Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 24. kapitola - Pomsta

16.06.2011 (09:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1575×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

24. kapitola - Pomsta

Sulfurina seděla u okna ještě nějakou chvíli, nakonec to už ale nevydržela a rozhodla se. Samiel by věděl, co má dělat… a ona to ví taky. Peklo nepeklo, čertice nečertice… ví to. A nenechá to jen tak.

Vstala a dobelhala se ke dveřím na chodbu, otevřela je a zavolala nazdařlucifer: „Jakeu! Jsi tu někde? Tak Jakeu!“

„Jo,“ ozvalo se zezdola a za chvilku už se Jake zjevil nahoře na schodišti. „Co se děje?“

„Vánice, to se děje,“ odpověděla Sulfurina. „Nechtěj po mě vědět, jak je to možné, sama tomu nerozumím, ale ta bouře není obyčejná sněhová bouře. Mám z ní husí kůži a divnou předtuchu. Jsou všichni v pořádku doma?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou váhavě Jake. „Carlisle s Emmettem jsou ve stanici. A Agnes taky. Byla na výjezdu, ale už by měla být zpátky.“

„A je?“ zeptala se Sulfurina naléhavě.

„Co jestli je?“ nechápal Jake.

„No zpátky. Je opravdu zpátky? Mluvil jsi s ní?“

Jake zbledl jako stěna. „Nemluvil… mobily jsou bez signálu a vichřice nejspíš strhala telefonní dráty, pevná linka taky nefunguje. Sully, ale snad by nám dali vědět, kdyby Ness nedorazila, ne?“

„Jestli o tom vědí. Komu o tom řekla, že jede ven?“

„No… mně. Ale myslel jsem, že Carlisle o tom ví. A taky Devlin ji viděl odjíždět, hned pak jsme se to… servali. Do háje… Devlin.“ Jake ještě chvíli zíral Sulfurině do černých očí a pak se bleskově rozhodl.

„Zaběhnu tam. A jestli není ve stanici, půjdu ji hledat.“

„Jakeu,“ zastavila ho a chytla za rukáv. „Dej si pozor. Zjisti, kde je Devlin. A hlídej si záda,“ varovala ho.

„Jasně,“ usmál se na ni Jake. „Taky mu nevěřím. Díky, Sull.“ Sehnul se, vlepil jí pusu na tvář a už mířil ke dveřím. Po cestě za ním zůstávaly hromádky oblečení a z hlavních dveří vyrazil ven do sněhových přívalů rudohnědý vlk.

Když doběhl ke stanici, proměnil se zpátky, hodil na sebe staré džíny a tričko, co měl schované v psinci u Agnesiných věcí, a rozběhl se za Carlislem. Samozřejmě, Ten vůbec nevěděl, že Agnes někam vyrazila, a Emmett taky ne. Yéil byl doma ve své vesnici a ostatní psovodi si všimli jen toho, že Devlin někam později odpoledne odjížděl a brzy potom se strhla ta bouře.

A Jake měl čím dál větší strach. Jak má Agnes hledat v té vánici? Stopy jsou zaváté, pach odnesl vítr, vůbec nemá ponětí, kde by ji měl hledat. A jestli ji někde najde Devlin… na to nechtěl vůbec pomyslet.

****

Samiel zíral dolů a starostmi mu poblikávala svatozář. Kousal si ret a vraštil obočí, když sledoval Agnes, prodírající se sněhovou vánicí. Měla by se někde schovat, holka bláznivá, pomyslel si, než se to přežene. Ale přežene se to vůbec?

Zamrkal a zadíval se dolů pozorněji. Ta bouře… kde se vzala tak najednou? Rozpoutalo ji peklo? Asi ano… hele, tamhle dole se žene v Agnesiných stopách Devlin! Jenže co by s ní asi tak ve sněhové bouři chtěl dělat? Svádět ji v závějích? I kdyby se nechala, vždyť by mu zmrzla! A jemu by taky namrzl zadek, vždyť je v lidském těle… co může mít za lubem?

„Petře,“ osmělil se, „mělo dneska ve Wrangellu takhle sněžit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou ustaraně Petr. „Tahle sněhová bouře je rozhodně neplánovaná. Zdá se, že peklo tím něco sleduje, jen nemůžu přijít na to, co.“

„Já taky ne,“ lámal si hlavu Samiel. „A je toho víc, co mi není jasné.“ Když před chvílí viděl tu scénku mezi Jakem a Sulfurinou, dojetím skoro slzel. Varovala ho! Jak je to možné? Sleduje tím peklo nějaké svoje temné plány, nebo… nebo se v ní probudilo svědomí jako kdysi v něm? Bylo by to možné?  A jestli ano… jak si to ta holka odnese, až na to přijde Lucifer?

„Můžeme ten sníh nějak zastavit?“ zeptal se nervózně.

„My ne,“ zamyslel se Petr. „Ale počkej. Upozorním archanděla Gabriela a on do pekla pošle inspekci. Bleskovou. Tahle bouřka nebyla hlášená a budou ji muset zdůvodnit. Uvidíme, jestli to bude něco platné…“ Zvedl se ze židle, popadl do ruky zlatou šňůru, co visela vedle nebeské brány, a zatáhl. Zlatý zvoneček nad bránou se rozcinkal, až se rozezvonilo celé nebe. Za chvíli se přihnal Gabriel, aby se podíval, co se děje. Petr mu něco pošeptal, Gabriel se zamračil a za chvíli už se snášel dolů.

„A je to, dokonce to vyřídí osobně,“ zamnul si Petr ruce. „Budou mít co vysvětlovat, pekelníci. Moc bych se divil, kdyby ten sníh… hele, v pekle se nějak blýská,“ ušklíbl se a dělal, že neslyší Luciferův vzteklý řev. Zdálo se, že zase našel svůj hlas i ventil pro frustraci.

****

Agnes mezitím se psím spřežením už nějakou dobu jela vánicí a z větru, který jí do očí hnal sněhové vločky, jí slzely oči. Ochranné brýle si už dávno musela sundat, protože by na ně nejspíš potřebovala stěrače. Nemohla věčně pouštět madla saní a otírat si sníh ze skel. A tak mrkala, mžourala a přivřenými víčky se bezúspěšně snažila prohlédnout vířící mračna sněhu. Ruce jí mrzly a ledový vítr jí i musherskou severskou kombinézu profukoval tak, že se přesto, že byla během celá zpocená, třásla zimou. Kde se ta sněhová bouře tak najednou vzala? Když vyjížděla, nezdálo se, že se tak změní počasí. Dnes už alespoň posté zalitovala, že Jakea nevzala s sebou. Jeho horká náruč by byla přesně to, co zrovna v tuhle chvíli potřebovala. Znovu jí projel mráz a zkřehlé prsty už skoro na madlech saní necítila. Rukavice měla ztuhlé na kost.

„Sakra,“ zanadávala si pro sebe, „takhle to dál nejde. Budeme se muset někam schovat, než se to přežene, co, kluci? Hop, Hop!“ zahalekala a psi přidali.

Za běhu se rozhlédla po pláni a zjistila, že se blíží k lesu. Tam budu alespoň schovaná před větrem, pomyslela si a zamířila k němu.

Když vjela pod první stromy, ulehčeně si oddechla. Baldachýn větví ji přece jen trochu chránil před nejhorší metelicí, a tak zvolnila tempo a nakonec zastavila u mohutného smrku, jehož větve sahaly skoro až k zemi a vytvářely tak jakýsi improvizovaný přístřešek. Zapíchla kotvu saní do sněhu a rychle začala odepínat psy od tažné šňůry. Hafani poslušní svých instinktů rychle zalézali pod nízké větve a vyhrabávali si důlky ve sněhu, kde se choulili do načechraných klubek chlupů, čumáky schované pod ohony.

Zastrčila saně taky pod větve, vytáhla ze saňového vaku péřový spacák, který sebou vozila, aby ji při sčítání zvěře nebyla taková zima, zabalila se do něj a usadila se na saních co nejvíc schoulená, aby si udržela tělesné teplo. Ráda by rozdělala oheň, ale věděla, že pod větvemi smrku to není ten nejlepší nápad. Rozhodně neměla v úmyslu podpálit les. A stejně, jak by asi v té vánici hledala dříví na podpal? Bude muset počkat, až se to přežene. Přinejhorším se schoulí ke psům, ti ji zahřejí.

Chvíli jen tak seděla a přemítala, co bude dál. Devlinových ublížených pohledů a jeho tichého voyeurství už měla plné zuby, i když se před Jakem tvářila jako trpělivost sama. Vážně by asi měli odjet, jinak jim zřejmě pokoj nedá. Že vůbec byla kdy tak hloupá a myslela si, že by mohl být ten pravý! Stejně celou dobu, i když si to odmítala přiznat, dobře věděla, že je pro ni pravý jen jeden mužský na světě. Jake. Vlastně si byla tak jistá, že kdyby ji požádal, neváhala by ani vteřinu a na fleku by si ho vzala. Klidně. Nepotřebovala žádné tyjátry s velkou pompézní svatbou. Chtěla jenom jeho a nemusela se nikoho ptát na svolení. Její táta -  Phil - dobře věděl, proč chtěla do Forks, a už se s tím taky smířil. Jenže Jake ji nepožádal. Zatím. Doufala, že to udělá brzo.

Odhrnula větve stromu, aby vyhlédla ven, jestli už vánice neustává, a najednou nevěřila svým očím. Mezi přívaly sněhu zahlédla se plahočit další spřežení – kdo to může být? Vylezla ven, ostře zahalekala a zamávala rukama nad hlavou. Postavička v dálce ji zřejmě zahlédla, protože saně se stočily směrem k ní a pak už i zaslechla štěkot psů.

Když saně přijely blíž, zjistila, že je to zrovna ten, o jehož přítomnost stála nejmíň. Devlin. Nedala ale na sobě znát, jak je otrávená, pomohla mu odepnout psy a zastrčit saně pod větve ke svým. Pak zalezla zase pod spacák, který si obalila kolem těla jako pláštěnku,  uvelebila se na svých saních a sledovala, jak se Devlin zabydluje na těch svých vedle ní.

„Proč jsi za mnou jezdil?“ zeptala se, ale než jí stihnul odpovědět, pořádně si ho prohlédla a zajíkla se. „Co se ti proboha stalo?“ zděsila se, když uviděla jeho potlučený obličej.

„Nic,“ odsekl Devlin a odvrátil se. Ke všem pekelným kotlům, když odjížděl, měl takový vztek, že úplně zapomněl dát si obličej do pořádku. A Belial, zmetek jeden, mu to nepřipomněl.Taky by ho neubylo, kdyby lusknul prsty, aby mi zmizel ten monokl a odřená brada,pomyslel si Devlin znechuceně.

„Tohle je nic?“ podivila se Agnes, zhodnotila škody na tom krásném obličeji a pak jí to došlo. „Serval ses,“ zkonstatovala. „S Jakem,“ dodala s jistotou.

„Jo. Ale jestli si myslíš, že já jsem ten, kdo dostal na frak, tak se pleteš,“ zasyčel Devlin a v Agnes hrklo. Pak jí ale došlo, jak jsou chlapi ješitní, a zase jí odlehlo. Přece by se nepřiznal, že prohrál? Před holkou nikdy, to si byla jistá.

„No, možná jste to potřebovali oba,“ pokrčila rameny. „A pochybuju, že by se Jake dal snadno…“

„Šetřil jsem ho,“ kasal se Devlin a Agnes ho měla najednou až po krk. Jak se jí kdy tenhle frajírek mohl líbit? Hlavu má prázdnou, až to v ní duní, je ješitný a domýšlivý a lže… určitě lže. Šetřil Jakea! To je ale drzost!

„No, doufám, že Jake tebe nešetřil,“ ucedila vztekle. Jenže to neměla dělat. Devlinovi se rudě zablýsklo v očích a následující větou v Agnes skoro zastavil dech.

„Nezabil jsem ho - prozatím. Ale jestli to neudělám příště, to záleží jen na tobě…“

Agnes zírala do těch náhle planoucích očí a doufala, že slyší špatně. „Co tím chceš říct?“

„Myslím, žes to pochopila dobře. Nejsi padlá na hlavu. A já zase nejsem z těch, kdo by si holku nechali proklouznout mezi prsty. A když to nepůjde po dobrém… mám jiné páky.“

„Vážně?“ opáčila Agnes navenek klidně, ale pro sebe si musela přiznat, že má strach. Devlin vypadal, že není úplně při smyslech. „Myslíš, že se nechám od tebe vydírat? Stačí, abych jen cekla před Carlislem nebo některém z kluků, a poletíš ze stanice jak namydlený blesk.“

„Ale ty budeš zticha, Agnes. Budeš zticha.“ Devlin mluvil potichu, skoro šeptem, ale jeho syčivý šepot zněl výhružně jako chřestýš. Dokonce se jí zdálo, jako by měl i rozeklaný jazyk. Přejížděl jí z toho mráz po zádech. „Nikomu nic neřekneš… budu jako tvůj stín. Nemůžou tě hlídat pořád. Někde zůstaneš sama, stačí mi chvilička… a budeš moje, ať chceš nebo ne. Co třeba teď?“ usmíval se zle a Agnes strnula. Vážně by si ji vzal násilím? Zašátrala v saních po loveckém noži, který sebou vozívala, ale Devlin si toho všiml.

„Nech to ležet!“ okřikl ji neurvale. „Ať tě to ani nenapadne. Stejně by ti to nebylo nic platné. Mně se neubráníš,“ přisunul se k ní na saně a jeho výhružný šepot se jí teď ozýval skoro u ucha. Tvář jí ovanul jeho horký dech. Kde se tu vzal najednou tak blízko? A jak to, že ještě nedávno ji jeho blízkost způsobovala málem závrať a teď se jí z toho chce skoro zvracet? Odsunula se od něj trochu dál.

„Nech toho, Devline. Není tu na takové hrátky trochu zima?“ snažila se odvést jeho pozornost.

„Však já tě zahřeju,“ ušklíbl se a hrábl po zipu její kombinézy. Prudce ho odstrčila a vyskočila ze saní. „Povídám, nech toho! Už mě znovu neomámíš. Miluju Jakea. Jestli mi nějak ublížíš, on si tě najde. A zatočí s tebou.“

„Nemusím ublížit zrovna tobě, ty náno hloupá!“ Devlinův hlas teď zněl jako skřípot vidličky po talíři. „Jestli mi nedáš, co chci, rozluč se se sladkým Tonym. Nebo by to mohla být Bella? Alice? Rosalie? Vyber si… kdo první? Kdo se ztratí a už nikdy nenajde? V divočině je tolik nástrah…“

„Ty ses zbláznil. Nemůžeš nad nimi vyhrát, Devline. Nikdy,“ odfrkla si. „A mě nedostaneš. Smiř se s tím.“ Musím se od něj dostat pryč. Zešílel a kdo ví, co by mohl provést, pomyslela si. Rozhlédla se a zjistila, že zatím přestalo sněžit a vítr se utišil. Zaplať pánbůh, pomyslela si, snad se do tmy dostanu domů.

„Je po bouřce. Jedu zpátky,“ popadla saně, vytáhla je zpod stromu a hvízdla na psy. Začala je připínat k tažné šňůře, když tu najednou ucítila ostrou oslnivou bolest na hlavě, před očima se jí zatmělo a sesula se bezvládně do sněhu.

Devlin upustil do sněhu kámen, kterým před chvilkou praštil Agnes do hlavy. Zabil ji? Naklonil se k ní a zjistil, že dýchá. Sice mělce, ale dýchá. Fajn. Kdyby ji zabil, Lucifera by nepotěšil. Měl ji jenom svést, jenže ho tak rozčílila… Jak si dovolila pochybovat o tom, co řekl? Jak si dovolila jím opovrhovat? Jak si vůbec troufla mu odporovat? Po tom všem, co už na téhle misi musel zkousnout, mu došla trpělivost a potlačovaná frustrace v něm vzkypěla jako láva v Etně.

Nezabil ji. Ale možná to za něj dokončí příroda sama. Mrzne. A je sama v divočině, dost daleko od jakékoliv civilizace. A sama taky zůstane, o to se postará.

„Hezky si tu zmrzni, děvenko,“ zachechtal se Devlin,  odepjal její psy od saní a přidal je ke své smečce. Podíval se na dívku v závěji před sebou, odplivl si a pak už zamířil v oblaku zvířeného sněhu hlouběji do lesa.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 24. kapitola - Pomsta: