08.12.2010 (19:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2382×

Kapitola 2.     Otisk není láska

„Tak co se vlastně děje?“ Bella se vyčkávavě zadívala na Agnes, která seděla na gauči jako hromádka neštěstí.

„Pohádali jste se? Že by ti Jake byl nevěrný nebo že by ti nějak ublížil, tomu nevěřím ani omylem, to by nikdy neudělal, ani kdyby do tebe nebyl otištěný. A že bys ho nechtěla ty… když vidím, jak vypadáš, jak jsi zničená, tak to taky nemůže být tím. Nerozumím tomu… přece jste byli jako dvojčata, kdykoliv jsi přijela do Forks… a Jacob se tě nikdy nemohl dočkat a kolikrát jste málem zavařili počítače, jak to mezi vámi jiskřilo i po netu…“ vrtěla hlavou Bella nechápavě.

Agnes si jenom povzdechla. Pokrčila rameny a dál seděla s rameny svěšenými, celá jako zhroucená do sebe.

„Agnes… musím se zeptat… ty ho už nemáš ráda? Nefunguje to… no vždyt víš… v posteli?“

Ted Agnes vzhlédla, oči plné slz. „Já nevím,“ špitla a pak už slzy přetekly, kutálely se jí po tvářích k bradě a kapaly do klína.

„Nevím,“ vzlykla znovu. „Jake… Jake dělá, co mi na očích vidí. Jenže toho nevidí moc. Všechno abych rozhodovala já. Chceme jít do kina? A na co bys chtěla jít, Ness? Půjdeme na večeři? A kam bys chtěla, zlato? Jak chceš, jak by se ti to líbilo, vyber si ty, uděláme to podle tebe… sakra! Všechno nechává na mně! Všechno! Jsem z toho unavená, Bello. Jako by neměl vlastní vůli…“ Agnes se během řeči rozohnila, napřímila se a v očích se jí zablýskalo, ale pak její zlost vyprchala a zase se rezignovaně zhroutila do sebe.

Bella koukala jako sysel z obilí a nějak si to nedokázala srovnat v hlavě. Když spolu s Edwardem začali chodit, co by za to byla dala, kdyby on nechával všechno na ní! I na tu postel by došlo mnohem dřív!

„Ale Agnes, to je přece výhoda, ne? Já jsem s Edwardem měla úplně opačný problém. On si zase myslel, že sám ví nejlíp, co je pro mě dobré. Měla jsem co dělat, abych ho přesvědčila, že taky mám mozek a dokonce ho umím používat. Co mi to dalo práce, než si zvykl, že se umím rozhodovat sama!“

„Jenže já nejsem jako ty, Bello. A navíc… nejsem si jistá, jestli to takhle chci. A na celý život. Já chci kluka, co by uměl praštit do stolu a stát si na svém. Kluka, co by mě měl rád pro mě samotnou a za každých okolností, co by se se mnou pohádal a zase se udobřoval, a ne otroka, co kvůli otisku souhlasí dopředu s každou mou myšlenkou, sebevíc pitomou. Kdybych mu řekla, ať skočí pod vlak, on by to snad udělal. A s tím, jestli nám to klape v posteli… tos uhodila hřebík na hlavičku, Bello. Já nevím prostě proto, že ještě žádná postel nebyla.“

„Nebyla?“ podivila se Bella. „Ale to přece… chodíte spolu už víc jak dva roky, ne? A tenkrát, když jsme se probořily na ledě… mluvily jsme o tom, ne? A těšila ses na to. A Jake taky vypadal, že se nemůže dočkat, tak v čem je problém?“

„V tom samém,“ zrudla Agnes. „Nechci tě do ničeho nutit, lásko,“ pitvořila se, „necháme to, až budeš připravená. Já nevím, kdy budu připravená,“ zasténala zoufale. „Já si teda myslím, že už dávno jsem, ale jak mu to mám říct? To mám k němu nakráčet, shodit ze sebe šaty a zasalutovat jak skaut? Jsem připravená, jdeme na to, brouku? Já tohle prostě neumím, Bello, a on sám nezačne. Jsem v koncích.“

Bella se kousala do rtu, aby nevyprskla smíchy, když si to představila. Nahou Agnes se skautským šátkem uvázaným uzlem přátelství, na hlavě skautský širák, jak salutuje, a Jakea, jak na to kulí oči. No, možná by se mu to líbilo, pomyslela si. Škoda, že Agnes nemá tu odvahu.

„Já bych si toho vážila, že tě má tak rád, že nechce nic dělat proti tvé vůli,“ zkusila to opatrně, ale vypadalo to, že jen píchla do vosího hnízda.

„Já ne! Já si ho nemůžu vážit! A prostě nevím, jestli je mi to víc líto, nebo mě to víc štve! A i to, že mě nechal odjet… Prý: Jestli to tak chceš, Ness… Chci, abys byla štastná. Já sakra nejsem štastná! Já jsem nešťastná! Kdyby mě měl rád, nepustil by mě. Popadl by mě do náruče a všechny tyhle nápady by mi vyhnal z hlavy. On mě doopravdy nemá rád, Bello… Je to jenom ten pitomý otisk. Kdyby toho nebylo, ani by si mě nevšiml.“

Bella marně hledala slova, kterými by Agnes přesvědčila, že se plete, že Jake je teď určitě neštastný stejně jako ona, jestli ne víc. Že otisk JE láska, tak velká, že nenechává otištěnému Jakeovi skoro žádnou možnost prosadit svou vůli, protože její zájmy bude vždycky klást nad vlastní. Agnes to slyšet nechtěla. Moc dlouho se utápěla ve zklamání a v čekání na to, až se Jake vzchopí, a teď už nechtěla slyšet nic. Chtěla zapomenout, nejspíš. Nebo ne?

„Myslím, že se pleteš,“ zkusila to opatrně. „Ale asi na to budeš muset přijít sama. Zůstat s námi tu můžeš, jak dlouho budeš chtít, a zatím si rozmyslet, co dál.“

„Jo, to bych taky ráda věděla,“ povzdechla si Agnes. „Bello, on po mně ani nechtěl… já myslela, že je to samozřejmost, že po maturitě budeme spolu… i bydlet. Táta se s mým stěhováním do Forks smířil, i když Rennée prosadila, že zatím jen k Charliemu. Ale jsem plnoletá a tak jim nic jiného nakonec nezbylo. Ale Jake se o tom ani nezmínil! A já teď vůbec nevím, co dál.“

„No,“ začala Bella, ale vtom se do pokoje přiřítil malý hnědovlasý blesk.

„Teto Ness, teto Ness! Ty jsi přijela! To je prima! Pojedeš se mnou ke psovodům? Mají tam nová štěňátka, takhle malinká! A pojede strejda Jake s námi? Kde je?“ rozhlížel se Tony.

„Strejda Jake nepřijel, Tony. Budu se na ta štěňátka muset jet podívat sama,“ snažila se Agnes statečně potlačit chvění v hlase.

„Všechno ti tam ukážu a naučím tě řídit saně! Prý už brzy začne padat sníh, tak to brzo půjde. Jsem tam s tátou skoro každý den,“ chlubil se Tony.

„Vážně? A táta taky jezdí se psy?“

„Kdepak,“ zavrtěl Tony hlavičkou. „Táta pracuje u záchranářů. Musí hledat turisty, co se ztratili. A vždycky je najde!“ dodal hrdě.

„Dobře, Tony,“ zastavila ho Bella. „Ale teď už je čas spát. Šup nahoru, do koupelny, umýt a už ať jsi v pelíšku. Přijdu ti nahoru přečíst pohádku.“  Pak se otočila na Agnes.

„Tak pojď, ukážu ti, kam ti kluci dali věci. Ještě že Esmé při těchhle projektech domů vždycky počítá s návštěvami. Máme pokojů jako malý hotel.“

****

„Co chceš?“ Čertice se z plamínku mračila, až se jí obočí setkávalo uprostřed čela.

Samiel se zarazil. Takhle zakaboněnou si Sulfurinu nepamatoval. Naopak, byla vždycky usměvavá a milá a přítulná… hodně přítulná. Tenkrát v pekle mu to dělalo dobře. Byli přátelé. Nebo nebyli? Nebo co vlastně tenkrát byli? Samozřejmě, když se z něj stal anděl, a ještě ke všemu strážný anděl, nemohl na jakékoliv styky s čerticí ani pomyslet. Nechtěl dopadnout jako kdysi Edward… a ten hřešil jen s lidskýma holkama. Zálety v pekle si nedovolil ani on. Jenže teď  Sulfurina vypadá, že jí něco přelítlo přes nos…

„Co se stalo, Sulfurinko, kdo tě tak rozzlobil?“ zeptal se opatrně.

„Hádej. Můžeš třikrát.“ Ohrnula ret, a kdyby jí z očí mohly šlehat blesky, už by Samiel doutnal.

„Snad ne já?“ znejistěl. Svatý Valentýne, že to té rohaté krásce ale sluší i takhle rozzlobené! Černé oči se třpytí, a přestože jsou stažené hněvem, i teď v nich vidí šibalské jiskřičky. Plné rty, rudé jako zralé třešně, nos trošku nahoru – to se u čertic málo vidí, většinou mají nosy jak bramboru nebo jako skobu. Sulfurina měla pršák a moc jí slušel. Černá kudrnatá hříva se jí kroutí jako klubko hádků tak divoce, že roztomilé malé růžky skoro nejsou vidět, a proud vlasů se jí vlní skoro do pasu. A ten pas, skoro vosí… a to, co je nad ním i pod ním… „Krutibrko, na co to myslím?“ vyděsil se v duchu. „Za tohle by mě tu tedy nepochválili! Proč že jsem ji vlastně volal?“

„Trefa, a hned napoprvé.“ prskla. „Jak dlouho sis na mě ani nevzpomněl? Klidně emigruješ k protinožcům a ani se nerozloučíš. Dokud tě dole proháněl Belial a Lucifer, to jsem ti byla dobrá, abych ti foukala zraněné ego. Ale jen ti zmizely rohy a narostly tyhle hloupé peroutky,“ ukázala pohrdavě na Samielova sněhobílá křídla, „úplně jsi zapomněl, že vůbec existuju. A teď, po takové době, si klidně pískneš a čekáš, že se na tebe budu usmívat?“

„Ale Sulfurinko,“ udiveně na ni kulil oči Samiel, „Víš, jaký je tu frmol? Než jsem se stačil rozkoukat, ani jsem se nenadál a dostal jsem na starost duši malého Tonyho… a že tedy je co hlídat! Nevěřila bys, jak je to těžké, udržet kohokoliv na správné cestičce. Zlaté svádění hříšníků! To byla proti tomuhle brnkačka. Ještě že andělé nespí… To mi vlastně připomíná, proč jsem tě vůbec obtěžoval. Tony už týden hrozně špatně spí, trápí ho noční můry a já začínám mít podezření, že to není jen tak. A taky se rozešel jeden pár, o kterém jsme si mysleli, že spolu budou navěky…“

„To já si o nás myslela taky!“ vyběhlo ze Sulfuriny, ale ta si vzápětí plácla ruku přes pusu a zděšeně se zadívala na Samiela, co on na to.

Jenže ten ji nejspíš nevnímal. Alespoň nedal najevo, že by její uřeknutí slyšel. Ustaraně si mnul čelo, pak si zamyšleně posunul svatozář na stranu, což mu dodalo trochu světácký vzhled, a prosebně se zadíval na Sulfurinu.

„Sul, nebyla bys tak hodná a nezkusila bys v pekle zjistit, jestli v tom nemá prsty zase Lucifer? Já ty jeho nápady moc dobře znám, a tohle mi trochu zavání pekelnými praktikami. Je mi jich všech líto, a Tony si to určitě nezaslouží. I když je uličník, nikdy žádnou lumpárničku neudělá ze zlé vůle. Je to správný kluk a bude z něj správný mužský.  Koukni na něj, neslituješ se nad ním?“ podal jí zlaté kukátko, nastavené na srub Cullenových.

Sulfurina nedůvěřivě nakoukla do kukátka, a když uviděla Tonyho kudrnatou hlavičku, srdce jí poskočilo. „To je ale zlatíčko, takový rarášek!“ neudržela se.

„No vidíš,“ pokračoval Samiel svým nejandělštějším hlasem. „A jeho rodiče si od nás kdysi zkusili už taky dost. Chtěl bych je dalších trablů ušetřit. Viď, že to pro mě uděláš, ze starého přátelství?“

Sulfurina během jeho řeči trochu změkla. Že ten čertovský anděl ale ví, jak na ni! Povzdechla si a vzdala to.

„Tak jo. Ale dělám to jen kvůli Tonymu! Pro tebe bych nehnula ani drápem!“ trucovala ještě z principu dál. „A nevolej mě, jestli něco zjistím, ozvu se sama.“

Pak ještě chvíli otálela a nakonec si rozpačitě  odkašlala. „Tak… se tu nějak měj.  Zatím,“rozloučila se a zmizela.

„Zatím,“ povzdechl si Samiel. „A není pravda, že bych si na tebe nevzpomněl,“ dodal tiše.

Jenže to už Sulfurina neslyšela.

****

Bella položila telefon celá ustaraná.

„Tak jak mu je?“ zeptal se Edward s účastí v hlase. Nehledě na spojenectví, které mezi Cullenovic rodinou a Quileuty vzniklo tehdy při záchraně Belly, Jakea měl upřímně rád. Bylo mu ho líto. Sám to neměl nijak lehké, než Bellu získal, a dokázal si živě představit, jak asi Jake teď trpí. Že má Agnes opravdu rád, tím si byl jistý. Jen škoda, že z něj otisk udělal takovou bačkoru. Teď by se nemusel trápit ani jeden z nich.

Bella neodpovídala, jen chvíli hleděla do prázdna.

„Tak co říkal?“ probral ji Edwardův hlas ze zamyšlení. Pohlédla na svého muže a potřásla hlavou.

„Já s ním nemluvila, jen s Billym. Říkal,“ skousla si ret a bylo vidět, jak se jí v očích lesknou nevytrysklé slzy, „říkal, že Jake běžel po té hádce druhý den ráno hned za Agnes k Charliemu. Když zjistil, že opravdu odjela, přeměnil se a utekl do lesa. A od té doby ho nikdo neviděl. Má o něj strach, Edwarde. Kluci ho prý ani neslyší, a to by měli, když jsou ve vlčí podobě, mají propojené mysli. Jenže Jake je buď tak daleko, že to nefunguje, nebo je…“

„To ani nevyslovuj,“ zarazil ji Edward. „Jake by to neudělal. Nikdy by svůj život dobrovolně nedal. Určitě se potřebuje na čas uklidit někam stranou, aby se pokusil s tím vyrovnat, a…“

„To nejde!“ skočila mu Bella do řeči. „Se ztrátou otisku tě prý smíří jen smrt, povídal Billy. Edwarde, co budeme dělat?“

„Poradíme se s Carlislem, Jasperem a Emmettem. Možná se s Jazzem vypravím do Forks a zkusíme ho vystopovat. Určitě si děláš starosti zbytečně, lásko. Dostaneme ho sem, a třeba oba nějak přijdou k rozumu. I Agnes, až zjistí, že zmizel.“

„To jí přece nemůžeme říct! Už takhle je zničená, a ještě aby si dělala výčitky, že Jake kvůli ní… ona za ten otisk přece nemůže!“

„To ne,“ souhlasil Edward. „Jenže se to jednou stejně dozví. Tohle před ní neutajíš.“

„Nevím, co mám dělat. Jsem tak bezradná, jako ještě nikdy v životě. Ještě že alespoň Tony už spí klidně,“ povzdechla si Bella.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 2. kapitola - Otisk není láska: