Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 12. kapitola

08.09.2010 (20:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3777×

Jasper se za nimi nějakou dobu díval, a pak se ke mně opatrně přibližoval. Vletěla jsem mu do náruče a pevně objala.

„Promiň, že jsem ti nevěřil, miláčku,“ omlouval se. Zvedl mě do náruče a odnášel do našeho pokoje. Jemně uložil do postele a přilehl si.

„Miluju tě, pekelnice,“ zašeptal mi něžně do ucha a já se otřásla. Ne strachem, ale vzrušením. Tak moc se mi stýskalo po jeho těle, po dotecích a nejvíc po polibcích, kterými mě zahrnoval.

12. kapitola

> Mary Alice Brandon Whitlock <

Dala bych všechno za to, abychom teď mohli naše těla spojit v jedno. Avšak nedokázala jsem zapomenout. Pořád jsem se uvnitř cítila podvedená. Mě Raymond napadl a já se pokoušela zachránit, ale když Adriana políbila Jaspera, ani se neodtáhl. Zklamalo mě to, a koho ne.

Odstrčila jsem Jaspera od sebe. Nechápavě se na mě podíval a vypadal víc než zmateně.

„Doufám, že ses přesvědčil o mé nevině,“ řekla jsem tvrdě. Chtěl promluvit, ale zarazila jsem jej. „Děkuji ti, kdybys nezakročil včas, nevím, co by se stalo a… a nechci na to ani pomyslet,“ odmlčela jsem se a dívala se jinam, jen ne na něj.

„Alice, n…“ Pozvedla jsem ruku. Zarazil se.

„Jsem ti vděčná, opravdu ano, jsem. To však nic nemění na situaci. Líbal ses s Adrianou, Jaspere.“ Rukou jsem setřela neposednou slzu.

Sklopil zrak dolů. Zřejmě si uvědomil pravdivost mých slov. Tak jsem chtěla hodit vše za hlavu, poslat do háje a skočit mu do náruče. Nemohla jsem, nešlo to. Seděla jsem na posteli jako socha a čekala, co se bude dít dál, co mi odpoví. Bude o mě bojovat nebo mu za to nestojím? Udělala jsem dobře? Nejednala jsem unáhleně? Co když jsem ho tím odradila a najde si jinou, která ho udělá šťastného? Nejsem pro něj dost dobrá, to je mi víc než jasné.

Pozvedl pohled k tomu mému, uchopil do rukou můj obličej a dal lehký polibek na čelo.

„Získám si tě zpátky. Děj se co děj. Dobrou noc.“ Vstal a odešel pryč z pokoje. Dívala jsem se na dveře s přáním, aby se vrátil. Propalovala jsem ty zpropadené dveře, aby se otevřely a stál v nich on. Nic. Ani ubohé vrznutí od průvanu.

Ležím nehybně na tvrdých kamenech a všude kolem mě je krev. Plíce ztěží přijímají kyslík. Oči vidí rozmazaně. Sahám si pravou rukou na břicho a syčím bolestí. „Moje dítě!“ zařvu. Nade mnou se zjeví anděl, nádherná žena, až se sama za sebe stydím. Krvavě rudé oči byly jedinou vadou na její kráse. Pomalinku, ale jistě se začala přibližovat k mému krku.

Probudila jsem se s křikem a prudce se zvedla. Uff. Jen sen.

***

Jasper nechal připravit kočár a vyjeli jsme zpátky domu. Každý jsme jeli zvlášť, ale pak si ke mně nastoupil a zatřepal hlavou. Z jeho vlasů cákala voda z dešťových kapek a celou mě pocákal. Našpulila jsem pusu s jasným cílem. Tak snadno mě nedostane. Měla jsem zase mizernou náladu, protože jsem ráno potkala Adrianu. Přišla se s námi rozloučit a smála se u toho jako, když máte křeč.

Odkašlal si, opřel se o opěradlo a natáhl nohy na sedačku vedle mě. Odvrátila jsem pohled k oknu.

„Venku je krásně, že? Sice nevím, co vidíš na stromech, kterými pojedeme ještě pár hodin, ale neberu ti to,“ řekl po minutě ticha. Pohlédla jsem na něj nechápavě a neodpověděla.

„Tak… o čem budeme hovořit, má drahá,“ zeptal se formálně.

„Jak líbá?“ Protočil očima a zhluboka si povzdechl.

„Skvěle, aspoň že jsem si to užil, než jsi ji rozbila ret.“ Cukaly mu koutky.

On si z toho dělá srandu?! No to se mi snad zdá?! Já opravdu vyrostu.

„Ještěže jsi jí neudělala nic s rukama, protože její doteky byly doslova lahodné,“ provokoval mě a usmíval se u toho jako měsíček na hnoji.

Opět jsem se topila v žárlivém amoku a začala ho mlátit pěstičkami do hrudi. Bránil se a skvěle se bavil, dokud jsme tvrdě nedopadli na zem velmi malého kočáru. Jasper se silně udeřil do hlavy a nehýbal se. Měl zavřené oči.

„Proboha!“ vyjekla jsem. „J – Jaspere.“ Píchla jsem ho prstem do hrudi. Nic. Co sem to zase…

„Ááá,“ zařval a přemístil mě pod sebe. „Lekla ses, pekelnice?“

Ignorovala jsem ho a snažila se mu dát na vědomí, že to se mnou nic nedělá. Opak byl pravdou. Když jsem ho měla takhle blízko a na sobě, nenapadaly mě zrovna nevinné myšlenky, které by se hodily pro společensky vychovanou dámu.

„Přiznej si to.“ Jezdil ukazováčkem po mé tváři a přesouval se níž na dekolt, přes vzdouvající se prsa a břicho až na stehno. Zachvěla jsem se, jak mi po celém těle nabíhala husí kůže. „Přiznej si to, miluješ mě.“ Jemně semknul rty okolo těch mých. Připadalo mi to jako věčnost, kdy jsem ho naposledy líbala.

Nemělo smysl lhát. Byla to pravda..

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. „Ale…“ Úsměv na rtech mu ztuhl a zesmutněl. Posadil se zpátky na sedadlo.

Zbytek cesty jsme dokončili v tichosti. Celou dobu mi na tváři sídlil zamračený výraz. Podívala jsem se občas nenápadně na Jaspera a pokaždé po mně hodil svůdný úsměv. Odvrátila jsem rychle hlavu. Tohle bude pěkně těžké, pomyslela jsem si. Jen tak – tak jsem mu nepadla okolo krku.

***

Když jsme dorazili domů, poprosila jsem majordoma, aby odnesl mé věci do pokoje pro hosty. Zvědavě a přitom nesouhlasně se na mě podíval. Pak pohledem zabloudil ke svému pánovi a jeho reakci. Jasper byl ve větším šoku než Bob. Nakonec se chopil mých kufrů a odnesl je.

„Co to má znamenat?!“ zeptal se mě rozčíleně.

„Chci mít pokoj jen pro sebe.“

„Teď mě poslouchej. Nebudu hrát žádné divadýlko před našim služebnictvem, jasný?!“ Odešel dovnitř domu. Stála jsem tam jako přimražená k zemi. Tohle jsem asi opravdu přehnala.

Ubytovala jsem se ve svém novém pokoji. Byl tak studený. Ne že by byl špatně zařízen, ale chyběl mi tu jeden človíček. Kniha mi dělala společnost, než nastal čas na večeři.

Oblékla jsem se do světle modrých šatů s hlubokým výstřihem, sešla dolů a vešla do jídelní místnosti. Už tam na mě čekal. Byl začtený do nějakého dopisu. Mračil se při něm, takže mě zajímalo, co v něm je.

„Zlé zprávy?“ zeptala jsem s obavami. Pozvedl hlavu, přejel mě pohledem ze shora dolů a nazpátek. Dekoltu věnoval o trochu víc pozornosti.

„Ehm – Raymond,“ při vyslovení jeho jména jsem se zachvěla hrůzou a nepříjemnými vzpomínkami, „je mrtvý.“

„Cože? Ale jak… kdy?“

„Byl napaden stejným zvířetem jako dcera soudce. Našli ho hned po našem odjezdu.“

„Příšerné.“ Raymond nebyl svatoušek, ale smrt jsem mu rozhodně nepřála.

„To je. Najíme se?“ Přikývla jsem a Jasper mi odsunul židli.

Jedli jsme a já na sobě neustále cítila jeho pohled.

„Přestaň se na mě dívat,“ došla mi trpělivost.

„Sluší vám to, lady Whitlocková. To jste se takhle vyparádila pro mě? Jaká čest.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. Avšak mé vnitřní já si užívalo tento kompliment.

„Uděláme kompromis.“ Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. To tak, bůhví co by si na mě přichystal. „Srabe,“ zamumlal. Srabe?! Ani nápad!

„Svěříte se, lorde?“

„Ne,“ odbyl mě a dál se věnoval pečené huse.

„Srabe,“ zamumlala jsem pro změnu já a věděla, že to na něj zabere.

„Dobrá. Dejme tomu, že ty mi odpustíš a já…“

„Co?“ Hořela jsem zvědavostí.

„To bych ti řekl, miláčku, kdybys mě nechala domluvit. Takže… ztratil jsem nit, díky.“

„Stárnete, lorde. Paměť už není to co dříve,“ utahovala jsem si z něj, namočila rty ve víně a jemně je skousla.

„Uděláš to ještě jednou, prosím,“ požádal a lpěl pohledem na mých rtech. Pokrčila jsem rameny.

Mezitím nám Bob debarasoval talíře. U mě byl hotový a mířil k Jasperovi.

Znovu jsem lehce namočila rty. Jedna kapka mi ukápla z poháru, svezla se mi po bradě a pokračovala po dekoltu. Jasper tu kapku hypnotizoval, a když nakonec skončila mezi mými ňadry, na sucho polkl.

„Pane, je vám dobře?“ zeptal se ho starostlivě Bob.

„N – ne,“ odpověděl krátce.

„Mám vám něco přinést?“ dělal si starosti o svého zaměstnavatele, kterého zná od malička.

„Led,“ zabrblal Jasper potichu tak, aby ho Bob neslyšel.

„Prosím?“ Neslyšel ho, zatímco já to slyšela dobře a skvěle jsem se bavila. Můj manžel po mně hodil zlobný pohled.

„Nic.“ Bob odešel. „Tohle bylo co?“ zeptal se mě.

„Jsem unavená. Půjdu si lehnout. Přeji vám dobrou noc, můj drahý.“

„A to je všechno?“ Při odchodu jsem na jeho poslední otázku nereagovala.

Vpadla jsem do svého pokoje a ovládala mě euforická nálada. Tohle celé představení jsem ani v nejmenším neplánovala. Nějak mě k tomu vyburcoval a já se přirozeně zúčastnila. Měla jsem navrch. No jo, ale zase nevím druhou stranu kompromisu, pomyslela jsem si zklamaně.

Převlékala jsem se z šatů, ale nedosáhla na tkaničky vzadu. Chvíli jsem s tím bojovala, dokud se k mým prstům nepřipletly i mužské. Pomalým tempem rozvazoval tkaničky a rty pohladil každý odhalující kousíček mé kůže. Otočil si mě čelem k sobě a rty projel těsně nad těma mýma tak, že se jich jen lehce dotkl, ale přitom nespojil. Stahoval se mi žaludek touhou a nedočkavostí ho políbit. Na nic, než na jeho přítomnost, jsem nemyslela.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal a sklonil hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Viděli jsme se před chvílí.“

„To nestačí.“ Schoval mé malé tělo do toho jeho a zabořil obličej do vlasů. „Miluju tě.“ Vtiskl mi menší políbení a já pocítila chlad, když se odtáhl a mířil pryč.

„A to je všechno?“ položila jsem mu stejnou otázku jako on před chvíli v jídelní místnosti při mém odchodu. Otočil se, když zavíral dveře, mrkl a zmizel.

Nedocházelo mi, co to mělo znamenat. Co tímto činem sledoval? Ne, takhle nemůžu. Nejsem dost silná na to, abych ho odmítala. Nejde to. Potřebuju ho, chci ho mít pořád u sebe a probouzet se jen za jeho přítomnosti.

Sundala jsem si šaty, nahodila na sebe košilku s lehkým župánkem, zkontrolovala chodbu, zda je vzduch čistý, a zamířila do naší ložnice.

Klepat? Neklepat? Jít nebo radši odejít? Zamítla jsem možnost odchodu. S Adrianou škobrtnul, stalo se. Nic to nezmění a já si kvůli tomu nesmím zničit manželství a přijít tak o milujícího muže.

Otevřela jsem dveře, ale ty do něčeho narazili. Ne, prosím, ať to není to, co si myslím. Já snad toho chudáka opravdu zmrzačím. Opatrně jsem nakoukla do pokoje a Jasper se držel načervenalé místa na čele.

„To bude pěkná boule,“ pronesla jsem nevině.

„Myslíš?“ položil ironicky otázku a hned na to se rozesmál. „Ženská, ty mě jednou přivedeš do hrobu.“

„Já nechtěla,“ pokrčila jsem rameny nad mojí smůlou. „A nemáš tam stát. Copak jsi šmíroval někoho na chodbě?“

„Prosím tě. Šel jsem za tebou.“

„Opravdu?“ Úsměv mi tančil na rtech.

„Ano, bojoval jsem sám se sebou, nemůžu bez tebe být, Alice. Žádná jiná než ty mě nezajímá. Prosím, odpusť mi mou nedůvěru v tvou věrnost a taky ten stupidní polibek s Adrianou. Dej mi druhou šanci.“

Naše rty splynuly v hladový polibek. Víc jsem se k němu přitiskla a ochutnávala chuť jeho úst.

„Jsem vůl,“ řekl vážným hlasem.

„To jseš. Ale můj vůl.“ Rozesmál se.

„Takže, jak jsem uspěl, má drahá?“

„Přesvědčte mě, můj pane.“

Neváhal ani minutu a začal jazykem přejíždět linii mých rtů. Vysloužil si slastné vzdychnutí. Využil toho a prozkoumal každou skrytou štěrbinku. Sundal mi župan, dlaněmi přejížděl po zádech a občas zajel i do hustých černých vlasů. Celý se chvěl. Mé dotyky putující po jeho těle mu zjevně dělaly dobře. Naše těla se o sebe třela a ve vzduchu bylo tolik emocí a citů.

Svůdným pohybem jsem uvolnila ruce z košilky a nechala ji sklouznout na zem. Byla jsem před ním nahá, ale ani trochu se nestyděla. Jasper hladově slíbal každý kousek holé kůže. Jeho polibky, jeho dotyky pálily, jako když si celí prochladlí vlezete do vany s hodně teplou vodou.

„Dokonalá,“ zamumlal a strhl si ze sebe košili. Přejela jsem mu nehty po bradavkách a jemně je skousla. Zaklonil hlavu dozadu, zhluboka dýchal. Spokojená jsem ho zbavila kalhot a zamířila k jeho mužství. Letmo jsem se jej dotkla, a to mě už Jasper pokládal do měkounké postele. Položil se na mě celou váhou, líbal na krk a nevědomky svými delšími vlasy, které mu spadaly podél tváře, dráždil bradavky.

Mou odměnou mu bylo neustálé pohrávání s jeho ztopořeným pyjem. Vztyčil se nade mnou, přisál se na má ústa a nechal je jen spojená. Obtočila jsem nohy kolem jeho pasu a Jasper do mě prudce pronikl.

„Ach,“ zaúpěla jsem, začala se s ním rytmicky pohybovat a slastně vzdychala. Pomalu jsem se blížila k vrcholu a taky k němu dospěla. „Díky, lásko. Teď je řada na mně.“ Zmateně se zamračil.

Přetočila jsem ho na záda, obkročmo si nasedla na jeho klín a udávala tempo. Jazykem jsem kroužila kolem bradavek a rty zaútočila na každý svalový polštářek jeho potem oroseného břicha. Poznala jsem, jak zatíná svaly. Rychlostí blesku jsem se ocitla pod ním a ozval se Jasperův výkřik působící nepřirovnatelný pocit hluboko uvnitř mého já.

„Ušlo to,“ škádlila jsem jej, a tím si vysloužila lochtání.

„Lhářko.“ Položil si mě na sebe, a hladil po vlasech až k zádům.

„Jaspere?“ Vzpomněla jsem si na jednu maličkost.

„Copak, miláčku?“

„Jaká je druhá strana našeho kompromisu?“ Zasmál se.

„Opravdu to chceš vědět?“ Přikývla jsem. „Ale bacha, abyste z toho nevyrostla, lady.“ Smích ho neopouštěl.

„Já ti odpustím, stalo se, a ty…“ nechala jsem mu prostor, aby to dopověděl.

„Udělám ti těch dvanáct dětí.“ Okamžitě jsem reagovala. „Au, nekousej mě.“