Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 11. kapitola

07.08.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5650×

Když řeknu, že chci novou kuchyň, dostanu nový dům. Když řeknu, že chci nové šaty na firemní večírek, poletíme tryskáčem do Paříže. A když v afektu řeknu, že někoho nenávidím, Isaac ho zabije.

Ve Volteře jsem se sesbírala z podlahy a ještě stačila zahlédnout, jak nějaký upír zvedá z podlahy utrženou nohu a dává ji do černého, plastového pytle. Nejspíš ji rozčtvrtili v době mé duševní nepřítomnosti kvůli skladnosti. Hned potom jsem ucítila ten nepříjemný tlak, když se tekutiny z mého žaludku vracely zpět na svět. Aspoň jsem se k nim stačila obrátit zády a vyzvracet se do kouta na staré dlaždice, opřená dlaněmi o zeď. Nikdo mi nedržel vlasy – nikdo mi nebyl oporou. Ono se to nezdá, ale blití do kouta je jedna z věcí, kdy poznáš ty pravé přátele. Dávení žaludečních šťáv ti odhalí ty, co se jen chichotají do dlaně, a ty, co překonají odpor a drží ti vlasy a chlácholivě hladí po zádech.

Myslela jsem, že teď mi donesou kýbl a hadr, a že tady přede všemi těmi prastarými upíry budu muset kleknout na čtyři a uklidit to. Už to, že jsem zvracela v tom naprostém tichu na starobylé zařízení Volterrského, historického hradu, bylo příšerné. Ale nejvíc ponižující bylo vyprazdňovat si žaludek před bytostmi, co tyhle reakce nemají, a tudíž je to pro ně naprosto nepřirozené a nechutné. Když zvracíte před lidmi, mají z toho legraci, anebo odvrací tvář, ale oni na vás civí a bez mrknutí oka si vás měří jako zábavnou atrakci.

Všechno to na mě dolehlo a myslela jsem, že se složím k zemi znovu. Isaac mě tvrdě chytil za zápěstí a táhnul mě pryč. Podlamovaly se mi nohy a připadala si jako na kolotoči. Pochopil, že to nezvládnu a k mému úžasu si mě vyhodil do náruče. Nevypadal moc nadšeně – jako vždycky. A já, zmožená brutální vraždou mojí momentální milenky, drogami, napětím a nedostatkem spánku, si nechala spadnout zase víčka a usnula.

Probudila jsem se v letadle. Sama. V ústech jsem měla vyschlo a hlava mi třeštila. Doplahočila jsem do koupelny, kde jsem si vypláchla ústní dutinu a přitom se i vody nalokala. Potom jsem si vlezla do sprchy celá a pořádně se vydrhla. Potom jsem tradičně začala přemýšlet o vesmíru a smyslu života, a tak jsem se zhroutila na zem a nechala si padat horkou vodu na hlavu, čímž jsem si zajistila pořádný pád na držku, protože když jsem rychle vstala, zatočila se mi hlava a shodila celou stěnu sprchového koutu, když jsem na ni, bez kontroly nad tělem, spadla.

„Madam, jste v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi a následovalo rázné zaklepání, když jsem nedokázala rozhýbat hlasivky. Taky jsem si uvědomila, že lidský personál je teda ještě naživu. No, to je co říct. Valím oči, že je ten necitelný parchant nesežral na palubě, a pak nenechal vysátá, rozmixovaná těla na mém sedadle, zatímco by to odřídil do Seattlu sám. Manuální věci mu jdou. Třeba jako trhat hlavy. Vzpomněla jsem si na to trhání plechu a řinkot kovu a bylo mi zase na blití. Bylo to něco neskutečně odporného. Kdo neslyšel, nepochopí. Ani nevím, co bylo horší. Jestli to vidět, anebo slyšet.

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem chabě a zvedala se ze dveří, co se zbortily se mnou k podlaze. Pěkně jsem je vylomila a narazila si bok těla. Podívala jsem se na modřiny, co se mi tam vytvořily, a vyvalila oči, když bez jakéhokoliv přičinění zase začaly mizet dřív, než mohly pořádně rozkvést.

Když se teď pobodám, taky mi to hned zaroste? To asi ne. Jedna věc je kapilární zranění a druhá střeva na kaši. Možné to sice je, ale zkoušet to nebudu. Zatím. Třeba se díky svému životnímu stylu i k sebevraždě dostanu. Oblékla jsem si teplákovou soupravu a kašlala na šatičky a jehly. Už nemůžu. Potřebuju si vydýchnout.

Vyšla jsem z koupelny a zamířila k sedadlu. Dech se mi zadrhnul a zastavila jsem se uprostřed kroku, když mi na něm spočinul zrak. Na Isaacovi.

„Cos tam dělala?“ chtěl vědět. Zase jsem se přinutila k pohybu a nejistě se posadila. Šíleně jsem se bála, a to jsem z něj ještě neviděla to nejhorší. Bylo mi jasné, proč to ve Volteře udělal. Proč ji zabil. To se stane, když s ním budu mluvit jako se sobě rovným. Dal mi najevo, že já jsem jen člověk.

A já mu celá patřím. To je na oprátku.

„Zničila jsem koupelnu. Omdlela jsem,“ vysvětlila jsem stručně a tiše. Něco mi říkalo, že pro něj materiální věci nic neznamenají a nikdy mě nebude trestat za to, když mu něco rozbiju, anebo nechám vyhořet barák. To mu bylo u řiti. Šlo jen o to, abych se k němu chovala podle toho, co jsem já, a co je on. Nevěděla jsem ale, proč mu tak o to jde. Taky jsem pořád nevěděla, proč já, ale ještě mě to extra netrápilo. Byla jsem ráda, že žiju. Ale bylo mi jasné, že jednou se vyptávat začnu a bála jsem se toho, co uslyším.

 „Ale jsi v pořádku,“ konstatoval. Asi se neptal, protože tím by moc dával najevo starost o mě. Vlastně o moje tělo. Podstatná oprava – o jeho tělo. Což je pro něj další materiální věc, kterou si bude chránit. Je mi z toho zle.

„Vidíš,“ hlesla jsem a přitáhla si kolena k hrudi. Nechala jsem je spadnout na stranu a hlavu si opřela o opěradlo.

„Až budeme v Seattlu, vezmi si to nejdůležitější. Pro ostatní někoho pošlu, ať se s tím netáhneš.“ Aby se jeho tělo náhodou přitom nepoškodilo.

„Alan by mi s tím pomohl.“ Isaac zvedl pohled od okýnka, jako kdyby se mnou začal vést konverzaci teprve teď.

„Říkala jsi něco?“ Aha, takže mám držet hubu a udělat to tak, jak chce.

„Vlastně ne,“ odpověděla jsem a znovu si opřela hlavu o opěrku. Najednou mě polila vlna intenzivního strachu, když jsem tím vystavila hrdlo. Instinkty na mě řvaly. No, to brzo.

Přehodila jsem si vlasy přes krk a pokusila se usnout.

Na letišti v Seattlu jsem dostala řidiče s Roycem a Isaac zmizel, a tak povolila moje křeč a třesoucí se ruce.

V našem domě bylo hrobové ticho. A protože jsem byla teď přes dva dny jen ve společnosti tichých upírů, snadno jsem s atmosférou splynula.

Nikde nikdo.

Vyběhla jsem schody a zavřela se v pokoji. Už naposled. Je zvláštní přijít domů a vědět, že už se sem nevrátíte.

Vytáhla jsem malý kufr z vrchu skříně a naházela do něj pár fotek z vysoké, rámeček s fotkou, kde jsem s Alanem, drogerii a pár věcí, abych měla co na převlečení. Něco mi říkalo, že si stejně koupím všechno nové a můj malý, nouzový kufr by toho víc nepobral. Pro ostatní věci mi někdo přijde. Rozhlédla jsem se po svém pokoji a přešla k rámu dveří, kde byly rýhy, co naznačovaly můj vzrůst. Za každých deset centimetrů jedna od sedmi let. Strašně jsme se tenkrát s Hadley bály, že na to někdo přijde a upíři nás sežerou za to, že jim ničíme zeď.

Vycouvala jsem s kufrem na kolečkách, co dělaly příšerný rámus, ze dveří a vrazila tak do Alana. Páni. On neměl kšiltovku. Co se stalo? A měl kvádro…

„Ahoj,“ hlesla jsem a vzpamatovávala se z jeho netradičního ohozu. To nosil jen když… Hlavou mi problesklo pochopení.

„Ahoj,“ odpověděl a převzal můj kufr. Táhnul ho beze slova ke schodům.

„Kde jsou všichni?“ chtěla jsem vědět, i když jsem zrovna nestála dvakrát o loučení s lidmi, co mě nemůžou vystát.

„Už na pohřbu. Dostal jsem tvoji esemesku, když jsme vycházeli z domu. Zůstal jsem tu, abych ti pomohl, ale asi to nepotřebuješ,“ usoudil, protože jsem měla jen jedno zavazadlo. Položila jsem mu ruku na hřbet jeho a zastavila ho.

„Nemáš tušení, jak moc to potřebuju,“ řekla jsem a vrhla se na něj. Konečně jsem mohla obejmout někoho, kdo to přijal a vydával lidské teplo. „To, co jsem tam viděla – ve Volteře… Bylo to hrozné. Ne, bylo to zkurveně příšerné,“ rozbrečela jsem se mu do ramene a ventilovala svoji lidskost. „Ale víš, co mě děsí nejvíc?“ zeptala jsem se a narovnala se. Zakroutil hlavou. „Že jsem ještě neviděla to nejhorší. Že to byl jen slabý odvar toho, co bude.“

„Chtěl bych ti říct něco uklidňujícího, jak to většinou lidi dělávají…“

„Jenže pro nás naděje není a nechceš mi mást hlavu sračkami, jakože všechno bude v pořádku… Nebo že se potkáme v nebi a budeme na růžovém obláčku popíjet šálek čaje,“ básnila jsem.

„Sám bych to neřekl líp,“ uznal.

„Jdu s tebou,“ oznámila jsem mu.

„Myslíš, že můžeš?“ zeptal se a já stáhla obočí.

„Proč bych nemohla? To, že jsem jeho, neznamená, že dostanu kartičku a budu hlásit u dveří příchody a odchody…“

„Tím si, Bello, nejsem jistý… Víš, co? Srovnejte se s tím nějak nejdřív. Zjisti, co můžeš dělat, aby ti pak neutrhl hlavu.“ Au. Bolestivá, čerstvá vzpomínka. „Hele, já upíry nemám rád. Ty nemá rád nikdo. Všichni to jsou prastarý kreténi, ale ty pro něj očividně nejsi jen pytel krve. To zní, jak když se ho zastávám, ale vlastně trochu ano. Využij toho a…“

„Dohodni se na kompromisu,“ dořekla jsem za něj.

„No, to taky.“

„Hadley by mě stejně na svém pohřbu nechtěla. Řekla by něco jako – ta děvka tam nevkročí,“ zamumlala jsem. A ještě by přidala něco o dlouhonohé koze a přistávací dráze místo hrudníku.

„Přesně tak. A já, kdybych byl kokot, tak řeknu, že konečně ta kráva nebude v sedm ráno zírat v obýváku na Amerika hledá topmodelku a prskat na všechny okolo,“ dodal.

„To si teď vážně prohlásil o mrtvé ženské, kterou znáš skoro dvacet let?“ Usmál se a zakroutil hlavou.

„Jsem říkal, že bych musel být kokot,“ vysvětlil a vzal zase za kufr.

„Každopádně by Hadley ocenila tvoji upřímnost.“

„Ta určitě.“

Potom jsem ho ještě jednou objala a rozloučila se. Ne nějak srdceryvně a sentimentálně – definitivně. Přece jenom budu pořád bydlet ve stejném městě a ne na druhém konci světa.

„Na kterou adresu jedeme?“ zeptala jsem se řidiče, když jsem nastoupila dozadu. Bože, to auto bylo nádherné. Mám ráda sportovní auta, ale tahle luxusní klasika v sobě měla něco víc.

„K Petersonovu zámku, madam.“

„Co tam?“

„Tam budete bydlet.“ Vykulila jsem oči. Petersonův zámek byla stavba z šestnáctého století, která patřila dlouhá léta městu, protože sloužila jako turistická atrakce a byla chráněná památkovým ústavem. Jinými slovy - byl absolutně neprodejný.

„Jak se jmenujete?“ chtěla jsem vědět, kdybychom náhodou přišli znova do styku.

„Josh, madam.“

„Jsem Bella. Ne madam. Vy víte, Joshi, pro koho pracujete?“ zeptala jsem se a on se na mě podíval ve zpětném zrcátku.“

„Pro Isaaca Asimova.“ To jsem si mohla myslet. „Dva tisíce let starého upíra,“ dodal. Aha. „Jestli k vám můžu být upřímný, Bello, tak svět jde do hajzlu. Lidé začínají dělat pro upíry, a to zcela vědomě.“

„Proto ty reformy…“

„Váš osobní řidič je člověk, protože patříte k UB.“ Tak teď už jsem vážně byla naprosto mimo. Jak to všechno ví? Dokonce název pro mě, kterým nám říkají v Americe – Unikátní krev. 

„Odkud to všechno…“

„Taky jsem váš bodyguard. Samozřejmě jen v lidském prostředí.“

„Já mám bodyguarda?“

„Tak ochranku, jestli vám to zní lépe.“

„No, jedno lepší, než druhé,“ zamumlala jsem a plácla sebou do sedadla. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale odpovědi mi mohl dát Isaac a on byl po nedávných událostech ten poslední, koho jsem se na něco chtěla ptát. Budu muset vyškrábat aspoň zbytky odvahy.

„Isaac mi důvěřuje a oprávněně. Ale vůbec nechápu, jak přišel na to, že mi může bezmezně věřit. Prostě si mě vybral ze řady speciálně vyškolených pracovníků a řekl mi, že já jsem ten pravý, a že ví, že ho nezradím, aniž bychom spolu předtím mluvili,“ vyprávěl. Nad tím jsem stáhla obočí. Proč by jen tak upír přišel k člověku a řekl mu, že ví, že mu může ve všem věřit? To je vlastně podobná situace jako se mnou. Proč Josh? A proč já? Jak si to Isaac vybírá?

Cesta netrvala dlouho, protože tohle autíčko dokázalo vysolit parádní rychlost, ze které se zvedal žaludek. Před velkou, tepanou bránou, která měla na každém křídle zlaté IA se Josh zastavil a namířil na ni ovládáním s miliardou tlačítek, které snad dokázalo řídit celý dům. Brána se rozevřela a já zírala na Petersonovo sídlo, které prošlo pořádnou rekonstrukcí, protože kromě renesanční architektury, která byla pořád perfektně zachovalá, jsem ho nepoznávala. Fasáda byla jiná, před sídlem samotným vyrostla zahrada se sochami a kašnami. I když z toho totiž město mělo peníze, nechávalo zámek zpustnout a neinvestovalo do něj. Teď to byla nádherná stavba, jako vystřižená z historického filmu.

Dveře auta se otevřely, protože Isaac nejspíš vystřelil z domu hned, jak jsem si odepnula pás.

„Líbí se ti tu?“ chtěl vědět a připadal mi skoro nedočkavě. To mě vážně uklidnilo, protože očividně mu záleží na tom, jak se mi líbí jeho barák. Je tu naděje, že mě nestrčí do sklepa.

„Je to úžasné. Vždyť je to zámek,“ připomněla jsem mu. Jako pro princeznu. Ironií je, že v něm ale bydlí upír a Isaac rozhodně princezna nebyl. A já už vůbec ne. Chtěla bych chlapa, co by ji ze mě udělal, nebo pro kterého bych princezna byla, ale o tom si můžu nechat už jen zdát.

„Přemýšlel jsem, že bych koupil něco většího…“

„Něco většího?“ vypískla jsem. Co je větší? Empire State Building?

„Ale mám Seattle v oblibě. Slunce tu moc často nezahlédneš a tohle je jediná stavba, co mi vyhovovala. Nedovedu si představit, že bych žil v nějaké příšerné, moderní stavbě, kterými je svět zaplavený. V mém věku na něco takového nejsem stavěný,“ vysvětlil a převzal moje zavazadlo. Kývl na Joshe a usmál se na něj. Zatrnulo mi. Isaac se na někoho směje? Doufám, že ti dva spolu nic nemají…

„Už to zase děláš, Bello,“ řekl Isaac.

„Co?“

„Zíráš na Joshe tím pohledem.“ Zamračila jsem se a nechala to být. Jen jak řekl Josh – věří mu. A asi mu věří vážně hodně. Sakra, já to nechápu…

„Tak to je úžasné,“ zamumlala jsem a zvedla oči k vysokým stropům, a pak je zase sklopila k mramorové dlažbě.

„No, to, že dům je starý čtyři sta let neznamená, že se budu starými věcmi obklopovat i vevnitř. Neboj se. Nebudeš chodit po domě s pochodní. Kam se podíváš, všechno je na elektřinu… Tady nahoru,“ přerušil moje bádání a ukázal na dlouhé, dvoukřídlé schody. Dovedl mě až ke dřevěným, masivním dveřím a vzal za kliky obou křídel.

No, vítej, Bello, v mém skromném příbytku.

Vešla jsem do ložnice, velké jako menší taneční sál. Byla zařízená do béžové a bílé. Naproti posteli trůnila na zdi ta největší plazmovka, jakou jsem viděla. Byl tu mramorem obložený krb a u jedné strany postele stolek s velkým zrcadlem, podél kterého byly tucty zářivek. Pod tím byla vyskládaná tuna kosmetiky. Vytáhla jsem opatrně jeden z velkých šuplíků a zjistila, že tam je jí ještě víc. Přejela jsem prsty po flakónech parfémů a vzpomínala na svoje myšlenky o sklepě.

Všimla jsem si přehozeného saka přes královsky velkou postel.

„To je tvoje ložnice?“ zeptala jsem se. A já už bláhově myslela, že bude moje.

„To je naše ložnice,“ opravil mě.

„Naše? Jakože tu budeme bydlet spolu? A v téhle posteli?“ vyjekla jsem překvapeně a nevěřícně.

„Už jsme zase u sexu. Bello, neměj strach o náš intimní život. Buď tak laskavá,“ požádal mě a přišlo mi, že se na tom dobře baví.

„A na co čekáš?“ chtěla jsem vědět. To, že se ho bojím, neznamená, že bych na něm neprojezdila hodiny a nepokračovala, dokud bych se byla schopná hýbat a klín mi neshořel. Tak já pořád myslím na sex, on mě mučí tím dokonalým tělem a ksichtem a ještě z toho má nejspíš legraci.

„Až ti ukážu ještě něco,“ odpověděl, mihl se ke mně a položil mi ruku na pas. Táhnul mě na druhou stranu ložnice, kde otevřel další dveře.

„Panebože,“ vydechla jsem a zírala na ten šatník, což byl další, menší taneční sál. Nakročila jsem na těžký, krémový, huňatý koberec a civěla na pětimetrovou fotku svého obličeje. Byla značně upravená – vykontrastovaná a vyjasněná s nádechem sépie. Byl to vlastně umělecký portrét, který byl to první, co jste viděli, když jste sem přišli.

„Kdes to vzal?“ zeptala jsem se.

„Mám svoje zdroje,“ odpověděl stručně. Za velkým, hranatým sloupem s mojí fotkou byla pohovka a stěny pokryté oblečením, kabelkami a botami. V šuplících byly brýle, šátky a klobouky. Na konci mezi tím vším byla prosklená vitrína s podstavci ve tvaru dekoltu a krku s masivními, stříbrnými šperky, drahými kameny a bůhví, čím ještě.

„Tady jsou další,“ vysvětlil Isaac a otevřel další šuplíky s bižutérií. „Ale tyhle si zaslouží svoje vlastní místo. Patřily Alžbětě Bavorské,“ řekl a ukázal na vitrínu.

„To byla…“

„Sissi… S její vraždou to bylo trochu jinak, než si všichni myslí, ale to je na dlouho. Jak se ti to líbí?“ chtěl vědět. Zakroutila jsem hlavou. To se mě ptá vážně?

„Je to neuvěřitelné… Je toho tolik.“

„Neboj. To unosíš,“ slíbil. To znamenalo, že mě neplánuje zabít v nejbližší době. Vzpomněla jsem si na Alanova slova o pytli krve. Já už nikdy pro někoho nechci být pytel krve. Byla jsem tím celý život. Od sedmi let je mi vtloukáno do hlavy, jak je moje krev výjimečná, a jak žiju jen proto, abych pak někomu nastavila tepnu a dala mu ji.

Sedla jsem si na pohovku a podívala se na Isaaca.

„Můžeš mi něco slíbit?“ zeptala jsem se a sbírala odvahu. Ale tak strašně mi na tom záleželo, že jsem ji dokázala vyhrabat i tam, kde nebyla.

„Záleží na tom, co chceš,“ odpověděl. Byl opatrný. Posadil se naproti mně.

„Isaacu, celý život jsem jen v tom kolotoči UB. Jakoby moje krev ani nepatřila mně. Je to jako když mají rodiče náhradní rodičku. Já v sobě měla krev pro někoho jiného. A ty jsi mi teď dal šanci na to, že bude moje. Ale v podstatě je tvoje, takže proto teď musím žádat tebe,“ vyblekotala jsem ztěžka a dávala si pozor na to, jak to říkám, a co říkám, aby zase někdo nepřišel k úrazu.

„Chceš, abych už nikdy nepil tvoji krev,“ konstatoval. Obezřetně jsem přikývla.

„Já tě o to prosím.“ Přiblížil se ke mně a položil mi ruku na tvář.

„Bello, slibuji ti, že tvojí krve se už žádný upír, a to včetně mě, nedotkne,“ přísahal a já těm rudým očím věřila. Nevím, jestli chápal, jak moc pro mě tenhle slib znamená, ale bylo to to nejlepší, co mi mohl dát.

„Á, tady jste,“ ozvalo se a najednou před námi stála upírka v modrých šatech s tmavými vlasy do pasu, kam se jí stáčely ve velkých loknách, a ověšená zlatými šperky.

Isaac byl pryč. Stál totiž náhle vedle ní a místností se rozlehla rána, když ji chytil pod kamenným krkem. Bože, další trhání už ne.

„Bello, tohle je můj potomek a asistentka, Nina Katzová,“ představil mi ji klidně. Natáhla jsem ruku. „Nepodávej jí ruku!“ zavrčel na mě rychle. Zase jsem ji stáhla za záda.

„To je v pohodě, Bello. Je to pro tvé dobro. Je mi jen sto let a ty jsi… Byla jsi UB. Vážně bych tě ráda sežrala,“ vysvětlila šeptem. Byla skvostná. A vypadala tak věkem mezi třicítkou a čtyřicítkou. Vlastně jí taky mohlo být ve skutečnosti padesát, když si připočtu, co všechno jí jed vyhladil. Teď měla dokonalou, hladkou tvář a velké, plné rty, přetřené kravě rudou rtěnkou.

„Ráda tě poznávám,“ hlesla jsem a potlačovala nechuť. Byla tak dokonalá a sexy. A Isaac ji stvořil. Je s ní sto let. Samozřejmě, že spolu chrápali. To bude ten jeho kompromis? Že když si bude chtít zašukat jako upír, ale nebude mi chtít roztrhat pohlavní orgány, tak skočí do postele k ní?

Nenávidím Ninu Katzovou. Aha. To by mě zajímalo, kdybych to teď řekla, jestli by jí utrhnul hlavu.

Toleta mi řekla, že jí Isaac dal milost, ale on mi v autě zatvrzele tvrdil, že to jí nedá ani náhodou, a že já do toho vůbec nemám strkat nos. Žádné zaváhaní jsem v jeho rozhodnutí neviděla. Nepatří mezi ty, co mění názory. Jakoby to věděl, co se pak v té Volteře stane. No, nad tím ani moc polemizovat nemusel. Toleta po mně prostě jela a najednou je ve Volteře ve stejné době jako já. Jakoby chtěl, aby se to stalo, aby to pak využil a tou hroznou zkušeností mi vštípil, jak se k němu mám chovat. Panebože, to je manipulátor číslo jedna. Teď už to vidím. Proč by tam ona byla v ten samý čas? A proč by ji nechal jen tak jít do mé ložnice – moc dobře to slyšel, že tam je, a věděl, že už mě jednou chtěla zabít.

Co když taky dobře věděl, co se mnou udělá jeho jed? Je mu přece dva tisíce let a neví to? Věděl, že mi to totálně zkurví život a pohled na něj samotného a na svět!

Vstala jsem a šla ho zase hledat, když zmizel s Ninou pryč. O tomhle mi teda vysolí pravdu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 11. kapitola: