Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 15. kapitola - Gordický uzel

19.03.2011 (10:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1920×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

15. kapitola – Gordický uzel

V domě Cullenových vládlo už třetí den ponuré ovzduší. Děvčata chodila s nosy zdviženými a tvářila se, že jejich drahé polovice nejsou víc než vzduch – který, jak známo, upíři ani moc k dýchání nepotřebují. Edward se sice s Bellou usmířil, ale všeobecná pohřební nálada na ně měla taky docela zničující vliv – připadali si jako v trestnici – s Bellou nemluvila děvčata za zradu vlastních řad a s Edwardem zase mužská část domu ze žárlivosti. Tony toho začínal mít plné zuby a utíkal do stanice ke psům více než jindy, Agnes se taky doma moc nezdržovala a atmosféra houstla.

Jediný, kdo měl očividně dobrou náladu, byla Sully a Jake. Trávili spolu celé dny (a jak znechuceně poznamenala Rosalie, bůhvíco se dělo v Sullyině pokoji v noci), žertovali, smáli se, dobírali si jeden druhého, láskyplně se pošťuchovali; zkrátka působili jako dobře sehraná dvojice.

Bella byla sice ráda, že Jake vypadá konečně šťastný, ale přece jen jí vrtalo hlavou, jestli je to takhle správně. Nějak se s tím pořád nemohla smířit. Pořád viděla po Jakeově boku Agnes… a Sully jí tam neseděla. Sama nevěděla proč, vyčítala si to a snažila se v sobě tu averzi překonat, ale nedařilo se jí to. Možná, kdyby se se Sully smířila ostatní děvčata a urovnalo se to s kluky, byla by schopná ten vztah přijmout, zatím v ní ale hrklo pokaždé, když viděla Agnes se strnulým výrazem mizet ze dveří za Devlinem, zatímco Jake se vesele zubil na Sully, Agnes jen mávl rukou na pozdrav a ani se za ní neotočil.

Esme, do hloubi duše uražená Carlisleovým výrokem, že nic pořádného nedělá, se skutečně vzdala veškerých domácích prací a bylo to znát. Copak kuchyni, tu obstarala Bella a víc než dobře – však se něco navařila Charliemu! – ale v celém domě vadly květiny, odpadkové koše přetékaly, po nábytku se v prachu dalo prstem kreslit  a jediný důvod, proč nebyly přeplněné i koše na špinavé prádlo byl ten, že mužští neměli přístup do svých ložnic, a tudíž i do skříní.

„NĚKDO by měl vynést odpadky,“ nevydržela to Esme třetí den a nevraživě sledovala změť papírů a jiného smetí kolem přeplněného koše v obýváku, jehož vrcholek umělecky zdobila slupka od banánu.

„Zvláštní, jak nikomu nedošlo, že jsou slova pořádek a pořádný příbuzná,“ dodala jedovatě. „Dokud jsem nedělala nic pořádného, pořádek tu byl. A jen jsem s tím nicneděláním přestala, je pořádek v pekle. Zřejmě jste si doteď mysleli, že se to dělá samo, ne?! Že když do nikoho nepíchám injekce nebo nepočítám jeleny karibů jako někdo, asi se jen válím. Náramně jste si zvykli na to pohodlíčko, ale že se neudělá samo, to už vám jaksi nedošlo!“

Carlisle se s trpitelským výrazem zvedl, bolestně si povzdechl a popadl odpadkový koš. Zamířil k zadním dveřím a po cestě ho zastihl Esmin sladký hlas: „V kuchyni, ve tvé pracovně a v koupelnách jsou taky koše, pokud sis toho ještě nevšiml!“ Beze slova změnil směr a když se po čtvrthodině vrátil, nešťastně prohlásil: „Nikdy dřív jsem tvou práci neznevažoval, lásko. Nevím, co mě to popadlo. Jako bych to ani nebyl já. Kdybych jen věděl, jak to napravit – omluvy očividně nepomáhají.“

„Přesně tak,“ přidal se Emmett. „Začínám toho mít dost. Mám tě rád, Rose, ty víš, že jsem se nikdy po žádný jiný ženský ani neohlídnul. Omluvil jsem se snad už tisíckrát, ale chlap má taky svoji hrdost.“

„Tak se tou svou hrdostí udav,“ zasyčela na něj Rose, která si do té chvíle v křesle četla nějaký časopis. „A doufám, že ti ta tvoje hrdost bude taky dobrou společnicí v noci!“ praštila časopisem o stoleček a založila si ruce na prsou, ve své krásné tváři nasupený výraz.

„No jistě, Rose, máš úplnou pravdu,“ přidala se k ní Alice. „Kdo by taky stál o chlapa, který laškuje s jinou, a přitom si tři dny nevymění košili?“ kriticky si přeměřila Jasperův pomuchlaný vzhled.

„A jak asi?“ zavyl její muž a zvedl oči k nebi, jako by se dovolával svědectví všech svatých. „Vždyť mě nepustíš přes práh. Jak se mám asi k těm košilím dostat?“

Alice si odfrkla a nelogicky zamumlala něco ve smyslu, že kdyby chtěl, způsob by si našel, ale to už do pokoje vešla Bella, která z kuchyně, kde vařila pro Jakea, Sully, Agnes a Tonyho večeři, tu slovní přestřelku dobře slyšela. Založila si ruce v bok, v jedné ruce vařečku, a vypadala jako bůh pomsty.

„Tak, a mám toho právě dost. Kdybyste se, holky, slyšely! To to vážně chcete hnát až do krajnosti? Vždyť už se omluvili, všichni, nejmíň tisíckrát. Tak už toho trucování nechte, tady se nedá normálně existovat,“ mračila se na ně.

„Ty mlč,“ usekla ji Rose. „Tys‘ nás podtrhla. Vyměkla jsi hned první večer. Nemáš žádnou hrdost.“

„Ale mám, milá zlatá, ale ani ta mi nestojí za prázdnou postel. Čekala bych, že zrovna ty tohle pochopíš. A Edward se omluvil – tak co ještě chtít víc? Každý může udělat chybu a ruku na srdce, vy ne? Není to tak dávno, kdy jsme básnily o Devlinovi, jedna jako druhá. Edward tehdy taky pěkně žárlil a myslím, že nebyl sám. A vyhodil snad tenkrát nás někdo z ložnic?“

Esme, Rose i Alice se sice mračily, ale bylo na nich vidět, že se Bella trefila do černého. Chvíli bylo ticho, kluci napjatě se zatajeným dechem čekali, jaký budou mít její slova účinek, a z děvčat žádná nechtěla ustoupit první. Až nakonec nevydržela Alice.

„Jdi se nahoru převléknout, nemůžu tu košili už ani vidět. A sprcha by ti taky neuškodila…“ Jasper nevěřícně vykulil oči, ale pak bleskově, aby si to snad Alice ještě nerozmyslela, zamířil po schodech nahoru. Alice chvilku rozpačitě mrkala, ale pak špitla: „Jdu za ním, kdo ví, co by si vzal na sebe.“ A zmizela jako pára nad hrncem.

Emmett na to chvilku zíral  a pak upřel prosebný zrak na svoji zářivou zlatovlásku. „Rose…“ zaškemral. Rose neodpověděla, ale její tvrdý výraz změkl a rty se zvlnily v potutelném, napůl tajeném úsměvu. A to Emmettovi bohatě stačilo. „Rose!“ zajásal a vzápětí ji držel v náručí, zasypával polibky a v krátkých chvilkách, kdy zrovna neměl svoje rty na jejím obličeji (či jinde), mumlal: „Už mě nikdy takhle nesmíš trápit! To byly nejhorší tři dny v mém životě!“

„To záleží jenom na tobě,“ mínila Rose, popadla ho za ruku a pak zmizeli oba někde venku.

Bella se na to spokojeně dívala a pak ukázala vařečkou na Esme a Carlislea. „A vy si to taky koukejte vyříkat. Jako rodiče byste nám měli jít příkladem, ne?“

„Já ti dám rodiče,“ usmála se Esme, a pak se podívala na Carlislea. „Ale má pravdu. Měli bychom si promluvit.“

„Tady, nebo snad v mé pracovně?“ otázal se nadějeplně Carlisle.

„Myslím, že ložnice bude na tuhle debatu vhodnější,“ zavrtala Esme oči do podlahy a nebýt upírka, byla by rudá jako rak.

Když i tahle dvojice zmizela, ucítila Bella ruce kolem pasu a Edward, který ji zezadu objal, si položil bradu na její rameno.

„Jsi mistr diplomacie, lásko,“ uchichtnul se. „Tomu se říká rozetnout gordický uzel. A ani jsi na to nepotřebovala meč – úplně ti stačil jazyk.“

Bella se mu vyvlékla z objetí, otočila se a pohrozila mu vařečkou. „Tím chceš říct, že mám jazyk ostrý jako meč? Dej si pozor, abys mohl dneska do ložnice ty!“ Ale usmívala se a bylo vidět, že má z vývoje situace upřímnou radost. Pak se ale zamračila.

„Co se děje?“ zeptal se Edward zaujatě.

„Něco mě napadlo,“ přemýšlivě odpověděla Bella. „Není ti divné, jak jsou si ty situace podobné? My holky, když jsme s Devlinem, skoro nejsme schopné vnímat jiné mužské a Agnes, která vlastně žádnou stálou známost nemá, mu propadla úplně. Má nějaké zvláštní kouzlo nebo co. A pak se tu objeví tahle Sully… a je to totéž v bleděmodrém. Když jste s ní, plácáte nesmysly, jaké by vás jindy v životě nenapadly, jen abyste se jí zavděčili, a při pohledu na ni skoro slintáte. A jen se mrkni, co provedla s Jakem…“

„Možná máš pravdu,“ zamyslel se Edward. „Jenže co s tím? Tak mají oba sexappeal, s tím nic nenaděláme. Jen si holt na to musíme dávat pozor – další takovou tichou domácnost už bych nesnesl.“

„Bude toho víc,“ nedala se Bella odvést od svých objevů. „Ani jednomu neslyšíš myšlenky. Ani jednomu z nich Alice nevidí budoucnost a ani Jasper necítí jejich emoce. Jsou si v mnohém podobní…“

„Ale Tony Devlina nesnáší, naproti tomu Sully má rád,“ namítl Edward.

„Tony je chlap. Sice zatím mrňavý, ale chlap. Asi ho okouzlila stejně jako vás,“ pokrčila rameny Bella.

„Tím to nebude,“ mínil Edward. „To bychom ho taky nesnášeli, myslím Devlina, jako Tony. A nám, až na trochu té žárlivosti, vlastně nevadí. Tony ho opravdu rád nemá, nevěří mu a řekl bych, že se ho i trochu bojí.“

„Stejně je to nějak divné,“ trvala na svém Bella, ale pak zaslechla nějaké divné syčení z kuchyně, a se zděšeným výkřikem  Večeře! zmizela za dveřmi, následována už zase rozesmátým Edwardem.

****

„To je ale chytrá holka, ta Bella,“ usmíval se svatý Petr. „A všímavá,“ dodal. „Jen škoda, že nejspíš na pravou podstatu Devlina a Sulfuriny nemá šanci přijít. Víš, co je divné?“

„Nemám ponětí,“ vrtěl hlavou Samiel a poposedl na vypůjčené zlaté židli. Už tu stály dvě. Jedna Petrova a druhou si Samiel nafasoval v nebeském inventáři, aby u brány nevystál do obláčků důlek.

„Že sami jsou upíři, vědí o existenci vlkodlaků, jednoho dokonce mají doma, a nenapadne je , že čerti by mohli být taky skuteční…“

„Ale v nebe věří, přece,“ váhal Samiel. „Vždyť byli dokonce přesvědčení, že jako upíři jsou navěky zatracení… tak jak to, že nevěří v čerty?“

„To je právě to zvláštní,“ usmíval se Petr. „Nikdo si to neumí konkrétně představit. Věčná spása, věčné zatracení… mluví o tom, doufají v jedno a obávají se druhého… ale  představy čertů s rohama, peklo a kotle vždycky zařadí jen do pohádky nebo  na Halloween.“

„Ještě, že to Lucifer neví,“ vyděsil se Samiel. „Jinak by jim tam na zem poslal těch pokušitelů mnohem víc. To by se měli na co těšit!“

„Možná neví, možná ví,“ mínil Petr. „Možná mu to takhle vyhovuje. Lidi si alespoň nedávají takový pozor.“

„No jo,“ uvědomil si Samiel, „jenže jestli Bella přijde na to, kdo Sully ve skutečnosti je, bude to malér. Tedy pro Sulfurinu,“ opravil se honem, „pro Bellu a ostatní by to bylo dobře. Petře, nemohli bychom nějak… fouknout… jen malinko, aby si Jake s Agnes pořádně promluvili? Prosím…“

„A chceš to kvůli Agnes a Jakeovi, nebo proto, že žárlíš a Sulfurinu Jakeovi nepřeješ, co?“ přivřel Petr podezíravě oči.

„No Petře…“ ztratil Samiel na chvíli řeč. „Jak bych mu mohl Sulfurinu přát? Vždyť ho jen pokouší! Nic dobrého z toho nemůže vzejít! Přece s ním nechce zůstat – svede ho na scestí a zmizí do pekla a Jake na tom bude hůř než předtím. Už kvůli Agnes málem skoncoval se životem, a jestli se to stane podruhé…“ Samiel zděšeně polkl.

„Neplaš se, ještě není všem dnům konec,“ chlácholil ho Petr. „A s tím foukáním… Nejsem si jistý. Ano, Jake by si s Agnes promluvit měl, ale je teď ten pravý čas? Aby z toho nebyl ještě větší malér…“

„Já se na to nemůžu koukat,“ zoufal si Samiel, ale v rozporu se svými vlastními slovy zrak od dění dole nedokázal odtrhnout.

A Lucifer taky ne. Seděl u svého periskopu, mnul si ruce, spokojeně se pochechtával a zobal masařky jako rozinky. Belial mu je z pekelné spižírny ani nestačil nosit.

„Už to nemůže dlouho trvat,“ radoval se Lucifer. „Sulfurina má Jakea na háčku a Agnes je tak naštvaná, že Devlinovi bude stačit jen kývnout a dostane ji tam, kam bude chtít. A my můžeme konečně začít oslavovat!“

Belial se patolízalsky usmál, ale nedokázal potlačit vnitřní zachvění. Kolikrát už tohle slyšel? Kolikrát už stavěli slavobránu a nakonec jim sklaplo?

„Jen aby,“ pomyslel si a metelil pro další mouchy.

****

„Nech toho, Deve,“ odstrkovala Agnes Devlinovu ruku od svého výstřihu a uhýbala před jeho nenechavými ústy. Ještě ji studila mokrá cestička z polibků, která vedla od ucha směrem ke klíční kosti, ale dnes na tyhle hrátky neměla náladu. Vlastně… kdy ji vůbec naposled měla? Možná ještě ve Forks… Připadalo jí to všechno tak dávno. Proč jen tenkrát neměla víc odvahy a nějak Jakeovi nenaznačila, že už… že je připravená? Styděla se, zbytečně se styděla, vždyť nemusela mluvit… Stačilo by možná jen pohladit, dotknout se ho na správném místě, přikývnout, když zaváhal; místo aby jen mlčela, klopila oči a rudla.

A teď tady má Devlina, který nic naznačovat nepotřebuje, a ona si najednou není jistá, jestli se jí to líbí. Spíš ne.

„Myslíš ty taky na něco jiného?“ zeptala se s despektem a zapnula si knoflík u krku.

„Když jsem s tebou, nemyslím vůbec. Jsem do tebe totiž blázen, a ti jsou obvykle s myšlením na štíru,“ lichotil jí Devlin a snažil se ji stáhnout zpátky k sobě na postel.

„Povídám ti, nech toho,“ znovu se mu vyvinula a posadila se. „Nemůžeme dělat něco… něco jiného?“

„Myslel jsem, že tohle je to, co chceš, Agnes. Napínáš mě už dost dlouho. Vždycky mě rozpálíš a pak najednou vycouváš. Proč mě takhle trápíš?“

„Promiň,“ zrozpačitěla Agnes. „Nechci ti ubližovat… jen si nejsem jistá. Zatím. Je moc brzy…“

Devlin v duchu zaúpěl a obrátil oči v sloup. Trpělivost, nabádal sám sebe. Nesmíš to zkazit, jinak  si z tebe Lucifer udělá podnožku ke trůnu…

„A co bys tedy chtěla dělat jiného?“ zeptal se s rezignovaným povzdechem.

„Nauč mě řídit psí spřežení,“ vzpomněla si Agnes. „Slíbils, že až napadne sníh, můžu si to zkusit.“

A jsem v háji, pomyslel si Devlin. Jak ji mám učit něco, co sám neumím? Psi mě poslouchají na myšlenku… co já vím, jaké povely jim dávají ostatní musheři?

„Nemám vodícího psa,“ vymlouval se. „Démona jsem musel dát pryč a bez něj… do čela spřežení jiného dát nemůžu… Zkusím se zeptat Yéila, jestli by nám nepůjčil jiné psy. Ale dnes to nebude.“

„Zeptám se ho sama,“ vyskočila Agnes na nohy a než se Devlin stačil vzpamatovat, byla pryč.

Dole v psinci našla ale jen Tonyho.

„Neviděl jsi Yéila?“

„Ne, dnes tu vůbec nebyl. Co jsi od něj potřebovala?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli by nám půjčil psy. Devlin mi slíbil, že mě naučí řídit spřežení, ale musel odvézt Démona  a bez něj prý nemá vodícího psa… tak to nejde.“

Co to je za hloupou výmluvu? pomyslel si Tony. Vodícího psa dělá vždycky ten nejzkušenější ze spřežení, a když z nějakého důvodu nemůže, je tam druhý nejzkušenější… a pak třetí. Ten Devlin je ale lhář! Nahlas ale neřekl nic. Chvilku přemýšlel, a pak vyhrkl:

„Víš co? Tak tě to naučím já. Mám dovoleno si půjčovat psy od Yéila, když tu není.“

„Vážně?“ trochu pochybovačně se zeptala Agnes. „Vždyť loňskou zimu jsi byl prcek a ani jste tu ještě nebyli. Odkud bys to uměl?“

Tony našpulil ret. „Řídit se učím už od doby, co jsme sem přijeli… na to, aby ses naučila povely, nepotřebuješ sníh ani saně. A psi mě poslouchají – včera jsem jel už desátou jízdu. Yéil by mi spřežení nepůjčil, kdyby mi to nešlo.“

„Dobře,“ souhlasila Agnes. „Ale necháme to na zítra, ano? Stejně bych byla radši, kdyby mě u toho napoprvé hlídal Yéil… tobě to možná jde, ale mně to jít nemusí.“

„Tak jo,“ zasvítily Tonymu oči radostí, že vyšachoval Devlina ze hry.

Už aby bylo zítra… nemohl se dočkat.

Vážené čtenářky a čtenáři, moc vás prosím, nechte mi v komentářích alespoň smajlíka. Zdá se mi, jako by tu povídku už skoro nikdo nečetl. Nelíbí se vám? Tak mi to taky dejte vědět. Skoro mám pocit, jestli má ještě cenu tady tu povídku vůbec zveřejňovat...

Zároveň moc děkuju Blotik, Miamam, Nessience, EdBeJi, Bellacullen, Adě1987, Simi1918, Leni a PrueCullen, které si skoro vždycky najdou čas, aby mi daly vědět, že četly a líbilo se jim to. Díky. Tahle kapitola je pro Vás.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 15. kapitola - Gordický uzel: