Bella mi chtěla odpustit a to, že je v pokušení udělat to tak brzy, mi dělalo radost. Dokazovalo to, jak velká je její láska ke mně.

„Pusť mě!“ vytrhla se mi najednou Kate a vrátila mě do reality. „Nech mě být. Musím si to s tou ženskou vyříkat pěkně z očí do očí,“ rozkřikovala se a já ji chytil o to pevněji. Se střízlivou Kate nebyla žádná legrace a s opilou už tím tuplem ne, takže nehrozilo, že bych ji pustil za Bellou.

„Co musíš s Bellou řešit z očí do očí?“ zeptal jsem se a lehce zavrčel tak, aby to slyšela jenom ona. Kate na mě na okamžik zůstala zírat jako opařená a díky tomu, jsem se mohl obrátit na Garretta. „A ty, Garrette, co si myslíš, že děláš? Jak jsi mohl nechat Kate přijít až sem?“ obořil jsem se na něj.

„Našel jsem ji v baru se sklenkou v ruce, nevěděl jsem, kolik toho vypila předtím, ale když jsem si k ní sedl, tak začala brečet. Potom se mě ptala, co by měla dělat dál… A než jsem se nadál, vyběhla z baru a já měl co dělat, aby jí dohonil. Měl jsem strach, že si chce zase něco udělat. Nenapadlo by mě, že poběží sem,“ obhajoval se. „Byla jak šílená,“ zamumlal, ale Kate ho moc dobře slyšela.

„Správně, jsem šílená. Jsem šílená láskou!“ rozkřikovala se a já se ji snažil dostat k autu. Nechtěl jsem tu před sousedy dělat nějaké další divadlo. Už tak jsme v téhle čtvrti budili docela dost pozornosti.

„To já se kvůli tobě asi zblázním,“ namítl jsem a s Garrettovou pomocí jsem ji konečně nacpal do auta. Rovnou jsem do něj nasedl i já a vyrazil do centra. Doufal jsem, že bude Elizabeth doma, aby se o ni postarala. Garrett toho očividně nebyl schopen a jenom Elizabeth věděla, co Kate bude potřebovat, až si alkohol začne vybírat svou daň. I s tak rychlým metabolismem, jako jsme měli my, bude Kate čekat pěkná kocovina – byla totiž alkoholem nasáklá jako houba.

 

„Usnula,“ zašeptala Elizabeth, když vyšla z mého pokoje, kam Kate uložila. „Jak těžké to pro ni musí být, když zašla takhle daleko?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře, abychom Kate nerušili.

„Chová se takhle, protože je rozčílená. Až si uvědomí, jak moc ji má Garrett rád, zapomene na mě. Nedělej si starosti,“ chlácholil jsem ji, ale neušel mi jeden Elizabethin káravý pohled. Měla Kate ráda skoro jako vlastní dceru a nepochyboval jsem, že by ji přivítala do rodiny, jakou mou partneru s otevřenou náručí. Bylo by to asi mnohem jednodušší než fakt, že jsem se zamiloval do člověka. A já to chápal. Všechny máminy obavy byly opodstatněné, ale copak jde srdci poručit, koho bude milovat a koho naopak ne?

„Takže jsi rozhodnutý pokračovat ve vztahu s tou slečnou?“ zajímala se Elizabeth a já jenom přikývl. Hned na to jsem si všiml toho nesouhlasného výrazu v jejím obličeji.

„Už půjdu,“ zamumlal jsem. Nebyl jsem zbabělec, ale dnešní večer jsem nehodlal o své lásce k Belle mluvit s matkou. Chtěl jsem mluvit právě s Bellou. Dlužil jsem jí hodně vysvětlení a zatím večer ubíhal a já nebyl ani doma. Dokonce jsem si ani nebyl jistý, jestli mě Bella nechá v domě přenocovat. Co když už bude spát, jak se vrátím?

„Hodláš s ní stále bydlet v jednom domě? I když si ji chystáš vzít, nemyslím si, že je to správné,“ prohodila a já zvažoval rychlou lež. Fakt, že až dneska jsme s Bellou začali tak nějak skutečně chodit, nebyla svatba právě na pořadu dne. Nejdřív jsem musel Bellu řádně odprosit, aby mi odpustila, potom jí vysvětlit, jak se to má s mým upírstvím, a nakonec ji požádat o ruku a doufat, že řekne ano.

„No, t-t-ty víš… Mám projekt, na kterém s Bellou pracujeme, a je pohodlnější mít ji blízko.“ Moje hráčská tvář nebyla úplně bezchybná, ale nakonec se Elizabeth s mou odpovědí smířila.

„Ta mladá slečna je taky architekt?“ vyzvídala sál.

„Ne, je návrhářka nábytku… Ale nábytek hraje v tomto projektu nesmírně důležitou roli,“ dodal jsem, když jsem opět uviděl podezření v jejich očích. Navíc – když jsem tak nad tím přemýšlel, Bellino netradiční myšlení a drobné dárky, kterými mě zásobovala, donutilo mé tvůrčí pojetí Galerie přece jenom přepracovat. Musel jsem se nad slovem umění trochu víc zamyslet. Věděl jsem, že ho každý chápe jinak, ale až Bella mi dokázala, jak moc jinak to v některých případech může být.

„I tak… Kdy jí plánuješ říct pravdu o nás? Předpokládám, že si ji nechceš vzít, aniž bys jí řekl, koho že si to bere.“

„Čekám na vhodnou příležitost. Teď bych ale už měl jít. Kate je natolik zahleděná do myšlenky nevzdat se mě, takže by nebylo nejlepší, kdybych tu zůstával,“ prohodil jsem a došel až ke dveřím od bytu.

„Dobře,“ souhlasila Elizabeth a už nic víc nenamítala. Dalo se však očekávat, že nás čeká minimálně ještě jeden rozhovor ohledně Belly. A já se jí nehodlal vzdát, i kdybych musel s Elizabeth bojovat nebo s ní třeba do konce věčnosti nepromluvit.

A aniž bych čekal na cokoliv dalšího, vyrazil jsem zpět k Belle. Pokud ještě nebude spát, tak budeme mít ideální příležitost si spolu promluvit. Kate se kolem Elizabeth neprotáhne, a pokud jsem správně pochopil Blackům výraz, když jsem Bellu odváděl z divadla, ani on za ní nepřijde… Jediný další člověk, který by mou snahu o rozhovor mohl přerušit, byla snad už jenom Alice, ale doufal jsem, že v deset večer bude se svým manželem u televize nebo v posteli.

 

Když jsem o půl hodiny později zastavil před domem, zaslechl jsem zevnitř podivným zvuk. Zvědavě jsem vešel do domu a zahlédl Bellu, jak o jeden z dřevěných trámů, které podpíraly přesah střechy, omotává šňůru, na kterou za krk věsí plyšového lva. Nechápal jsem její počínání, a tak jsem jenom zvědavě sledoval, co se bude dít, jelikož si mě zatím nevšimla, jak byla ponořená do své činnosti.

„Takže – Edwarde, vyjasněme si to spolu. To, jak jsi do teď jednal se ženami, bylo hrozné. Nejednu to přivádělo k šílenství. Jsi vážně hrozný chlap,“ kárala oběšeného lva a rovnou ho pěsti trefila do břicha, až se lev na své oprátce pěkně zhoupl. A já nevěřil vlastním očím ani uším. Bella si hodlala všechnu svou zlost vybít na tom kusu plyše místo toho, aby mi všechny své připomínky řekla pěkně z očí do očí.

Schválně jsem tedy zavřel vrata o něco hlučněji, než bylo potřeba, aby mě konečně zaregistrovala. V ten okamžik jako by Bellu píchla vosa, dala se do odvazování lva.

„Co to děláš? A proč se tenhle malý syčák jmenuje Edward?“ zeptal jsem se a vytrhl jí lva z rukou. Na dotek byl pro člověka zřejmě příjemný, ale já stále cítil tu umělotinu. Navíc jsem se snažil přijít na to, proč ho pojmenovala po mě. Nebyli jsme si zrovna dvakrát podobní… Možná až na tu jeho střapatou hřívu a mé lehce neukázněné vlasy. „Cítíš se teď líp, když mlátíš tohohle malého mizeru? Proč místo toho nepraštíš mě? Bitím se však nevyřeší ani polovina… Tak do toho, prašť mě,“ pobízel jsem ji a schválně jsem ji vzal za ruku, kterou měla stále sevřenou v pěst, a pokusil se praštit do ramene.

„Ach, pusť!“ vykřikla a vytrhla se mi. Potom mi vyškubla lva z ruky a přitáhla si ho k sobě. „Tak fajn – jaký vztah máš s tou Kate? Něco mezi vámi být musí, když tvrdila, že jsi její snoubenec.“ Bella se konečně odhodlala vystrčit hlavu z písku a já měl chuť ji za to dát pusu.

„Takový povyk dělá už od doby, co jí bylo sedm,“ odvětil jsem, ale už jsem neupřesňoval, že v sedmi už byla vlastně dospělá… Na tyhle podrobnosti jsme měli času dost, až jí řeknu, kdo jsem.

„Má tě ráda od svých sedmi let? Páni!“ vydechla a vyvalila oči. „Ty jsi během svého života získal jistě hodně zkušeností s tím, jak rozbrečet dívky,“ prohodila a já jenom zavrtěl hlavou.

„Ty teď žárlíš?“ zeptal jsem se, když jsem se zaměřil na výraz její tváře. Nechápu, jak jsem si ještě před pár dny mohl myslet, že ten její poker face za něco stojí.

„Ž-ž-žárlí? Kdo?“ Byla tak sladce průhledná.

„Zdá se mi, že žárlíš,“ prohodil jsem a nedokázal potlačit úsměv. Žárlivá Bella byla dokonalá.

„To není žárlivost,“ namítla okamžitě a střelila pohledem bokem. „To jen proto, že ti nerozumím, Edwarda. Myslela jsem, že jsi seriózní člověk, ale když vidím, jak si u sebe držíš Kate i přes city, které k tobě od svých sedmi let chová… Jsem zvědavá, jestli jsi opravdu tak krutý, že se nezajímáš o city ostatních, když ty necítíš to samé.“ Bella se na mě opět podívala a tentokrát už neucukla. Byla odhodlána zjistit pravdu.

„Máš pravdu. Možná takový jsem. Bude to jeden z mých hrozných povahových rysů. Nechci se vymlouvat na dětství, ale řekl bych, že to je na vině, že neberu na vědomí city ostatních lidí. Taky je to pravděpodobně důvod, proč jsem ti způsobil tolik bolesti, Bello,“ odvětil jsem, jak nejupřímněji jsem v tu chvíli dokázal. V budoucnu jsem však hodlal tuhle odpověď trochu upravit. Chtěl jsem Bellu seznámit s rodinnou historií i s konfliktem, který máme s Blackovými, a potom bude všechno vypadat trochu jinak. Prozatím měla Bella jenom mlhavou představu o tom, co všechno můj život provázelo, a já si říkal, že pokud zkousne to, čím jsem, budu se jí moct svěřit úplně se vším.

„Byl jsi tak krutý i k Tanye?“ vyzvídala a zřejmě se rozhodla zaměřit na všechny ženy v mém životě. Tedy aspoň na ty, které znala.

„Řekla mi, že když budu s ní, nepojede studovat do Evropy. Ale já to neudělal.“ Stále jsem měl na paměti ten večer na mostě. Byl Silvestr a s Tanyou jsme pouštěli ohňostroj mezi všemi ostatními. Tehdy mi řekla, že ji přijali na letní semestr na univerzitu v Evropě a ona zvažuje, jestli by měla jet. Byla na vážkách a já měl být ten, kdo rozhodne.

„P-p-proč? Myslela jsem, že jsi řekl, že ses takovým stal, protože tě opustila nějaká žena,“ namítla Bella.

Pokrčil jsem rameny. „Zřejmě jsem tehdy neměl odvahu přijít na to, jestli pro mě byla důležitá,“ řekl jsem.

„A jak důležitá jsem pro tebe já, Edwarda?“ zeptala se po chvíli ticha Bella a sledovala špičky svých nohou. Neměla odvahu se mi přitom dívat do očí a tak jsem jí rukou nepatrně zvedl hlavu, abych se mohl opět ponořit do té sladké čokolády v podobě jejich očí.

„I když by se můj život změnil, ty jsi jediný člověk, kterého bych nechtěl opustit,“ prohlásil jsem upřímně a vpíjel se do jejího pohledu, který po mých slovech změkl a začal se roztékat jako ta čokoláda, ke které jsem její oči přirovnával. Trvalo to však jenom pár sekund, než se Bella ošila a tak přerušila tohle pouto.

„Ehm… Nemáš hlad? Něco uvařím,“ navrhla a otočila, aby se vydala do kuchyně.

Já ji však zarazil a tak jak ke mně stála zády, jsem ji objal a položil si hlavu na její rameno, abych byl co nejblíž k jejímu uchu a mohl následující slova zašeptat. „Miluji tuhle podivnou ženu, která chce pořád jíst, když neví co by měla dělat. Doopravdy ji miluji.“ Bella se mi v náručí zachvěla a já slyšel, jak její srdce uhání sprintem. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak její vůni, která se mísila s jemným parfémem a barvou na dřevo, která se už dávno musela stát součástí její osobní vůně.

 

Ráno jsem oplýval tak dobrou náladou, že jsem cestou do kanceláře koupil všem kávu a nějakou tu snídani. Tohle jsem neudělal zřejmě od začátku své soukromé praxe, ale cítil jsem, že je na čase to změnit.

„Káva je tady!“ zvolal jsem, když jsem vešel. Všichni překvapeně vzhlédli od monitorů. „Demetri s dvěma cukry, pro Jane černou, pro Garretta rovněž, protože včera pil a pro Emmetta tu máme dva cukry a dvě smetany, správně?“ ujišťoval jsem se.

„Stalo se něco? Odkdy roznášíš kafe?“ zajímal se Garrett a nedůvěřivě si prohlížel kelímek ve své ruce.

„Určitě se muselo stát něco dobrého,“ prohodil Demetri a já jenom přikývl. Cítil jsem, že ten úsměv z mé tváře jenom tak něco nesmaže.

„Je to otrávené?“ Garrett byl velmi podezřívavý, ačkoliv jsem nechápal proč.

„Tak už řekni, co se stalo. Hodláš zavřít kancelář a teď si hodláš pojistit, že vezmeme padáka dobře?“ obrátil se na mě Emmett a upil ze své kávy.

„Koupil jsem i nějaké croissanty a sladké rohlíky, tak si nabídněte, pokud jste ještě nesnídali. Vezměte si, co chcete.  Tohle je takové moje malé poděkování za vaši usilovnou práci… Poslední dobou se mnou nebyla jednoduchá spolupráce, takže to berte i jako omluvu,“ prohodil jsem a vydal se k sobě, abych mohl s novým elánem zapracovat na projektech pro galerii.

Za zády jsem ještě zaznamenal, že se strhla menší hádka mezi Garrettem a Emmettem, ale přišlo mi to spíš úsměvné. Ti dva se neustále kvůli něčemu hašteřili a teď to podle všeho byly sladké rohlíky.

 

Vypravěč

Jen co včera večer Edward odvedl Bellu z divadla, neměl Jacob nejmenší chuť vracet se na představení. Bez Belly to nemělo smysl a sám na podobné nesmysly nechodil. Když se však rozhlédl po foyer, spatřil Rosalii, která postávala bokem.

„Můžu tě pozvat na skleničku, když už jsme dopadli jako hubkaři? Nechce se mi pít samotnému,“ prohodil a Rose nakonec přikývla. S Jacobem nijak nesympatizovala od chvíle, kdy jejich svatba nedopadla, jak měla, ale přijít o pozvání na drink nechtěla. Došla tedy k Jakeovi a společně se vydali do baru, který se nacházel přes ulici a který byl zatím pouze decentně zaplněný.

„Vážně se chystáš nechat to takhle?“ zeptala se Rose, když před ně barman položil dvě skotské.

„Pokud ano, tak co?“ zeptal se Jake a rovnou do sebe jednu hodil a poručil si nový drink. Rose ze své skleničky pouze upila jako pravá dáma.

„Měl bys jít za Bellou a prosit na kolenou aby se vrátila!“ obořila se na něj Rose, která se jenom tak nechtěla smířit s prohrou. Bella pro ni nebyla úctyhodným soupeřem, před kterým by se sklonila a pogratulovala mu k vítězství. Pro ni hra stále pokračovala a nehodlala zůstat poražená.

„A pokud budu prosit? Viděla jsi, co se předtím stalo. VE chvíli, kdy ten zmetek řekl, že není gay… Stačil mi jeden pohled na Bellu a ten mi vysvětlil úplně všechno. To, že nemám ani jednoprocentní šanci,“ odvětil Jake a z další skleničky si pouze notně upil.

„Takže se to teď chystáš vzdát? Myslela jsem, že jsi říkal, že bez Belly nemůžeš být. Neměl bys tedy zatnout zuby a nenechat se jenom tak snadno odradit? Drž se jí a nakonec bude tvoje,“ prohodila Rosalie a doufala, že Jacoba přesvědčí, aby se trochu vzmužil. Tenhle ufňukánek se jí ani trochu nelíbil a jak by se potom měl líbit Belle, která teď očividně dává přednost sebejistým mužům jako je Edward Cullen.

„Nechci,“ odsekl Jacob.

„Proč? Proč nechceš?“ dožadovala se odpovědi.

„Proč? Ptáš se mě, proč?“ opakoval Jake její otázku a hodil do sebe zbytek skleničky. Pak kývl na barmana, aby mu opět dolil. „Je to proto, že ji miluju. Kvůli mně už hodně trpěla, ale teď se díky tomu zmetkovi Edwardovi směje,“ odvětil Jake a upil z nové skleničky.

„Pokud se podle tebe takhle chová láska, tak jsi ubožák. Odejdeš s grácií od Belly jenom proto, že ji miluješ a chceš, aby byla šťastná? Nepleť se, Jacobe Blacku. Vypadá to jen jako výmluva pro to, že jsi slabý bojovat. Do toho – vyplň tu hořkost uvnitř sebe alkoholem, protože od teď se chystám dělat věci po svém,“ informovala ho Rosalie, když Jake vypil další skleničku.

„Prosím už přestaň, Rosalie. Kdy se přestaneš chovat tak uboze?“ zeptal se Jacob, který nedokázal pochopit, co ho na ženě po jeho boku kdy přitahovalo. Vždyť teď vypadala úplně jinak a byla až neskutečně skutečná a naprosto ho její charakter odpuzoval. Copak takhle intrikovala i předtím? Vždy šla přes mrtvoly a neohlížela se na city ostatních?

Odpověď bohužel znal, protože jednou šel rovněž přes city ostatních a to tehdy, když zničili Bellu.

„Láska, kterou znám, je jen jedna. Jestli ho nemůžu mít já, tak ho nesmí mít nikdy jiný,“ odvětila Rose, popadla psaníčko a nechala Jacoba v baru samotného. Ten nad jejím chováním pouze zavrtěl hlavou a poručil si dalšího panáka.

 

„Jacobe, vstávej! Jacobe, je tady tvůj otec!“ vběhl do Jacobova pokoje Embry, jako by mu za patami hořelo. Jeho přímý nadřízený vyspával kocovinu a nijak nereagoval. Po návratu z baru neměl sílu se ani vysvléct, takže měl na sobě stále to, v čem byl v divadle.

„Ty zmetku! Zbláznil ses?“ rozkřikl se Billy Black, když našel svého syna v jedenáct dopoledne ještě v posteli. „Chceš se nazývat ředitelem společnost, ale chlastáš a neukážeš se v práci?! Jak můžeš v tuhle dobu ještě spát? Starý otec se může sedřít, ale mladý synáček získává svou krásu spánkem?!“ Billy zuřil a snažil se Jacoba vytáhnout z postele a pořádně ho profackovat, aby se ten malý mizera vzpamatoval.

Jacob se neochotně zvedl z postele a mhouřil na svého otce oči. V hlavě mu právě pracovalo na stovku permoníků a potřeboval aspirin, přesto musel bolest zkousnout a pokusit se soustředit na otcovy slova. Viděl jeho naštvaný obličej a to mu ještě neřekl, jak se to s Bellou pokazilo.

„Jestli se takhle chceš chovat i nadále, vzdej se svých práv ve firmě a odjeď na Východ. Protože já tě nechci ani vidět!“ křičel Billy, ale Jacob mu klidně vzdoroval.

„Dobře,“ souhlasil a to byla ledová sprcha na Billyho vztek. Tohle nečekal.

„C-c-co jsi to řekl?!“ zakoktal se a hned na to se na Jacoba vrhl, aby mu uštědřil nějaký ten výchovný pohlavek. Embry se mu v tom snažil zabránit, ale to Billyho dráždilo ještě víc.

„Nemám na to, abych tu zůstával, takže jo, pojedu na Východ,“ zopakoval Jacob své rozhodnutí. Billy už kdysi posílal nějaké zaměstnance na zkušenou do Evropy a Jacob to teď považoval za skvělé řešení své situace. Nemohl se dál podílet na projektu pro Galerii, jelikož by se neustále musel vídat s Bellou a Edwardem.

„Proč tohle děláte?“ zajímal se Embry, když se Billy otočil a vykráčel z Jacobova pokoje. Jake se hned na to svalil do postele.

„Raději mi dones nějaký aspirin a pak běž do firmy a projdi mé věci. Nehodlám ten odchod odkládat,“ prohodil Jake a zavřel oči, aby trochu ulevil bolavé hlavě. Embry jeho počínání nechápal, ale nakonec udělal přesně to, co mu jeho šéf poručil a jenom deset minut na to odcházel z šéfova bytu do firmy. 

 

Isabella

Seděla jsem v obýváku na pohovce a připadala si jako ve snách. Do práce jsem se chystala až později, jelikož jsem čekala dodávku dřeva z pily a do té doby jsem neměla nic tak urgentního na práci, jako se svěřit Alici. Potřebovala jsem jí to říct a učinit své štěstí ještě skutečnější. Sama jsem tomu pořád nemohla uvěřit a jenom při vzpomínce na včerejšek jsem cítila, jak mi začínají hořet tváře, a v břiše jsem cítila podivné chvění.

„Co?!“ vyjekla Alice, když jsem jí řekla tu překvapivou informaci ohledně Edwarda.

„Řekla jsem, že Edward není gay,“ zopakovala jsem svá předchozí slova a přemýšlela na tím, jak moc jsme byly s Alicí hloupé, že jsme si to o něm myslely. Je fakt, že se mi to Edward párkrát pokusil vyvrátit, ale já to brala tak, že se pouze stydí.

„Co?!“ vyjekla znovu a hleděla na mě očima o velikosti tenisáků. Dorazila za mnou hned poté, co odvedla Seana do školky a od té doby se už deset minut snažila vstřebat všechno to, co jsem jí říkala. „Že ty sis něco vzala? Copak jsi neviděla, jak se Emmett nebo pan Volturi chovali? Bello… Jsi tak osamělá, že už se ztrácíš ve svých fantaziích?“ Nevěřila mi, ale to bylo pochopitelné, já bych si taky nevěřila, kdybych byla na jejím místě. Ale včerejšek se prostě stal a já stále slyšela ty Edwardova slova: Miluji tuhle podivnou ženu, která chce pořád jíst, když neví co by měla dělat. Doopravdy ji miluji.

„Nejdřív jsem si taky nebyla jistá, jestli je to sen nebo realita. Ale přišla jsem na to, že jsme to byly my, kdo došel k špatným závěrům,“ odvětila jsem a ukázala na ni a potom i na sebe.

„Špatným závěrům? Prosím tě,“ povzdechla si a plácla se do čela. „Nenapadlo tě, že možná lhal kvůli tomu, co řekl své matce? Aby si tě udržel?“ namítla a snažila se mě přesvědčit o tom, že mě Edward obelhával. Ale copak by toho byl schopen?

„Edward… políbil mě… Přímo před Jacobem a Rosalií. Od teď, pokud bude Bella souhlasit, s ní hodlám začít chodit – tohle před nimi řekl. A pak, popadl mě za ruku a odvedl pryč. A já jsem vnímala jenom to, jak mi srdce buší jako splašené a nohy byly jako z rosolu a ach…“ Jenom ta vzpomínka a tváře mi hořely. Podle všeho jsem Edwardovi ty jeho lži dávno odpustila. V tomhle jsem byla slaboch, ale copak bych se na něj mohla zlobit a odhánět ho, když mě miluje a já miluji jeho?

„V-vážně?“ zamrkala Alice a konečně nevypadala tak skepticky. „Vážně? Jestli tohle všechno byl jen sen a ty mi lžeš, jsi mrtvá,“ sledovala mě podezíravým pohledem, ale já se usmála.

„Vážně se to stalo,“ přikývla jsem a Alici spadla brada. Potom se však spokojeně usmála.

„Jsem vážně dobrá v posuzování charakteru. A z nějakého důvodu jsem chtěla dostat Edwarda k tobě domů.“ Ten její spokojený výraz, když si za to všechno začala přičítat nějaké body, byl k nepřehlédnutí. Potom se však zarazila. „Ale to znamená, že ten zmetek Emmett…“ Alice vyletěla z mého domu rychleji, než kdyby ji píchla včela. Nechápala jsem, co se dělo, ale neměla jsem ani čas se zeptat. Slyšela jsem pouze to, jak si pro sebe něco mumlá a její slovník si nebere servítky.

 

Do Galerie jsem dorazila po desáté a jen co jsem chlapům z pily podepsala dodací papíry, našel si mě Aro. Vlastně mě nemusel ani moc hledat, byla jsem na svém obvyklém místě a předkládávala desky podle toho, které použiju rovnou a které odložím na pozdější práci. Na pile byli naštěstí velmi ochotní a spoustu hrubé práce udělali za mě a já se tak mohla pustit do přímého tvoření.

„To jsou letenky na Floridu?“ ujišťovala jsem se, že ty písmenka na letence vidím dobře.

„Ano. Je tam hodně tematických parků pro děti. Tak když se pozorně rozhlédnete, pomůže vám to s designem našeho dětského areálu,“ přitakal Aro a já nestačila zírat. Letenka byla směřována do Orlanda a mě hned došlo, který zábavní park má Aro na mysli – Magické království. Přece jenom jsem tenhle dětský koutek tvořila pro malé děti a tenhle park byl specificky upraven právě pro ně. I tak jsem však úplně nechápala, proč to dělá – vždyť ta letenka stála přes tři sta dolarů.

„To je od vás velmi milé, nepředpokládala jsem, že by…“ Aro mě tím vážně zaskočil a já nevěděla, co bych mu na to měla vlastně říct.

„Nepojedete sama. Respektive ano, poletíte, ale v Orlandu poté jistě narazíte na známé tváře. Bude tam probíhat seminář, které se zúčastní mnozí představitelé projekčních a architektonických kanceláří, kteří se chtějí podílet na tvorbě nové Galerie. Mezi účastníky byl i Edward Cullen,“ informoval mě a já si uvědomila, že Edward mi o cestě na Floridu neřekl ani slovo a přitom byla letenka datovaná za dva dny!

Trochu jsem se nad tím zamyslela a unikla mi tak část slov, které Aro dál říkal, ale na ty poslední jsem se pak už soustředila. „Doufám, že mi tentokrát pomůžete,“ usmál se na mě trochu nejistě a já nevěděla, o čem mluví.

„Co?“

„Když jste nás minule všechny pozvala na večeři, bylo tak zjevné, že to děláte záměrně. Byl jsem tehdy úplně vyvedený z míry. Tentokrát se však pokusíme vytvořit přirozenou atmosféru, souhlasíte?“ zeptal se a mě začínalo docházet, co po mě žádá. On chce, abych ho dala dohromady s Edwardem. A já myslela, že v tu chvíli roztrhnu Alici a ten její super dokonalý plán ve dví. Kdo však tehdy mohl tušit, jak se situace nakonec vyvine. „Žádám tak moc od mé společnice v neopětované lásce?“ zajímal se, když jsem dlouho mlčela.

„N-ne, ale víte, pane řediteli, Edward…“ Odhodlávala jsem se k tomu, abych mu řekla, jak se věci mají, ale v tom se mezi dveřmi objevila Rosalie a rovnou došla až k Arovi.

„Je čas jet na letiště,“ oznámila mu a Aro se podíval na hodinky a trochu se zamračil.

„Přijedu na Floridu rovnou ze služební cesty v Evropě. Uvidíme se tam,“ ujišťoval mě a já za jeho mizejícími zády hleděla a nebyla schopna ho zastavit. Tak tohle bude ještě průšvih. Najednou mi dávalo mnohem větší smysl to, proč Edward tak trval na udržení toho tajemství ohledně jeho homosexuality. Aro si teď dělal naděje, že z nich nakonec bude pár a ono se to nestane. Jak to Aro přijme? Vždyť kvůli Edwardovi povstal i proti vlastnímu strýci. Přemýšlela jsem, jak moc to ovlivní Edwardovu kariéru a šance na účasti v téhle soutěži. A v neposlední řadě jsem si samozřejmě musela vzpomenout i na mou maličkost a to, jak ke mně byl Aro velmi milý.

„Tak na shledanou,“ zamumlala jsem, ale Aro mě už zřejmě neslyšel. „Co budu dělat?“ mumlala jsem pak k sobě. Tohle bylo šílené!

 

Edward

Byl jsem zrovna u sebe v kanceláři a procházel nějaké technické publikace, abych mohl pokračovat v návrhu galerie, když mi do ní vběhl zadýchaný Emmett. Nejprve mě přehlédl, protože jsem neseděl za pracovním stolem, ale když se chystal odejít, padl jeho zrak i na mou maličkost.

„Ach hej, ty. Ty!“ ukazoval na mě prstem a snažil se nějak chytit dech. Překvapeně jsem na něj hleděl.

„Co je?“ nechápal jsem, proč se takhle chová.

„Ty a… ty a Bella…,“ vypadlo z něj a já se musel usmát.

„Novinky se šíří rychle,“ souhlasil jsem a Emmett se na mě vykuleně podíval. Zřejmě neočekával souhlas, ale já se neměl za co stydět. Chodil jsem s dívkou svého srdce a byl jsem nanejvýš spokojený, tak proč bych to měl tajit?

„Cože? Takže ona je to pravda? Alice si nic nevymýšlela?“ zajímal se a pomalu rozdýchával svůj chvatný příchod, kvůli kterému málem nepřežily dveře do kanceláře.

„Jo, je to pravda,“ přikývl jsem a s knížkou v ruce se vydal ke stolu. Měl jsem tam už několik nákresů, které jsem potřeboval doladit a teď jsem našel přesně to, co jsem potřeboval, aby bylo vše dokonalé.

„Ale co bude teď? Co řekneš Arovi Volturimu? Protěžuje tě, protože věří, že jsi gay,“ prohodil a vypadal ustaraně. Mě však něco podobného moc netrápilo. Ano, Emmett měl pravdu, ale za dobu, co jsem Ara poznal, mohl jsem věřit v jeho racionalitu a fakt, že mé vysvětlení přijme i bez dalších následků. Anebo jenom s tím, že prostě odstoupím od projektu Galerie. Neočekával jsem, že by si na mě vyléval zlost nebo se mi nějak profesionálně mstil, jako tomu bylo u Blacků.

„Chystám se říct Arovi pravdu,“ odvětil jsem naprosto klidně.

„Hej, hej, hej!“ snažil se mě Emmett zabrzdit. „Neměl bys být tak ukvapený. Tohle je vážné. Co když to uděláš a ředitel se naštve tak, že změní pravidla pro kvalifikaci?“ zajímal se, ale já to měl už promyšleno.

„V tom případě nebudu dělat nic.“

Emmett na mě znovu vyvalil oči, ale během chvíle se opět opanoval. „To miluješ Bellu tak moc?“

„Jo,“ přitakal jsem a opět se mi na tváři rozhostil ten všudypřítomný úsměv. Miloval jsem ji tak, že to snad ani víc nešlo. Navíc jsem ji neviděl jenom pár hodin a měl jsem touhu jet do Galerie, abych ji mohl opět políbit. Bylo to tak skvělé, nezakazovat si to. A její rty mě neskutečně lákaly. Skoro tak moc, jako upíra ve mně její lahodná krev. Najednou jsem si připadal trochu jako podpantoflák, ale bylo mi to fuk. 

 

Má kancelář měla pro ten den zřejmě na dveřích cedulky s nápisem Den otevřených dveří, jinak jsem si totiž nedokázal vysvětlit to, proč mi každou chvíli dovnitř vtrhl Emmett. Když to udělal podruhé, ještě se to dalo tolerovat, ale po páté už to bylo značně otravné a nedalo se při tom pracovat.

„Trochu jsem nad tou tvou situací přemýšlel a ono to nakonec nemusí dopadnout tak katastrofálně, jak jsem se prve obával,“ prohodil, když už mi do kanceláře vešel pošesté. Otráveně jsem zvedl hlavu od výkresů a podíval se na něj. „Zamysli se nad tím. Jestli se staneš zetěm profesora Swana, budeš mít projekt Galerie jistý. Jakmile budeš jeho zeť, řekne ti tajemství toho jejich baráku… Páni, to je geniální. Co říkáš? Profesor Swan je ještě o krůček nad Arem Volturi!“ pochvaloval si Emmett a já nestačil zírat nad jeho vynalézavostí.

„Nemluv tak unáhleně,“ napomenul jsem ho. S Bellou jsme právě začali chodit a on už mluví o svatbě. Navíc bych to byl pěkně prohnaný zeť, kdybych svého tchána takhle využil. Ale představa, že by Bella jednou souhlasila se sňatkem, byla opravdu dokonalá.

„Jasně. Samozřejmě. Já vím. Vím, že tohle neděláš, protože bys uvažoval stejně jako já. Ale i tak – jsem najednou o moc klidnější,“ prohodil a usadil se na židli naproti mému stolu.

„Jestli to bereš takhle, nebudu mít jinou možnost, než se projektu Galerie vzdát,“ namítl jsem. Pokud s tímhle přišel Emmett, mohlo něco podobného napadnout kohokoliv. Vždyť jsem si ještě dobře pamatoval na chvíli, kdy se Aro na tom Architektonickém galavečeru Belly ptal, jak dlouho se známe. Trochu se obával toho, že se ji snažím využít.

„Dobře, dobře. Už mlčím,“ ujistil mě a zvedl v obraně obě ruce před sebe. I tak mi v hlavě začal vrtat nepříjemná myšlenka na fakt, že má Emmett v tomhle pravdu. A to, že to Bella podobně nevnímá, ještě neznamená, že ostatní náš vztah uvidí jinak.

„Vypadni,“ zavrčel jsem na něj. Najednou ta euforie a dobrá nálada opadla.

„Ale…“

„Sklapni a běž pracovat,“ skočil jsem mu do jakékoliv námitky, kterou jsem nadhodit a rovnou ho vyhodil ze své kanceláře. Nálada se mi během okamžiku otočila o sto osmdesát stupňů a já zvažoval, co bych měl podniknout, abych se pro okolní svět očistil. Nemohl jsem všechny nechat, aby pošpinili mou a Bellinu lásku podobnými nesmysly. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomoval, s jakými úmysly jsem se stěhoval k ní domů, ale rovněž jsem věděl, kdy jsem od nich ustoupil a o Bellu se zajímal opravdu nezištně.

„Zblázním se kvůli němu,“ zavrčel jsem jenom tak k sobě a doufal, že se mi podaří všechno urovnat dřív, než i Bella začne váhat nad mou láskou. Nesměl jsem dopustit, aby nad něčím podobným přemýšlela byť jen jednou. Taky proto jsem se zřejmě o pět minut později zvedl a vyrazil rovnou do Galerie. Musel jsem mluvit s Arem a ujasnit věci aspoň u něj. Potom bych se mohl stavit za svou přítelkyní a ukrást si aspoň jeden polibek. Nemohl jsem se totiž dočkat večera, kdy se potkáme doma.

Už při vstupu do té budovy jsem v nose ucítil ten štiplavý podtón Rosaliina parfému a během okamžiku jsem ji dokonce uviděl. Nesla se na těch vysokých podpatcích profesionálně jako kdejaká modelka. Stejně odhodlaný a lehce nepřítomný výraz, který měl dát každému najevo, že o něj nemá zájem. Bohužel jsem však nepatřil do podobné kategorie a Rose o mě projevovala až nezdravý zájem.

„Gratuluji. Byl jste celkem odvážný, když jste tak otevřeně přiznal, že Bellu milujete,“ prohodila.

„Díky, že to vidíte takhle,“ odvětil jsem a chtěl se kolem ní protáhnout a pokračovat v cestě za Arem, ale Rose mi nedala šanci.

„Co se vám na Belle líbí? Zklamete vcelku hodnotného spojence, když s tím vyjdete na světlo před ředitelem Volturi. Je Bella tak hodnotná?“ zajímala se a měřila si mě tím kočičím pohledem. Pořád jsem v ní viděl šelmu na lovu i přesto, kolikrát jsem ji odmítl. Nechápal jsem ji.

„Ano.“ Moje odpověď byla jednoduchá a stručná. Bella pro mě byla nesmírně cenná. „Jdu za ředitelem Volturi,“ dodal jsem vzápětí a pokusil se kolem ní znovu projít. Tentokrát mě nechala, ale ušel jsem pouze dva kroky, než mě zastavil její hlas.

„Příště by bylo jako projev slušného vychování, lépe předem zavolat a upozornit ředitele před tím, než přijdete,“ prohlásila a o já se k ní otočil. „Ředitel odjel na služební cestu do Evropy,“ vysvětlila a já jenom přikývl.

„V tom případě se příště dopředu ohlásím,“ prohodil jsem a vydal se opačným směrem, abych mohl navštívit Bellu, kterou jsem slyšel už z dálky. Podle zvuků dávala něco dohromady a neznatelně něco broukala.

„Abych nezapomněla,“ zadržela mě znovu, „tohle je pozvánka na seminář, který se bude konat v Orlandu. Účastnit se ho budou i porotci projektu nové galerie. Pan ředitel řekl, že by byl velice rád, kdybyste tam přijel, Edwarde,“ podávala mi nějaký prospekt, který jsem přijal. „Aro má Floridu a hlavně Orlando hodně rád, ale trochu se obávám, že jakmile mu řeknete pravdu, zprotivíte mu ho.“

„Na shledanou.“ Neměl jsem na to, abych poslouchal všechny ty její řeči. Obával jsem se toho, jak na Ara moje prohlášení zapůsobí a jak to nadále ovlivní náš přátelský vztah, ale věděl jsem, že to udělat musím. Nemohl jsem ho déle obelhávat.

„Proč jste si vůbec vybral Bellu? Nejsem pro vás lepší já? Spolu s utěšováním ředitele, který bude hrozně zklamaný, budu mnohem víc užitečná v ovlivňování porotců projektu nové Galerie.“ Podbízela se mi, jiné slovo mě totiž ani nenapadlo v souvislosti s tím, co právě řekla.

Obrátil jsem se k ní a zahleděl se ji do oči. „Protože nehledám obchodní partnera, ale životního.“

„Myslíte si, že Bella má právo být vaší životní partnerkou?“ Její hlas zněl přitom lehce posměšně.

„Proč takhle mrháte svým časem? Po tom, čeho jste byla včera svědkem, byste měla vědět, že nemáte nejmenší šanci,“ odvětil jsem a opravdu nechápal, co se to může slečně Halleové honit hlavou.

„Upozornila jsem vás, že budu vytrvalá a dám do toho všechno. Nakonec vás získám,“ prohlásila a její hlas zněl pevně a neotřesitelně. Nepochybovala o tom, že jí nakonec padnu k nohám, ale… V tomhle jsem ji musel zklamat. Nebo ji nakonec zklamu. Přestože byla Rosalie velmi vytrvalá, já byl odhodlanější. Netušila, proti komu to teď stojí a já ji nehodlal v tuhle chvíli o tom ani přesvědčovat. Však ona na to jednou přijde.

Znovu jsem se s ní tedy rozloučil a zamířil za Bellou.

 

Našel jsem ji v prostorách určených pro dětský koutek. Seděla na zemi a měla kolem sebe spoustu kousků dřeva nalakovaného na červeno. Současně jsem zahlédl i několik polovin jablka, přesně tak jak jsem ho naposledy pro nás řezal. Byla to zvětšená replika jejího posledního dárku. Bella pro ty děti chystala židličky ve tvaru rozkrátého jablka a právě k nim montovala nožičky.

„To vypadá skvěle!“ prohodil jsem, abych ji upozornil na svou přítomnost. Bella se ke mně hned obrátila se širokým úsměvem na tváři a já ji ho oplatil. „Jestli máš čas, tak bych tě rád pozval na rande.“ Původně jsem ji chtěl jenom vidět a ukrást si jeden nebo dva polibky, ale teď – nemohl jsem odolat. Potřeboval jsem s ní strávit nějakou tu chvilku a dopřát svým pocuchaným nervům relax v její společnosti.

„Mám moc práce,“ zamumlala a obrátila se zpět k židličce, kterou měla položenou před sebou. „Ale jestli vážně tak úpěnlivě prosíš…,“ prohodila pěkně skrytá za oponou svých vlasů. I tak jsem však z jejího hlasu vytušil smích.

Teatrálně jsem si povzdechla. „Kdy jsem úpěnlivě prosil?“ zeptal jsem se a Bella už odkládala smontovanou židličku bokem a vstávala ze země.

„Mám hotovo. Už si jenom vezmu kabát a můžeme vyrazit… A když už budeme na rande, můžeš mi říct, co jsi včera vynechal o Tanye,“ prohodila a spokojeně se při tom usmívala. To já zase tak spokojeně nevypadal. Nechtělo se mi trávit společný čas řečmi o Tanye.

„Ach, promiň, právě jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl něco zařídit,“ prohodil jsem a podíval se na hodinky. Bella však můj úhybný manévr okamžitě poznala a zavěsila se mi za paži. 

„Měla bych tohle dělat častěji. Je zábava, tahle si tě dobírat,“ zamumlala spokojeně a lišácky se při tom usmívala. Chtěl jsem jí ještě trochu potrápit, ale nedostal jsem k tomu tu správnou příležitost, protože mi v kapse začal zvonit telefon.

„Ano, Elizabeth?“ přijal jsem hovor od mámy a mé původně neplánované rande s Bellou dostalo najednou úplně jiný směr.  

 

Isabella

Byla jsem nervózní. Seděla jsem po Edwardově boku v kavárně a nepřestávala se ošívat. Ještě nikdy jsem se takhle oficiálně neseznamovala s něčími rodiči – až tedy na Jacobovu matku, ale to bylo něco jiného a vlastně komplet předstíraného. Na názoru Edwardovy mámy mi ale velmi záleželo. Popadla jsem proto do ruky lžičku a začala si v ní prohlížet vlastní odraz, jestli náhodou nemám na hlavě vrabčí hnízdo nebo něco ještě horšího. Edward si mě u toho s úsměvem prohlížel a o co víc se usmíval, já se víc mračila.

Nakonec mě popadl za volnou ruku a donutil mě toho nechat. „Neboj se, moje matka není tak hrozná,“ ujišťoval mě, ale já se prostě nemohla přestat klepat.

„Ale stejně jsem nervózní. Co když se jí nebudu líbit a nebude si myslet, že jsem pro tebe dost dobrá? Vzhledem k tomu, že jsem trochu nemotorná a občas se chovám lehkovážně… Nemyslím si, že by mě někdy rodiče schvalovali,“ prohodila jsem a koukla po Edwardovi.

„Překvapuje mě, že jsi si svých drobných vad vědoma, ale teď vážně – moje matka tě bude mít ráda, protože tě mám rád já,“ odvětil a já cítila, jak mě jeho slova hřejí pěkně uvnitř v místě mého srdce.

„Bude?“ Tak strašně moc jsem chtěla, aby ano. První dojem jsem na ni asi moc dobrý neudělala a teď jsem se bála, jestli se mi to podaří napravit.

„Ano. Bude s tebou jednat stejně jako s vlastní dcerou. Tak se neboj.“ Edward o tom nepochyboval a tak jsem trochu povolila i ta křeč v mém těle. Hned se mi najednou sedělo mnohem lépe… Tedy jenom do okamžiku, než k nám došla perfektně upravená paní Masenová. Edward mi vysvětloval jak se to s jejich příjmením po cestě do téhle kavárny, takže jsem věděla, že on je sice Cullen, ale jeho máma má své jméno za svobodna.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji a rovnou si i stoupla a natáhla k ní ruku, kterou Edwardova máma přijala. Její dlaň mě však zastudila, ale přičítala jsem to tomu jarnímu počasí, které nebylo kdoví jak teplé.

„Čekali jste dlouho?“ zajímala se, když si přisedla, ale Edward hned odvětil, že ne. „Říkala jste, že se jmenujete Isabella Swanová, že?“ pohlédla na mě a já se tak octla pod jejím rentgenovým pohledem.

„Ano,“ zamumlala jsem jako jedinou odpověď přes ten knedlík, co se mi udělal v krku. Její skoro až zlatý pohled mě znervózňoval. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

„Ten večer, když jste se mi představila, byla jsem trochu v šoku, takže jsme si nemohly pořádně popovídat,“ usmála se na mě a decentně tak odhalila parádně bílé zuby. I u Edwarda jsem si jich před časem všimla a pořád jsem zvažovala, jak moc divné by bylo, kdybych chtěla jméno jejich dentisty.

„Ne, to je v pořádku já se omlouvám za to, že jsme se seznámily za podobných okolností,“ odvětila jsem nejistě.

„Tak, když už jsme se tu tedy tak pěkně sešli, zajímalo by mě, jestli si můj syn nevybral problematické děvče,“ zahájila rozhovor a byla až nečekaně upřímná. Ani Jacobova matka se nechovala podobně, během naší společné večeře.

„Řekla bych, že mám některé trochu nepříjemné vlastnosti…“

„Nemyslím si, že by ses jimi měla chlubit,“ zamumlal Edward mým směrem a tak přerušil odpověď, kterou jsem chtěla jeho matce poskytnout. Potom se na ni sám otočil. „Bella je běžně takhle upřímná,“ prohodil a nepatrně se usmál.

„Vypadá to, že ji máš opravdu rád, Edwarde,“ pronesla jeho máma a sledovala naše spojené ruce. Potom se však podívala na mě. „Tohle je poprvé, co vidím, že přede mnou za někým stojíš,“ dodala a já zvažovala, s kolika Edwardovými slečnami se už měla tu šanci setkat. Určitě jsem věděla jenom o Kate, se kterou si byly hodně blízké a kterou by jistě viděla raději na mém místě.

„Bella potřebuje být podporována,“ odpověděl Edward a chlácholivě mi stiskl ruku, kterou jsem musela mít zřejmě stejně studenou, jako před okamžikem Edwardova máma. Když jsem byla velmi nervózní, měla jsem trochu problémy s prokrvením prstů na rukách a potom jsem mnohým mohla připomínat i mrtvolu.

„Samozřejmě,“ pokývala Elizabeth hlavou a nepatrně se usmála. „Mimochodem, Edward se včera zmínil o projektu, na kterém s vámi pracuje, Bello…“

„O projektu?“ Nechápala jsem, o čem to mluví a pohlédla jsem rychle na Edwarda. Potřebovala jsem vysvětlení, než plácnu něco, co bych neměla. Co to Edward své matce namluvil?

„Víš, ten projekt, co na něm spolu pracujeme pro Galerii. Přišel jsem s celkovou koncepcí, zatímco tys zformulovala detaily, takže jsme na tom pracovali celé noci a pracujeme na to teď jak šílení,“ vložil se do rozhovoru Edward a já tedy souhlasně přikývla. Nechápala jsem, proč o tomhle matce lhal, ale teď jsem ho nehodlala shazovat. Plánovala jsem zjistit podrobnosti, až budeme sami.

„Jistě, chápu, že potřebujete zůstat pod jednou střechou ale… Slibte mi jednu věc,“ začala Elizabeth trochu opatrným tónem a já jsem cítila, jak se mi naježily chloupky na zátylku.

„Co?“ zeptala jsem se, když už mlčela trochu dlouho. Elizabeth sledovala své pěstěné ruce s dokonalou manikúrou a neměla se k odpovědi. Já však byla stále nervóznější. Pohlédla jsem na Edwarda, jestli aspoň on netuší, co by jeho matka mohla vyžadovat, ale jeho nepatrné pokrčení ramen mi moc nepomohlo.

„Nechci, abyste mě chápala jako někoho zpátečnického, Isabello, ale mám svoje důvodu, abych to po vás žádala, které Edward jistě pochopí. Jde mi o váš intimní život… Nerada bych se stala babičkou nemanželského dítěte.“ Elizabeth se odhodlala k tomu, aby vyslovila svou žádost a jen co to udělala, cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne spoustu krve, jak červenám a nějak nedokážu popadnout dech.

„M-mami,“ zašeptal Edward a Elizabeth se na něj naprosto nevinně podívala.

 

Bylo to nehorázně potupné setkání, po kterém jsem se už nemohla vrátit do práce. Edward to naštěstí chápal a tak mě dovezl domů. Jen co jsem však vešla na dvůr, zastavila jsem se tak prudce, že do mě Edward div nenarazil.

„Co se děje?“ zeptal se a já cítila, jak mi musí jít i z uší pára, jak jsem navztekaná.

„Sbal si svoje tašky a okamžitě se odsud odstěhuj,“ odvětila jsem naprosto rozhodně. Tohle mi opravdu sházelo. Nejen, že se mi nepodařilo udělat na Elizabeth dobrý dojem, ale ještě předpokládá, že s Edwardem v tuhle chvíli plánuju rodinu, nebo co! A já děti v nejbližší době vážně řešit nehodlala.

„Co?“ Edwardův překvapený výraz jsem trochu nechápala. Tohle měl očekávat.

„Nejdřív jsem si myslela, že po tobě budu chtít vysvětlení ohledně toho společného projektu, ale teď jsem si to rozmyslela. Žádost tvé matky… Proč bych si měla dělat starosti ještě kvůli tomuhle?“ obořila jsem se na něj naštvaně. Věděla jsem, že bych měla nejdřív nějak upustit páru a potom s ním až komunikovat, ale na běhání jsem vážně neměla náladu.

„Děláš si starosti kvůli menším věcem. Nemám v úmyslu se tě tímhle způsobem dotknou ani jedním prstem, tak nepřeháněj,“ odpověděl a já se zarazila. Copak on nechce…? Jasně že mi sex s ním přišel už na mysl, ale zatím to byla jenom pěkná blbost a od včerejšího večera, kdy jsem ho měla za přítele, jsem na něco podobného nemyslela. Přesto mě jeho odpověď trochu ranila.

„Ty si jistý být můžeš, ale Elizabeth ti nebo respektive nám, moc nevěří. A jelikož mě skoro nezná, tak si říkám, že zřejmě nevěří hlavně tobě. Docela by mě zajímaly její důvody – už jsi nějakou holku přivedl do jináče?“ zeptala jsem se a Edward na mě vyvalil oči. Bylo to vcelku racionální otázka, která čekala na zodpovězení už od chvíle, kdy Elizabeth vyrukovala s mým intimním životem.

„Co je to za bláznivou otázku? Jasně, že ne!“ Edward se už taky začínal zlobit. „Takže co teď? Mám se vážně sbalit a odejít?“ zeptal se po chvíli a já přikývla. Složila jsem si paže křížem přes sebe kolem hrudníku a čekala. „Mám vážně odejít?“ zopakoval svou otázku a já opět přikývla.

Tohle nebyl rozchod, pouze něco jako bezpečnostní opatření, dokud z Edwarda nevymámím víc informací o tom, proč po nás Elizabeth chtěla podobný slib.

„Mám ti pomoct?“ zeptala jsem se, když jsem došla ke dveřím do jeho pokoje a nakoukla dovnitř. Edward stál u otevřené skříně a postupně vyndával jednu košili za druhou.

„To je dobré,“ zamumlal a přešel s dvěma ramínky k tašce.

„To balení ti trvá pěkně dlouho,“ podotkla jsem, když jsem viděla, jak se po pokoji plouží. Kdyby chtěl, už je sbalený aspoň pětkrát. Takhle měl ještě polovinu šatníku plného.

„Já si běžně dávám s věcmi načas,“ odpověděl a vrátil se ke skříni.

„Nechceš odejít?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem jenom tak opřená o rám dveří sledovala, jak Edward chodí sem a tam mezi skříní a cestovkou, kterou měl položenou na posteli. Pečlivě přitom skládal jeden kousek oblečení za druhým, až na nich nebyly ani sebemenší záhyby.

„Proč bych nechtěl odejít? Nebudu po tobě muset uklízet, takže jsem neuvěřitelně šťastný,“ odpověděl kysele a já se nepatrně usmála. Odchod mu očividně vadil. A já sama jsem si nedokázala představit, že bych měla zůstat v domě sama, jenže… Pokud mi fakt, že Edwarda vyhodím z domu, zajistí sympatie u jeho matky, tak jsem to hodlala podstoupit.

„Tak ti mě napadlo – co kdybychom spolu chodili na rande jenom jednou týdně?“ nadhodila jsem a sledovala, jak Edward na okamžik zamrzl v půli pohybu. A já pokračovala – „Jsem vážně hodně pracovně vytížená s tím dětským koutkem. Nejsem si ani jistá, jestli si můžu ušetřit jeden den týdně…“

„Ach, opravdu? To je útěcha,“ prohodil Edward a podíval se na mě těma jeho pronikavě zelenýma očima. „Já jsem také opravdu zaměstnaný s tím projektem pro Galerii. Takže – můžeme se scházet jednou měsíčně, co ty na to?“ zeptal se a já ho chvíli upřeně sledovala. Já svůj nápad brala jako legraci, ale u něj jsem na malý okamžik zapochybovala. Nakonec jsem se ale rozhodla přistoupit na jeho hru.

„Dobře, to zní dobře,“ souhlasila jsem. „Až si sbalíš, můžeš odejít. Jdu do dílny, protože toho mám hodně na práci,“ informovala jsem ho a vydala se k sobě. Byla jsem odhodlána hrát stejně tvrdě jako on a neustoupit. Když chce rande jenom jednou za měsíc, má to mít… syčák.

 

Už to bylo víc jak půl hodiny, kdy jsem byla zavřená v dílně a předstírala nějakou práci. Podvědomě jsem však pořád kontrolovala, co se děje v domě, až do chvíle, než se za dveřmi dílny ozval Edwardův hlas – „Odcházím,“ informoval mě a já si jenom tak pro sebe přikývla.

„Do toho,“ pobídla jsem ho, aniž bych se s ním šla rozloučit.

„Nevyjdeš ani ven?“ zeptal se a já si musela zabránit v tom, abych vyšla – a to jsem opravdu chtěla. Co to teď bude za návraty domů z práce, když tu nebude Edward? Zvykla jsem si na něj, a proto byl pro mě jeho odchod těžký. Copak nemůže přiznat, že se mu nechce odejít? Já bych to potom odvolala – nejspíš. Nejsem taková tvrďačka jakou se dělám.

„Nemám čas, mám moc práce,“ zamumlala jsem.

„Dobře, tak pracuj. Já půjdu,“ prohodil a já napínala uši, abych ho slyšela odejít.

„Měj se,“ rozloučila jsem ses ním lakonicky přes dveře a pořád jsem tak nějak věřila v to, že nakonec neodejde a požádá mě, aby tu mohl zůstat.

„Opravdu jdu,“ zaslechla jsem a jenom o chvíli později zavrzaly vchodové vrata.

„Copak nemohl prostě otevřít dveře? Je tak malicherný, tvrdohlavý mezek. Nikdo není větší mezek, než je on,“ brblala jsem jenom tak pro sebe, zatímco jsem smirkovala pár kousků dřeva, abych zítra mohla pokračovat s jejich barevnou úpravou. „Stejně – jak mohla Elizabeth přijít s něčím takovým jako je nemanželské dítě? Navíc se to rozhodla řešit v kavárně, jakkoliv se podobné téma hodilo spíš do soukromí domu a ještě tak poté, co bychom se lépe poznaly… Ale copak jsem tu po tomhle rozhovoru mohla Edwarda nechat a dělat, jako by mě to netrápilo? Všimla jsem si, že vypadal naštvaně, když jsem mu řekla, aby odešel. Proboha, to je tak malicherný, malicherný chlap!“

 

Vrznutí dveří se během půl hodiny zopakovalo. Překvapeně jsem vyšla z dílny a sledovala přes prosklenou stěnu obýváku Edwarda, jak jde do domu. „Proč ses vrátil?“ zeptala jsem se, jen co byl uvnitř.

„Přišel jsem si pro svůj laptop,“ odvětil a zamířil si to rovnou do svého pokoje. Podmračeně jsem ho sledovala. Vždyť laptop nosil pořád sebou, jak by ho mohl jenom tak zapomenout? Leda že by to byla výmluva, jak se sem vrátit.

„Jak bys mohl tak jednoduše zapomenout na něco, co pořád nosíš s sebou?“ zajímala jsem se.

„Občas také na něco zapomenu,“ pohodil rameny a vkládal laptop do ochranného obalu. Jeho odpověď se mi však nezamlouvala. Edward nikdy na nic nezapomněl – aspoň za poslední víc jak měsíc, co jsem ho znala. Vždy byl perfektně připraven na všechno a tohle jeho zapomenutí laptopu mi čím dál víc zavánělo jako výmluva.

„Pospěš si. Vezmi si ho a běž,“ prohodila jsem a Edward po mě střelil naštvaným pohledem. „A ujisti se, než půjdeš, že sis nic nezapomněl, aby ses už nemusel vracet,“ dodala jsem a měla jsem dojem, jako bych slyšela tiché zavrčení. Očividně jsem Edwarda štvala, ale on stejnou měrou štval i mě.

„Mám všechno,“ informoval mě, když vyšel ze svého bývalého pokoje.

„Pak tedy opravdu sbohem,“ rozloučila jsem se s ním znovu a místo do dílny jsem zamířila ke svému pokoji a těsně před dveřní jsem si zívla a protáhla. „Jsem nějak ospalá,“ zamumlala jsem a ani nečekala, až odejde. Do poslední sekundy, než se za mnou zavřely dveře pokoje, jsem čekala, že na mě zavolá, aby mohl zůstat, ale nestalo se tak. A přestože se ve mně škvířily dvě protichůdné myšlenky, že bych ho měla vyhodit, ale zároveň ho vyhodit nechci, rozhodla jsem se učinit rozhodnutí za něj.

Ztěžka, aby to znělo, jako že jsem spadla, jsem dosedla na zem a vykřikla.

Netrvalo to ani deset sekund a už se otevřely dveře do mého pokoje a v nich stál Edward a starostlivě na mě hleděl. „Co se stalo?“ zeptal se, když mě uviděl na zemi a rovnou si ke mně klekl.

„Prostě jsem uklouzla a myslím, že jsem si vyvrtla kotník,“ zamumlala jsem a ukázala na levou nohu.

Edward mi ji rovnou začal kontrolovat a mě ty jeho citlivé doteky začaly velmi brzy lechtat a to mě donutilo začít se chichotat. Edward po mě střelil jedním trochu naštvaným pohledem a tak mě smích přešel, ale když mi opět začal prohmatávat kotník, opět mi cukalo v koutcích.

„Co je tohle?“ zeptal se, když narazil na ošklivou jizvu, která se mi táhla od kotníku až do půl lýtka – ale to on neviděl, díky dlouhým kalhotám si všiml jenom kousku právě u kotníku.

„Myslím, že je to pozůstatek po nějakém mém zranění, když jsem byla malá. Ale nevzpomínám si,“ odvětila jsem a trochu se na tu jizvu zamračila. Jednou jsem se na ni zeptala táty, ale toho to jenom naštvalo a neřekl mi, kde jsem k ní přišla. Od té doby jsem po tom nepátrala.

„Vypadá to, že to hodně bolelo,“ zamumlal a přejel mi po viditelné části jizvy prstem.

„To lechtá! To lechtá!“ vyjekla jsem a Edward po mě opět střelil rychlým pohledem. „To, jak mi přejíždíš prsty po noze, lechtá, ale noha mě jinak bolí,“ dodala jsem na vysvětlenou okamžitě, ale Edward už moji nohu položil zpátky na zem.

„Přestaň s tím,“ požádal mě a já se na něj zamračila.

„Opravdu si myslím, že jsem si podvrtla kotník!“ namítla jsem trucovitým tónem.

„A já jsem ti nejednou řekl, že tvé herecké schopnosti jsou opravdu špatné,“ podotkl a chystal se zvednout. Já na okamžik zapomněla na jakékoliv předstírání a zvedla se do pokleku.

„Říkám ti, že jsem opravdu udělala…!“ Chtěla jsem něco namítnout, ale najednou jsem byla Edwardovi tak blízko, že nás dělili stěží centimetry. Hleděla jsem mu do očí a cítila na své tváři jeho dech. Okamžitě jsem zapomněla na svůj prvotní úmysl a Edward zřejmě taky, protože jsem najednou cítila, že ta vzdálenost mezi námi se zmenšuje… dotýkáme se nosy… už skoro cítím jeho rty na těch svých…

„Bello!“ Zavrzání vrat jsem tentokrát vůbec nezaznamenala, ale Alicin hlas byl jako rozbuška, kterou někdo položil mezi mě a Edwarda. Oba jsme od sebe uskočili, jako by nás někdo nachytal u něčeho nekalého. Rychle jsem se zvedla na nohy a rozhlédla se po pokoji.

„Zůstaň tady a ani se nehni, dobře?“ rozkázala jsem mu a chtěla odejít, když mě Edward popadl za ruku.

„Proč?“ zeptal se a já neměla čas na to se s ním bavit. Alice mohla kdykoliv vtrhnout do mého pokoje.

„Alice už ví, že nejsi gay a nechce se mi vysvětlovat, co tak pozdě večer děláš u mě v pokoji, takže tu prostě zůstaň, dokud neodejde,“ odvětila jsem, vytrhla mu ruku a vyšla z pokoje. „Co tady děláš v tuhle hodinu?“ zeptala jsem se Alice, jen co jsem ji zahlédla, jak vchází z terasy do domu.

„Dej mi trochu vody,“ požádala mě a já zamířila rovnou do kuchyně, abych jí nabídla skleničku. V tom mi samozřejmě zrak padl na kufry, které byly položeny na terase.

„Co tady dělají ty kufry? Hmm?“ zajímala jsem se, když jsem se vracela zpátky do obýváku. Alice seděla rozvalená na sedačce a tvářila se nějak divně.

„Copak to není jasné?“ zabrblala.

„Zase ses pohádala s Jasperem?“ prohodila jsem a Alice přikývla, zatímco upíjela ze sklenice.

„Bello? Nemohla bych tady na nějakou chvíli zůstat?“ zeptala se a ve mně zatrnulo. Nechtěla jsem, aby se mnou řešila můj vztah s Edwardem, ale to nějak nešlo, pokud se mi nepodaří dostat Edwarda z mého pokoje.

„A-ale… Myslíš si, že je dobrý nápad, abys od manžela odcházela? Jsi matka. Copak jsi nemyslela na Seana?“ Připadala jsem si bezradná a tak jsem musela apelovat na její zdravý rozum aspoň, co se týče jejího syna. Přece ho nemůže nechat na starosti otci, který v práci pomalu i nocuje, když mají nějaký případ!

„O Seana se nebojím, to už mám vymyšlené,“ mávla nad tím rukou a poté se zabořila hloub do sedačky a povzdechla si. „Po tak dlouhém období sucha jsem chtěla, aby něco byla… Tak jsem se osprchovala a tak všechno, ale on šel jen spát! Ať jsem se před ním kroutila, jak jsem chtěla, nemělo to žádný účinek,“ stěžovala si a popisovala mi tak, proč od Jaspera odešla. V tom se však zarazila a ohlédla je ke dveřím Edwardova pokoje. Rychle si dala ruku přes pusu a pak se obrátila ke mně a šeptla – „Edward pravděpodobně všechno slyšel!“

„Ale ne, to je v pořádku. Edward tady už není,“ namítla jsem a s hraným úsměvem jsem mávla rukou.

„Správně. Když není vážně gay, neměli byste spolu bydlet ve stejném domě, když spolu chodíte teprve jeden den,“ pokývala hlavou Alice.

„Samozřejmě, v těchhle věcech jsem přísná,“ souhlasila jsem, přestože jsem stále trnula hrůzou. Jacoba jsem k sobě domů pozvala až skoro po měsíci, kdy jsme se scházeli. Sice jsem nepochybovala o tom, že by se Edward choval jako gentleman, ale… Všechno mělo své hranice… I přesto, že jsem se je právě před okamžikem snažila překročit.

„Páni, já mám hlad, nedáš si taky něco?“ zeptala se najednou Alice a šla do kuchyně.

Já jsem ji však zastavila. „Neměla bys teď jít, jinak budeš mít zažívací potíže. Jsi vynervovaná a hladová a to není dobrá kombinace. Nejdřív se běž naložit do teplé vany, trochu se uklidni a potom si dáme něco k jídlu,“ pobídla jsem ji a směřovala ji ke koupelně.

„O čem to mluvíš?“ divila se. „Říkala jsem si, že jsem se už sprchovala!“

„Jestli ses hádala s Jasperem, musela ses rozčílit. Když jsi byla naštvaná, pravděpodobně ses musela zpotit. Tak se jdi umýt a konec debaty,“ zavřela jsem ji v koupelně a sama šla k sobě do pokoje. „Edwarde?“ zašeptala jsem, když jsem ho nikde neviděla.

„Pošli ji pryč,“ zaslechla jsem jeho hlas a viděla ho schovaného za boční stranou skříně.

„Jak bych ji mohla poslat pryč, když se pohádala se svým manželem?“ zeptala jsem se. Alice byla má nejlepší kamarádka, a přestože jsem jí neříkala úplně všechno, co se mi za poslední dobu stalo, nemohla jsem ji takhle v noci vyhodit na ulici s tím, že chci mít ve vlastním domě soukromí.

„Jak dlouho se tu tedy mám schovávat?“ zajímal se.

„Můžeš bez povšimnutí proklouznout teď. Stejně jsi byl na odchodu,“ podotkla jsem.

„Bylo o dost pohodlnější, když si Alice myslela, že jsem gay,“ zabrblal Edward a já se na něj usmála. Stáli jsme jenom kousek od sebe. Musela jsem sice zvednout hlavu, abych na něj dobře viděla, ale konečně ten paličatý mezek přiznal, že chce v tomhle domě zůstat.

„To tak moc se mnou chceš zůstat?“ zašeptala jsem a cítila, jak se kouzlo, které Alice před pár chvílemi narušila, opět vytváří. Ta chemie mezi námi byla úplně hmatatelná.

„Bello, není teplá voda…“ Alice vletěla do mého pokoje, ale jen co si všimla Edwarda, byla okamžitě venku. A já se té pusy dneska asi nedočkám. S povzdechem jsem se od Edwarda odtáhla a čekala na to, až Alice ty dveře znovu otevře – znala jsem ji moc dobře, abych věděla, jak se nadále zachová. A nepletla jsem se, jenom o půl minuty později znovu nakoukla a usmála se na Edwarda. „Zdravím,“ zamumlala, „chci je říct, že jsem nic neviděla, takže klidně pokračujte v tom, co jste dělali. Je naprosto v pohodě, když tady přespíte,“ ujišťovala Edwarda a já věděla, že tentokrát Edward odejde dokonce dobrovolně. Alice dokonale pokazila jakoukoliv atmosféru, která tady vznikala.

„Ne. Já už musím jít,“ prohlásil Edward a potvrdil tak mé myšlenky. Protáhl se kolem Alice na obýváku, ze stolku popadl obal s laptopem a už se měl k odchodu. Jen co za ním zapadli dveře, obrátila se na mě má údajně nejlepší kamarádka.

„Chystali jste se vy dva něco dělat předtím, než jsem přišla?“ zeptala se a já jenom protočila oči. Což brala jako adekvátní odpověď. „Takže jste se opravdu chystali dělat něco nemravného!“ Alice se přitom culila jako měsíček na hnoji.

„Dneska spíš na zemi,“ prohodila jsem a ze sedačky ji na zem dala dva větší polštáře a obyčejnou deku. Dneska mě opravdu vytočila, takže si pohodlí postele nezasloužila ani proto, že se pohádala s Jasperem!

 

Vypravěč

Další den ráno se Bella vypravila do práce vcelku časně – potřebovala dohnat všechno, co kvůli včerejšímu rande nestihla. Bohužel ani dnes jí nebylo přáno klidné pracovní prostředí, jelikož někdy kolem desáté za svými zády vycítila něčí přítomnost. Už předtím z chodby vnímala, že jejím směrem někdo jde, ale čekala až do poslední chvíle. Proto ji taky přítomnost Kate značně překvapila.

„Kate?“ Do teď Bella ani neznala její příjmení. Navíc neočekávala, že se za ní dívka vypraví.

„Opravdu si Edwarda vezmeš?“ zeptala se Kate a Bella nevěděla, co na to odpovědět. O svatbě s Edwardem uvažovala zatím jenom v souvislosti s jeho problémem ohledně homosexuality. O skutečné svatbě ještě řeč nepadla. „Nemám čas, tak se prosím nevykrucuj a jenom odpověz na mou otázku. Jsem totiž na cestě na letiště,“ informovala ji Kate a Bella si až teď všimla toho malého kufříku, který za sebou Kate vezla.

„Odjíždíš?“ podivila se Bella a Kate jenom protočila oči – jako by to nebylo očividné. Tohle rozhodnutí o odjezdu, učinila ráno po svém opileckém vystoupení a včera jenom plánovala, kam by se měla vydat.

„Jak bych se mohla dívat na to, jak si Edward bere jinou ženu? Jaký smysl má pro mě zůstávat v Seattlu? Kvůli Edwardovi jsem se všeho vzdala, takže teď musím začít od začátku a je vlastně jedno kde,“ prohodila Kate a snažila se potlačit chvění, které ji roztřáslo. Nesměla před Bellou působit jako nána, musela jí dát poznat, že přestože si Bella Edwarda bude brát, ona je ta lepší.

„Omlouvám se. Nevěděla jsem, že jsi to myslela tak vážně,“ zamumlala Bella. Edward měl před ní mnoho tajemství a nikdy jí nevysvětlil, jakou roli v jeho životě hraje Kate, proto se mohla jenom domnívat.

„Omlouváš se? Netuším, proč bych měla tvou omluvu přijmout. Vyhrálas, ale… Na světě není žádná jiná žena, která by Edwarda milovala víc, než já,“ ujišťovala Kate Bellu, ale o tom ta drobná hnědovláska pochybovala. Znala hloubku svých citů a byla si jistá, že Kate nemá pravdu.

„Nemůžu s jistotou říct, že bych Edwarda milovala víc, než ty, Kate…“

„Vidíš?“ skočila jí Kate do řeči a spokojeně se usmála. Ta lidská hlupačka konečně uznala, že je Kate lepší.

„…ale když jsem věřila, že je Edward gay, když jsem myslela, že řekl svojí mámě, že si mě chce vzít, protože to chtěl utajit… Když Edward řekl, že se chce oženit i když je gay, vzala bych si ho. Protože jsem tak moc chtěla být s ním,“ dokončila Bella svou původní proslov. Pochybovala, že by Kate byla něčeho podobného schopna.

A Kate nevěřila vlastním uším. Nakonec se bez jediného slova rozloučení otočila a odcházela z dětského koutku. Cestou ven míjela recepci, kde Rosalie vyřizovala nějaký telefonát, ale Kateina přítomnost ji neušla. Tu dívku znala jenom od vidění, ale věděla, že ona Edward milovala. A tak se Rose rozhodla pozvat Kate na kávu a trochu si s ní popovídat a říct jí spoustu věcí o Belle. Doufala totiž, že se ta slova donesou i k uším Edwardovi matky, se kterou si Kate byla neuvěřitelně blízká.

„Kate, počkejte, ráda bych s vámi mluvila!“ zavolá za ní a Kate, která jenom stěží přemáhá slzy, se k ní obrátí. Společně se potom vydávají do kavárny naproti Galerii, kde Kate svěří Rosalii všechno, co se dozvěděla od Belly.

„Jak se mohla domnívat, že je Edward gay?“ zajímala se Rose a v hlavě už spřádala plány, jak se Belly zbavit.

„Taky jsem si myslela, že je to trochu divné,“ přitakala Kate a upila ze svého šálku objednané kávy. Na to, že ještě před okamžikem pospíchala na letiště, úplně zapomněla.

„Třeba je kvůli tomu jenom Edward nějak zmatený a proto se Belle podařilo získat jeho srdce,“ nadhodila Rose a Kate si všimla, jak zvláštně její společnice vyslovila dívčino jméno. Bylo to s jistým druhem zášti a ještě něčeho, co nedokázala tak úplně identifikovat, ale vedlo ji to k jedné hlavní otázce.

„Ty Isabellu znáš?“

„Deset let byla mou kamarádkou,“ přiznala Rose bez mučení a povzdychla si. „Slyšela jsi o Jacobu Blackovi?“

„Jacob Black?“ Kate zopakovala to jméno a chvíli přemýšlela. Znala Billyho Black, a pokud ten kluk měl stejné příjmení, musel patřit do jeho rodiny… A potom ji to došlo. „Je to syn toho odporného chlapa, kvůli kterému umřel Edwardův otec? Ty znáš toho mizeru?“ Jenom jméno Black dokázalo v Kateiných žilách rozproudit neuvěřitelné množství jedu. Blackovi byli pro ni a její rodinu, do které se počítala Elizabeth s Edwardem, jako morová rána.

„Málem jsem si ho vzala,“ pronesla Rose a kysele se u toho usmála, když si vzpomněla na svůj svatební den.

„Opravdu?“ podivila se Kate a byla celá na jehlách, aby se dozvěděla, co má Isabella společného právě s Blackovým synem. Odlet do ciziny byl najednou zrušen.

„Svatba se zrušila až při obřadu. Bella tam způsobila takovou menší scénu.“

„Proč?“

„Bella je Jacobova bejvalka. To proto jsme se on a já rozešli… Ale nedlouho poté, co jsme se rozešli, ti dva spolu znovu začali randit,“ prohlásila Rose a Kate na ni vytřeštila oči.

„P-p-pak Isabella Edwarda podvádí s Jacobem Blackem?“ vyjekla Kate, když si poskládala dva a dva dohromady.

 

To odpoledne odešla Bella z práce vcelku brzo a jen co noha nohu mine, se šourala od autobusové zastávky domů. Vůbec se tam netěšila, když jí došlo, že bude v domě sama, ale věděla, že tam nakonec dojít musí.

Těsně před domem si však všimla černého auta, které ji bylo podivně povědomé. Než nad tím však začala víc přemýšlet, otevřely se zadní dveře a vystoupil z nich Billy Black. Bella na něj pouze vytřeštila oči – nechápala, co tady dělá, když s Jacobem tu pitomou pomstu i vztah ukončila.

„Jdete akorát včas,“ usmál se na ni Billy a pobídl svého řidiče, aby z auta vyndal obrovskou krabici, kterou měl pro Bellu připravenou. „Měl jsem dojem, že se kvůli Jakeovi asi zblázním, než mu dojde, jak by se k vám měl chovat, a tak jsem dorazil místo něj a přivezl jsem vám rovnou dárek. Otevřela byste mému řidiči dveře do domu, aby vám ho tam mohl nechat?“ požádal ji Billy a nepřestával se usmívat.

Bella z jeho chování byla značně šokovaná a tak se zmohla na pouhé – „P-počkat!“ kterým řidiče zarazila.

„Jaképak počkat? Běž a odnes ten dárek dovnitř,“ pobídl Billy řidiče.

„N-ne. Tohle nepůjde,“ zarazila mu Bella cestu a Billy se zatvářil nechápavě. „Jacob a já jsme se rozešli… Vlastně – ani jsme spolu nezačali znovu chodit,“ dodala na vysvětlenou a Billy se trochu zamračil. Podobná informace se k němu nedonesla. Měl přece dojem, že Jacob na jejich vztahu pracuje. Sice pomalu, ale pracuje. Co to tedy mělo znamenat?

„Ve vztahu mezi mužem a ženou, jsou vždycky dobré a špatné časy. Nejsem si jistý, jak špatně se k vám můj syn zachoval, slečno Swannová, ale omlouvám se za něj. Velmi se stydím za jeho východu, a proto jenom doufám, že nám oběma velkoryse prominete,“ začal Billy Belle podlézat a rovnou i pobízel šoféra, aby odnesl krabici s dárkem do domu.

Pak si však všiml, jak přes cestu a jenom o pár metrů dál zastavilo další auto. Jen co se otevřely jeho dveře a Billy nasál vzduch smíchaný s pachem příchozího, nestačil zírat. Tu nasládlou vůni necítil už léta. Samozřejmě během let stále zabíjel upíry, kteří se nachomýtli v Seattlu nebo jeho okolí, ale tohle byla jiná vůně – tak povědomá.

Jenom pár okamžiků na to už zahlédl Elizabeth a tu jejich malou poloupíří holku. Billy si všiml, jak se Elizabeth zarazila a sleduje je. On ji pohled oplácel dokud, se Elizabethiným směrem neotočila i Bella. V ten okamžik Billy zaslechl, jak Bella zalapala po dechu.

„Co tě sem přivádí, má drahá Elizabeth?“ zeptal se Billy, když už bylo ticho neúnosné.

„Doufala jsem, že to není pravda…,“ zamumlala upírka, kterou Kate už stihla informovat o věcech, které se dozvěděla při kávě s Rosalií. Elizabeth se následně chtěla přesvědčit. Když svého syna varovala, aby si nezačínal s člověkem, že by se o tom mohli Blackovi dozvědět, nečekala, že ta pravděpodobnost bude tak vysoká a ta holka s nimi bude udržovat tak blízké vztahy.

„Znáš moji budoucí snachu?“ zajímal se Billy a ukázal na Bellu, která v šoku hleděla na Edwardovu matku. Moc dobře si uvědomovala, co se tady děje, ale nevěděla, jak vhodně by měla zareagovat.

„Snachu?“ ozvala se Kate, ale to už se Elizabeth otočila k svému autu a nasedl. Kate následovala jejího příkladu a chystaly se odjet. Bella se v ten okamžik konečně vzpamatovala a obešla Billyho, aby požádala Elizabeth o rozhovor, ve kterém by jí všechno vysvětlila, ale Elizabeth neměla na nějaké řeči náladu.

 

Už cestou domů volala Elizabeth Edwardovi, aby se za ní zastavil a mohli si promluvit. A protože zněla v telefonu dost rozrušeně, Edward ani na okamžik nezaváhal a vydal se do jejich bytu, kde ho překvapila v Kateině společnosti.

„Mami?“ oslovil ji, sotva vešel do prostorného obývacího pokoje a zrak mu padl na mámu, která seděla zhrouceně na pohovce a Kate ji chlácholivě objímala. V tom se poloupírka zvedl a založila si ruce do pasu.

„Edwarde, jak sis mohl vybrat takovouhle ženskou?“ obořila se na něj a Edward těkal pohledem z ní na Elizabeth. „Dneska jsme jeli k ní domu, ale narazili jsme tam na Billyho Black, který ji nazýval svou budoucí snachou…“

Edwardovi v tu chvíli došlo, co se stalo, a zděsil se. Už nějakou chvíli uvažoval, že by měl matce říct, jaký vztah měla Bella k rodině Blacků, ale neodvažoval se. „Nepleť se do toho…“ Odšoupl tedy Kate, aby se mohl dostat ke své matce. „Mami, všechno ti vysvětlím,“ sliboval a rychle zvažoval, co by mohl vynechat. Nechtěl Elizabeth lhát, ale rozhodně nemusela vědět úplně všechno.

„S tou dívkou můžeš být jen přes moji mrtvolu,“ prohlásila rozhodně Elizabeth a dívala se na Edwarda postupně tmavnoucíma zlatýma očima. Skutečnost, že viděla Edwardovu milou v přítomnosti vraha jejího manžela a zároveň Edwardova otce, pro ni byla moc bolestivá. V jednom okamžiku u toho domu zvažovala, že by se na Billyho vrhla a rovnou na místě by ho zabila, ale potom stačil jeden pohled na Isabellu a ona si to rozmyslela… Ta holka byla člověk a nesměla o nich vědět. Pokud by ji pak viděla zabít Blacka, musela by se Elizabeth nakonec postarat i o ni a nejspíš ji zabít, což by jí však Edward nikdy neprominul. I tak však byla rozhodnutá, že Edwardovi nedovolí svatbu s tou holkou.

„Bella se s Jacobem rozešli už dávno,“ prohlásil Edward a klekl si na zem u nohou Elizabeth.

„Je to jenom měsíc. Vždyť ta holka dokonce způsobila chaos na jeho svatbě!“ odvětila upírka a Edward nestačil zírat, jak dobře je jeho matka informovaná. Zvažoval, kde mohla získat podobné informace.

„Rozumím, že se zlobíš, mami,“ přitakal Edward.

„Tak už o tom znovu nemluvme,“ prohlásila Elizabeth a dál upřeně sledovala svého syna.

„To nepůjde. Já se do ní zamiloval první a lpěl jsem na ní, protože jsem Bellu miloval víc,“ obhajoval Edward svůj vztah k ženě, kterou miloval víc, než sám sebe nebo snad i svou matku.

„Edwarde…,“ zašeptala Elizabeth. Nechtěla se se svým synem hádat, ale tohle mu nemohla dovolit. Isabella měla velmi úzký vztah s rodinnou Blacků, a pokud by Edwardovi prošla jakýkoliv proměna člověka, tak ta Bellina by to nebyla. Vlci by to nedovolili.

„Jestli Bella k Jacobovi ještě něco cítí, nic s tím nenadělám. Jsem ale tvůj syn, mami. Copak mě neznáš?“

„Nemám ji ráda. Bez ohledu na to, co řekneš, nehodlám akceptovat tu dívku, která má vazby s Blackovic rodinou za svoji snachu,“ prohlásila najednou Elizabeth rozhodně a čekala, jak se její syn zachová. Doufala, že učiní správné rozhodnutí.

„Já však bez té ženy nemůžu žít,“ zamumlal Edward a potom se zvedl a odešel z Elizabethina bytu. Stále ještě nevěděl, co Billyho Blacka přimělo přijet k Belle domů a nazývat ji svou snachou, ale věděl, že mu Bella dá přesvědčivou odpověď. Navíc cestou v autě přemýšlel nad tím, že je nejspíš vhodná doba na to, aby Belle řekl pravdu a jejich vztah tedy definitivně rozhodl.

 

Než Edward dorazil k Belle domů, byl už skoro večer. Bella na něj čekala na terase a doufala, že se mu podařilo tu podivnou situaci Elizabeth nějak vysvětlit. Přecházela pořád sem a tam a nemohla se uklidnit. Hlavou jí lítalo neskutečné množství myšlenek bez toho, aby se některá dala vůbec jenom zachytit. A přesně v tomhle stavu ji našel Edward. Zavrzání vrat donutilo Bellu zastavit a pohlédnout na příchozího.

„Jak je tvojí matce? Je hodně naštvaná, že jo?“ zajímala se, když viděla Edwardovu vážnou tvář.

„Co se stalo, že tu byl Billy Black a donesl ti dokonce dárek?“ Edward se ani neobtěžoval s odpovědí.

„Netuším, prostě se tu zčista jasně objevil,“ zamumlala Bella a sklopila hlavu. Nemohla dál čelit Edwardovu pohledu, který hovořil jasně. Elizabeth se skutečně zlobila, přestože Bella jenom tušila, jak moc.

„Vůbec jsi neměla začínat s tím směšným plánem pomsty,“ prohodil Edward a chtěl Belle ještě něco říct, ale když ji tak viděl, jak se trochu krčí a zní utrápeně, nedokázal to. Potichu zavrčel, aby uvolnil napětí, které sám pociťoval a došel až na terasu. Vzal Bellu za ruku a ta k němu vzhlédla. „Posadíme se, musím ti něco říct. Potom pochopíš, proč má rodina Blacky prostě nemůže ani cítit.“

Bella si mlčky sedla na dřevěná prkna terasy a Edward ji napodobil. Stále ji držel za ruku a užíval si ten dotyk, protože se obával, že je to možná poslední chvíle, kdy ho Bella nechá, aby se jí dotkl.

„Všechno to začalo už hodně, hodně dávno…“

„Začínáš to vyprávět jako pohádku,“ skočila mu Bella do řeči a nepatrně se usmála. Edward chtěl něco namítnout, ale potom mu došlo, že má jeho přítelkyně vlastně pravdu a ten úsměv jí oplatil. Bylo v něm však až příliš smutku na to, aby to v Belle nevzbudilo obavy.

„Možná bych měl začít trochu jinak, protože to, co ti chci říct, vážně pohádka není. Spíš tak trochu horor,“ přitakal Edward. „Asi začnu tím nepodstatnějším – Bello… Já… nejsem tak úplně člověk,“ prohlásil po zaváhání, ale hned na to upřel svůj pohled do Belliných očí. Upřeně ji sledoval a kontroloval každou i sebemenší změnu. Díky její dlani, kterou stále držel v ruce, měl dokonalý přehled o její tepové frekvenci.

Bella se trochu nervózně usmála. „Co potom jsi?“ zašeptala, protože stále předpokládala, že si z ní Edward trochu utahuje, přestože vypadal velmi vážně.

„Jsem kříženec člověka a… upíra,“ zamumlal Edward a čekal na odezvu. Bella se rozšířili zorničky, zrychlila tepová frekvence, ale s rukou neucukla. „Můj otec byl upír a matka člověk – aspoň v době mého početí…“ A tak začal Edward vyprávět. O svém otci, o jeho seznámení s matkou, jeho narození, matčině proměně, otcově smrti… V té části se dostal i k rodině Blacků a musel Belle vysvětlit, jak se to s nimi má. Věděl, že by jí o měničích říkat neměl, ale copak by mohl tak podstatnou věc vynechat?

„T-t-takže Billy zabil tvého otce?“ vykoktala ze sebe a z očí se jí kutálely slzy jako hrachy. Edward stále svítal v dlaních její ruku a byl rád, že neucukla. Na její otázku jenom přikývl. „Proč to udělal?“

„Nevím, možná měl mou matku rád… Možná jenom nestrpěl porušení pravidel, které s mým otcem dohodli. Jakkoliv to nebylo možné řešit jinak – otec matku proměnit musel. Ale Billimu trvalo ještě rok, než se k otci dostal. Má matka byla v tu dobu silnější, než kdejaký upír – to byl důsledek tomu, že jí v těle kolovala stále její vlastní krev…“

„Proto mi její ruka přišla tak chladná. Nebylo to kvůli počasí,“ zamumlala Bella, když jí to konečně došlo. Stále se snažila vstřebat to, co jí Edward řekl, ale bylo toho na ni moc. V klidu seděla a dávala mu šanci obeznámit ji se světem, jehož byl součástí a do kterého se ona nevědomky propadla – jinak to totiž nazvat nešlo. „A ty zlaté oči…“

„Jak už jsem řekl, je to kvůli stravě, kterou jsme si zvolili. Nezabíjíme lidi, a proto s nimi můžeme žít, aniž bychom se nějak ohrožovali. Pro Elizabeth je to však stále o něco těžší než pro mě. Mě lidé voní ale nevzbuzují ve mně touhu zabíjet,“ opakoval jí svá předchozí slova, aby nemohla zaváhat. Musela vědět, že on by ji nikdy neublížil.

„Já ti taky voním?“ zeptala se Bella po chvíli a podívala se mu do očí. Stále měla na paměti to, jak se od ní odtahoval, když se nastěhoval do tohohle domu. Odvracel se od ní a ona měla dojem, jako by zároveň občas i zadržoval dech.

„Voníš,“ souhlasil Edward a opatrně se k ní trochu víc přisunul. Bella přitom pohybu ztuhla, ale jinak čekala, co Edward dál udělá. „Ze začátku to tak nebylo, ale teď si nedokážu představit, že bych bez téhle vůně mohl přežít, byť jenom jeden den,“ zamumlal a nasál nosem tu lahodnou kombinaci dřeva, barev, potu a Belly. Ta se přitom zachvěla.

„Pochopila jsem, že Elizabeth neschvaluje nás vztah hlavně kvůli tomu, že nechce riskovat tvůj život?“ zeptala se najednou Bella opatrně. Potřebovala vědět úplně všechno, pokud se s tím měla srovnat. Už tak ji tenhle večer vnesl do života obrovský zmatek a pokud má bojovat s další informací navíc, tak bude nejlepší, když to bude vědět rovnou.

„To je jenom část problémy. Elizabeth by byla ochotna tě mít ráda, jelikož tě miluju já, ale… Setkání s Billy Blackem tomu nasadilo korunu. Kdybys byla obyčejná dívka z davu, naše soužití by možná vlkům i uniklo. Ale jelikož tě zná jejich alfa, je to hned o něco komplikovanější,“ objasňoval jí to Edward.

„Ale Billy tvého otce zřejmě zabil kvůli tomu, že proměnil tvou matku… Ty mě však nehodláš proměnit, takže by jim to mohlo být jedno, nebo snad ne?“ podivovala se, ale stačil ji jeden pohled do jeho smutných zelených očí, a odpověď hned dostala.

„Bello, já…“ Edward jí chtěl připomenout, že je nesmrtelný a že by spolu jinak asi být nemohli, ale slova se mu zasekla v puse. Zlehka se dotkl jejich vlasů a ten drobný pohyb opět rozvířil její vůni. Edward věděl, že by to Belle nemohl udělat. Toužil s ní zůstat už na věky, ale pokud by se k němu nechtěla přidat v nesmrtelném životě, nikdy by ji neproměnil. A tak najednou zvažoval, jestli bude lépe, když s ní nebude vůbec nebo jenom po omezenou dobu. „Jelikož je tahle situace taková, jaká je a protože jsem ji zavinil, musím být tím, kdo ji i vyřeší,“ dodal po chvíli a než stačila Bella cokoliv namítnout, pustil její ruku a odešel z domu.

„Edwarde,“ zašeptala Bella jen, co za ním zapadly vrata. Cítila totiž, že se zřejmě musí něco stát. Nevěděla však, co chce Edward podniknout.

 

Isabella

Edward se v noci už domů nevrátil. Netušila jsem, kde je a dost mě to trápilo. Navíc jsem díky tomu měla dost času na to, abych popřemýšlela nad jeho slovy. Jedna moje část začala jaksepatří vyšilovat. Další se bála o to, co se s Edwardem může stát, když tak najednou odešel z domu. A ta poslední ho i přes to všechno, co jsem se dozvěděla, milovala. V tom šíleném rozpoložení mysli jsem probrečela půlku noci a někdy nad ránem upadla do podivného stavu blízkému koma, ze kterého mě probral až příchod Alice.

Jen co mě však spatřila, už letěla do kuchyně, aby mi uvařila její extra silné kafe, které by postavilo na nohy i mrtvého. Což mě stále tak nějak dostávalo k myšlence na upíry – ti přece svým způsobem mrtví byli. Potom jsme si sedly v obýváku na gauč a já jí měla říct nejnovější novinky z vývoje mého vztahu s Edwardem. Což ale nešlo. Dokud jsem nevěděla, kdo Edward skutečně je, mohla jsem Alici říct všechno. Fakt, že jsem něco vynechávala, byl vedlejší. Teď jsem však musela cenzurovat daleko víc informací.

„Proč ti ten mizera Jacob dělá ze života takový zmatek?“ zajímala se, zatímco já se snažila trochu vzpamatovat a nahodit všechny fungující mozkové závity.

„Edward měl pravdu. Zaplést se s Jakem do té hloupé pomsty byl nesmysl, který jsem neměla dělat,“ přiznala jsem. Stále jsem musela přemýšlet, jestli bych se tak dostala z hledáčku Billiho Blacka, nebo jestli by si mě našel i tak. O kolik by byl můj život jednodušší, kdybych neznala Blackovic rodinu?

„Jaký má smysl zabývat se minulostí? Navíc – milostné hádky jsou jako zkoušet nakrájet vodu nožem. Jakmile to oba hodíte za hlavu, bude to, jako kdyby se to nikdy nestalo,“ prohodila a já si povzdechla. Alice a ta její moudra. Jenže tentokrát to bylo o něčem úplně jiném.

„Když včera Edward odcházel, vypadal trochu naštvaně. Nevím, co se chystal udělat, ale trochu se bojím, že se už nevrátí,“ přiznala jsem, aniž bych nějak víc rozváděla fakt, že se Edward vydal napravit údajný problém. Alice pak samozřejmě začala vyzvídat, jestli jsem mu náhodou nezkoušela volat, na což jsem jenom zavrtěla němě hlavou. Hned na to tedy vytáhla telefon a odešla do kuchyně, aby si zavolala a mi dolila mi při tom kávu.

Vrátila se o pět minut později. Podala mi hrnek a svalila se vedle mě.

 „Volala jsem Emmettovi. Nikdy jsem s tím mizerou nechtěla znovu mluvit, ale kvůli tobě jsem mu zavolala, abych zjistila, kde Edward je,“ prohlásila a já se k ní zvědavě a s nedočkavostí obrátila.

„Řekl ti, kde Edward je?“ zajímala jsem se nedočkavě. Možnost, že bych ho už znovu neviděla, byla najednou větší než fakt, že je to částečný upír, který mě nejspíš chce proměnit, abych s ním mohla být už pořád.

„V kanceláři není, ale… Emmett zmínil služební cestu na Floridu,“ oznámila mi a já si hned vzpomněla na letenku, která mi ležela na nočním stolku. Aro mi ji dal před dvěma dny a ona byla datována na dnešek. „Musíš tam jet taky! Jeď za ním a vyříkejte si to, ono se to potom zklidní. Nebo víš co? Prostě s ním jenom otěhotni jako já s Jasperem. Potom s tím nikdo nebude moct nic udělat,“ plánovala dál a mě jenom představa těhotenství nahnala docela strach. Elizabethin jiný stav byl sice zázrak, ale zázrak, který ji zabil a v konečném důsledku zabil i jejího manžela. Kdyby se něco podobného mělo stát mě, a nakonec bych musela vychovávat dítě sama – musela jsem se oklepat, protože mi najednou byla neskutečná zima. Jenom ta představa mě děsila.

 

Byl to špatný, špatný nápad – přesně to mi plynulo v mysli, když jsme s Alicí seděly v letadle na Floridu a chystaly se ke vzletu. Ukecala jsem svou nejlepší kamarádku, aby jela se mnou. Vlastně – moc ukecávat jsem ji nemusela. Alice byla ráda, že si může udělat pár dnů jenom pro sebe. S Jasperem byli pořád rozhádaní a její muž se tedy staral o Seana.

„Vypadá to, že Aro Volturi je tvůj zachránce. Ta letenka je od něj skvělý dárek, a přitom si to toho ani není vědom,“ prohodila Alice a já jenom přikývla.

„Nemyslím si, že je správné, že tam jedu. Edward mě možná nebude chtít ani vidět,“ zamumlala jsem a koukla z malého bočního okénka ven. Letadlo právě rolovalo po runwayi, a tak se mi okolní svět postupně zkresloval, jak jsme nabírali na rychlosti.

„Ale prosím tě. Říkám ti, že to na něj zapůsobí. Podnikáš cestu přes celé Státy, aby ses s ním usmířila.“ Alice při tom zněla nadšeně. A já vlastně nevěděla, jestli je to fakt. My se vlastně tak úplně nepohádali. Edwardův vztek možná nebyl mířen na mě.

 

Díky Arovi jsem měla už zamluvený i pokoj v hotelu a nebylo potřeba se o nic moc starat. Alice se rozhodla pro rychlou sprchu, než vyrazíme do parného pozdního odpoledne, a tak jsem na ni čekala na recepci. Hotel měl velkou otevřenou halu s mnoha pohodlnými pohovkami, květináči s fíky a palmami a vzduch byl příjemně klimatizovaný, takže se na člověka oblečení nelepilo hned, jak si ho oblékl.

Když už jsem tam seděla tak patnáct minut, rozhodla jsem se zavolat Alici. Ta její rychlá sprcha byla fakt docela dlouhá. „Pospěš si a přijď dolů, už mě tu nebaví na tebe jenom tak čekat,“ zahudrovala jsem do telefonu.

„Jasně, už jdu… Počkej, počkej, počkej! Volá mi Jasper, musím to vzít,“ odvětila a než jsem se nadála, hovor byl ukončen. Schovala jsem tedy telefon do kapsy a rozhlédla se po hale. Blížila se pátá odpoledne a venku svítilo slunce jako v ten nejslunečnější den v Seattlu.

„Přijela jsi za mnou, Bello?“ ozval se najednou za mými zády Edwardův hlas. Spěšně jsem se tedy otočila jeho směrem. Přicházel z venku, takže mě trochu oslňovalo slunce pronikající do budovy, ale i tak… Páni. Cítila jsem, jak jenom jeho hlas úplně rozdivočil mé srdce, ale snažila jsem se zachovat si klidný výraz.

„Ve skutečnosti jsem tady kvůli práci. Aro mi řekl, že je v okolí spousta parků pro děti, na které bych se měla podívat,“ namítla jsem. Nechtěla jsem s pravdou ven a tenhle důvod mé přítomnosti v Orlandu se mi zamlouval.

„Nemusíš se vymlouvat,“ prohodil Edward a nepatrně se na mě usmál.

„To není výmluva,“ odsekla jsem mu a nepřestávala na něj koukat jako na nějaké zjevení. Ta bílá košile a světlé kalhoty mu neskutečně slušely.

„Pokud se chceš hádat, měli bychom jít ven,“ podotkl a vzal mě za ruku. Neměla jsem šanci se mu jakkoliv vzepřít a už mě vedl z hotelu ven. Tam hodil klíče od svého zřejmě půjčeného auta klukovi od aut a my čekali necelých pět minut, než s ním přijede. Za celou tu dobu jsem neřekla ani slovo. I tak jsem viděla Edwardův pátravý výraz, který na mě upíral. Moc dobře jsem si pamatovala, jak mi večer popisoval své mimořádně citlivé smysly, takže jsem měla dojem, jako bych byla na nějakém lékařském vyšetření.

Cestou na Titusville musel Edward porušit snad všechny dopravní předpisy, co na Floridě mají, ale vůbec ho to nezajímalo. Já jsem se snažila nesledovat ručičku na tachometru, ale stejně mi to bylo houby platné. Když ne ručička, tak aspoň mé divoce vlající vlasy mi napověděly, že nejedeme zrovna rychle – Edward si totiž pronajal černý kabriolet.

Společně jsme dorazili až k oceánu. Kde mě do nosu okamžitě udeřila vůně soli. V Seattlu jsem to zažila jenom párkrát, když jsme vyrazili k zátoce ještě s tátou. Vítr mi tehdy i teď rozcuchával vlasy, ale dneska jsem si mohla užívat sluníčka, které se opíralo do mých skoro bílých paží.

„Co budeme dělat s tvojí matkou? Nenechá tohle jen tak být,“ prohlásila jsem po chvíli, kdy jsem jenom tak sledovala vlny, které omývaly zdejší pláž. Edward postával za mnou, ale byl dost daleko, abych cítila jeho přítomnost.

„Budeš mi muset věřit, když už ses rozhodla, že budeš se mnou,“ prohodil a já se k němu otočila. Na tváři mu hrál spokojený úsměv a já jenom zavrtěla hlavou.

„Jak to myslíš, že jsem se rozhodla být s tebou? Nijak jsem se nerozhodla,“ durdila jsem se naoko, ale Edward to okamžitě poznal. Přistoupil ke mně blíž a objal mě kolem pasu. „Co tedy budeš dělat?“ zajímala jsem se.

„Jsem její syn. Opravdu si myslíš, že mě za to zabije?“ prohodil a já se lekla. Neznala jsem společnost upírů natolik dobře, abych věděla, jestli si ze mě utahuje nebo nikoliv. Navíc – byl přece jenom poloviční upír, takže… „Řekl jsem jí, že bez tebe, Isabello Swanová, raději umřu,“ dodal a já jenom zavrtěla hlavou.

„Edwarde!“ Tohle jsem odmítala poslouchat. Nepřekousla jsem fakt, že je Edward částečný upír jenom proto, aby ho jeho matka zabila za náš vztah.

„Neber to doslova. Řekl jsem to jenom pro dobro věci. Opravdu si myslíš, že jsou upíři tak necitliví a něco jako mateřská láska neexistuje?“ zeptal se škádlivě a já se zamračila.

„Nehraj si se mnou. K smrti jsem se bála,“ zamumlala jsem. Pak už jsem jenom cítila, jak mi Edward odhrnuje vlasy na stranu a jeho rty se zlehka dotýkají mého ramene. Tělem mi probíhalo takové příjemné šimrání a cítila jsem, jak mi jenom z toho doteku a faktu, že je to Edwarda, naprosto měknou kolena.

„Nedělám si srandu. Nebudeme mít důvod rozejít se. Tak se neboj,“ uklidňoval mě a já se nechala.

 

(Písnička)

Jak by chutnala pravá láska?

Je to sladký pocit?

Jaký by byl polibek, který pohlcuje tmu?

Zářila by obloha a slyšela bych ten krásný zvuk zvonů?

 

O víc jak hodinu později jsme se vrátili do hotelu. Edward opět předal klíčky tomu mladíkovi, co nám předtím přistavil auto, a my se chystali jít do hotelu. Cítila jsem, jak mi na tváři hraje spokojený úsměv.

„Měli bychom předstírat, že jsme se hádali?“ zeptal se z ničeho nic Edward a mě úsměv opadl. Nechápala jsem jeho dotaz.

„Co?“

„Byla by to legrace, hrát rozhádané – myslím tím před Alicí a Emmettem. Předpokládám, že ti mají na svědomí, že jsme na sebe narazili na recepci,“ upřesnil mi svou myšlenku a já se uklidnila. Je fakt, že Alice zněla předtím v telefonu nějak divně, ale nepředpokládala jsem, že by to takhle sehrála.

„Jsi tak vážný s těmi svými vtipy,“ povzdechla jsem si a potom se zarazila, jelikož z hotelu právě vycházel Aro. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a nuceně se na něj usmála. Zrovna teď jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych se s ním mohla setkat.

„Ta práce v Evropě zabrala méně času, než jsem očekával, tak jsem se hned vrátil. Seminář už začal, že ano?“ zajímal se a obrátil se na Edwarda. Ten jenom přitakal a pak se zaměřil opět na mě. „Co vy, Bello? Už jste se byla podívat na ty parky?“

„Ještě ne,“ zamumlala jsem a připadala si jako školačka, kterou nachytají při nějaké nekalosti.

„Mohli bychom jít společně na večeři, pokud nemáte nic v plánu,“ prohodil jenom tak do pléna Aro, ale já přesně věděla, že mluví hlavně na Edwarda. Vždyť ode mě chtěl pomoc s jeho sbalením. Jenom myšlenka na to, že bych měla Arovi pomoct získat Edwarda, mi najednou přišla neuvěřitelně šílená.

„Já… mám něco, co bych vám rád řekl,“ řekl po chvíli Edward a já tušila, že se odhodlává k tomu, aby Arovi řekl pravdu.

„Hned teď?“ ujišťoval se Aro a Edward opět přikývl. „Dobře, tak tedy pojďme,“ souhlasil Aro a vydal se bokem.

„Jenom tohle zařídím a pak si tě najdu,“ zašeptal Edward směrem ke mně a tentokrát jsem to byla já, kdo přikývl. Jen co se mi potom ztratili za nejbližšími stromy, vydala jsem se zpět do hotelu. Na recepci jsem si vyžádala klíč od svého pokoje, ale ještě než mi ho slečna stačila podat, stoupl si vedle mě Jacob.

„Bello,“ pokýval hlavou na pozdrav a já přešlápla z nohy na nohu. Nevěděla jsem, jak bych se k němu měla po tom večeru v divadle chovat. Ale potom mě napadlo, že bych si s ním měla promluvit a požádat ho o laskavost.

„Jacobe,“ nepatrně jsem se na něj usmála. „Promluvme si venku,“ požádala jsem ho a Jake mě následoval opět před hotel. Vydala jsem se po pěšině opačným směrem, než mířil prve Aro s Edwardem. Ušla jsem možná pár desítek metrů, když jsem se zastavila a obrátila se k Jacobovi. „Chtěla bych tě požádat, abys zastavil svého otce. Ty jeho návštěvy mi nejsou příjemné, Jacobe.“ Doufala jsem, že bude mít na otce aspoň částečný vliv i když se mu jako svému alfovi asi těžko vzepře. Bylo to divné myslet na Jakea jako na součást nějaké vlčí smečky.

„Dobře,“ souhlasil, „udělám to. Navíc si myslím, že tě neobtěžoval jenom otec, ale i já, takže… Chci přestat.“

„Omlouvám se za to, že jsem se s tebou začala znovu vídat jenom kvůli té pomstě.“ Pokud jsme to měli s Jakem nějak uzavřít, bylo vhodné, abychom smetli ze stolu opravdu všechno.

„Ani ses mi nedokázala pomstít,“ odvětil s drobným úsměvem, který jsem u něj snad nikdy neviděla. Potom jsem se obrátila, abych se vrátila do hotelu, ale nakonec jsem ještě pohlédla na Jakea.

„Musím se vrátit, Alice na mě čeká,“ zamumlala jsem vysvětlení a vydala se zpět do budovy.

Najednou mě však donutila zastavit Jacobova slova: „Jsi šťastná, že ano?“ zeptal se a já se k němu obrátila. „Ptám se, jestli jsi šťastná s tím mizerou Cullenem,“ zeptal se ještě jednou.

„Ano,“ odpověděla jsem bez jediné stopy zaváhání. Stále jsem sice nevěděla, jak se se vším tím kolem Edwarda smířím, ale mohla jsem s jistotou říct, že jsem po jeho boku spokojená.

„To mi stačí… to stačí,“ zamumlal a já se tedy vydala zpět k hotelu. Ještě jsem však nedošla ani před hlavní vchod, když jsem měla dojem, jako by se stalo několik věcí najednou. Ucítila jsem něčí ruku kolem svého pasu, potom škubnutí a nakonec tvrdý náraz na asfalt. V uších jsem slyšela kvílet gumy, jak se někdo snažil brzdit. Když ten rámus utichl, otevřela jsem oči a spatřila, že ta ruka, kterou jsem měla kolem pasu, patřila Jakeovi. To on mě strhl přímo z trasy jedoucího auta, kterého jsem si nevšimla.

„Jakeu?“ oslovila jsem ho a zatřásla mu s rukou. On se ale nepohnul. „Jakeu? Jacobe?!“ začala jsem na něj křičet, ale Jake měl stále zavřené oči.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 11. kapitola:

 1
4. Seb
16.04.2018 [20:24]

Emoticon Emoticon Emoticon líbí a obdivuju i jejich délku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Petronela admin
12.04.2018 [20:29]

PetronelaSeb: moc děkuju za komentáře. Jsem ráda, že se ti kapitoly tak moc líbí. Tohle je pro autora ta nejlepší odměna za hodiny a hodiny "mučení se" nad wordem.

2. Seb
12.04.2018 [19:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon páni, v téhle povídce jsem Jacoba nemusela,ale teď mám o něj opravdu strach
To je tedy situace, jak chce tohle Edvard vyřešit Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon rozkošná byla ta odcházecí scéna, ta mě pobavila Emoticon

Děkuju a to i za písničky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. betuška
02.04.2018 [21:49]

ach Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!