Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 4. kapitola: Jacob

23.08.2016 (09:45) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1165×

Nemohl jsem sám sobě nalhávat, že o mě nestojí. Jasný, měl bych to potom všechno mnohem jednodušší - kdybych tomu ovšem byl alespoň na okamžik schopen uvěřit. Jenže tomu se věřit nedá, když ji vidím před sebou. Viděl jsem, jak se jí tváře zalijí červení, když se jí dlouho dívám do očí. Také to, jak se nervózně odvrací, když se dotknu její ruky. Ne, jen slepý by věřil tomu, že ani na moment nemyslela na to samé, co já. Že si nikdy nepředstavila, jaké by to bylo, kdybychom byli my dva spolu! Protože já na to myslel. Myslel jsem na to v podstatě neustále, každý den, každou minutu a nemohl se té myšlenky zbavit. O Bells se mi zdálo, a když jsem byl vzhůru, stále jsem se cítil jako ve snu. Ani na okamžik jsem se od toho nedokázal odpoutat - od té představy, že to cítí stejně.

Bože, zas tolik bych toho ani nechtěl... Jen být s ní, moci ji držet za ruku a vědět, že to je jiné než včera, když jsme šli z toho kina. Byl jsem si jistý, že si ani neuvědomila, že v tom vidím něco jiného, když jsem ji za tu ruku vzal a ona mi neucukla. Když jsme pak stáli v objetí, měl jsem strašnou chuť ji políbit a všechny svaly v těle mi cukaly tou touhou. Jen stěží jsem se dokázal ovládnout. Miloval jsem Bellu celým svým srdcem a nedokázal jsem si představit nic, co by to mohlo změnit.

Podíval jsem se na budík. Bylo sedm hodin a já byl vděčný za to, že je sobota a já se nemusím hrabat z postele, abych šel do školy. Takže jsem prostě dál ležel, protože jsem měl fůru času, a díval jsem se do stropu, který jsem měl spíše jako plátno v kině. Zas jsem si ji představoval, její tvář, její úsměv. Ovšem, že se v mém mladém těle neskutečně bouřily hormony, takže jsem nedokázal přestat myslet na to, co bychom spolu mohli dělat, kdyby se mi tak nebránila. Zažila to už? Ptal jsem se v duchu, jako bych si na to uměl pravdivě odpovědět. Zažila to s ním? Nechtěl jsem na to myslet, na to, že své poprvé prožila s ním. S někým, kdo jí tak ublížil.

„Copak ti nebyla dost dobrá?“ zeptal jsem se ho nahlas. „Dala ti všechno - celou svoji nevinnost - a tobě nebyla dost dobrá? Bože, neznám většího kreténa, než jsi ty.“

Samozřejmě jsem věděl, že mě Edward Cullen nemůže slyšet, ale kdyby mohl, neostýchal bych se tohle mu říct. Měl by to vědět - měl by mu to někdo říct, jenže jsou z něj všichni úplně podělaní, jako by byl nějakej zatracenej anděl. Mně teda připadá jenom jako zmetek. Na druhou stranu, vždycky slýchám, že holky letí na padouchy. Možná, kdybych byl padouch, tak... Musel jsem se nad tím pousmát. Ne, chci, aby mě milovala takového, jaký jsem.

Udělal bych ji šťastnou. To vím. Ve všech možných směrech. Bello, dokážeš si vůbec představit, jak bys se mnou byla šťastná?

„Tak jo, měl bych vstávat,“ povzdychl jsem si a začal se líně zvedat z postele.

Nevěřili byste, jak moc se mi z ní nechtělo. Samozřejmě jsem věděl, proč bych neměl dál ležet. Musím připravit snídani a počkat, až vzbudí Billy, abych mu pomohl. A on nikdy nevstával moc dlouho. Při kontrole času jsem shledal, že táhne na půl osmou. Hodil jsem na sebe kalhoty a triko a vydal jsem se do koupelny, kde jsem si odbyl veškerou ranní rutinu. Vždyť to znáte, česání, čištění zubů... Klasika. Ke snídani jsem se rozhodl připravit toasty, a jako kdyby to měl můj táta načasovaný, ve chvíli, kdy jsem dal na talíř poslední, na mě Billy volal, jestli mu nepřijdu pomoc. Není to nic těžkého - pomoct s kalhotami, botami a na vozík.

„Rád bych si s tebou potom promluvil,“ říkal, když na svých čtyřech kolečkách cestoval do kuchyně.

„O čem?“ zeptal jsem se překvapeně.

Vypadalo to vážně a Billy se mnou o vážných věcech mluvil málokdy.

„Uvidíš,“ odpověděl mi. „Nejdřív se najím - ty bys taky měl - a pak si to povíme.“

Vůbec se mi do toho nechtělo. Jak bylo takových rozhovorů málo, tak moc jsem je nenáviděl. Nemohl jsem ale odejít, aniž bych ho vyslechl, a tak jsem napjatě ukusoval ze svého toastu a toužil mít to už za sebou.

Odnesl jsem prázdné talíře do dřezu a sedl jsem si ke stolu naproti Billymu, podíval jsem se na něj a podložil jsem si hlavu rukama, které jsem měl opřené lokty o stůl.

„Takže, už mi to povíš?“ zeptal jsem se nezaujatě.

„Jacobe, tohle je důležité, tak se mě pokus chvíli poslouchat, ano?“ Přikývl jsem. „Jseš Quileut a znáš legendy našeho kmene. Ale musíš vědět, že to není jen příběh, jen pohádka pro děti. Je to skutečné... Už po staletí se v našem kmeni najdou jedinci, kteří jsou měniči. Takoví lidé se mění v obrovské vlky, aby v té podobě chránili náš lid.“

Pohlédl jsem na Billyho trochu s obavami o jeho duševní zdraví. Co se mi to snaží namluvit? ptal jsem se sám sebe ve své hlavě. Měniči? Obrovští vlci? Billy se ale tvářil naprosto vážně - a také při smyslech - a mně se nějak nechtělo mu odporovat nebo se jeho slovům snad dokonce vysmát, takže jsem jen nabral dech, chvíli jsem přemýšlel, co říct, a pak jsem se do toho dal.

„Chránili? A před čím?“ zeptal jsem se.

„Možná spíš před kým,“ opravil mě Billy, „ale záleží na tom, jak to bereš. Před chladnými. Vždycky, když se někteří objeví a představují nebezpečí, v někom z nás se probudí vlčí geny. A Jacobe, teď se to děje znovu. Jsi potomek Alfy a...“

„Tati, prosím,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Dobře, jsem ochotný věřit tomu, že se to někdy dělo. Ale chladní? Upíři? Všichni moc dobře víme, že se to už po staletí neděje! Myslím, že z toho, abych podobným příběhům věřil, jsem už trochu vyrostl.“

„Jakeu, věř mi.“

Bez jediného slova jsem se zvedl, nechal jsem Billyho v kuchyni a šel jsem ven. Vážně jsem nehodlal tohle poslouchat. Bylo mi už šestnáct a vážně jsem nechtěl věřit takovým blbostem. Jasně, že vím, že jsou to naše legendy -  já je uctívám, o tom žádná, ale že bych se já měl stát vlkem? Probudily by se ve mně nějaké vlčí geny a já bych běhal po okolí a zabíjel upíry? To jako vážně? Nejhorší na tom je, že mi přijde, že tomu Billy bezmezně věří. Je to šílený! Měl jsem strašnou chuť zavolat Bells a společně se tomu zasmát, ale něco jako by mi v tom bránilo. Nedokázal jsem se odhodlat vzít mobil a zavolat jí s tím, že jí tohle řeknu. Pořád mi v hlavě něco šeptalo, že je to přeci jen posvátné tajemství našeho kmene a že bych o tom možná neměl žvanit. A protože jsem věděl, že bych nedokázal držet jazyk za zuby, ani jsem jí nezavolal. V tu chvíli to se mnou škublo. Neozvala se mi. Měl jsem pocit, alespoň maličký pocit, že je se mnou Bells ráda. Ale ona se mi neozvala. Nezavolala mi, ani mi nenapsala. Uklidni se, říkal jsem sám sobě. Je teprve ráno, nech ji trochu se vyspat. Takže jsem čekal, jestli nezavolá, procházel jsem se po pláži La Push a pozoroval jsem moře. Billy mi nevolal, ani za mnou nepřišel nikdo, koho by poslal, aby mě našel. Asi to se mnou vzdal. Minimálně prozatím.

Zazvonil mi telefon a mě poskočilo srdce. Hned jsem se podíval na svůj mobil a trochu udiveně jsem povytáhl obočí. Telefonát byl opravdu z domu Swanových, ale na displeji mi blikalo jméno Charlie, ne Bella. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale stiskl jsem zelené tlačítko a přiložil si mobil k uchu.

„Jacobe?“

Hlas ze sluchátka zněl... No, já vlastně ani nevím, jak zněl. Skoro potěšeně, že jsem to zvedl.

„Ahoj Charlie,“ odpověděl jsem a pokusil se, aby mi v hlasu zněl úsměv. „Co potřebuješ?“

„Já ti chtěl poděkovat, Jakeu.“

„Poděkovat? A za co?“

„Trávíš teď hodně času s Bellou,“ začal Charlie trochu váhavě a já se kousl do rtu, protože jsem byl nervózní z toho, že nemám ani páru, co chce říct dál. „A já ti za to děkuju. Vím, že se tak obíráš o spoustu svého volného času, který můžeš věnovat jiným věcem, ale Belle tvá přítomnost vážně pomáhá. Víš... Co odešel Edward, Bella se budila třikrát, čtyřikrát za noc s křikem. No... co se vídáte, je to lepší. Vyspím se aspoň do pěti.“

Dobře, byl jsem na vážkách, jak si mám Charlieho informaci přebrat. Tak už Bella nebrečí ze spaní celou noc, ale jen k ránu. No, to je teda pokrok. Na druhou stranu, brečí míň.

„No... Nemáš zač, Charlie. Není to až taková oběť, víš? Já k Bells... Prostě k ní něco cítím. Myslím, že jsem se do ní zamiloval...“

Ani nevím, proč jsem to Charliemu řekl. Já mu to vlastně ani neřekl, ono to ze mě prostě nějak vylítlo samo a já tomu nemohl nijak zabránit. Přitiskl jsem si dlaň před ústa. Úplně už jsem v duchu slyšel, jak mě seřve, co si to dovoluji, a že z toho prostě bude strašný průšvih. Charlie ale zněl mnohem klidněji, než jsem čekal, a zdálo se, že je vlastně rád.

„Ty ses do ní zamiloval?“ zopakoval, jako by si to snažil uvědomit. „No, lepší spratek, co znám, než spratek, kterého neznám.“

Samozřejmě jsme oba moc dobře věděli, že nejsem spratek. Teď jsme se vlastně bavili o Edwardovi, to bylo jasné mně i jemu. Ale věděl jsem, že takhle Charlie občas mluví normálně, zvlášť když má dobrou náladu. A tu teď měl a mohl jsem za to z poměrně velké části právě já.

„Prosím tě, neříkej to Bells,“ zaúpěl jsem do telefonu. „Já jí to chci říct sám.“

„Budu držet jazyk za zuby, Jakeu, neboj.“

„Díky, Charlie, fakt díky.“

„Já děkuju. Tak se měj hezky, Jakeu. Rád tě někdy uvidím, přijď na návštěvu...“

„Přijdu. Ahoj!“

Když v mobilu klaplo a já ho uklidil zpět do kapsy, pořád mi Charlieho hlas zněl v hlavě. Lepší spratek, co znám, než spratek, kterého neznám. Pousmál jsem se nad tím. Ach jo, Bells. Kéž bys ohledně mě měla stejné mínění jako Charlie. Všechno by bylo o tolik jednodušší.

Prošel jsem přes pláž až k lesu v naší rezervaci. Prej někde tady na ně kdysi narazili, prolítlo mi hlavou, aniž bych chápal, proč vlastně ještě myslím na to, co mi dneska Billy povídal. Nevěřil jsem tomu přeci... Ale ono je vážně sporné tomu nevěřit, když je to tak moc posvátné. O mém tátovi se ví, že není blázen. A stařecká demence tě prostě nepřepadne ze dne na den. Byl tak vážný... Úplně mě to děsí. Odkopl jsem kamínek, co jsem měl v cestě, a vstoupil jsem mezi stromy.

„Měniči,“ odfrkl jsem si. „Obrovští vlci. Běhaj po La Push a zabíjí upíry. A já jsem potomek Alfy. Báječný,“ říkal jsem si tak nějak pro sebe a snažil se přijít na něco realistického, když mi noha klesla do dolíku v zemi.

Ne, že by to v lese bylo něco nezvyklého, dolíků je tu vždycky habaděj, ale když jsem se podíval, kam že to má noha vklouzla, zalapal jsem po dechu a polekaně zacouval pár kroků vzad, dokud jsem nenarazil do stromu za mnou. Nedíval jsem se na nic jiného než na stopu, na skutečně obrovský otisk vlčí tlapy.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 4. kapitola: Jacob: