Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 11. kapitola

04.09.2010 (12:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3368×

11. kapitola

> Mary Alice Brandon Whitlock <

Po plese většina hostů odjela. Jasperova matka nás poprosila o delší setrvání. Podle toho, co jsem pochytila, Jasper nabídku přijal.

Kromě nás tu však zůstali i další hosté. Mezi ně se řadila naše milovaná Adriana, tajemná Maria i Oliver, který se netvářil zrovna nejšťastněji. Hrabě Wood díky bohu odjel. Kdybych ho měla znovu spatřit, vyškrábala bych mu oči.

Od doby, kdy Jasper odešel po naší hádce pryč z pokoje, se mnou nemluvil, ač jsem se o komunikaci několikrát pokoušela. Vysvětlení toho, co se stalo ten plesový večer, ho absolutně nezajímalo. Veškerý čas trávil venku. Na noc se přišel vyspat do pokoje, ale ignoroval mě na plné čáře. Bolí mě jeho nezájem. Bolí mě jeho nedůvěra. Bolí mě pomyšlení, že naše láska není tak silná.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se Jaspera, když se převlékal do jezdeckého obleku. Neodpověděl. „Zatraceně. Můžeš se mnou mluvit, prosím?“ Nic. Odešel z pokoje a tvrdě zabouchl dveře.

Přemístila jsem se k oknu a sledovala, kam má namířeno. Šlapal si to ke stájím. Pravděpodobně se chtěl projet na koni a provětrat hlavu. Nebyl sám. Za ním si to kráčela Adriana. Jak já bych té ženské zakroutila krkem, pomyslela jsem si vražedné.

„Tak to ne. Takhle to nemůžu nechat. Ta žába mi ho nepřebere,“ přesvědčovala jsem sebe sama nahlas a vyrazila za nimi, přitom se neobtěžovala s převlékáním do jezdeckých šatů. „Musím jednat rychle, dřív než mi ho svede.“

„Jimmy,“ oslovila jsem podkoního.

„Jsem Jean,“ opravil mě.

„Omlouvám se. Nesvěřil se vám lord Whitlock, kam jede?“

„Ne, madam. Ale tipoval bych to na louku nedaleko odsud. Je to nejklidnější místo, co znám.“ Pravé místo pro přemýšlení. Bude tam.

„Navedeš mě, prosím?“ požádala jsem jej. Přikývl.

Dojela jsem na koni k louce přesně dle instrukcí. Skutečně jsem před sebou spatřila Jaspera sedícího v trávě a vedle něj poskakovala žába. Dotýkala se ho a hladila, kam se jí zamanulo. On jen uhýbal jejím pokusům, ale víc neudělal. Když ho políbila, už se nebránil vůbec. Ve mně to vřelo na plné obrátky a měla jsem co dělat, abych pod sebou nepodpálila trávu.

Rychlým krokem jsem se k nim přibližovala. Když mě Jasper zaregistroval, oči mu málem vypadly z důlku, postavil se na nohy a překvapeně vyslovil mé jméno.

„My si to spolu vyřídíme později,“ zahrozila jsem mu prstem. „A ty.“ Obrátila jsem pozornost na Adrianu, „nevím, jestli jsi psychicky narušená nebo je to jen tvoje blbost, ale Jasper je můj manžel. Svou šanci jsi promeškala, tak buď té lásky a vypadni z naších životů, ty… slepice jedna odbarvená!“ zuřila jsem k nepříčetnosti.

„Ani nápad, drahoušku.“ Dala si ruce v bok a pozvedla povzneseně bradu. Nevím, co to do mě vjelo, ale zaťala jsem ruku v pěst a jednu jí uvalila.

„Alice!“ vykřikl zděšeně Jasper a uvěznil mě do ocelového sevření.

„Snad jsem to řekla víc než jasně,“ dodala jsem žábě. Ta se jen postavila na nohy a vyplivla krev.

„Jsi š-š-šílená!“ zaječela a rozeběhla se pryč. Párkrát cestou klopýtla a spadla, ale pak se rychle zvedla, nasedla na koně a ujížděla.

Co jsem to udělala? To přece nejsem já. Nejsem násilnické povahy. Tohle mě neučili. Tohle není pravda. Myšlenky proletávaly mou myslí jako splašené.

„Alice! Zbláznila ses?“ řekl tvrdě Jasper a já si uvědomila, že mu stále spočívám v náručí.

„Pusť mě!“ zakřičela jsem na něj a zmítala se na všechny strany.

„Uklidni se,“ přikázal mi klidným tónem a soustředil se, aby mě udržel. Samozřejmě jsem se neuklidnila, protože z něj šel cítit levný parfém Adriany, a to se mi hnusilo. Ruce mi pevně držel, tak jsem aspoň kopala nohama a kopla omylem Jaspera do holeně.

„Šmarkote,“ zaklel a pustil mě. Ajaj.

„Promiň. Já…“

„… nechtěla. Jo, to vím,“ řekl zlobně.

„Stejně je to tvoje vina! Kdyby ses tu nemuchlal s tou šuknou, nic by se nestalo!“ vytkla jsem mu a pomalu a couvala před jeho zamračeným pohledem.

„Moje?! Já si to nerozdával s podrazákem!“

„Já snad vyrostu,“ postěžovala jsem si. „Já s ním nic neměla a je to tvůj mínus, že mi nevěříš. Pěkné počasí přeju.“ Odcházela jsem pryč.

Slyšela jsem za sebou smích. Překvapená jsem se otočila. Jasper smích utlumil a nahodil šklebák.

> Jasper Whitlock <

„Já snad vyrostu.“ Nemohl jsem se nesmát, když to řekla. Při její výšce to pobaví. Slyšela mě. Otočila se a vyjukaně mě sledovala. Uvědomil jsem si škobrtnutí z mé strany a zašklebil se.

Zesmutněla a odcházela. Cítil jsem se provinile. Nerad ji vidím smutnou, nerad ji ignoruju, nerad přejíždím prstem mokré cestičky od slz na tváři, když si jdu lehnout na druhý konec postele. Miluju ji, ale copak jde někomu odpustit takový podraz? Ještě k tomu s Rayem? Ne, to nejde. Zradila mě. Ale co když ne? Co když ji donutil? V zahradě to šlo špatně poznat, když mi ji zastiňoval. Udělal jsem unáhlené rozhodnutí?

„Já s ním nic neměla a je to tvůj mínus, že mi nevěříš. Pěkné počasí přeju.“ Toto její poslední tvrzení mi utkvělo v hlavě. Má pravdu. Nebyl ani jeden důvod jí nevěřit. Co když ji ten bastard ublížil a já to na ni ještě shodím. Musím jí to nechat vysvětlit.

„Alice!“ vykřikl jsem, ale ona už dávno odjela. Rozeběhl jsem se ke koni a naskočil na něj.

> Mary Alice Brandon Cullen <

Přinutila jsem koně ke sprintu, abych byla doma co nejdříve. Jen doufám, že se Adriana o naší menší rozepři nikomu nesvěřila. Procházela jsem vstupní chodbou a narazila na Olivera.

„Dobrá rána, Alice,“ blahopřál mi. „Neboj, vím to jen já,“ uhádl, na co myslím.

Vyrazila jsem nahoru do pokoje a narazila do muže. „Promi… Vy!“ To se mi snad jen zdá. Dneska je opravdu den na pytel.

„Opět jsme do sebe narazili. To je osud,“ řekl úlisným hlasem. Obcházela jsem jej, ale vstoupil mi do cesty. „Kampak?“

„Víte, co jste způsobil? Jste prach obyčejný zvrhlík! A neměl jste náhodou odjet?!“

„Nač ty urážky, Alice. Ano, odjel, ale kvůli tobě jsem se vrátil.“ Začalo se mi dělat nevolno a to vůbec nebylo dobře. Ovíjela jsem se rukou a snažila přitom zachovat znechucený pohled nad touto osobou.

Došly mi síly. Už nemůžu. Tenhle ples je jen vtip a já se chci probudit, prosím.

„Prosím, hrabě, nechejte mě odejít,“ požádala jsem jej slušně s klidem a doufala v příznivé chování z jeho strany. Slzy se mi prodíraly na svět a já měla co dělat, abych se tu před ním úplně nerozbrečela.

Zarazil se, ale pak jen zatřásl hlavou a uvěznil mě tvrdě v objetí. Bušila jsem do něj pěstí, avšak nezmohla se na odpor. Byla jsem psychicky vytížená. Je toho na mě moc.

Raymond mě silně přirazil ke zdi a opět zmocňoval mého těla.

„Prosím, prosím, nechte mě,“ žádala jsem jej.

„Jen si to užijeme."

„Okamžitě ji pusť!“ zakřičel Jasper lvím řevem. Raymond nadskočil leknutím a poodstoupil ode mě.

Lev skočil po jehňátku a zasazoval mu jednu ránu za druhou. Jehňátko se na chvíli vytrhlo ze spárů lva, avšak ne nadlouho. Raymond hodně krvácel a Jasper do něj nepřestal tlouct.

„Jaspere! To stačí!“ zakřičela jsem. Nepřestal. Odtáhl ho až Oliver, který se tu objevil znenadání.

„Zařídím to, brácho. Nedělej si starosti.“ Popadl Raymonda a táhl ho pryč.

Jasper se za nimi nějakou dobu díval, a pak se ke mně opatrně přibližoval. Bál se, zda nejsem v šoku. Vletěla jsem mu do náruče a pevně objala.

„Promiň, že jsem ti nevěřil, miláčku,“ omlouval se. Zvedl mě do náruče a odnášel do našeho pokoje, jemně mě uložil do postele a přilehl si.

„Miluju tě, pekelnice,“ zašeptal mi něžně do ucha a já se otřásla. Ne strachem, ale vzrušením. Tak moc se mi po něm stýskalo, po jeho těle, po dotecích a nejvíc po polibcích, kterými mě zahrnoval.

> pohled Olivera <

Mluvil jsem s Mariou a přemlouval ji k odchodu, no ona si to vymluvit nedala. Chce být Jasperovi na blízku a až bude správný čas, přijmout ho do její „rodiny.“ Kolikrát jsem měl na mále a vyklopil mu, kdo jsem, ale věřil by mi? Nemyslel by si, že jsem blázen? Tohle nemůžu riskovat.

Hádkami. Náš rozhovor poslední dobou neprobíhá jinak. Přísahám, že bych se neovládl nad její neopatrností, kdyby nás nevyrušila Adriana. U pusy měla zaschlou krev a to není nejchytřejší v přítomnosti dvou upírů.

„Ta blbka mě napadla,“ postěžovala si Marii.

„Proboha, Ade, kdo ti to udělal?“ zněla překvapeně, ale upřímně pochybuju o její starostlivosti.

„Mary Alice Brandon!“ zavrčela její jméno zhnuseně.

Stál jsem mezi nimi jako solný sloup, nehýbal se a zadržoval dech, jak nejvíc to šlo. Maria se ovládala dokonale, ale všimla si, že se dlouho neudržím. Poslala mě pryč. Uff, ulevilo se mi. Rychlým krokem jsem mířil k lesu nakrmit se jakýmkoliv prvním zvířetem, které potkám. Cestou jsem narazil na rozzuřenou Alici.

„Dobrá rána, Alice.“ Na křehkou ženu to ušlo. Zděšeně se na mě podívala. „Neboj, vím to jen já,“ uklidnil jsem ji. Neodpověděla, tak jsem rychle odešel, ještě bych ji tu vysál. To by mi teprve Jasper poděkoval, pomyslel jsem si ironicky.

O chvíli později jsem narazil na spěchajícího Jaspera. Mířil za Alice?

„Neviděls Alice, brácho?“ zeptal se. Rukou jsem ho nasměroval. Usmířili se? Doufám. Snad by se pak Maria slitovala a nechala ho žít lidským životem. Co si to namlouvám. Slitování v jejím slovníčku nedominuje.

Když jsem uslyšel rány z místa, kde jsem potkal Alici, zarazil jsem se a šel se podívat na příčinu hluku. Jasper svíral pod krkem Raymonda a poctil ho několika ranami. Co ten tu dělá? Neodjel náhodou? Ray strašně krvácel a já znovu pocítil sladkou vůni, která mi v ústech tvořila smrtelný jed. Já bych se na to mohl… Sakra! Dneska mi opravdu není přáno, nejdřív Ade a teď Ray.

Jednal jsem a zadržoval dech, jak nejvíc jsem schopen. Odtrhl Jazze od Raye a ubezpečil ho, že se o toho bastarda postarám. Zajistím, aby už nikomu neotravoval život. A Gee aspoň zažene na nějakou dobu žízeň.