Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 17. kapitola: Bella

Otravný budík. Nejradši bych ho zahrabala sto metrů pod zem, abych ho neslyšela. Otevřela jsem oči a s nespokojeným mručením jsem toho rušitele spánku vypnula. Zívla jsem a obrátila se na posteli. úplně ve mně hrklo, když jsem viděla Jakea, jak spí vedle mě. Vůbec jsem si totiž neuvědomila, jestli to, co se stalo v noci, byl sen nebo skutečnost, takže to uvědomění byl v první chvíli vážně šok. 

Rozhodně překvapuji sama sebe. Jacob se ještě nevzbudil, To řinčení budíku pro něj nejspíš bylo málo, a já ho ještě chvíli budit nechtěla. Namísto toho jsem opatrně a tiše vylezla z postele a uvědomila si, že jsem usnula oblečená. Vzpomněla jsem si, jak se to stalo. Jake mi četl o Tess z rodu d’Ubervillů a četl mimochodem moc hezky. Rozhodně mě tím překvapil, protože se nikdy nezmiňoval o tom, že by rád četl knihy, takže bych nikdy nečekala, že bude někomu něco předčítat. 

Vzala jsem hrnky od čaje – ten můj ještě s čajem, ale rozhodně si radši udělám nový a horký – a potichu jsem vylezla z pokoje. Odnesla jsem hrnky do kuchyně a sklidila je do myčky, a rovnou jsem zapnula rychlovarnou konvici, abych připravila do dvou hrnků nový čaj. Na lednici byl magnetem připnutý vzkaz od Charlieho. Je už v práci, protože jdou zase po těch vlcích. Včera totiž nic neobjevili. Teď mi nezbývalo než doufat, že to dneska nebude jinak. Když se čaj dovařil, přesunula jsem se ke sporáku a vrhla se míchaná vajíčka. Když už tady Jacoba nechávám přespat, přece ho ráno nevykopnu bez snídaně, no ne? 

„Dobré ráno, ranní ptáče.” 

Zrovna jsem vajíčka přendala na talíř a aranžovala k nim osmahnutou slaninu, když jsem uslyšela Jacobův hlas přímo u svého ucha. Tolik jsem se lekla, až jsem nadskočila, pánvička mi vylítla z ruky a spadla těsně vedle mé nohy. Spálit se o ni, to by nebylo příjemné. Rychle jsem se na něj otočila. 

„Jacobe, zatraceně, co mi to děláš?” rozčílila jsem se na okamžik, ale pak už jsem zase nahodila úsměv. „Dobrý ráno. To víš, jsme školou povinný, takže si nemůžeme dovolit spát do oběda. I když bychom rádi.” Pokrčila jsem rameny. 

„No, já nejsem,” zazubil se. „Sam si myslel, že bude po naší proměně nejlepší, když školu opustíme. Tak nějak se mimo vlastní vůli proměníme i když nás někdo naštve, což se ve škole stává puberťákům každou chvíli. Nemůžeme si dovolit tragédii.” 

Chápavě jsem přikývla, i když mi to od něj přišlo v tu chvíli trochu nespravedlivé, že on si do školy nemusí, a já ano. 

„To se někdo má,” zabručela jsem a strčila mu do rukou talíř se snídaní. „Dobrou chuť,” dodala jsem a odnesla si ke stolu svoji porci. 

„No tak, Bells.” Zasmál se, ale rychle zvážněl. „Vlastně ti docela závidím. Mně škola chybí.” 

Povytáhla jsem obočí a podívala se na něj.  

„Jak může někomu chybět škola?” zeptala jsem se. „Buď rád, že máš od ní pokoj.” 

„No, chybí mi kámoši,” řekl. „Neměníme se jen ve chvíli, kdy ucítíme upíra, nebo se prostě chceme proběhnout, Bello. Proměníme se hlavně kvůli těm návalům vzteku. A třeba říct, že takový vlkodlak – i když spíš, než vlkodlaci si říkáme Měniči – se dokáže naštvat hodně snadno. Všimla sis, jak jsme velcí. takže když se proměníme, prostor kolem nás je dost nebezpečná zóna.”  

„Ale… nejste přeci neovladatelní, ne? Vždyť se kontroluješ. Nevystartoval jsi po mě. Kdybyste nebyli při smyslech, tak bys mě před domem zabil.” 

„Takhle jsem to nemyslel.” Zavrtěl hlavou. „Víš, Sam má snoubenku. Emily. Část jejího obličeje je jedna velká jizva. A to všechno jen proto, že se trochu chytli a Sam se naštval a proměnil. Nechtěl Em ublížit, jasně, že ne. Ale prostě stála moc blízko. Proto nemůžeme do školy a nemůžeme vídat své kamarády, kteří se neproměnili. Pro jejich osobní bezpečí. A ze stejného důvodu byla původní úmluva taková, že nebudu vídat ani tebe. Nebudu ti lhát, že se nebojím, že se rozčílím. Ale zároveň si nedokážu představit, že bych žil ve světě, ve kterém bys pro mě neexistovala.”
 

Vypadal strašně zoufale, také tak zněl, a mně ho bylo líto. Položila jsem mu ruku na rameno a povzbudivě jsem se na něj usmála. 
 

„Nerozčílíš se,” řekla jsem mu jistě. „Vím, že ne, protože se umíš perfektně ovládat. A… já jsem tady, Jakeu. A budu tady. Ty jsi tady pro mě a já jsem tady pro tebe.”
 

Nezdál se moc jistý sám sebou, ale usmál se a pohladil mě po tváři. Projel mnou skoro elektrický impulz a já na chvíli zavřela oči. Dokud jsem si to nepřipouštěla, nezdálo se to být takové. Ale když jsem přiznala sobě a jemu, že i jinak, než jako kamarád mi není lhostejný, vyplulo to na povrch a já si uvědomila, jak na mě jeho blízkost působí. Ne až tolik, jako jsem to zažívala s Edwardem, ale v jiné rovině zase úplně stejně. K Edwardovi jsem cítila nezměrnou lásku a pořád cítím, i když vzpomínky na něj mi kazí bolest, ale k Jacobovi cítím lásku a silné přátelství, což má dohromady úplně stejnou váhu. Znám ho mnohem důvěrněji, než jsem na začátku vztahu znala Edwarda, cítím se s Jacobem opravdu dobře a vím, jak moc je to pro mě důležité. Ale stačí to, abych s ním mohla být? Pořád jsem váhala. Nebyla jsem si jistá. Pokud ta láska není tak do nebe stoupající, není to špatně? Může to být skutečné, když to není tak intenzivní, jako ta láska předtím? 

Mé tělo asi mělo jiný názor, než má mysl, protože jsem s přiblížila k Jacobovi a on se přiblížil ke mně. Už-už se naše rty spojily, když můj mozek vyslal signál, já otevřela oči a rychle se odtáhla. Jacob se stáhl a sklopil oči. Trvalo to jen vteřinku, pak se nadechl a zase se na mě podíval, usmíval se, a dost se snažil, abych neviděla, že ho to zabolelo. To nejsi sám, Jacobe, pomyslela jsem si. Přesto, že jsem ztratila odvahu, také bych strašně moc chtěla. 

„Chceš hodit do školy?” zeptal se.  

„Promiň,” řekla jsem místo odpovědi. „Já chtěla, Jakeu. Opravdu.” 

Nejistě se na mě podíval. „Tak proč ses odtáhla?” Nerozuměl tomu a já se mu vůbec nedivila. 

„Bojím se.” Přikývl.  

Potom se k mému překvapení natáhl a krátce, ale intenzivně mě políbil. Mé rty po polibku naběhly a tvář se mi zalila ruměncem.  

„Čeho?” zeptal se teď.  

„Že to není dost intenzivní…” zašeptala jsem. „Mám jen jedno porovnání s tím, co jsem kdy k někomu cítila, a bylo to…. jiný.” 

Pohladil mě po paži a usmál se, když mi vyskákala husí kůže. Pohladil mě něžně prstem po tváři a já zadržela dech. Přiblížil se jen na pár milimetrů ode mne a já se přerývaně nadechla. Usmíval se. 

„Není to intenzivní, jo?” zeptal se trochu pobaveně a olízl si trochu oschlý ret.  

Byla jsem červená až u kořínků vlasů, chvatně se zvedla a uklidila prázdné talíře a hrnky do myčky. Ani nevím, kdy jsme stihli tu snídani spořádat. Zapnula jsem plnou myčku a podívala se na Jacoba, který stál opřený o stůl a usmíval se na mě. Pořád byl potěšený z toho, že nade mnou vyzrál.  

„Půjdu do koupelny,” oznámila jsem a zmizela nahoru. 

Dala jsem si horkou sprchu, vyčistila si zuby, rozčesala si dlouhé, kaštanově hnědé vlasy a pak jsem se zabalená v ručníku vydala do pokoje, kde jsem si u skříně vybírala oblečení. Fialové tričko bez potisku, kdy já také nosím něco s potiskem, a úzké džíny. Taková moje klasika. K tomu černá mikina s několika blýskavými kamínky na kapsách, kterou jsem dostala od mamky k patnáctým narozeninám a pořád mi byla perfektně. Štěstí lidí, co moc nepřibírají, i když jedí, co se zrovna namane. Včetně lasagní a burgerů. Vzpomněla jsem si na tu schůzku s Jakem v restauraci v Port Angeles. I když říkal, že to nebylo rande, vím, že bylo. Usmála jsem se při té vzpomínce. Vlastně to bylo bezva. 
Po cestě zpátky dolů za Jakem jsem si vzala i školní tašku a připravila si ji u vchodových dveří. 
 

„Můžeš se jít taky osprchovat, jestli chceš,” řekla jsem mu. 

„Díky,” přikývnul a vydal se ke schodům, které vystoupal nahoru. 

Za chvíli už jsem uslyšela, jak se pustila sprcha. Snažila jsem se rychle z hlavy vyhnat představy o tom, jak asi Jacob vypadá nahý a jak mu stéká voda ve sprše po těle. Představovala jsem si, jak vyběhnu ty schody, na kterých rozhodně nezakopnu, shodím ze sebe oblečení a vlezu si do sprchy k němu. Tváře jsem měla úplně zapálené. Pořád jsem si do detailu pamatovala jeho tělo, když se k ránu, při stěhování se do mé postele, svlékl jen do trenek. Potřásla jsem rychle hlavou, jako by mě tak ty myšlenky mohly opustit, ale pořád tam byly. Ale nepohnula jsem se z místa. Jen jsem zavřela oči a představovala jsem si, co bych mohla udělat. Jacob by byl jistě překvapený. Ne tolik, jako jsem překvapená já sama ze sebe.  

„Už ti leze na mozek to tvoje panenství,” zamumlala jsem si pro sebe. „Měla bys s tím něco udělat, jinak ti za chvíli z těch představ vybuchne hlava.” Nebo spodek, pomyslela jsem si a šla se rychle napít alespoň džusu z lednice, abych se nějak zaměstnala.  

Voda nahoře se vypnula a za malý okamžik už dolů scházel Jacob. Nabídla jsem mu druhou skleničku pomerančového džusu a on ji přijal. Všimla jsem si, že své nakrátko ostříhané uhlově černé vlasy má ještě trochu mokré. Vjela jsem do nich rukou a dívala se na ně. Jake mlčel a napjatě se na mě díval, očekával, co se stane, nebo co řeknu. 
 

„Proč sis je nechal zkrátit?” zeptala jsem se. 

„Slušelo mi to víc předtím?” Usmál se. 

„Ne,” vypadlo ze mě hned. „Sluší ti to takhle. A moc.” Skousla jsem si ret.  

Zase mu nadbíhám. Proč to dělám? Také se kousl do rtu. Ten kompliment se mu líbil.  

„Dlouhé vlasy mi překážely,” řekl. „Víš, čím delší vlasy, tím delší srst.” 

„Kdyby sis je nechal, mohl bys běhat po lese s copánky,” řekla jsem a Jake se hurónsky rozesmál. 

Musel dokonce i odložit džus na linku, aby ho všude nevybryndal, jak se smíchy úplně třásl. Nevydržela jsem to a stejně jako on jsem propukla v řehot. Zjistila jsem, že se smíchy neudržím na nohou a za chvíli jsem klečela na zemi a smíchy úplně řvala. Pochechtávající se Jacob se ke mně sklonil a pomohl mi na nohy, přičemž si utíral z tváří slzy. 
 

„Bello, ty mi jednou něco provedeš,” zakňoural a snažil se přestat se smát.  

Já se pořád ještě trochu chichotala a schoulila se mu v náručí, když jsme skončili v objetí.  

„Musím už do školy,” špitla jsem. „Odvezeš mě, nebo mám jet sama?” zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na to, jak se mě ptal, jestli tam chci hodit.  

Přikývnul, ale pak se zarazil, viditelně mu v hlavě šrotovalo, a najednou se rozzářil. 

„Mám nápad, Bello. Ale je to pekelně šílený. Nebudeš se bát?” Zubil se.  

„Bojím se už teď,” odpověděla jsem a podívala se na něj. „Cos proboha vymyslel?”  

„Uvidíš. Vem si batoh a jdeme.” 

Udělala jsem, co mi řekl, ale absolutně jsem nebyla schopna vymyslet, co má v plánu. Když jsme zamířili namísto k mému autu k lesu, byla jsem na vážkách ještě víc. Co proboha chystá? K mému obrovskému údivu se svlékl jen do trenek a přivázal si kalhoty a tričko k noze, odskočil o nejméně tři metry ode mne a na zem už dopadl na všechny čtyři mohutný narezlý vlk s čokoládově hnědýma očima s oblečením přivázaným kolem zadní nohy. Myslela jsem, že snad padnu. Došel pomalu ke mně a sehnul se dost na to, abych na něj mohla vylézt. Zakroutila jsem hlavou a s pobaveným úsměvem mu vylezla na hřbet.  

„Ty jsi vážně blázen, Jakeu, víš to? Nejsi normální.” 

Jako by se usmál. Jasně, že vlčí tlama se neusmála, ale jeho oči se žertovně zablýskly. 
Pevně jsem se chytila jeho srsti a on se se mnou rozběhl. Běžel rychle jako namazaný blesk a já jen sledovala, jakou rychlostí ubíhá svět kolem nás.  

„Páni,” zašeptala jsem obdivně.  

Kam se na tohle hrabe držení se Edwardových zad a skákání po stromech v lese! Jet do školy na vlkovi bylo to nejšílenější a nejúžasnější, co jsem ve svém životě kdy udělala. Zastavil se se mnou mezi stromy. Dost skrytý na to, aby škola nebyla na dohled a jeho nikdo nespatřil, ale dost blízko na to, abych z parkoviště slyšela, jak si mí spolužáci povídají a on si byl jistý, že tam trefím. Slezla jsem mu ze zad a pořád jen nevěřícně kroutila hlavou.  

„Jsi báječný,” řekla jsem a objala jeho mohutné vlčí tělo. „Tohle bylo prostě skvělý.”  

Přitulil se ke mně svojí huňatou hlavou a já ho podrbala za ušima. Slastně zavřel oči.  

„Díky za svezení.” Usmála jsem se a on jen přikývl a zmizel.  

Ještě chvíli jsem se dívala jeho směrem a usmívala se, a pak jsem zamířila ke škole.