Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 22. kapitola

20.12.2010 (16:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2699×

22. kapitola

Alice

Dolů k nám doléhaly hlasy ze shora. Bylo jim špatně rozumět a tak jsem nemohla zjistit dopodrobna, co jsou naši únosci zač a proč se bojí údajné Marii. Jasper – jeho jméno bylo to jediné, co jsem pochytila – předtím vyslovil jméno Marii s opovržením, jako by nebyla hodna žádné úcty. Zajímalo mě proč.

Jasper a Emmett. Co jen s námi udělají?

„Omlouvám se. Předtím jsem na tebe ošklivě křičela a to nebylo správné. Měla jsi pravdu, měly jsme utéct. Nechápu, co mě tady drželo nebo spíš chápu, ale nechtěla jsem si nic přiznat.“ Mluvila o něm, o Emmettovi. Tušila jsem o jejích pocitech k němu hned první den, kdy mi o něm zasněně vyprávěla.

„V pořádku.“

„Mám žízeň, jsem zvyklá se krmit každý den. A teď? Zemřeme tady,“ stěžovala si.

Dál jsem naslouchala jejím stížnostem a snažila se i zachytit něco ze shora.

Jakmile se začaly pomalinku otevírat dveře, prudce jsem k nim otočila hlavu. Otevíraly se děsně pomalu a se skřípotem. Za chvilku do nich vešla malinká postavička. Její vůně se rozlehla celým zatuchlým sklepem. Chtěla jsem se zvednout a jít k ní blíž, ale zastavila mě pouta.

„Máme návštěvu,“ poznamenala Rosalie. „Copak jsou ti dva tak hloupí a nechají ji sem jen tak jít? Víš co, maličká? Vezmi něco tvrdého a silně tím bachni svého strýce do hlavy, třeba přijde k rozumu."

„Rose!“ okřikla jsem ji a už mile promlouvala. „Ahoj, princezno, pojď blíž. Neublížíme ti, zlatíčko.“ Z ničeho nic se mi chtělo brečet štěstím. Nedokázala jsem si své pocity vysvětlit.

„Pěkně voní. Řekni mi, proč dva chlapi, k tomu upíři, vychovávají lidské děvčátko?“

„Nevím.“

„Třeba nemůžou mít vlastní a tak si jedno pořídili.“ Jízlivost v jejím hlase byla nepřeslechnutelná.

„Je tak krásná. Nevím proč, ale cítím, že ji musím chránit a hlavně před těmi zločinci.“

„Mýlíš se,“ ozvalo se ze schodů.

„Tati!“ zakřičela a doběhla k němu. Vzal ji do náruče a obdaroval zbožňovaným pohledem. Jenom díky tomu pohledu jsem uvěřila jeho slovům. Ale jak je možné, aby měl upír dítě? Podle Rose upíři nemůžou mít děti. Že by se mýlila?

„Kdy nás odsud pustíte?“ zeptala se nabručeně Rose.

„Brzy,“ odpověděl, ale vůbec se přitom na ni nepodíval. Propíjel se očima do těch mých. „Emmette, vezmi slečnu na lov, ale dávej pozor, ať neuteče.“ Jen co promluvil do prázdna, objevil se jeho usmívající se přítel, zbavil Rosalie pout a vzal ji do náruče. Samozřejmě to neměl jednoduché. Chovala se divoce, což pro mě nebylo překvapení. Měla jsem již nespočetněkrát možnost poznat její divokou povahu. Kdykoliv nad ní někdo vyzrál, to se děl teprve tanec.

„Zatraceně!“ zabrblal ze shora Emmett. „Nekousej!“ V jednu chvíli – ale jenom na kraťounkou – mi ho přišlo líto.

Malá i s Jasperem se zasmáli.

„Počkej tady.“ Obrátil svou pozornost na mou osobu a vyběhl nahoru.

„Jako bych měla na výběr.“

„Já tě slyšel.“

„Nepovídej.“ Vrátil se už bez dcery.

„Myslím, že není v tvém zájmu, vystrkovat růžky.“

„Kde jsi ji nechal?“ Zamračil se, jak se snažil pochopit, koho myslím.

„Soňu?“ V hlavě mi škublo, pocítila jsem tam menší tlaky deroucí se na povrch. Soňa, Soňa, Soňa – v podvědomí jsem znala někoho s tímhle jménem, ale nemohla si na dotyčnou vzpomenout. Popravdě jsem si stále nemohla vzpomenout na nic ze svého předešlého lidského života.

„Jsi v pořádku?“

„Co se staráš?!“ Oklepala jsem se, abych ze sebe setřásla zlobu, kterou jsem měla na svou paměť.

„Tak se hned nečerti. Jakmile se Emmett vrátí z lovu, půjdeme my.“ Sedl si naproti mně na podlahu. Nemluvil, skoro ani nedýchal, jen seděl a díval se. Trochu mi tím lezl na nervy, protože jsem nevěděla, na co myslí. Co se mu jen honí hlavou? Tahle otázka se honila právě tou mojí.

„To je neuvěřitelné,“ konečně promluvil a setkal se s mým nechápavým výrazem. „Jsi tolik podobná mé…“ zesmutněl, „mé ženě.“ Je ženatý. Tak přece už někoho má. Vlastně mi to mohlo dojít, když mě nazval Alice. „Víš, před pár lety zemřela, proto jsem tebou tak fascinován. Hrozně mi ji připomínáš, dokonce víc než je pro mě zdrávo.“ Pousmál se, ale tak nějak zvláštně, nesmířeně. Fascinován? Mnou?

Rozpovídal se mi tu a tak jsem vycítila možnost k útěku. Nastavila jsem k němu uvězněné ruce. „Pusť mě, prosím. Neuteču,“ lhala jsem. Tuhle šanci nesmím propásnout.

Docela dlouhou chvíli váhal a měřil si mě svou nedůvěrou, hledal zmínku lži v očích. Musela jsem být skvělá herečka, protože nakonec vytáhl z náprsní kapsy klíček a odemkl pouta. Abych upoutala jeho pozornost, třela jsem si pár sekund bolavé zápěstí, pak ho odstrčila stranou a vyběhla nahoru po schodech. Dřív, než jsem stačila ty proklaté dveře otevřít, přibouchl mi je přímo před nosem.

„Proč jsi to udělala?!“ vztekal se. „Zhoršuješ tím svou situaci.“

„Copak to víc jde? Držíte nás tu násilím! Co si myslíte, že uděláme? Že budeme jen tak sedět a hladovět?!“

„Důvěřoval jsem ti,“ řekl s takovou dávkou zklamání, až jsem se styděla.

„Tak proč z nás děláte vězně?“

„Musíme být opatrní. Každý má své nepřátelé a my nejsme výjimkou. Musíme chránit jeden druhého před někým velmi nebezpečným…“ Maria, vzpomněla jsem si na ženu, která už byla párkrát zmíněna. „A mám zodpovědnost za svou dceru,“ dopověděl, otočil se a zhluboka dýchal. Rozhořčení z něj sálalo ve velké intenzitě. „Víš co? Jdi si.“ Překvapil mě, to ano, ale neváhala jsem – i když těžko říct. Nakonec jsem se přece jen rozhodla pro svobodu, vyběhla ze sklepa, proběhla salónkem a zastavila se, když k mým uším dolehl hlásek Soni.

„Mami.“ Plakala. Bylo mi z jejího naříkávání úzko. Podle tlukotu srdíčka jsem našla její pokoj. Ležela v postýlce a spala. Asi mluvila ze spaní. Pohladila jsem ji po hlavičce a chtěla políbit na čelíčko, ale do nosu mi pronikla její sladká vůně. No tak, Camelie, ovládni se, křičela jsem na sebe v duchu. Z touhy ochutnat dětskou krev, mou pozornost odpoutala velká ruka, která se mi ocitla na rameni.

„A teď, dámy a pánové, tanec novomanželů… Netvař se tak kysele. Dívají se na nás… Tak to bude hodně zajímavý manželství… Kruci, pekelnice! Mohla jsi z nás udělat buřty… Dvanácterčata? Miluju tě.“ Proběhly mou myslí vzpomínky v podobě hlasů. Zavrávorala jsem a chytla se ho. Přidržel si mě kolem pasu, měla jsem tak možnost si prohlídnout malinkou jizvičku na krku. Podobala se otisku zubů. Vzhlédla jsem k Jasperovi a uviděla lásku, po které jsem na slabou chvíli zatoužila.

„Proč jsi zůstala?“ Natiskl se svým tělem na mé. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Já n – nevím,“ zakoktala jsem a nastavila mu rty, vyzívající k polibku. Nejprve se jich dotkl ukazováčkem pravé ruky a následně rty. Hlavu jsem musela zvednout výš, abych se aspoň trošku rovnala jeho ohromné výšce.

Jasper

Toužil jsem ji políbit už tenkrát v lese a do teď má touha zesílila. Celá léta jsem se vyhýbal náklonnosti k ženám, odmítal je, snažil se je ignorovat a nepropadnout jejich půvabu. Ale u Camelie jsem byl bezmocný. Jestli to bylo kvůli podobě s Alice, těžko říct, protože mě k ní táhla i tvář plná strachu a nedůvěry.

Náš polibek byl nejdříve něžný, pomalinku přecházející do vášnivého. Dával jsem do něj všechny emoce, které se ve mně hromadily od proměny v upíra. Byl to velmi hřejivý pocit.

Cameliin způsob líbání mi byl povědomý, ale určitě jsem si tenhle fakt jen vsugeroval. Když začala jednou rukou bloudit mými vlasy a druhou se chytila pasu, úplně jsem se tomu poddal. Přesunuli jsme se do nějaké vedlejší místnosti - do salónku, jak jsem později zjistil – a začali ze sebe sundávat přebytečné oblečení. Jenže jsem nechtěl nic uspěchat, naopak, toužil jsem si ji pořádně vychutnat. Zpomalil jsem a dával si víc záležet. Vzdychla mi do úst.

„Já nemůžu.“ Odtrhla se a neudržela balanc. Zkoušel jsem ji zachytit, ale měla sílu. Padal jsem na ni a jen tak tak se stačil opřít rukama. „Jako vždycky. Jsem hrozné nemehlo,“ mručela. „Vstal bys?“

„Budu o tom přemýšlet, ale nic neslibuju,“ ušklíbl jsem se.

„Co si to dovoluješ?“ vztekala se. Jak dokázala tak rychle změnit náladu?

„Já? Nevím, kdo tady před chvíli z koho rval oblečení.“ Zachmuřila se a vypadala jako malý čertík.

„A - ani tě pořádně neznám a jsi můj věznite...“

„Nechal jsem tě jít, zapomněla jsi?“ Proti tomuhle nemohla nic namítnout. Sice úpěnlivě hledala, s čím by mohla znovu zaútočit, ale dobře jsem věděl, že nic nenajde. Bože, je to tak těžké, těžké být jí na blízku a vědět, že stejně není ta, po které mé srdce prahne.

Zvenku zakřičel vyděšený hlas…

Emmett

Co jsem komu udělal? Vztekal jsem se a pohledem zabíjel tu blonďatou pirátku. Kráčela si vedle mě jako by nic. Svůdně houpala boky a špulila pusu. Vypadala neodolatelně. Sakra!

„Proč jdeme tak daleko? Lidé bydlí přece jenom kousek odtud.“

„Nejdeme za lidmi.“

„Myslela jsem, že jdeme na lov,“ bručela jako medvěd, pomyslel jsem si a neubránil se úsměvu. „Čemu se směješ?“ Drzost, pýcha, hrdost – vyzařovalo z ní jako nekompromisní součást osobnosti. Nejhorší na tom bylo, že mě tím přitahovala a nutila ji chtít. Sakra! Sakra! Sakra! Našel jsem slovo, které vystihovalo celou situaci a docela si mi i líbilo. Sakra!

„Neumíš mluvit nebo tě jen nevychovali dobrým způsobům, sire McCartney?“ narážela s potěšeným úsměvem.

„Sklapni. Jak jsem řekl, nejdeme za lidmi. Ty totiž žádné nezabiješ. Dáš si nějaké chutné zvířátko, třeba srnku. Pokud budeš mít štěstí, něco dobrého ti z ní zůstane. Pokud ne, budeš muset sama se sebou vydržet.“ Usmál jsem se, poslal vzdušný polibek a odpřísáhl bych, že jsem viděl, jak jí zlostí vycházela pára z nosu.

„Idiote!“

„Co, puso?“

Došli jsme hlouběji do lesů, co nejdál od možného výskytu lidí.

„Prosím.“ Ukázal jsem rukou na srnku, která se zavrtávala nosem kamsi do trávy.

„Tohle jíst v žádném případě nebudu.“ Založila si ruce v bok a hrdě zvedla hlavu.

„Tohle,“ zdůraznil jsem, „je srnka.“ Hodila po mně vraždící pohled. Vsadil bych se, že kdybych nebyl silnější než ona, ležel bych dva metry pod zemí. Vrtalo mi hlavou, proč je tak ledová. Předtím ve městě byla usměvavá jako sluníčko. A teď? Škoda mluvit.

„Mám radši lidskou krev.“

„Jenže ta už vyšla z módy. Teď frčí zvířecí. No tak, pokud to zvládneš, budeš u mě mít malé plusové body.“

„Víš, kam si ty body můžeš strčit?!“ Svěsil jsem ramena.

„Tak jdeme zpátky domů.“

„Budeš se dívat?“ Nešla za mnou, ale pořád stála na místě a hodně se přemáhala. Snad poprvé jí unikl z hlasu nervózní podtón.

Vysvětlovat, že pro mě bude jednodušší chytit ji při případném útěku, když bude poblíž, se mi nechtělo. Tak jsem jen přikývl a slíbil, že se nebudu smát. Možná jsem zněl přesvědčivě a možná ne. Nicméně se pohnula a pomalinku přistupovala ke kořisti, v půlce cesty se ale zastavila.

„Já nevím, jak se to dělá,“ zašeptala, abych to i tak zřetelně slyšel.

„Je to jednoduché. Necháš vůni prosáknout do morku kostí. Až jí budeš zcela omámená, skočíš po ní a kousneš. Představ si třeba, že po tvém kousnutí se promění v blonďatého prince na bílém koni a bla bla bla.“

„Proč na blonďatého?“

„Protože černovlasý se ti evidentně nelíbí.“ Ukázal jsem na sebe a mrkl. Že bych viděl opravdový, upřímný a přírodní úsměv?

Uviděla moji zaraženost a udělala rychlý výpad na srnku. Chudinka srnka.

Pozoroval jsem ji a hodně se snažil nepropadnout záchvatu smíchu. Nepovedlo se. Když skončila, váhavě šla směrem ke mně. Měla ušpiněné šaty a uvolněné pramínky vlasů ze složitého účesu.

„No?“ Pokrčila rameny a než by radši přiznala, že jí srnčí krev chutnala – což jistojistě chutnala – znovu nasadila masku ledové královny.

„Smál ses.“

„Slušelo ti to.“

„Já vím,“ odsekla. „Jdeme?“ Šel jsem za ní a v tu chvíli narazil do jejích zad. Aby nespadla, chytil jsem ji za paže, podíval se, proč zastavila a ztuha polkl.

„Sakra!“