Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 16. kapitola

04.10.2010 (07:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2799×

16. kapitola

(Psala jsem to při téhle písničce a doporučuju si ji pustit, protože vás naladí na správnou atmosféru.

Je to jen melodie beze zpěvu, který by vás rušil v čtení.)

> Jasper Whitlock <

Peklo. Kolikrát v minulosti jsem chtěl být jeho součástí. Moje dětství bylo nesnesitelné, můj život totéž. Ale vše se změnilo. Změna přišla, když jsem potkal Alici. Obrátila mi život naruby, k lepšímu. Teď už nechci do pekla. Nechci být bez ní, nechci být bez toho maličkého, který se má narodit. Chci ho všechno naučit, být s ním a dávat mu rady ohledně dívek. Tak co se to děje?! Co je to za temnotu? Jak se z ní dostanu?

Ochromila mě bolest. Další křeč v podobě trhání celého těla. Bylo to k nevydržení. Hořel jsem, zatínal svaly skoro až k prasknutí. I přesto všechno jsem slyšel hlasy a cítil pocity. Pocity jenž nebyly moje. Tyhle byly plné soucitu, provinění a lásky. Chtěl jsem se zeptat, co se stalo. Ale můj hlas už dávno nebyl mým společníkem. Jediné co šlo z mých úst slyšet, byly výkřiky, ale jako bych je sám vůbec nevyslovoval.

Odezněl poslední buchot srdce a já věděl jediné. Je se mnou amen. Ale jakto, že necítím klid, svobodu, úlevu? Otevřel jsem oči a světlo mě silně udeřilo do očí. Mohlo být tak něco kolem poledne. Ležel jsem na posteli v nějaké chatce, nábytek okolo byl obyčejný a chudý. Krk se mi sevřel v obrovské žízni a já měl pocit, že pokud se nenapiju, zemřu. Zvedl jsem se, abych našel aspoň tu trošku vody a překvapila mě rychlost, s kterou jsem dokázal vstát z postele.

„Úžasné, že?“ zeptal se mě Oliver opírající se o dveře. Jeho tvář vyzařovala obavy.

„Co se stalo?“ Na mysl mi padl můj poslední zážitek. Něco silného mě napadlo, Oliver zmizel a pak se objevil s tou svojí historkou o upírech. Ne, to není možný.

„Upíři,“ pronesl jsem to slovo fascinovaně. „Skutečně existují? Jsem teď jedním z nich?“ Přikývl. „Proboha.“ Sedl jsem si na postel a schoval hlavu do dlaní, abych si všechno podstatné srovnal. To je sen. Je to jen obyčejný sen. Už jeden takový podobný jsem měl. Tohle není skutečnost. Teď se probudím a budu doma se svojí Alici.

„Alice! Kde je? Je v pořádku? Musím ji vidět.“ Vstal jsem a mířil ke dveřím. Stoupl mi do cesty.

„To nemůžeš. Jsi novorozený a nebyla by šance, že by tvou návštěvu přežila.“ Podíval jsem se na něj nechápavě. „Je to dlouhá historie. Ještě ti toho musím hodně vysvětlit. Tak se posaď, začneme od začátku.“ Sedl jsem si a netrpělivě vyčkával.

„Jsem upír od doby, kdy jsem zmizel, pamatuješ? Dlouho jsem se nevracel, protože jsem byl novorozený a ti začátky nemají nikdy lehké. V těchto začátcích jsou novorození o tolik silnější než ti starší, že je těžké jakéhokoliv z nich přemoci, ba dokonce zabít. Pokud je ovládne žízeň, není nikdy kdo by jim zabránil v zabíjení nevinných lidí. Je to trest, jehož krev už nikdy nesmyješ z rukou. Kdybys teď šel za Alice, neovládl by ses. Zabil bys ji a to ti nemůžu dovolit, protože tvá vina by byla pak nesnesitelná. Neunesl bys to, věř mi.“ Díval jsem se mu do očí a hledal stopy lží. Nebyly tam. Mluvil pravdu.

„Nikdy ji neuvidím,“ konstatoval jsem. Chtělo se mi brečet, zbavit se toho smutku, ale nemohl jsem. Jako by mi došly slzy, odmítaly mě opustit, aby dusily mou duši zevnitř. Pokud mi ovšem nějaká zbyla.

„Proč já, Ollie?“

„Já nechtěl, ale nemohl jsem jinak. Snažil jsem se to oddalovat a pak tě dokonce i zachránit, ale nedokázal jsem to. Přijímám tvůj hněv, přijímám jakýkoliv trest, i smrt.“ Měl jsem vztek a chtěl zdemolovat vše, co by mi přišlo pod ruce. „Odpusť.“

„Odejdi, prosím. Hned!“

„Nejdřív bys měl uhasit svou žízeň. Pak z tvého života zmizím navždy, slibuju.“

Vše byla jeho vina a já mu to jen tak neodpustím, ale teď jsem potřeboval známou tvář, aby mi dodala sílu jít dál.

„Kdo byla ta žena, jenž mě kousla?“ Hořce se usmál.

„Však ji sám dobře znáš. Lady Maria, velmi dobrá přítelkyně Adriany. Vše to byl její plán. Vyhlídla si tě jako nové maso do své armády. Nic jí nezabránilo, aby tě získala.“

„Nezískala a ani nezíská. Zabiju ji,“ pevně jsem se rozhodl. Oliver nevěřícně zakroutil hlavou, aby mi dal najevo, že nemám sebemenší šanci.

Odešli jsme na lov. Odmítl jsem zabíjet lidi jenom kvůli tomu, co se se mnou stalo. Nechtěl jsem nikoho poslat na onen svět. To nebylo v mých pravomocích. O tom by přece nikdo neměl rozhodovat. Oliver mi vyprávěl o jiné možnosti, díky které bych byl stále silný a nezemřel - zvířecí krev. Zkusil jsem ji a byla neuvěřitelně výtečná. Protékala každou buňkou mého tvrdého a mrtvého těla. Oživovala mě a já měl pocit, že už nic lahodnějšího nemůže být.

Jakmile jsme dorazili zpátky, zavolala si náš Maria na kobereček. Neobešlo se to bez nepříjemností. Toužil jsem po pomstě. Nenáviděl jsem ji za to, jak mi zničila život. Nenávist mi byla k ničemu, nepomohla mi nad ní vyhrát. Byl jsem silnější, to rozhodně, ale byl jsem sám. Zatímco ona měla ty svoje pejsky, kteří pro ni dělali první a poslední.

„Tsss,“ seděl jsem už ve svém pokoji, syčel a třel si půlměsíc na zápěstí. Ta mrcha mě kousla.

„Varoval jsem tě,“ zasmál se Oliver. „Maria je neporazitelná. Pěkně se pobavila při tvém pokusu zabít ji.

„Není neporazitelná. Jen kdyby neměla za zadkem svoje vojáčky,“ vrčel jsem. „Ať nepočítá, že jí s něčím pomůžu.“

„Nemáš na výběr. Neuděláš to, zabije tě.“ Pokrčil jsem rameny. „Nebo se ti pomstí na milující osobě.“ Hlavou mi bleskl Alicin usměvavý obličej s červenajícími tvářemi.

„Chci ji vidět. Udělej to pro mě, prosím. Musím ji vidět, ať se děje co se děje. Nevydržím to. Klidně pojď se mnou a kontroluj mě. Cokoliv. Chci zjistit, jak se beze mě má a co dítě. Olivere,“ požádal jsem ho a cítil z něj nerozhodnost. O tom, že poznám lidské i upírské emoce, jsem se dozvěděl krátce po přeměně na lovu. Avšak vím to jen já a Oliver.

„Později. Teď je to příliš nebezpečné.“

„Olivere, chce tě Maria. Hned!“ vyrušila nás velmi mladá žena. Mohlo by jí být přibližně stejně jako Alici. Jenže se mi naprosto nelíbila. Cítil jsem z ní jen chlad a pýchu.

„Máš se?“ zeptala se. Neopověděl jsem. „Nějakej mluvnej,“ zabručela nasupeně a její oči mi dávaly jasný signál. Volaly vem si mě, nemám nic proti.

Ani za sto let. Co to plácám?! Nikdy!

> pohled Olivera <

Vidět ho, jak se trápí, mi vůbec nedělalo dobře. Ale Jasper zatím upírství snášel lépe, než jsem si myslel. Ani Gee nelhala. Slibovala Marii, že bude mít užitečný dar a ten Jasper rozhodně má. Ovlivňování emocí je zatraceně skvělá schopnost. V boji by nebyl problém poštvat nepřátelé proti nim samotným.

Mířil jsem k Marii, která zuřila. Před Jasperem a ostatními nedávala najevo svůj vztek, ale přede mnou nikdy nic neskrývala.

„Jak se opovážil?!“ Třískla do stolu. „Tohle nenechám jen tak!“ Přecházela po pokoji a ničila vše, co jí přišlo pod ruce.

„Nebuď směšná. Co jsi čekala? Že ti skočí kolem krku a poděkuje za proměnu v monstrum? No, holka, to sis věřila možná až moc.“ Jen co jsem dokončil svůj výsměch na její konto, už jsem byl přimáčknutý na zdi a pod krkem její ruku.

„Mně se vysmívat nebudeš!“ Pustila mě a otočila se zády. I tak jsem poznal, že se jí na tváři usídlil ďábelský úsměv. „Pokud nechce spolupracovat, jednoduše se ho zbavíme. Stejně nemá žádný dar, to si s Gee později vyřídím.“

Zatínal jsem ruku do pěsti a přemáhal se, abych nic neřekl, ale nemohl jsem nechat Jaspera podruhé zemřít. Už ne. To by znamenalo, že jeho proměna byla zbytečná a on mohl žít normální lidský život se svou rodinou.

„Má dar.“ Otočila se čelem ke mně a pozvedla obočí. „Umí ovládat emoce. Tohle se ti může hodit.“ Přistoupila blíž a políbila mě na rty.

„Tak vidíš, že můžeme spolupracovat. Přesvědč ho, aby se začal živit lidskou krví. Potřebuju ho silného a ne jako slabocha. Pokud budeš přesvědčivý, beru zpátky i tebe.“ Mrkla, otočila hlavu a naznačila, že má přítomnost je už pro ni nevyhovující. Odcházel jsem, ale ještě mě zastavila.

„Za pár dní odjíždíme. Chci být doma v Americe. Tak si pospěš.“

Bylo těžké Jaspera přesvědčit, aby se začal živit lidskou krví a ještě těžší bylo ho přimět k odjezdu. Paličák jeden zabedněný. Odmítal a nenechal se zviklat. Nakonec jsem musel polevit a dohodnout se s ním na kompromisu. Bude moct vidět naposledy Alici za předpokladu, že se potom podvolí Marie.

> Jasper Whitlock <

Nedočkavost? Štěstí? Touha? Všechno znělo tak uboze oproti tomu, jak jsem se ve skutečnosti cítil, jak jsem ji potřeboval vidět.

Poslední večer před odjezdem jsme se za ní vydali s Oliverem tajně. Nikdo nevěděl, kam máme namířeno. Čím víc jsme byli blízko domu, tím víc jsem byl nervóznější. Co když jí přece jenom ublížím? Strachoval jsem se, ale nedonutilo mě to vrátit se zpátky.

Co nejpotišeji to šlo, jsem se vkradl do jejího pokoje. Spala. Byla snad krásnější než dřív. Naklonil jsem se k ní blíž a hned musel rychle couvnout. Její vůně byla dráždivá, omamující a vábivá. Znovu jsem se pomalounku přibližoval a zadržoval dech. Něco zamumlala ze spaní a otočila se na bok. Kleknul jsem si na kolena, abych měl svou hlavu blízko té její.

Tohle nebylo fér! Takhle to nemělo skončit! Proč?! Proč zase já? Proč ona? Proč to malé? Smět brečet, vytvořil bych tu celý rybník.

„Vtipné," řekla ze spaní a vytvořila mi úsměv na ztrápené tváři, která ale nic nedávala znát kvůli své tvrdosti.

Můj pohled spadl na její bříško. Možná bych to zvládl? Třeba dokážu čelit celé armádě a být se svou láskou.

„Jaspere, musíme jít. Nepokoušej štěstí. Nezkaž to," zašeptal Oliver.

„Miluju tě, pekelnice. Jednou se spolu znovu setkáme. Slibuju."

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 16. kapitola: