Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 44. kapitola

20.11.2012 (19:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5060×

O měsíc později

Bella

Volterra se stala na příští měsíce obrovským mraveništěm nádherných soch s rudýma očima a často zahořklým výrazem. Podle dochovaných dat – upírů, co přežili poslední světové války – je na světě momentálně nejvíc upírů v historii. Dopočítali jsme se k číslu dva tisíce padesát dva. I já přes svůj věk přiložila ruku k dílu, když jsem nahlásila, kolik nesmrtelných má Isaac. A ostatní už šlo snadno. Každý, koho Volturiovi dostali na naši stranu, někoho jmenoval. Těžko můžete žít stovky let bez toho, aniž byste potkali upíra, kterému se vyryjete do neomylné paměti.

A navíc… Šlo to řetězově. Edward stvořil mě, Edwarda stvořil Carlisle, a tak dále. Všechny větve se dohledávaly, aby nikdo nezůstal mimo a taky bojoval za to, abychom žili jako doposud.

I Isaac měl svoji větev – svůj existenční strom. Myslela jsem, že jeho prastarý stvořitel bude ale mrtvý. Prostě mi to tak přišlo, protože takhle staré upíry znal každý. Ale o něm nebo o ní nepadlo nikdy ani slovo.

„Bello, co se týká naší procedury, jak tě zbavit strachu, je tu někdo, kdo ti pomůže mnohem víc, než já,“ řekl mi Jasper, když se ke mně v jedné z katakomb přitočil. Bylo to tu upíry narvané, a to je teprve začátek. Nikdo se nesměl dostat ven, aby se k Isaacovi nedoneslo, co se na něj chystá.

„Jaspere, já si nemyslím, že mi nějaký cizí upír pomůže s mojí… Ty víš s čím,“ dodala jsem, protože tady všichni všechno slyšeli a já bych nerada, aby se moje Isaacofobie roznesla a potom tu byla za neschopného idiota.

„On není tak docela cizí. Vlastně mohl být tvůj… No, uvidíš. Aro všechno ví, i když se mi velice protivilo se ho dotýkat. Tak pojď,“ šeptl a povzbudivě přikývl. Jasper vypadal jako nedostupný, protivný a bezcitný chlap. Ale jakmile jste si zasloužili v jeho kamenném srdci místo a on vás tam pustil, opak byl pravdou. Chápu, proč se do něj Alice zamilovala.

Kéž by i Edward zase začal chápat, proč mě miluje. Už dva měsíce jsme od sebe bočili a Volterra tu propast jenom prohloubila, protože tohle byl obrovský, starý hrad – nebylo moc šancí, že na sebe narazíme.

Já bych se k němu v mžiku rozběhla a zlíbala ho. Přísahala bych, že už nikdy neřeknu jedinou lež. Ať už by byla sebelehčí. Ale on mi to nedovolil. Momentálně byl s Tanyou Denali a její rodinou zavřený v pokoji a probírali veselé historky. Tanyu jsem jmenovala jako první, protože se na něj usmívala víc, než bylo nutné. Věděla jsem, že Edward je magnet na ženské, a že s tímhle jsem musela počítat, no, stejně jsem trpěla. Zvlášť, když se se mnou rozešel a já si tak nemohla právoplatně bránit to, co je navždy moje.

Ovíjela mě paranoia a pořád jsem přemýšlela nad tím, co ten dočasný rozchod přesně znamenal – co vytyčil za hranice.

„Jaspere, je schopný upír podvést svého partnera?“ zamumlala jsem zkroušeně. Bože, já bych ji zabila. Přísahám bohu, že bych ji roztrhala na kusy a každý střípek z ní spálila na prach.

Jasper se na mě podíval s výrazem, ve kterém bylo nechutenství a skoro až rozčílení.

„Tak ne, no,“ špitla jsem omluvně.

Otevřel kované dveře, kde se skrýval další hlouček upírů. Jeden z nich byl Eleazar z Denali, který se bavil s úchvatným, malým chlapcem. Eleazarova vysoká, štíhlá postava vedle jeho sto šedesáti centimetrové, ještě víc vynikla. Ale ke skřítkovi bych ho nepřirovnala, protože byl mohutný v ramenou a pažích. V sivém, těsném, elegantním obleku mu to nadmíru slušelo.

Chlapec se na mě podíval velkýma, rudýma očima. Dál přikyvoval a usmíval se Eleazarovým větám, ale pohledem lpěl na mně.

Jasper šel rovnou k němu, a tak jsem pokračovala za ním.

„Madam,“ pozdravil mě uctivě ten chlapec a sklonil plavou hlavu. Ruce měl spojené za zády, což mě uklidňovalo. Byla jsem novorozený upír, kterého rozčilovala i vlastní rodina, a teď jsem byla zavřená tady, kde jich začínalo být stovky. Bylo to čiré utrpení.

„Mmm… Pane,“ odpověděla jsem zmateně, protože jsem vážně netušila, proč mě zdraví, a jak se k němu mám chovat. Byly tu určité standarty, a pokud je z roku jedna, dva, tři, potrpí si na to, aby se k němu ostatní podle toho chovali. I já sama potom měla určitý respekt. Tisíce let není žádná přehlédnutelná částka. No, to ani stovky nakonec.

Kluk se zazubil a ukázal malé zoubky. Bývala jsem zubař… Přijde mi to, jako když jsem tu práci vykonávala v minulém století. Celý ten život Isabelly Swanové mi byl cizí. Tenkrát jsem měla jedinou starost, a to, jestli přežiju. Teď jsem ve světové válce, láska mé existence mě nejspíš nenávidí a mám debilní fobii z mého bývalého, kterého jsem práskla upířím králům. Přísahal mi, že když to udělám, zabije mě. Když už jsme u mé vlastní smrti a zabíjení, moc jsem si nefandila. Nevěřila jsem, že válku přežiju. Ale jeho jsem chtěla oddělat já. Ano, stále mě to nepřešlo a Jasper mě na to cvičil. Protože jsem sice měla sílu, ale pak na mě někdo vytáhne svoje stoleté harakiri a já můžu dělat akorát to, co mi radí instinkt. To ale ve válce nestačí. Byla jsem znalá všem uměním, co můžu v boji proti upírovi použít. A tím jsem nemyslela žádné japonské máchání rukama, protože to už bych jim dávala šanci během těch tanečků mi nakopat prdel.

„Jsem Philippos,“ představil se. Zvedla jsem obočí. „Ale říkej mi Filip. To bude pro vás všechny jednodušší,“ usoudil.

„To je pěkné. Ale já nechápu…“

„Měl bych se asi představit tak, abych tě začal zajímat,“ přerušil mě vševědoucně. „Já jsem ten, co udělal z Dimitrije to, co je.“

„Ty jsi stvořil Isaaca?“ vydechla jsem zděšeně a s odsouzením. Tak takhle jsem si vážně jeho stvořitele nepředstavovala. Rozhodně ne jako patnáctiletého, usměvavého chlapce. Spíš jako sedmihlavou zrůdu, která vyvrhla další saň.

„Nejsem hrdý na všechno, co můj syn udělal, ale v jádru je to dobrý muž, tak si přede mnou odpusť ten tón,“ požádal mě, stále s úsměvem. Děsil mě. Ne v tom smyslu, že by mě paralyzoval jako Isaac, ale měla jsem k němu respekt. Z toho, jak ke mně mluvil – sršelo z něj něco mocného. „Ne, prosím. Neber si to k srdci a nepovažuj mě za tvého nepřítele. Jen… Dimitrije jsem neviděl devět set let, ale stále ho považuji za jedno z mých nejlepších děl.“

„Tvé dílo se asi dost změnilo od té doby. Zničí všechno, na co sáhne,“ zasyčela jsem.

„Poznala jsi ho jako člověk. Takže ho neznáš vůbec, má milá,“ vysvětlil mi jemně. To mi ale nezabránilo v tom, abych se dál tvářila jako citron. „Jasper mě obeznámil s tvým problémem. Přiznávám, že mě zaujalo, že takhle na někoho dokázal zapůsobit. Ale vzhledem k tvému novému životu je vše, co jsi v jeho přítomnosti dřív cítila, jen klam.“

„Ne,“ zavrtěla jsem tvrdohlavě hlavou. Chtěla jsem to rozvést dál a argumentovat mu, ale jak jsem řekla – neměla jsem zájem o to, aby všichni znali detaily něčeho tak choulostivého.

„Projdeme se. Myslím, že tu není vhodné prostředí pro náš rozhovor,“ usoudil Filip. Podívala jsem se na Jaspera jako ptáčátko, co bez své maminky nemůže opustit hnízdo.

„Když dovolíš, Filipe, půjdu s vámi. Bella je novorozená a není zvyklá být sama,“ zašeptal Jasper. Čekala jsem na nějakou ohnivou přestřelku, no, Filip se na něj znovu zazubil od ucha k uchu.

„Samozřejmě, Jaspere. Připoj se k nám. Budu rád, když mě poctíš svojí přítomností. Zrovna nedávno jsem přemýšlel o nejhorším upířím daru na světě. Hned ses mi vybavil ty,“ mumlal mu zvesela, když spolu kráčeli pryč. Já cupitala za nimi a byla jedno ucho.

„Ale, ale. Kampak?“ zjevil se před námi Aro s úsměvem. Nejradši bych mu všechny ty zuby vylámala. Filip se sice očividně taky pořád zubil, ale on se smál upřímně. Nedráždilo mi to nervy a dobře se na to koukalo. Aro mezi námi zvědavě přeskakoval očima a hledal něco, co bude moct obdivovat, anebo zkoumat, asi.

Filip přistoupil k němu a položil mu ruce na ramena. Palci se dotknul jeho krku. Bylo jasné, že ten kontakt tam nebyl pro nic za nic.

„Aro, chlapče můj, přece mě tu nebudeš držet. Ani svoji informátorku a čestného muže jako je Jasper Hale Cullen,“ řekl mu Filip. Držela jsem se, abych se tu nezačala lámat smíchy z toho, že ten malý mužík nazval tři a půl tisíce let starého, mocného Ara chlapcem.

„To bych nerad, Filipe. Ale neutečte moc daleko. Venku to není bezpečné,“ odpověděl mu Aro a zíral na mě. Hajzl jeden. Slíbil, že se nikdo nedozví, co jsem mu všechno napráskala, a přijdu domů z procházky a ví to každý.

Prošli jsme kolem Ara a já se nemohla dočkat, až aspoň na chvíli opustíme dusné prostředí Volterry. Po cestě jsme potkali jednu z hlídek, co se vznášela jako duch po hradě a udržovala relativní pořádek. Jakmile někdo zahlédnul Jane, mohl se přetrhnout, aby vysílal do okolí mír a lásku jako hippie. Před týdnem se to ale podělalo, když po Jane vystartovala Kate, aby jí dala sežrat všechnu tu bolest, co způsobuje. Sevřela ji v náruči a rozprostřela maximální napětí po celém svém těle. Tudíž mučila Jane a nikdo ji od ní nemohl odtrhnout, protože jakmile se jich dotknul, vyletěl do vzduchu a zastavil se až ve zdi. Nakonec jí Carlisle a Eleazar domluvili, ale velká část hradu se pobavila, když se dva dny válely na podlaze jako modrý, svítící maják. Hlavně kvůli tomu, že známá sadistka Jane dostala do držky. Kate byla od té doby za hrdinku a taky získala větší dávku respektu, než Jane, protože svoje schopnosti nevyužívala pro to, aby ostatní mučila pro legraci. Ale všichni se jí od té doby báli a nezkoušeli se jí postavit do cesty. Až na jednoho, chorobně zvědavého a velmi pěkného upíra. Myslím, že jsme byli svědky zrození upíří lásky, protože se od sebe s Garrettem nehnuli.

Přišlo mi jich líto. Zrovna se našli a jdou do války. Můžou o sebe přijít stejně rychle, jako se do sebe zamilovali.

U vchodu jsme narazili na Tobiase Greena v jeho černém hábitu. Byl to kněz. Ne, nedělám si legraci. Upír, co se po své smrti dal na zbožnou dráhu a pořád tu pobíhal s Biblí. Nic proti náboženství. Já byla sice ateista, ale tolerantní. Ať si každý věří, v co chce, když mi to necpe. No, tenhle maník tolik taktu neměl a neustále mi strkal pod nos jeho oblíbené odstavce. Každou chvíli se s ním někdo hádal, protože tu nikdo nemohl pochopit, jak se může považovat za mírumilovnou ovečku a posla boha, když je podle těch jeho kázání ďáblův služebník. Pořád se nám snažil rozmluvit válku a chtěl nejspíš zařídit světový mír. S těmihle ideály se může přihlásit do soutěže Americké královny krásy.

Za vylidněné noci se Filip s Jasperem zastavili pod stromy na zelené pláni, daleko od hradu. Itálie je samá nížina. Chtěla jsem domů.

„Takže Dimitrij. Sto let před lidským letopočtem jsem na něj narazil v Athénách. To byly zlaté časy. Římané si podmanili Řecko a kultura začala vzkvétat a já miluji divadlo. Ale okolnosti a následky dobytí se v učebnicích, ze kterých jsi ve škole studovala, uvádí naprosto mylně. Někdy je to vážně vtipné, co si vymyslí… Dimitrije jsem našel na zasedání shromáždění. Co dodat? Zalíbil se mi. Jeho vystupování, vzhled a především zodpovědnost. Měl čtyři krásné děti a ženu, ale já chtěl pro něj víc. Zvlášť potom, co jsem viděl, jak dokáže rozpoznat faleš a křivdu. Ale ať by se mu existence, kterou jsem mu chtěl dát, líbila sebevíc, pro svoji zodpovědnost k dětem a ženě by je neopustil a radši trpěl dál život, pro který se nenarodil. Už tenkrát jsem byl jeden ze starších mládenců na tomhle úžasném světě a poznal jsem, k čemu byl předurčen. Měl tu jiskru. Takže jsem se ho už neptal na svolení a proměnil ho.“ Já věděla, proč mi tohle řekl. Abych viděla Isaaca jako kteréhokoliv jiného člověka, co ho prostě jednou někdo proměnil a vhodil ho do našeho světa. Nic výjimečného a neobvyklého. Žádná předzvěst obrovské moci. Měl děti a ženu. Obyčejný příběh. A na mě to fungovalo. Zbořilo to moje představy o jeho velkolepém vstupu do světa nesmrtelných.

„Proč Isaac tak nenávidí lidskou rasu? Chci říct – jsme upíři a lidé nám můžou být úplně ukradení. Nemáme důvod, proč je mít rádi, ale nad tou jeho nenávistí mi zůstával rozum stát.“ Filip během mé otázky chápavě přikyvoval.

„Takhle extrémní misantropie má samozřejmě svoje kořeny. Před dvanáctsety lety měl Dimitrij syna. Lucas byl pokrevní bratr Sebastiana a pro Dimitrije… Ten ho tak moc miloval. Mnohem víc, než Sebastiana. Kdo se k Lucasovi přiblížil, musel ho zbožňovat. Nevím, jestli to byl jeho dar, ale na svoje okolí působil fantasticky. Každému byl sympatický a byl to charakterově nejčistší upír, co do té doby Dimitrij potkal nebo stvořil. Jenže i Lucas mohl milovat a svůj jediný výstřel věnoval lidskému děvčeti. Naslibovala mu hory, doly, ale když se dozvěděla, co je zač, rozhlásila to. Lucas za prozrazení svého druhu zaplatil svým věčným životem a Dimitrije to zničilo na hodně dlouhou dobu. Jeho období temna, kdy nikoho nestvořil, a mstil se lidskému rodu za to, že jeho nejmilovanějšího syna přivedl do záhuby. Jednou ho ta chuť po pomstě přešla, ale nenávist nikoliv.“ Filip neznal Ninu. Pochybuji, že Isaac mohl milovat někoho víc, než ji. Přesvědčovalo mě to, jak se na ni vždycky díval. Ale bylo neuvěřitelné, že vážně mohl někdo tak Isaacovi šíleně ublížit. Mnohem víc, než já. A teď už jsem ho chápala. Vím, co je to hlad po pomstě.

„Ale vždyť to byl jen jeden člověk,“ namítla jsem.

„Představ si, Bello, že by to bylo naopak. Jsi člověk a upír ti zabije syna. Budeš od té strašné ztráty celou upíří rasu nenávidět?“ Dobře. To je pravda. „Ty se ho bojíš, protože ti vyhrožoval, že tě zabije. Ale to ti může vyhrožovat každý upír. A budeš z něho mít takový šílený strach? Ne. Postavíš se mu. Dimitrij je sice originál sněhové vločky, ale to jsme nakonec všichni. Základní, stavební jednotka je ale stejná. Síla, rychlost a několik komor rychlé mysli. Není silnější než ty. Není rychlejší než ty. Nedokáže si svůj příští tah promyslet rychleji. Jen má kolem sebe spoustu přátel, ale to tě nemusí trápit, protože ani ty proti němu nebudeš stát sama.“ Přikyvovala jsem. Říká mi to Isaacův stvořitel, který ho zná nejlépe. Páni… To je dobré. Usmála jsem se.

A pak mi docvaklo, že Filip je na naší straně.

„Ty budeš bojovat proti Isaacovi?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Budu. Nevím, co si to zase vymyslel za kravinu. Až se mi dostane pod ruku, profackuju ho,“ zamumlal a zakroutil nad svým synem hlavou.

„Tak to si ho v té změti pak najdi dřív, než já. Protože pak už nebude co fackovat. Zabiju ho,“ garantovala jsem mu a věřila tomu víc, než kdy dřív. Ve válce budu mít výhodu. Ještě stále totiž budu novorozená. Já se k němu dostanu a roztrhám ho. Filip ale vypadal, že ho moje výhružky nechávají chladným. Přimhouřil oči a se zaujetím si změřil můj nakvašený ksicht.

„Musela jsi být hodně výjimečná, pokud tě nechal Dimitrij ve svém domě tolik měsíců, přestože jsi byla tím, co nenávidí.“

„Necítil mě. Jsem vůči jeho daru imunní,“ vysvětlila jsem.

„To ale není všechno, že ano?“

„Myslel, že to je proto, protože necítí lásku. Ale prý jsem ho aspoň dokonale vyléčila a zachránila před tím, aby se vážně jednou zamiloval,“ vzpomněla jsem si.

„Pošetilý blázen.“ Zasmál se. „Před láskou se žádný upír neschová. Já potkal moji vyvolenou až potom, co jsem oslavil pět tisíc let. Takže i na mého syna někde jeho pokušitelka čeká.“

„Pět tisíc let? A to nejsi… To je hrozné,“ dostala jsem ze sebe. Já si těch pět tisíc let s mojí prostornou myslí dokážu představit bez problému, ale co už si nedokážu představit – tolik času a bez lásky. A kolik mu tedy bylo nakonec, proboha?

„A víš, že mi to připadá jako dneska ráno, kdy jsem byl proměnen? Ten den, kdy se čas zastavil, nikdy neskončil.“

„Nevěděla jsem, že je někdo starší, než Volturiovi,“ zamumlala jsem, protože ti mi připadali jako vrchol.

„Stefan a Vladimir z Rumunska jsou stejně staří, ale ti tu nejsou a ani nebudou. Jestli už jsi poznala Amuna a jeho Kebi - jemu je čtyři a půl tisíce let. Jinak všechny staré Egypťany Volturiovi vyvraždili. Škoda. Byli to úžasní upíři. Amun je sice mimořádně nespolečenský, ale on je zatrpklá výjimka. Stále trpí syndromem vyhoření. Dovedeš si představit, jaké to je být králem, a pak muset sledovat z řad, jak se celý tvůj svět, kterému si vládla, mění, protože přišel nějaký Aro z Řecka? Divím se, že tu Amun je. Po tom, co mu Aro doslova ukradnul Demetriho. Je to sice přes dva tisíce let, ale upírům se hojí rány velmi pomalu.“ To je informací. Demetri byl v egyptském klanu, Amun byl král své doby. Tady se to střídá jak na běžícím páse.

„Když už jsi u těch ran, Filipe… Já jsem udělala vážně odpornou věc. Celý ten debakl je kvůli mně. A hlavně jsem lhala svému druhovi. Kdy myslíš, že mi to asi odpustí?“ zkusila jsem ledabyle. Předpokládala jsem, že ten bude znát upíry a jejich reakce křížem krážem. Nejsem určitě první, co něco takového spáchala. Bylo tolik válek, padlo tolik slov. Ať mi nikdo neříká, že jsem takový zmetek – jediná odrůda upířích lhářů.

„Já vím, co jsi udělala. A kdyby tohle provedla moje Hana… Ten chlapec na tebe může být taky nasraný ještě tisíc let.“

„Tisíc let?“ vyprskla jsem zděšeně. „A neměl bys mít vulgarity ze svého slovníku vyškrtnuté, když ti je tolik, kolik ti je?“

„Jdu s dobou. Kdybych svůj slovník pravidelně neoprašoval, vypadal bych opravdu směšně. A říkám, že může. Ne, že musí.“

„Co mám dělat? Už jsem mu přísahala, že mu nikdy nebudu lhát, a že nikdy nezpůsobím globální katastrofu…“

„Tvým slibům by věřil, kdybys mu už jednou nelhala.“

„Ale jak si mám důvěru získat zpět?“

„To je těžká otázka. Jak už bylo řečeno, každý jsme jiný a každý má jiné priority. Ale poradím ti, abys slova proměnila v činy. Udělej něco, čím ho potěšíš. Určitě ho znáš natolik dobře, abys na něco přišla. Jen něco přirozeného, ano? Žádné vymýšlení ďábelských plánů a splétání sítí. Já jsem to nedělal nikdy a podívej se na mě. Přežil jsem všechny války s úsměvem na rtech.“ Podíval se do dálky, ve které se ukrývaly volterrské zdi. „Jejich patetická touha po moci je zničí,“ předpověděl s jistotou. „Všichni kvůli tomu padli a oni nebudou výjimkou. Pak se zase najde nějaký dobrák, co je vystřídá, a já to budu sledovat. Škoda, že nejím popcorn. Hodil by se při sledování toho kina.“ V němém úžasu jsem na něj zírala.

„Tak takhle jsem si vážně nejstaršího upíra na světě nepředstavovala,“ špitla jsem. Jasper se uchichtnul. Celou tu dobu stál za mými zády, mlčky.

„Kdo tvrdí, že jsem nejstarší? A já ti povím, proč sis ho tak nepředstavovala. Protože tvoje představy se odvíjely od Volturiů. Ale ti tři, respektive ti dva, jsou jen přehnaně teatrální. Tu svoji prastarost dávají na odiv schválně. Mohli by se chovat absolutně normálně, ale radši si hrají na Juliuse Caesara a gladiátory. Aro je infantilní, vyšinutý chlapeček, ačkoliv ho obdivuji za to, co dokázal. Z Caiuse mi je špatně. Marcus z nich byl jediný normální, než ho potkalo to s Didyme. To byla tenkrát záhada – vražda královské manželky a sestry. Dodnes mi to vrtá v hlavě asi jako každému, co žil v té době. No, nic. Půjdeme zpátky, abychom o nic nepřišli. Je to tam teď jak v telenovele. Otvírají se dávné spory, kněz na všechny vylévá svěcenou vodu a vznikají nám nové páry. Aro je v ráji – to mi věřte. Nedivil bych se, kdyby s ním začal třást společenský orgasmus.“ Teď jsem se smála já. Myslím, že Filipa budu mít vážně ráda.

Do Volterry jsme asi vážně dorazili včas, protože se velká většina shromáždila v obrovském sále, mimo věže a katakomby. Nejspíš ho při rekonstrukci ještě zvětšili, protože byl vážně gigantický. No, stejně tu byly narvané dvě stovky upírů, co se neradi dotýkaly, byť jen loktem, cizích. Jasper se s Arem domluvil, že bude udržovat relativně klidnou atmosféru, ale bylo na něm vidět, že to není žádná legrace.

Vyhledala jsem očima přes řady přede mnou Edwarda. Stál u zdi vepředu, s Tanyou a Irinou. Zkusila jsem ho neprobodávat žíznivě pohledem, ale usmála jsem se na něj. Pozdvihl obočí a pak ho srazil. Vypadal, že neví, co si o tom má myslet. Hlavně, že má vedle sebe Tanyu… Já si tu taky někoho najdu, ať ví, jaké to je…

Ne! Filip zakázal splétání sítí a ďábelské plány. Usmála jsem se i na Tanyu, kterou jsem ani nepozdravila, když jsem ji potkala poprvé. Nelíbil se mi styl, jakým ho objala na přivítanou. Asi si myslela, že když mi dal košem, tak teď bude mít volné pole. Jen přes můj prach!

On můj úsměv věnovaný jí uvidí v její mysli.

Vedle mě a Jaspera se zjevila Alice a chytila ho za ruku. Alice to tu ze všech měla asi nejnabitější. Aro za ní běhal jako pejsek a nemohl se nabažit pohledu na ni a její myšlenky.

Chvíli na to se ke mně postavil Emmett a dal mi ruku kolem ramen.

„To bude dobré. Vsákne se to,“ šeptl mi do ucha. Narážel tím na Edwarda. Filip mi ještě cestou do hradu říkal, abych přestala naléhat. Už se o něm nebudu pořád vybavovat a řešit to. Zvlášť, když to slyší. Díky mně a mé neustálé, nutkavé potřebě to probírat, znal naše soukromé, partnerské problémy celý hrad.

„Teď se musíme hlavně postarat o rodinu,“ odvětila jsem. To Edward miloval nejvíc – svoji rodinu. Nutno dodat, že tohle ale nebyla vypočítavost – ta věta, co jsem vypustila z úst. Jasper byl můj bratr. Emmett to samé. Carlisle a Esmé se ke mně chovali jako ke dceři a jestli tohle přežijí a já taky, stanou se mými rodiči, které jsem nikdy neměla.

„No, ne. Ty dospíváš,“ zašeptal zvesela.

„Chtěl bys vědět, jaké to je?“ zeptala jsem se a zazubila se. Udělal otrávenou opičku.

„Ty jsi šprýmař,“ zamumlal. Chtěla jsem mu odpovědět, ale zvedli jsme oči ke svaté trojici a jejich doprovodu.

Ti, co jim byli nejblíže, ustoupili, aby měli se svými egy dost místa. Ředitel téhle mrtvé školky, Aro, tam stál jako spasitel světa s tím svým vědoucným, sladkým úsměvem.

„Máme před sebou první, důležité rozhodnutí, dámy a pánové,“ pronesl radostně. Já vážně nevím, jestli má ze všeho toho, co se kolem něj děje, takovou radost, anebo je jen přehnaně teatrální. Asi oboje.

„Ještě předtím bych vás rád informoval o dění mimo Volterru. Je nevyhnutelné, že bojištěm bude město New York.“ V sále to začalo šumět. Všichni otáčeli hlavy na svoje klany či přátele a šokovaně si šeptali. Já věděla, že to bude New York. To já mu to řekla. Caius zavrčel, aby všichni ztichli. „Ale to neznamená prozrazení. Usilovně jsem pracoval na tom, abych vytvořil prostředí pro válku vhodné. Na mou stranu…“

„Na naši stranu,“ opravil ho Emmett, s rukou kolem mých ramen. Aro zmlknul a věnoval mu zaujatý, ale hlavně podrážděný pohled.

„Pan Cullen chtěl něco říct?“ optal se ho.

„Říkám, že je to naše strana. Ne tvoje.“

„A nechceš to říct mně?“ zasyčel Felix a rozešel se od dveří kolem Marcuse dopředu.

„Bože, na to jsem čekal,“ zamumlal Emmett a pustil mě. Začal si protahovat s praskáním pěsti.

„Neber boží jméno nadarmo!“ křiknul po něm Tobias.

„A ty tu jsi proč, když chceš pořád rozsévat mír? Proč budeš nakonec bojovat?“ zeptala se ho nervně nějaká kudrnatá bruneta vedle něj, která přišla nedávno a její jméno ještě nepadlo. Tobias se na ni s Biblí v ruce otočil. Tank jménem Felix zastavil Aro. Nasraně zavrčel a vrátil se zpět na místo, zatímco Emmett mumlal poznámky na jeho adresu jako – na místo, hafíku.

„Kdyby bůh chtěl, abychom se s lidmi sžili, stvořil by nás všechny stejně,“ odpověděl jí Tobias. Konečně něco rozumného, co nevytrhnul z té knížky. A tak po něm tentokrát nikdo neskočil.

„Vážení, nerušíme vás?“ zasyčela na ně Camille, se kterou jsem nikdy osobně nemluvila, ale slyšela jsem ji představovat se někomu. Byla pedantská kráva. Asi tak. Všechny pořád okřikovala, aby se chovali civilizovaně, a každou chvíli si stěžovala na zbytečný hluk. Ctila Volturiovy a očividně jí vadilo, když u Arova jistě úžasného monologu někdo vyrušuje.

Nebyla ona učitelka za lidského života?

„Naser si, ty čínská blbko!“ zavrčela na ni… No, nevím, kdo to byl. Ale krásná, černá upírka právě začala řvát na tu, která pak už tu hubu nezavře. „Nikdo tě tu nemůže vystát!“

„To řekla ta pravá,“ zamumlala Kate. Když pak na sebe začaly zběsile vrčet a ostatní se přidávali, člověk by tu neslyšel vlastního slova. Protože jakmile měl účastník hádky klan, ten se ho vždycky zastal. Klanů se zastaly další spřátelené klany, a tak se strhla jedna velká, obrovská hádka, co tvořila další malé šarvátky. Bylo to příšerné. Já se spíš rvala, než hádala, protože na slovní přestřelky nebyly mé novorozené nervy stavěné. Ale z bitky mě vždycky vytáhnul Jasper, takže se to ještě nezvrhlo v občanskou válku na hradě. A to by stačilo tak málo. Bylo by to jako mexická vlna.

„Héééj!“ zařval Edward, když vyskočil na stůl. Všichni ztichli a podívali se po něm. „Budete se rvát mezi sebou nebo s těmi, co chtějí zničit tajemství? Isaac Asimov má dvě stě třicet osm upírů. Nemají se mezi sebou dvakrát v lásce, ale když jde do tuhého, jsou jako jeden. A co vy? Nejen, že Dimitrijovci jsou příbuzní, ale bojují za to, co milují. Oni jsou skutečná armáda, my žoldáci. Takhle to prohrajeme. Hodně štěstí, až vás Sentinel roztrhá na milion střepů,“ přecedil skrz zuby. Byl naštvaný. A to dost. Ráda bych ho uklidnila, ale momentálně jsem jen olej, co by se cpal k ohni. Nastalo hrobové ticho. Myslím, že si konečně uvědomili, že tohle už není legrace. Edward slezl ze stolu a Tanya mu stiskla rameno. Zavrčela jsem. To se nedalo potlačit.

„Nesahej na něj,“ cedila jsem teď já do toho ticha. Tam ta da dá. Novorozená a její slabé nervy přicházejí. Upíři se začali rozestupovat před mým staženým ksichtem. Vztek ze mě sršel jako láva z vulkánu.

„Dost!“ zastavil nás Aro. Já už nakračovala, zatímco Tanyu stahoval Edward za sebe. Ale ona se nedala. „Své spory si jděte vyřídit mimo tuhle místnost, anebo zmlkněte.“ Vypadal vyvedený z míry. Na začátku byl tak nadšený a teď se tvářil kysele. Byl nejspíš zklamaný z toho, že ten jeho velkolepý, geniální plán nikoho nezajímá.

Podívala jsem se na Filipa, kterému se o hruď opírala stejně mladá, blonďatá, malá upírka. Zavrtěl hlavou. Fajn, miliardu let starý Filip říká, abych toho nechala. Fů… To zvládnu. Obrátila jsem svoji pozornost k Arovi. Periferně jsem viděla, jak Jasper spokojeně přikyvuje, že jsem zvládla svůj vztek nakonec ovládnout.

„Jak jsem říkal – na naši stranu,“ zdůraznil, ale bylo vidět, že se mu do toho moc nechtělo, „jsem získal jistého pana Benjamina, jehož dar mě naprosto uchvátil. A nejen to. Pomůže nám s kamufláží škod a udržení epicentra války v jednom městě. Pravidelně teď otřásá New Yorkem o síle tří až čtyř stupňů Richterovy škály. Až přijde při boji správný čas, seismologové na svých přístrojích naměří nevídanou aktivitu tektonických desek. New York lehne při boji popelem a všechna škoda bude připsána zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy škály.“ Panebože… Zemře deset milionů lidí. Ale já se musím starat o svůj druh. Navíc, kdyby Aro tohle nevymyslel, válka se mohla rozsít do celého světa a následky by byly ještě horší, ač se to zdá neuvěřitelné. Předpokládali jsme, že tohle bude mít drtivý, globální dopad. Ale zničeno bude jen jedno velkoměsto. Jen…

„Ale co světové, vojenské organizace? Pentagon? Nebo televize?“ zeptal se někdo. „Teď už jsou ty připitomělé kamery ve všem.“

„Myslíte, že za tři a půl tisíce let nemáme své řecké prsty všude?“ zašeptal Caius s protivným, zlověstným úsměvem. S Arem se vážně hledali, až se našli.

„Až se bude Empire State Building hroutit k zemi, Pentagon nehne ani prstem. O televizi a jejich kamery se neboj. Bude to ta největší kamufláž v dějinách lidstva. Pracujeme na ní dva měsíce a do dalších čtyř ji dovedeme k dokonalosti. Dimitrij Mizorvic si myslí, že tu jsme zavření a o technologiích lidstva nic nevíme, ale velmi brzo zjistí, že se plete,“ zašeptal zlověstně, s očima upřenýma do prázdna.

No, tak to bude sranda. Vidím, že obě strany na sebe šily bůhví kolik stovek let boudy a nikdo nevěděl, jak je přesně ten druhý daleko.

„Lidská rasa je tak omezená a hloupá, že ti můžu garantovat, že jestli najdou v troskách podezřele hodně prachu neznámého původu, budou radši tvrdit, že UFO mělo pohřeb a z paluby létajícího talíře rozsévali pozůstalí prach z urny, který doletěl na planetu Zemi,“ bavil se někdo za mnou.

„Se zastřením stop nám pomůže i jejich vlastní nedostatek otevřenosti,“ souhlasil další.

„Plán samotného útoku teprve sestavíme,“ dodal Aro.

„Plán by měl sestavovat hlavně někdo, kdo protistranu dobře zná. Jako on,“ pískla dětským sopránkem rudovlasá upírka. Ta se jmenovala Victoria. Ukázala přitom na Edwarda. Začalo se souhlasně mumlat a přikyvovat.

Aro už zase trpěl, chudáček malý. Vážně na něj všichni kašlou. Právě se chystali jmenovat nové velitele.

„Já jsem král, má drahá. Já…“

„Ty nejsi nic,“ přerušil ho Amun. Á, myslím, že tady se někdo mstí. Jak říkal Filip – staré spory se otvírají.

„Nic o Dimitrijovi nevíš. A tady už nejsi generál. Nikdo z vás,“ přidal se Edward. Mířil tím na všechny krále a jejich levobočky. „Zapadnete do řady, protože čemu teď chcete kralovat? Jsme armáda. Ne poddaní. A všichni tu očividně chceme dodržet ten nejdůležitější zákon.“ Pak zareagoval na Arovy myšlenky. „Ne, Alec tu nikoho ochromovat nebude. Kdo si myslíš, že se pak vedle tebe ve válce postaví, když nám sebereš vlastní vůli? O co jsou vaše životy cennější, než naše? Sulpicii a Athenodoru taky necháte ve sklepě s Corin na šťastném dýchánku, až my budeme nastavovat krky? Tohle není Titanic. Žádné – nejdřív ženy a děti není.“ Alec se rozešel k Arovu boku a rozevřel dlaně, ze kterých se mu začalo čoudit jako z komína. Vypadalo to děsivě.

Absolutně všichni upíři v sálu se postavili do ofenzivní pozice. Nikdo už u malého hloučku Volturiů neokouněl – dvě stě upírů se semklo proti nim a naštvaně vrčeli jako rozzuření pitbulové. Zahnali jsme je do kouta.

„Spiknutí,“ zasyčel nenávistně Caius. Aro zastavil Aleca. Neměl na výběr, protože jinak má po armádě a může se jít klouzat. Volturiovská monarchie padla.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 44. kapitola: