Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 8. kapitola: Jacob

26.03.2018 (12:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 994×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Dnes ráno jsem se probudil až nezvykle brzy. Byl jsem nervózní z toho, že jsem včera Bellu neviděl a hlavně z té krátké zprávy, co mi včera napsala. „Nemusíš si dělat starost.“ Vážně, Bells? Jasně, že si musím dělat starost. Vždycky musím, protože mi na tobě přeci záleží!

Nechápal jsem, jak je možné, že to nevidí. V každém případě bylo pondělí a já neměl čas polemizovat nad tím, jestli Bella ví nebo ví, co k ní cítím. Byl čas na to vstát, najíst se, pomoct Billymu a padat do školy. Moc se mi tam nechtělo, víkend je dlouhý a najet potom zase na režim školy je náročné pro někoho, jako jsem já – pro někoho, koho to moc nebere a učí se fakt jen proto, že musí. Každopádně mi nic jiného nezbývá, takže to musím přetrpět. Když jsem měl tedy všechno hotové, táhlo na půl osmou a já s batohem na zádech na své motorce vyrazil do školy.

Hned, jak jsem vešel už do poměrně plné třídy, bylo mi něco divné, ale hned jsem nedokázal přijít na to, co to je. Došlo mi to až po chvíli. Chyběl Embry. A on nechybí nikdy. Bylo mi to natolik divné, že jsem vzal telefon a pokusil se mu zavolat, ale hovor okamžitě spadl do hlasové schránky. Zarazilo mě to. Byl už třetí z mých přátel, který najednou odešel ze školy. Začal s tím Sam, pak za ním začal běhat Paul, a teď je nejspíš na řadě Embry. Měl jsem z toho vážně špatný pocit.

„Čau Jacobe, nevíš, kde je Embry?“ zeptal se Quil Ateara, který se mi objevil za zády.

Překvapeně jsem se na něj otočil.

„Ty to taky nevíš?“ zeptal jsem se ho já. „Vždyť jste tak nerozlučná dvojka, aspoň většinou.“

„Jo, rozumíme si. Ale už v pátek byl divnej. O víkendu už jsem ho neviděl a… no, dneska není ani tady. Copak někdy vynechal jedinej den školy?“

„Nikdy,“ potvrdil jsem mu.

Teď jsem se už vážně cítil divně. Ještě mě napadlo, jestli v tom není nějaká kočka, o které nevím, ale to by Quil věděl. Jestli je pravda, co si myslím, jestli Sam zkouší nějakej gang a přetahuje na svoji stranu kluky, s jistotou říkám, že u mě má smůlu. Já za ním běhat nebudu. Nejsem žádné jeho štěně.

Dopoledne ve škole uteklo rychle. Až na tu věc s Embrym se nic zvláštního nedělo. Napsali jsme si pár testů, jako každý den, a to bylo asi tak všechno. Když už jsem před školou nasedal na motorku, zapípal mi mobil a já se na něj podíval.

Ahoj Jakeu! Dneska v půl páté jdu s pár spolužáky do kina na Ránu pěstí. Mrzí mě, že nám nevyšlo to filmové odpoledne u tebe doma. Nechceš se k nám přidat a trochu si to vynahradit? Budu ráda, když půjdeš. Bella

Usmál jsem se.

Jasně, moc rád, Bells. Uvidíme se. Jake

Byl jsem fakt moc rád, že se Bella ozvala. Jo, mrzelo mě, že se půjde s partou a nejen my, ale na druhou stranu, rád poznám její kamarády. Určitě jsou to stejně pohodoví lidé jako ona sama, takže večer bude stát za to. Protože půl páté bylo vtipně už za dvě hodiny, měl jsem opravdu co dělat, jestli se mám dostat domů, osprchovat se a dorazit do kina v Port Angeles včas. To je ta potíž, když chcete někam ve všední den. Lidi mají spoustu práce.

Stihl jsem to. Jako by to šlo jinak. Nedovolil bych si přijít na setkání s Bellou – na setkání s kýmkoliv, ale hlavně s Bellou – pozdě, nebo nedej bůh vůbec nedorazit. Upřímně, když Bella psala, že se půjde s jejími kamarády ze školy, očekával jsem, že tam budeme ve společnosti třeba pěti lidí, a nakonec tam byl jen jeden trochu uklepaný klučina o půl hlavy nižší než já, který se na mě díval, jako bych mu svojí přítomností zkazil dobré vyhlídky na rande. Máš smůlu, chlapče, pomyslel jsem si. Bellu ti nepřenechám.

„Takže Rána pěstí, jo? Máš rád akční filmy?“ zeptal jsem se ho a snažil se trochu navázat rozhovor, když Bella odešla pro lístky.

„No, ani ne,“ odpověděl Mike, jak mi byl Bellou představený, a já úplně viděl, jak se mu jen při zmínce o akčním filmu sevřel úzkostně krk, což mě samozřejmě postrčilo k tomu, abych ho trochu popíchl.

„Prej je to fakt děs. Maso,“ přiléval jsem do ohně a vysloveně se užíval pohled na jeho ne moc zdravě vypadající obličej.

Naštěstí pro něj ho zachránila Bella, která se vrátila s lístky v rukou, oznámila nám nějakou omluvu těch, co nedorazí, a protože už jsme na nikoho jiného nečekali, vydali jsme se do budovy kina. Snažil jsem se být ten, co bude Belle otevírat dveře a platit její popcorn, abych dal Mikovi najevo, kdo tu má na sto procent k Belle blíž. Nesnažil se mě v tom zastoupit, i když jeho pohledy dávaly jasně najevo, že byl mnohem radši, kdybych tu nebyl a nelezl mu do zelí.

Film byl povedený. Viděl jsem pár upoutávek, ale pak jsem na to trochu pozapomněl, takže jsem byl vážně zvědavý, jak to bude vypadat. Splnilo to mé očekávání. Nechyběl děj a ještě ke všemu to byla vážně krvavá řežba. Trochu jsem si nebyl jistý, jestli je to opravdu to, co by si Bella svobodně vybrala, nebo jestli to byla jen nějaká volba menšího zla, každopádně ten, do se první zvedl a rozběhl se na záchody s tím, že to už nedává, nebyla Bella, ale Mike. Zůstali jsme na něj zírat oba. Protože se neslušelo, abychom bez něj v kině zůstali, opustili jsme sál jen chvíli po něm, ale už jen to mě trochu vytočilo. Do konce zbývalo asi dvacet minut a já byl vážně napjatý, jak to dopadne. Rozhodně mi ale zvedl náladu fakt, že jsme se na jeho účet s Bellou alespoň hezky zasmáli.

Měl jsem pocit, že je nám spolu fakt hodně dobře, ale možná jsem se mýlil, protože když jsem vzal Bellu za ruku, vyvlékla se mi. Vím, že jsem dal dneska svým chováním před začátkem filmu trochu najevo, co k Bells cítím, ale tak nějak jsem doufal, že to nevadí.

„Nesmím tě držet za ruku?“ zeptal jsem se překvapeně.

„To můžeš,“ odpověděla mi. „Já jen nechci, aby to pro tebe znamenalo něco víc, víš?“

A už je to tady. Připadal jsem si jako ten největší hlupák. Měl jsem za to, že zvlášť vedle Mika jdu na jistotu, a teď se zdá, že jsem zrovna dvakrát nepochodil. Trochu mě to ranilo.

„Bello, řekni mi něco,“ začal jsem trochu váhavě. „Líbím se ti nebo ne?“

Přikývla, takže mě potěšilo, že nejsem úplně mimo její ligu, ale abych si to nevyložil špatně, téměř okamžitě mi začala vysvětlovat, že spolu nemůžeme být, protože by to všechno zkazilo. Nechtělo se mi tomu věřit, protože jsem věděl až moc dobře, co k Belle cítím a to přeci nebylo špatné, ale rozuměl jsem jí. Potřebovala kamaráda a já tu pro ni musel být.

„Já mám spoustu času, nevzdám se jen tak,“ řekl jsem smířeně a myslel jsem to doopravdy.

„To ani nechci,“ odpověděla mi Bella. „Ale já ani nechci, aby to zašlo dál, a to je strašně sobecký,“ dodala pak a já musel přiznat, že mě ta odpověď plná protikladů trochu zmátla.

„To kvůli němu, že jo?“ Snažil jsem se ujistit a sedl jsem si vedle ní na schody. „Bello, já vím, co ti udělal. A Bello, to bych ti já nikdy neudělal. Nikdy bych ti neublížil, přísahám. Věř mi to.“

Vím, že jsem si slíbil, že nebudu naléhat, ale potřeboval jsem to aspoň zkusit. Potřeboval jsem, aby to věděla. Přikývla, v očích měla slzy a položila mi hlavu na rameno. Věřil jsem, že kdybych něco zkusil teď, kdybych jí odhrnul ty vlasy z tváře a zkusil ji políbit, nejspíš by teď neucukla. Chápal jsem, že není připravená na nový vztah, ale že potřebuje vědět, že tu pro ni někdo je. Ale já věděl, že by to teď nebylo správné, právě proto, že není na vztah připravená, takže jsem s tím bojoval.

Ať už bych se ale v závěru rozhodl jakkoliv, zkusit to nebo ne, neměl bych čas na nic, protože zrovna v tu chvíli vyšel z toalet Mike a štrádoval si to přímo k nám. Začal blekotat něco o tom, že už musí domů, na svou obhajobu pak to, že mu vlastně bylo blbě už před tím kinem… A já vyletěl. Nevím, co to do mě vjelo, jestli to byla kombinace toho pocitu zrazení, protože mě Bella odmítla, a všeho kolem, každopádně mě ten vztek vymrštil na nohy.

„Je ti zle?“ procedil jsem na Mika mezi zuby. „Tak to bys asi měl jít do nemocnice. Mám ti tam pomoct?!“

Vůbec jsem si neuvědomoval, jak děsivě asi vypadám, jen jsem viděl Mikovy vytřeštěné oči a to, že přede mnou polekaně couvá, a Bella ke mně hned přiskočila, aby mě trochu zklidnila, a vzápětí mě upozornila na to, že vlastně celý hořím. V ten moment jsem si uvědomil, že je to pravda. Vůbec jsem se necítil v pohodě. Sám na sobě jsem cítil, že sálám jako kamna a měl jsem pocit, že se mi trochu motá hlava.

„Omlouvám se,“ řekl jsem nakonec. „Nevím, co se děje. Musím jít.“

Nechal jsem Bellu s Mikem stát uprostřed chodby v kině a doslova jsem utekl domů. Takže jsem to nakonec byl já, kdo tam odsud odešel, protože mu bylo zle. Za jiné situace bych se nad tím jen tak zašklebil, ale tohle mělo hodně daleko ke vtipům. Na motorce jsem jel domů jako ďas a myšlenky mi zuřivě poletovaly v hlavě. Snažil jsem se dát dohromady kousky té podivné skládačky a děsilo mě to. Nabrání svalů, které jsem nepovažoval za nic jiného, než důsledek práce na autě, cvičení a dospívání. To, že Billy vytáhnul ty vlčí legendy. Stopy v lese. To, že Quileutští kluci přestávají ze dne na den chodit do školy. Samův pohled plný zvláštního očekávání, který mi věnuje, kdykoliv se někde potkáme. Návaly vzteku. Bylo mi zle z toho, že jedno by vysvětlovalo druhé. Copak něco takového opravdu může být skutečné?

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 8. kapitola: Jacob: