Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 3. kapitola: Bella

26.07.2016 (13:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1042×

Sluneční paprsky se odrážely od jeho kůže a vytvářely odlesky, které jsem tolik milovala. Usmíval se na mě, přišla jsem k němu a políbila jsem ho na chladné rty. Objal mě a přivinul k sobě. Zavřela jsem oči a užívala jsem si jeho blízkost. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se pod jeho chladným dotykem roztřásla zimou. Teď se třesu jen vzrušením. Nikdy jsem nebyla víc zamilovaná než teď do něj. Políbil mě na krk a trochu se odtáhl, jen tak, aby se mi mohl podívat do očí, a já mohla spatřit jeho dokonalý úsměv. Pohladila jsem ho po tváři. Neucukl, už se naučil moji blízkost vydržet, aniž by dával najevo, jak moc trpí - ale já věděla, jak těžké to pro něj je. Možná i proto jsem chtěla, aby mě proměnil. Aby se mu konečně ulevilo.

„Miluji tě, Bello,“ řekl mi a obdařil mě dalším dokonalým úsměvem.

„Také tě miluji, Edwarde,“ odpověděla jsem mu a natáhla se pro další polibek.

Věnoval mi ho a zvedl mě do náruče. Nesl mě zas tou nadlidskou rychlostí, až se svět kolem mě měnil v pouhé šmouhy. A pak jsme už nebyli na sluncem prozářené louce, ale zas u té věčným deštěm zvlhlé silnice před mým domem. Doprovodil mě ke dveřím a obdařil dalším drobným polibkem, který jsem mu oplatila, a vešla do domu. Loučit jsme se nemuseli - věděla jsem, že než se přivítám s Charliem, on už bude čekat nahoře.

Dole jsem si to odbyla jak nejrychleji to šlo a vyběhla jsem schody do svého pokoje. Jak jsem tušila, byl tam, usmíval se na mě svýma zlatýma očima a já věděla, že ho miluji. Že ho miluji tak moc, jak jen člověk může milovat. V mžiku byl u mne a my opět splynuli v polibku, který by v mých dokonalých představách nikdy neskončil... A pokračoval by dál.

„Ty mě nechceš?“ zeptala jsem se.

„Ne. Nechci. Jdi domů a zapomeň na mě. Nemiluji tě.“

„Edwarde... Prosím...“

„Jdi pryč, Bello.“ Zmizel.

„Edwarde! Edwarde!“ volala jsem jeho jméno, jako bych vážně věřila, že se dočkám odpovědi.

„Edwarde! Edwarde!“

Opět mě probudil vlastní křik a pláč - a Charlie, který seděl na mé posteli a hladil mě po ramenou. Posadila jsem se na posteli a objala jsem ho. Bylo mi ho líto. Kvůli mně posledních pár měsíců vůbec nespal a mně to bylo opravdu líto, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nemohla jsem přikázat svým snům, aby odešly z mé hlavy. Možná to bylo i proto, že jsem se bála, že kdyby se tak stalo, zapomněla bych na něj. Ne, že bych někdy mohla skutečně zapomenout... Ale možná bych zapomněla, jak silný náš cit byl. Jak silný je. Byl pryč čtyři měsíce a já pořád nevěřila, že mě nemiluje. Pořád jsem si nepřipustila, že to, co mi řekl v tom lese, myslel vážně. Bylo to něco neskutečného, něco, co k němu vůbec nesedělo. Věděla jsem, že je to hloupost.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem Charliemu do ucha.

„To nic, Bells,“ řekl mi konejšivě. „Miluju tě.“

„Já tebe taky, tati.“

„Já vím.“ Usmál se na mě. „Ale pokud ti to nevadí, půjdu si zase lehnout. Uvidíme se.“

Cvrnknul mě do nosu, jak to dělal, když jsem byla ještě malá holčička, usmál se na mě a odešel dospat. Opravdu jsem se cítila strašně provinile, když jsem si uvědomila, jak kvůli mně Charlie trpí, ale nevěděla jsem, jak to zastavit... Jak to alespoň zmírnit, aby se mé zoufalství nemuselo promítat i na tátu. Natáhla jsem se pro svůj telefon, abych zkontrolovala čas. Měla bych vstávat za hodinu, abych se připravila do školy. To už nemá ani cenu - snažit se znovu zabrat. Vyhrabala jsem se z postele a přešla ke skříni, ze které jsem vyndala tmavě modré tričko s krátkým rukávem a černé džíny. Oblékla jsem se a hodila přes sebe ještě šedou mikinu, kterou jsem měla od včerejška připravenou přehozenou přes opěradlo židle.

Měla jsem teď spoustu času na ranní hygienu a na přípravu cereálií s mlékem a čaje, takže jsem se mohla loudat víc než obvykle. Dokonce jsem neodolala a vzala jsem si dolů do kuchyně i knihu, abych si při snídani mohla číst Jekylla a Mr. Hyda. Byla to jedna z odborných knih k maturitě a navíc byla i má oblíbená. A čas, než budu muset vyrazit do školy, mi pak rychleji utíkal.

Uběhla nějaká ta chvilka a já už jsem se zrovna zvedala, že vyrazím, když jsem zaslechla pípnutí mého mobilu. Na displeji mi blikala zpráva od Jakea.

Ahoj, Bells! Víš, jak jsem říkal, že do dneška něco vymyslim, že jo? Čekej mě po škole. Jedeme do P. A. Jacob

Trochu nevěřícně jsem vydechla, když jsem si tu zprávu přečetla. Věděla jsem, co mi Jake slíbil - řekl to jasně, „do zítra něco vymyslím,“, ale nedokázala jsem si za boha představit, co budeme dělat v Port Angeles. Tak nějak jsem si třeba představovala, že půjde k nám nebo já k němu, zkoukneme nějaký film na DVD nebo se půjdeme projít, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bude chtít jet do centra. Každopádně, teď už nebyl čas jen tak stát a dumat nad tím. Sebrala jsem si věci a vydala jsem se k autu, co na mě čekalo před domem.

Když jsem parkovala před školou, byla jsem pevně rozhodnutá: Dnes si půjdu sednout zpátky ke svým kamarádům Jessice, Angele, Ericovi a Mikovi. Ale když jsem vystoupila z auta a viděla jsem je, jak se baví - už na mě mimochodem ani nezamávali, tak moc byli zvyklí na to, že se nebavím - nějak jsem ztratila odvahu. Vymlouvala jsem se sama sobě tím, že se jim prostě nechci vnucovat. Prošla jsem kolem nich do budovy školy a špitla k nim velice nesmělé „ahoj“. Ani jsem nepochytila, jestli mi odpověděli. Možná jsem mluvila tak tiše, že mě ani neslyšeli. Samozřejmě, když mluvíte s upíry, nemusíte mít strach, že vás neuslyší. Slyší všechno, i to, u čeho byste byli radši, kdyby to byli přeslechli. U lidí je to jiné.

Vyučování jsem nějak přežila a na obědě... Na obědě jsem zase seděla u „Cullenovic stolu“. Pořád to pro mě byl jejich stůl, i když už tu tak dlouho nebyli. Pro mě to bude vždycky jejich stůl. A židle, na které sedím, bude vždycky jeho. Edwardova. Opřela jsem se o opěradlo a cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Trochu se divím, kde ty slzy ještě beru, musím už mít úplně vyschlé slzné kanálky. Zvlášť po nocích, to určitě.

Konečně mě ovanul čerstvý vzduch, když jsem po vyučování vyšla ze školní budovy. Už tam stál, opřený o toho svého úžasného Rabbita, na kterém se tak nadřel. Zeširoka se na mě usmíval a já jsem k němu došla, usmívala jsem se také a objala jsem ho. Snažila jsem se to objetí zachovat co nejdéle, protože jsem po školním dni vážně potřebovala cítit jeho blízkost. Asi prvně jsem si teď uvědomila, jak příjemné je přitisknout se k jeho svalům a jak krásné je vnímat jeho vůni a nechat ji, aby prostoupila celým mým tělem, vsakovat ji do sebe každým pórem na mé pokožce. Zavřela jsem oči a zabořila jsem mu tvář do trička.

„Ahoj Jakeu,“ řekla jsem, aniž bych se odtahovala.

„Ahoj Bells,“ odpověděl mi a v hlase mu zazníval úsměv.

Objímal mě svými mohutnými pažemi a já si uvědomovala, jak jsem šťastná. Vlastně jsem byla nejšťastnější na světě, že mám tak báječného kamaráda. Lepšího jsem si nemohla přát. Uběhla snad minuta, než jsme se od sebe konečně odtáhli. Jake mi otevřel na straně spolujezdce, já vlezla do auta a zapnula jsem si pásy. On potom sedl za volant a následoval mého příkladu.

„Takže, co je v Port Angeles?“ zeptala jsem se a zvědavě se na něj podívala.

„Nech se překvapit, Bello,“ řekl mi s úsměvem na rtech. „Jen doufám, že jsi neměla moc velkej oběd.“

„My se jedeme najíst?“ Ztuhla jsem. „Jacobe, jedla jsem jen před pár hodinami...“

„Vlastně pojedeme na večeři,“ opravil mě. „Do té doby ti určitě vyhládne.“

Popravdě jsem se se svými depresemi klasickému jídlu spíše vyhýbala, žila jsem na cereáliích a čokoládě, ale rozhodla jsem se, že to Jakeovi nebudu říkat. Měla jsem takový pocit, že by se možná mohl začít strachovat o mé zdraví, a já jsem nikomu nechtěla přidělávat starosti. A obzvlášť ne nejlepšímu příteli.

Jake zaparkoval kousek od restaurace Traylors, takže mi bylo okamžitě jasné, kde bude ta večeře. Když jsem si představila cenové rozmezí, ve kterém se podnik pohybuje, měla jsem pocit, že omdlím.

„Jakeu, ty ses zbláznil,“ řekla jsem, když jsme se procházeli městem. „Vím, že jsou tu i dražší restaurace, ale... Nemohls zkrátka vybrat nějakou levnější?“

„Neboj se, Bells,“ řekl mi. „Platit budu já.“ Zatmělo se mi před očima.

„Děláš si legraci? Ne, každý si zaplatíme vlastní útratu. Nemůžeš za mě přece platit! To nejde! Jseš ještě student, nevyděláváš majlant!“

„Kdyby jo, vzal bych tě do dražší,“ uzemnil mě.

Znala jsem Jakea natolik, že jsem věděla, že když se pro něco rozhodne, je zbytečné se s ním o tom hádat. Tohle jsme vlastně měli společné. Chvíli jsme po tomhle krátkém rozhovoru ohledně ceny restaurací a našich finančních možností mlčeli, ale pak jsme se zase rozpovídali. Mluvili jsme tak nějak o všem, dokonce i o škole.

„Co kdybychom na něco zašli? Zvu tě,“ prohlásil Jacob jako mimochodem, když jsme procházeli kolem kina.

Vzala jsem ho za ruku a táhla pryč.

„Zapomeň na to, na jeden den mě zveš až příliš. Možná jindy,“ odpověděla jsem mu. „Navíc už tu určitě couráme pár hodin, to je myslím už vhodný čas k večeři.“

Měla jsem samozřejmě hlad jako vlk, ale hlavně jsem se snažila odlákat ho od toho kina, aby na to už nemyslel, i když jsem věděla, že mu to bude určitě i nadále šrotovat v hlavě. On se prostě zbláznil! Myslím si, že sotva vychází s penězi, a přesto je tak strašně tvrdohlavý! Alespoň jsem se k tomu vůbec nevracela a prostě jsem s ním vešla do restaurace. Když jsme prošli dveřmi, vážně jsem myslela, že mě odvezou. Podnik byl prázdný a stolek úplně vzadu byl pro nás připravený, prostřený k večeři. Přes celou místnost jsem si nebyla jistá, ale myslím, že na nás čekaly lasagne.

„Jakeu,“ vydechla jsem. „Já...“ Zoufale jsem se na něj podívala.

Co si myslel? Já s ním přeci nemohu randit a tohle se téměř jako rande tvářilo!

„Nic to není, Bells,“ řekl rychle, jakoby věděl, na co myslím. „Prostě jsem jen doufal, že máš ráda aspoň ta příjemná překvapení. Neboj se, nic za tím nehledej, je to jen kamarádská večeře.“

Usmála jsem se. Nevím, jestli si mohu být jistá tím, že mi opravdu říká pravdu - že nedoufal, že z toho dneška pro něj kouká něco víc - ale nehodlala jsem to vytahovat. Vlastně jsem mu úplně v pohodě mohla věřit, že mi nelže - věděla jsem, jak je občas horlivý a jak rád určité věci přehání. Nepřekvapuje mě, že jeho kamarádská večeře vypadá jako rande vystřižené na jedničku, a vůbec bych se nedivila, kdyby přinesl dívce na první schůzku svatební kytici jen proto, že jí chce dát ten nejkrásnější puget. Vlastně jsem se tomu musela i zasmát, protože to bylo strašně roztomilé.

To už jsme se ale přesunuli ke stolu a já se mohla zblízka na vlastní oči přesvědčit, že Jake opravdu objednal lasagne. Usmála jsem se a sedla jsem si naproti němu.

„Jak jsi věděl, že mám lasagne ráda?“ zajímala jsem se.

„Vzpomněl jsem si, že to jednou Charlie říkal, když byl u nás. Předtím, než jsi sem přijela. Ptal se vlastně Billyho, jestli je umíme. Chtěl s tím pomoct, protože říkal, že je to tvé oblíbené jídlo a že tě s nimi chce poctít, až k němu dorazíš,“ pokrčil rameny.

„Díky.“ Usmála jsem se na něj.

Oplatil mi úsměv a popřál mi dobrou chuť. Provinile jsem si uvědomila, že já jsem vlastně ještě nepřála, takže jsem to rychle napravila, a dali jsme se do jídla. Bylo to výborné jídlo, Jake se mi přesně trefil do noty - a moc dobře to věděl, takže šel na jistotu - a já se cítila báječně.

Nevěděla jsem, kolik času jsme strávili v restauraci povídáním a smíchem, ale když jsme vyšli zpátky na ulice Port Angeles, byla už tma. Neviděla jsem skoro ani na špičku vlastního nosu a spíš jsem cítila, než viděla, jak zakopávám o spáru mezi dlažebními kostkami a řítím se k zemi. Natáhla jsem před sebe ruce, abych zmírnila tvrdost pádu, ale ten vůbec nepřišel. Místo toho jsem na paži ucítila teplý stisk a Jacobova ruka mě vytáhla zpět na nohy. Nepouštěl mě a jeho dlaň se svezla k té mé. Naše prsty se propletly.

„Jsi v pořádku, Bells? Neublížila sis?“ Jake se o mě strachoval. Je to sobecké, ale dělalo mi to trochu dobře.

„Jo, nic mi není, díky,“ odpověděla jsem s pousmáním. „Ale vážně díky, že mě držíš. Kdyby na mě byla zemská přitažlivost zase moc silná, aspoň už vím, že nemám šanci spadnout.“

Za tu ruku mě k sobě přitáhl a volnou rukou mě objal.

„To víš, že ne, Bello,“ zašeptal. „Já tě nenechám, aby sis ublížila.“ 

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 3. kapitola: Bella: