Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 3. kapitola - Nový psovod

12.12.2010 (16:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2253×

Belial spěchal po klenuté chodbě vedoucí z pekelného trůnního sálu. Lucifer měl zase období horečné činnosti.

Obvykle nebyl tak aktivní. Sedával na pekelném trůnu, hřál se u královské výhně a nechával na svých poddaných, aby se mořili se získáváním lidských duší sami. Jen počítal přibylé dušičky a sumíroval, jestli se vejdou do kotlů a ostatních torturovacích zařízení, nebo jestli je potřeba pořídit nové. To se v posledním století stávalo docela často. Lidstvo nikdy nebylo moc svaté a vždycky mělo sklon se dychtivě nechat zatratit, ovšem to, co se dělo od počátku dvacátého století, to nemělo od dob vzniku pekla obdoby. Vypadalo to, že nejenže budou muset pořídit větší množství kotlů a výhní, ale dokonce snad budou muset rozšířit i pekelné sály, varny a kuchyně, o skladech nemluvě. Oddělení špatného svědomí a s ním související sklad děsivých snů a nočních můr praskaly ve švech, a to byla skoro pořád nejméně polovina snů na misích. Lidi podváděli, kradli, zabíjeli, někteří (a bylo jich stále víc) tak odporným způsobem, že to překvapovalo i jeho. Začínal mít pocit, že je všechno vzhůru nohama.

Takže by měl být vlastně spokojený. Chaos, zmatek, hříšnost a zlo… to by ho mělo těšit. Jenže netěšilo, nebo alespoň ne tolik, jak by mělo. Stále měl pocit nevyřešených restů. A to ho zlobilo. Jak tříska zadřená za nehtem se mu neustále připomínal pichlavý pocit neúspěchu a selhání. Luciferovi vzkypěla žluč až málem v krku. Ještě kvůli tomu zmetkovi bude potřebovat antacid!

Edward… jak že si to teď říká? Cullen? Edward anděl, Edward nepovedený upír, Edward Noční můra Cullen. To byl důvod jeho počínajících žaludečních vředů. Převezli ho. On ho převezl. Jeho jediný neúspěch (kromě té zatracené Káči, ale u té byl rád, že se jí zbavil,) mu stále trčel v paměti jako červený vykřičník. A nemohl na něj, zakázali mu to. Jenže on si strašně potřeboval zchladit žáhu. A když nemůže na něm… najde si v jeho okolí někoho jiného. Hlavně, aby to bylo dost blízko.

To proto teď zas běžel Belial po chodbě jako vystřelený z praku. Lucifer vymyslel plán pomsty a zase začal honit jeho. Zajímalo by ho, proč si nevybere tentokrát někoho jiného, když posledně vlastně Belial selhal. Nebo to alespoň tvrdil Lucifer. Ochotně zapomněl na to, že ty poslední akce plánoval i prováděl osobně, protože se mu Belial zdál neschopný. Takže jestli někdo něco zkazil, byl to Lucifer sám –  nebo možná oba dva, přiznal si sebekriticky Belial. Jenže by to možná tak bývalo nedopadlo, kdyby Samiel nebyl zradil. Při vzpomínce na svého někdejšího rivala a společníka ve zbrani si Belial odplivl. Ale je vlastně škoda, že je pryč. Mohl prohánět jeho a sám by si ušetřil nohy.

V běhu zahnul za roh a pak zčistajasna seděl na zemi a držel si čelo přímo mezi rohy. Před očima mu tancovali andělíčci a vyplazovali na něj jazyk. Mrákotami k němu dolehl hlas, co tady v pekle zcela nepatřičně zněl jako andělské zvonky.

„Krucinál. Beliale, co tu lítáš jako splašený pometlo?“ fňukala čertice, která se s námahou sbírala ze země hned vedle něj. Držela si bouli na čele a snažila se vyprostit nohy, nějak záhadně zamotané s těmi jeho.

„Sulfurino, co tady děláš?“ zeptal se ještě mírně omráčený Belial.

„Co asi. Mačkám si bouli,“ vyhnula se odpovědi Sulfurina. „Auvajs, budu mít třetí roh přímo uprostřed. Jak budu vypadat?“ popotáhla.

Belial se zarazil. Ženské, které brečí, mu naháněly hrůzu možná větší než Lucifer.

„Ale no tak, Sulfurinko, tobě to přece sluší vždycky. Nějaká boule nehraje roli,“ snažil se ji utěšit, konečně se zvedl a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.

„Že si toho tak někdo všimne,“ stěžovala si Sulfurina dál, zatímco si vestoje rovnala pomuchlané oblečení. „Od té doby, co Samiel odešel na nebesa, si mě nevšimne ani čertík Bertík. Asi nejsem pro zdejší osazenstvo dost atraktivní,“ nakrčila svůj pršák a zadívala se na Beliala.

„Ale asi tu bude něco ve vzduchu. Hexina z oddělení nočních můr si mi taky stěžovala. Prý ses u ní neukázal už snad celé století.“

Belial se v duchu otřásl. Hexina… to byl omyl. Fatální omyl. Kdysi mu imponovala, to ano. Ale pak si ji jednoho dne lépe prohlédl a přišel na to, že je na něj moc… velitelská? Jo, velitelská. To by mohlo být to správné slovo. Nebo možná… nabízelo se ještě jiné… proč vlastně neoznačit věci pravými jmény?  Byla prostě herdekbába. Nebo možná generál Laudón.  Vysoká, hřmotná, nos jako skobu a rohy jako vikingský náčelník. Hlas jako trumpeta a taky jí rostly vousy. Znovu mu přejel mráz po zádech, když si vzpomněl, jak k tomu poznatku přišel.

„Eééééééé, Hexina? A jak se vůbec má?“ snažil se předstírat zájem. „To víš, poslední století… neměl jsem to lehké, holka. Lucifer se mě něco naproháněl kvůli tomu Edwardovi. Nebyl čas na osobní… zájmy.“ Naštěstí, pomyslel si s úlevou.

„No jo, Edward…“ zajásala v duchu Sulfurina. Přesně tam chtěla rozhovor zavést a dařilo se jí to. „To je zvláštní, že ses o něm zmínil. Hexině taky dělá starosti. Má nějak hodně zvýšený odběr děsivých snů.“

„Edward?“ podivil se Belial. „Vždyť je upír, a ti přece nespí. Jak se mu může něco špatného zdát?“

„Jemu přímo ne. Jeho synovi. Vy mu posíláte noční můry?“

„Ne. Noční můry ne. Jen…“ najednou se Belial zarazil. O tomhle by asi mluvit neměl, ani se Sulfurinou ne. Co posílají na zem, to je zatím přísně tajné. Co kdyby se to ta nebeská pakáž nějak náhodou dohmátla? Zase by to skončilo katastrofou.

„Neposíláte? Tak jak to, že se mu zdají? To si je snad přivolává sám?“ vrtěla hlavou Sulfurina, ale jeho přeřeknutí si dobře všimla.

„Možné to je,“ nepřítomně odvětil Belial. „Promiň, musím běžet. Lucifer mě posílá něco zařídit do oddělení pokušitelů. Pozdravuj Hexinu,“ rozloučil se a stále ještě s rukou na bouli odsvištěl pryč.

Tak, pomyslela si Sulfurina. Zlé sny ne. Ty tam neposílají, ale něco jiného nejspíš ano. A šel něco zařídit k pokušitelům. K jediným čertům, co oficiálně mohou na mise. Aha.

Vytáhla z kapsy malý zapalovač a stiskla (přece si škrtáním nebude ničit manikúru, ne?). Do plamínku, který vyskočil, tiše zavolala: „Same? Jsi tam?“

****

„Tak co, Edwarde? Našli jste něco?“ Belle se do telefonu třásl hlas a napětím skoro rozdrtila mobil.

„Zatím ne, lásko. Nejspíš musel dlouhou dobu běžet vodou, nikde široko daleko není po jeho pachu ani památky. Ale přece jen mám alespoň trochu dobrou zprávu. Sam tvrdí, že je naživu, určitě.“

„Jak si může být tak jistý? I Billy se toho bál. Neřekl to sice nahlas, ale bylo to poznat,“ obávala se Bella přiznat úlevu.

„No, prý by to cítili. Kdyby se mu něco stalo, oslabilo by se jejich… pouto, nebo co to je. Prý to vždycky vědí, poznají i to, jestli je jeden z nich zraněný, natož kdyby byl… kdyby už nebyl,“ vyhnul se Edward zcela vědomě slovu mrtvý.  Nechtěl to říct. Nechtěl to přivolávat. Sam ho sice trochu uklidnil, ale stejně se mu to nepovedlo úplně.

„A Billy je už taky klidnější. Říká, že nejspíš Jake potřebuje být nějakou dobu sám. Že se zase objeví. Myslím, že se o tom snaží přesvědčit sám sebe.“ Chvíli byl zticha a jako by se váhal zeptat, ale nakonec to udělal.

„Řekla jsi jí o tom?“

„Ne. Zatím ji nechci děsit. Na to, abychom si dělali starosti, je nás i bez Agnes dost. Třeba se Jake objeví nebo ho najdete.“

„Jasper si myslí, že možná ví, kam utíkal. Prý by věděl, kam by běžel on, kdyby mu utekla Alice. Za ní.“

„Jenže Jasper je Jasper a Jake je Jake,“ zdráhala se tomu uvěřit Bella, ale přece jen pocítila bláznivou naději.

„Jo, to máš nejspíš pravdu. Jsme každý jiný. Ale,“ Edwardův hlas zněl najednou horce a sladce, „jedno zůstává stejné. Láska je láska.“

Chvilku bylo ticho a pak dodal: „ O tom bych mohl vyprávět.“

„Přijeď mi to říct domů,“ zašeptala Bella toužebně. Stýskalo se jí od chvíle, kdy zmizela koncová světla jejich auta v zatáčce.

„Přijedu. Tady nemá cenu zůstávat, nic nového neobjevíme a vlci nám dají hned vědět, kdyby se objevil. Zítra budeme doma. Je tam Tony? Dej mi ho k telefonu, lásko.“

„Není. Nedal pokoj tak dlouho, dokud s ním Agnes neodjela ke psovodům. Chce jí ukázat ta štěňata. Vyřídím mu, že jsi volal. Pozdravuj Jaspera – Alice se ho taky nemůže dočkat, stejně jako já tebe.“

„Dobře. Opatruj se. Tonymu posílám pusu,“ rozloučil se Edward a Bella zaklapla telefon.

****

„Počkej, to budeš koukat, teto Nessie. Můžu ti říkat Nessie? Líbí se mi to víc než Agnes,“ štěbetal Tony a vedl Agnes přes dvůr záchranářské stanice k nízké budově, ve které byly kotce psů.

„A můžeme tam?“ ptala se Agnes trochu nervózně. Otázce jména se radši vyhnula. Tak jí říkal Jake. A když si na něj vzpomněla, znovu ji píchlo u srdce.

„No samo. Chodím sem s tátou skoro každej den. Mám to tady rád. Psi jsou moji kamarádi, víš?“

Jenže v tu chvíli se objevil ve dveřích  pes, kterého Tony neznal. Nebyl stříbřitě šedý jako většina saňových psů a jako jeho Ben. Tenhle byl černý jako uhel, oči mu zeleně svítily a netvářil se ani trochu přátelsky. Tony se nejdřív trochu zarazil, ale pak popošel o trochu blíž a natáhl k němu ruku.

„Ahoj, kamaráde. Kde ses tu vzal? Tebe ještě neznám!“ promlouval k němu klidným hláskem a opatrně se přibližoval.

„Tony,“ znervózněla Agnes, „možná bychom se měli vrátit. Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“

Pes zaměřil své zraky na ni, stáhl uši dozadu, vycenil zuby a začal temně vrčet. Ten zvuk mu duněl hrudníkem a z tlamy mu ukápla slina. Ohrnuté pysky se mu třásly; přikrčil se ke skoku.

„No tak, kamaráde, neboj se nás. My ti neublížíme,“ udělal Tony další krok a to už bylo na psa moc. Divoce štěkl a skočil. Agnes vykřikla a vrhla se k Tonymu, aby ho strhla z cesty.

„Démone, zpátky!“ zaznělo dvorem jako prásknutí bičem. Pes jako by se zarazil přímo ve vzduchu. Dopadl na všechny čtyři, přikrčil se a zakňučel. Hlavu otáčel bojácně k siluetě muže, který se vynořil se stejných dveří jako předtím on. Muž k němu došel, popadl ho za obojek a odtáhl ho dovnitř. Za chvíli byl zpátky.

„Odpusťte, slečno, jestli vás vyděsil,“ usmál se na Agnes. „A ty, mladíku, bys neměl chodit bez dovolení ke zvířatům, které dobře neznáš. Mohlo se stát neštěstí.“

Tony se zamračil. Co mu má tenhle cizinec co vykládat? On přece psům rozumí. V životě mu žádný neublížil. Jak by taky mohl? Byl přece skoro nezranitelný. Ale ani kdyby to šlo, neublížili by mu. On má zvířata rád a zvířata mají ráda jeho. Ten pes byl nějaký divný. Určitě nebyl v pořádku. A kdo je tenhle cizinec? Co tu vůbec dělá? Nic tady nezná a ještě by chtěl poučovat. Tony pohrdavě našpulil ret a zavrtěl hlavou.

„To není pravda. Nic by se nestalo. Mě mají psi rádi. Všichni. Asi se vás lek‘,“ mračil se na toho vetřelce. „A bojí se vás. Nechtěl s váma jít, já to viděl.“

Agnes nestačila zírat. Takhle Tonyho neznala. Ten milý a bezprostřední kluk se tu najednou změnil v trucovitého nezdvořáka.

„No tak, Tony, to stačí,“ zarazila ho. „Takhle se přece nemůžeš chovat. Omlouvám se,“ zvedla oči na příchozího a zůstala stát jako opařená. Ten muž vypadal jako ztělesnění dívčích snů.

Černé dlouhé vlasy stažené do culíku na šíji, vysoká svalnatá štíhlá postava, ostře řezané, mužné rysy ve tváři, a ty oči! Jsou modré nebo zelené? Nebo do fialova? Zdálo se jí, že jsou měňavé jako hedvábí. Usmál se na ni a ona okouzleně vydechla.

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Devlin Hellsfrom. Jsem nový průvodce  Wrangleského parku a taky psovod.“

„Agnes Dwyerová. A tohle je můj synovec, Tony Cullen.“

„Tak Cullen,“ pronesl zamyšleně Devlin. „Jsi syn doktora Cullena? Od záchranářů?“

„Co je vám do toho?“ odsekl Tony nezdvořile. „Máma říká, že s cizíma lidma si nemám povídat.“

„Ale já nejsem cizí. Budu tu pracovat. Vlastně jsem už začal, dneska. Zrovna jsem ubytoval své psy,“ Devlinova řeč plynula hladce jako řeka v údolí.

„To je fuk,“ trval na svém Tony, přistoupil k Agnes a zatahal ji za ruku. „Pojď, teto Ness, ukážu ti ta štěňata.“

Agnes se nechala odtáhnout dovnitř budovy, ale ve dveřích se ještě otočila, usmála se a omluvně pokrčila rameny. Pak už zmizela uvnitř a už neviděla, jak se Devlinovi v očích rudě zablýsklo.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 3. kapitola - Nový psovod: