Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 23. kapitola - Bouře nejen sněhová

04.06.2011 (20:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1487×

23. kapitola – Bouře nejen sněhová

„Nemůžeš se mnou, Jakeu,“ Agnes opatrně volila slova. Sundávala z háků na stěně postroje a mířila ke kotcům psů. „Víš, že jsi posledně ty jeleny plašil ještě víc než všichni Cullenovi dohromady. I když zůstaneš v lidské podobě, cítí z tebe vlka. Nemůžu riskovat, že se zase otočí vítr a celé stádo bude v prachu.“

Jake se tvrdohlavě mračil a pronásledoval ji až ke psům. „A jak to, že čoklové jim nevadí?“

„Čokly, jak jim hezky říkáš, nechám opodál a ke stádu se připlížím pěšky. Dokázal bys ty zůstat vzadu? Jestli jo, vezmu tě s sebou,“ ušklíbla se na něj a vyčkávavě se na něj zadívala. „Dáš mi slovo, že zůstaneš u psů a nepůjdeš za mnou?“

Jake zaváhal. „Musím?“

„Nedáš,“ řekla s převahou Agnes. „A i kdybys dal, nedodržíš. Já bych to taky nedodržela.“ Položila postroje a objala Jakea kolem krku. „Nedokážu se od tebe držet stranou, když tě mám na dosah,“ zašeptala, přitiskla se k němu a políbila mu dolní ret.  Maličko se odtáhla, pak se vrátila a další motýlí polibek mu přistál na horním rtu, a pak to nevydržel, stažené obočí se mu rozjasnilo, zasténal, popadl Agnes kolem pasu a další polibek už rozhodně nebyl tak lehoučký.

„Slib mi, že zůstaneš doma,“ zašeptala mu Agnes do rtů a on, hlavu plnou její vůně, bez rozmýšlení přikývl.

„Fajn,“ odtrhla se od něj a znovu popadla postroje. „Jestli mi chceš pomoct, nachystej mi venku saně.“

Chvíli na ni zmateně zíral a pak potlačil vzteklé zasyčení, když mu došlo, jak ho převezla. „Nehraješ fér,“ obvinil ji a znovu se zamračil.

„A která ženská jo?“ ušklíbla se na něj a pak se vesele rozesmála. „Vždyť by vás to s námi ani nebavilo, kdyby s námi ženskými byla nuda,“ zahihňala se a hodila po něm andělský pohled. „Slibuju, že ti to vynahradím, až se vrátím. Do večera jsem doma, a pak…“ Zakmitala významně obočím.

„Beru tě za slovo,“ zabručel Jake a zamířil k přístřešku se saněmi. Kdy se z té stydlivky stala taková Putifarka? pomyslel si.

Když pomohl Agnes připnout psy k vodícímu lanu a ona se chystala vyjet, ještě ji zastavil. „Máš všechno?“

„Co jako?“ zeptala se zmateně. „Nic nepotřebuju, za půl dne jsem přece zpátky. Na saních mám svačinu a horký čaj v termosce, záznamy, sněžnice… co bys ještě chtěl, abych měla?“

„Nějakou zbraň,“ zachmuřil se. „Jedeš do divočiny, můžeš padnout na medvěda, nebo vlčí smečku… může se stát cokoliv.“

„No,“ ušklíbla se na něj Agnes, „než bych ze saní vyštrachala flintu, stejně by bylo nejspíš pozdě. Hele, medvědi už zalehli k zimnímu spánku a do února se neprobudí. A vlci… těch se nebojím,“ mrkla na něj a přitáhla si ho za límec bundy blíž. „S vlky to totiž umím,“ šuškala mu do ucha a pak mu vtiskla rychlou pusu na tvář.

„Ou, ou, tosodbyla,“ přidržel si ji Jake u sebe a z rychlé pusy byl najednou takový polibek, že kolem nich málem roztál sníh. Když se od sebe odtrhli a konečně popadli dech, znovu se na ni zamračil.

„Možná to umíš s vlkem, ale jenom s jedním. A ten tě miluje. Ti ostatní… u těch mám strach, aby jejich láska neprocházela žaludkem.“

„Už si nelam hlavu.“ Cvrnkla ho Agnes do nosu. „Všechny vlky široko daleko zahnali upíři. Víš, že kam se vrtnou Cullenovi, vlci mizí, protože je nemůžou ani cítit. A najezdili se za jeleny křížem krážem všude tak daleko, že nejbližšího vlka najdeš až někde v Kanadě. Vlastně,“ zadumala se, „není to narušování ekosystému?“

„Však oni se vlci zase vrátí, až se s tím pozorováním a počítáním skončí a ten sladký smrad z lesů vyvane,“ mínil Jake, už trochu uklidněný. Znovu Agnes rychle políbil a pak ji postrčil k saním.

„Tak jeď. Ať se mi co nejdřív vrátíš.“

Popadla do rukou madla saní, mlaskla, zahalekala „Go!“ a vyrazila i se spřežením ze dvora směrem k lesu.

Jake se otočil k budovám, když si všiml, že jejich loučení mělo diváka.

„Zase šmíruješ?“ Skoro si odplivl, když ve stínu u rohu budovy psince poznal Devlina. „Dala ti košem, tak proč se s tím nesmíříš a nejdeš kazit vzduch někam jinam?“

„Dala mi košem… prozatím. Však ono jí ještě dojde, jakou udělala chybu. A z očí jí zmizet nehodlám, nejsem přece blázen, abych ji nechal zapomenout.“ Devlin se jedovatě usmíval a oči mu začínaly doutnat jako žhavé uhlíky.

„Když bude se mnou, ani si na tebe nevzpomene,“ holedbal se Jake a vztek ho začínal roztřásat jako zimnice. Nesmím se proměnit, uvědomil si a násilím se přinutil ke zdánlivému klidu. Tenhle trouba netuší, co jsme zač. Musím to ustát!

„Však s tebou nebude věčně,“ pokrčil rameny Devlin. „Stačí, abych byl trpělivý. Už teď je jí líto, že mě odbyla. Určitě jí chybí, co jsem s ní dokázal v posteli. Tak žhavá ženská jako ona nevydrží s jedním chlapem… moje chvíle ještě přijde!“

„Ty lháři!“ neznal se Jake vztekem. „V posteli jsi s ní nedokázal vůbec nic. Tohle já vím nejlíp!“

„Ale? Že by?“ zablesklo se Devlinovi v očích jedovatou červení a opovržlivě zkřivil rty. „Možná ti roztáhla nohy jako prvnímu, ale měl jsi ji ode mě načatou. Jen jsi slízl smetanu, co patřila mně. Ale nevadí. Můžem se o ni podělit. Určitě nebude proti, ta malá čubka!“

A to už se Jake neudržel, zapomněl na přeměnu i na zdravý rozum a vrhl se na Devlina jako příval z hor. Zasáhl ho pravým hákem, ale Devlin si jen promnul čelist, rozmáchl se, že mu to vrátí, ale vtom ho do žaludku zasáhla Jakeova hlava, jak ho s rozběhem nabral a přirazil ke zdi. Devlin vykopl kolenem, zasáhl Jakea do nosu a ten sice na chvíli složil k zemi, ale zlost mu nedovolila vnímat ani proud krve, co mu crčel z obou nosních dírek. Zvedl se a vystartoval po Devlinovi znovu, ten ale bleskově uhnul bokem, chytil ho za ruku a smýkl s ním tak, že Jake odletěl dva metry daleko. Než se stačil vzpamatovat, Devlin byl u něj, srazil ho čelem k zemi, popadl za ruku, bolestivě zapáčil a přetočil ho na záda. Klekl mu na hrudník a předloktím přitiskl krk k zemi. Jake se začal dusit a hlavou mu prolétlo, jak je možné, že ten chlap má takovou sílu, že si poradí i s vlkodlakem. Marně sebou házel a kroutil se, v plicích mu docházel vzduch a před očima se mu začaly míhat černé skvrny.

****

„Pro pět ran do hlavy a šestou do čepice, Petře, přece nemůžeme nechat Devlina Jakea zabít!“ bědoval Samiel a skoro si nervozitou kousal nehty.

„To ne.“ Díval se s ním dolů znepokojeně i Petr. „Ale zastavit by ho mělo peklo samo. Jake ještě nemá napsanou v knize osudu smrt. Lucifer by tohle porušovat neměl. Určitě už co nevidět zasáhne… určitě.“

„Jo, a zatímco budeme čekat, až se Lucifer uráčí, Jakeovi dojde poslední vzduch a bude pozdě,“ lamentoval Samiel.

„Vložit do rvačky se nemůžeme, pod nás Devlin nespadá a nemusí nás poslechnout,“ váhal Petr.

„Ale Petře, mohli bychom mu alespoň sebrat na chvíli tu jeho čertovskou sílu. Nevydrží to dlouho, ale snad by to stačilo,“ škemral Samiel.

„Nemáme povolení a načerno…,“ vrtěl Petr nerozhodně hlavou, ale taky napjatě čekal, jestli už se do toho nevloží některý z pekelných inspektorů. Ale nic se nedělo, Jake chroptěl a Devlin se začal jedovatě a spokojeně usmívat.

„Ty ses taky neptal na povolení, když jsi vějířem rozháněl Edwarda a Bellu tenkrát na louce a spouštěl bouřky nad plán a bůh ví co ještě,“ neudržel se Samiel, našpulil rty a mohutně foukl, až to Devlinovi dole učesalo pěšinku.

„No, doufej, že se na to nepřijde a že budeš mít alespoň tolik štěstí jako já tehdy,“ usmál se Petr a shovívavě si Samiela přeměřil. Upřímně, ulevilo se mu, že nemusel foukat sám – už měl taky pusu našpulenou.

Samiel si pro štěstí stiskl palce v dlaních a oba s Petrem zaujatě sledovali, jak se dole karta obrací, jak se Jake vyvléká Devlinovi zpod rukou a vrací mu to i s úroky. Oba se rvali naplno, ale teď už byly síly vyrovnané a oba jak rozdávali, tak inkasovali. Přece jen se ale zdálo, že Jake vede. A po chvíli už to bylo jasné. Devlin schytal poslední ránu, složil se na zem a zůstal ležet.

„Příště si rozmysli, než začneš někomu urážet holku, ty hajzle,“ odplivl si Jake a odkráčel k autu. Devlina tam nechal, ať se vzpamatuje sám.

****

V pekle zatím Lucifer dusil v krku jedovatou slinu a měl co dělat, aby zlostí nepodpálil pekelný trůn. Lomcovalo to s ním jako solidní zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy i pekelné škály.

„Beliale,“ zasípal, „jdi tam tomu neumětelovi vynadat tentokrát sám. Já bych nejspíš způsobil tornádo… a to v prosinci a na Aljašce nejde. On si nechal nabančit od člověka! Je to sice měnič, to jo… ale přece jen člověk!“

„Ale vaše pekelnosti,“ zkusil se ho zastat Belial, „kdyby mu nepomohli ti nahoře, byl by ten Indián namydlený. Co si takhle stěžovat? Vzneseme oficiální nótu…“

„A dostaneme distanc i na tyhle dva. To určitě. Nemůžeme se jim moc připomínat, jestli chceme dosáhnout pomsty. A navíc… Devlin se přestal ovládat. Kdyby ho ti opeřenci seshora nezkrouhli, byl by toho kluka zabil. Měli jsme zasáhnout a neudělali jsme to… nemůžeme si stěžovat, to bychom šlápli z výšky do ho… dně škaredého problému.“

Belial už mlčel. Jen pokrčil rameny, křísl drápem o dráp a vyčaroval plamínek. Když se rozrostl dost na to, aby se do něj vešel, vkročil tam a zmizel.

****

„Vstávej, ty mamlasi, zvedej kostru a koukej se dát do pořádku,“ lomcoval na dvoře psince Belial Devlinovým ramenem. V odpověď se mu dostalo ale jen zasténání. Rezignovaně zavrtěl hlavou a pak luskl prsty. A Devlinovi se pomalu začala vracet síla.

Zvedl hlavu, pak se opatrně posadil a ohmatal si natlučený obličej. Zasykl bolestí a v duchu zanadával, že tuhle misi musí plnit v lidském těle. Bolí to mnohem víc, než kdyby měl čertovskou kůži.

„Tak co?“ nedal mu pokoj Belial. „Nestydíš se? Nechat se takhle zmlátit obyčejným smrtelníkem?“

„Není to obyčejný smrtelník, jak jistě víš. A nenechám to tak,“ bublal zuřivostí a hanbou Devlin. „Tu holku dostanu, i kdyby ji měl zabít.“ Zrak mu padl na koleje, vyjeté Agnesinými saněmi, a v očích se mu zablesklo. Zvedl se na nohy, rozhýbal ramena, až to zpraštělo, a vyrazil ke psím kotcům.

„Jedu za ní. Však ona si už ze mě žerty tropit přestane, když nebude mít za zadkem toho vlčího Indiána. A jeho smích taky přejde, o to se postarám. Ty se zase postarej, ať nás nevypátrají. Můžeš spustit sníh?“

„Jo, to bych mohl,“ přitakal Belial. „A taky dám vědět Sulfurině, ať zabaví Jakea.“

„Nic jí neříkej,“ okřikl ho Devlin. „Nebudu se o zásluhy s nikým dělit, tím méně se ženskou. Těch už začínám mít plné zuby, ať jsou pozemské nebo pekelné. Jen zařiď ten sníh, aby schoval stopy.“

„Dobře,“ ustoupil Belial. „Ty ale koukej, ať to tentokrát už vyjde, nebo máme na příštích tisíc let o zábavu postaráno. Je to špatné, Devline. Lucifer je tak vzteklý, že už ani nenadává…“

Devlin zbledl, polkl, až mu poskočil ohryzek, a bleskově zapřahal psy. Když vyjížděl ze stanice, Belial luskl prsty a nad hlavami se jim začínalo zatahovat. A z olověného nebe se začaly snášet první vločky.

****

Sulfurina seděla u okna a dívala se do sněhové vánice. Vločky vypadaly, jako by každá měla růžky a ocásek. Tancovaly jako malí čertíci, divoce vířily v poryvech ledového větru a usazovaly se v hlubokých závějích, které schovávaly všechno kolem. Už nebylo vidět ani na příjezdovou cestu.

Ta vánice se jí nezdála. Ta nebude jen tak. V tom má prsty určitě peklo. Ale k čemu by jim byl sníh? Nedokázala si představit, jak by jim mohla prospět sněhová bouře, ale dělala si starosti. Neměla by to někomu říct? Ale komu? A co vlastně? Hele, vážení upíři… já jsem čertice z pekla a ten sníh je určitě od nás, dávejte si na něj pozor? No, koukali by na ni jako na blázna, to si je jistá.

Ach, Samieli, škoda, že tu nejsi, povzdechla si v duchu. Ty by sis určitě věděl rady.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 23. kapitola - Bouře nejen sněhová: