Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pavučina snů - Beze slov 2

14.03.2010 (11:45) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2552×

Beze slov

- Kapitola II.

15.1.2009

A bylo to tu. Týden uplynul jako voda. Stále jsem nemohla mluvit, ale už jsem si na to docela zvykla. Lékaři se mě ptali jen na jednoduché otázky, bolest hlavy polevovala a celkově jsem se cítila o dost líp. Po zdravotní stránce bezvadně. Po psychické to tak hladce nešlo. Znamenalo to, že se brzy přestěhuju k těm, které jsem nenáviděla celou podstatou své bytosti.

Od doby, co se můj malý svět tou autonehodou zhroutil a probuzením zhoršil, tahle touha po pomstě, tahle zloba, nenávist, to mě pohánělo. Drželo mě to při elánu, při životě. Skýtalo mi to naději. Pevný bod v tomhle novém světě. Světě, který se za sedm let dokonale změnil. Ať už k horšímu nebo k lepšímu.

Bylo to zoufalství. Tolik jsem chtěla mluvit. Ukázat jim, co si myslím a neomezit se jen na kladné nebo záporné odpovědi. Vysvětlit to. Rozvít. Snažila jsem se tvářit silná a nebojácná, ale uvnitř jsem věděla, že se hroutím jako domeček z karet. Pomalu ale jistě. S každým přikývnutím. S každým zavrtěním hlavou. S každou lekcí znakové řeči.

Jedinou mojí útěchou byla ta malá holčička. Potkala jsem ji na chodbě. Bylo jí šest. Měla rodiče a milující rodinu, ale stejně těžký úděl jako já. Oněměla. A měla zemřít. Tenhle zhoubný nádor v mozku, který způsobil její němost a způsobí i její smrt si ale v žádném případě nezasloužila. Přesto byla veselá a radostná.

Docela jsme si rozuměly. Jako sestry. Hrály jsme spolu dětské hry, dívaly se na pohádky, usmívaly se a kreslily. V nemocnici mi ale nic nechybělo tolik jako hudba. Byla jsem docela nadaná zpěvačka. To jsem věděla. Hudební dítě už do narození. Ale bez hlasu se zpívá těžko. Prahla jsem po tónech, notách. Po flétně, píšťale a klavíru.

Dnes jsem seděla s Daisy, jak se malá jmenovala, nad partičkou karet. Hráli jsme tiše a bez výlevů zklamání nad prohrou. Zrovna jsem zasněnýma očima sledovala její smích, rozjařený, ale téměř neslyšný, když mi sestřička poklepala na rameno, až jsem vyskočila. Vyjekla bych, kdybych mohla, ale nešlo to, když bych tím vyděsila Daisy.

Zmateně jsem se otočila a pozdvihla obočí. Beze slova mi pokynula, abych se rozloučila. Chtěla mě někam odvést. Rychle jsem se sklonila a políbila malou na čelíčko, než jsem se plynule zdvihla a nechala ji, aby mě vedla. Ještě jsem nevyšla z pokoje a uviděla je. Nenuceně se opírali o stěny společenské místnosti před jídelnou a sledovali mě.

Ztuhla jsem a odmítala pokročit vpřed. Moje nohy vypověděly službu. Ruce mi ochably. Zírala jsem chvíli na ně, pak na sestřičku a zase na ně. Dokonale zmatená. Sevřela mi prsty okolo ramena pevněji a chtěla mě popostrčit, ale vzepřela jsem se.

Všichni byli jako hvězdy z filmu. Bledí, krásní, dokonalí. Ledabyle, poutavě oblečení, jako kdyby frustrovaní. Byli nádherní.  Mystičtí. Ale vedle nich stál bůh. Sám bůh. Nedíval se na mě. Sledoval Daisy a tak jsem si ho mohla bezpečně prohlédnout - jeho vysokou, velmi dobře stavěnou figuru, jemné, ostře řezané rysy v obličeji, vlasy sbarvené do bronzového nádechu.

A pak... odpoutal oči od maličké - od mé maličké! - a podíval se na mě. Utápěla jsem se v tom pohledu, v jeho očích, byly jako tekuté zlato, teplé, hřejivé, vřelé. Jeho pohled byl... pobavený. Mrkla jsem na obrazovku vypnutého televizoru a zjistila proč. Můj výraz byl užaslý... Rychle jsem tvář stáhla do nezaujata.

Bylo přece jedno, nakolik byl krásný. Musela jsem ho nenávidět. Je všechny. To kvůli nim zemřela maminka a tatínek, budiž jim země lehká. Škubla jsem sebou, když do mě sestřička zezadu narazila a posunula mě tak blíž k těm odporným lidem.

„Isabello! Jsme tak rádi, že jsi v pořádku. Já jsem Carlisle a tohle je má žena Esmé,“ spustil uklidňujícím, milým hlasem nejstarší - ale i tak sotva dvaceti pěti letý podle mého odhadu - člen téhle rodiny, do které jsem teď ironií osudu patřila i já.

„Emmet... Rosalie... Jasper... Alice... a Edward.“ Ukazoval postupně na všechny stojící, naposledy na toho překrásného, fantastického, kouzelného...- eh, co to plácám? Na toho podivína s protivným výrazem porozumění. Mezitím se sestřičce podařilo po kouskách mě dotlačit až k nim. Carlisle ke mně napřáhl ruku v přátelském gestu.

Chvíli jsem na ni zírala a přitiskla si obě své vlastní na hrudník. Tvář se mi zkřivila bolestí. Kupodivu sebou ten Emmet nervózně ošil a Edward se znepokojeně zamračil. Pomalu natáhl ruku a stáhl tu Carlisleovu. Chvíli si mlčky dívali do očí a pak Carlisle přikývl.

„Chápu, že jsi pořád ještě zmatená, Bello, ale budeme muset jet. Nemáme moc času... a já se budu muset vrátit zpátky do nemocnice - mám pohotovost...“ Přestala jsem poslouchat. Takže doktor. Natáhl ruku znovu, tentokrát mi něco podával. Nedůvěřivě jsem si tu malou kartičku prohlížela. Byla zastrčená v tenké knížečce.

„No, byla jsi dlouho v bezvědomí, miláčku, tak jsme ti pořídili pas a občanský průkaz sami,“ ozvala se na můj dezorientovaný výraz Esmé, Carlisleova žena, měkce. Vypadala jako dobrotivá a vždy poctivá sudička - víla z pohádek.

Váhavě jsem si je vzala a otevřela je. Byla tam má fotka. Asi z doby okolo pár měsíců, ne-li méně. Měla jsem tam oči kupodivu otevřené a výraz v tváři... zúčastněný. Okolo obličeje se mi vlnily prameny hnědých vlasů a oči, ostrůvky čokoládové hnědi v milé tváři, působily zdvořile zaujatě.

Zatvářila jsem se dokonale výmluvně: Já byla vzhůru? . Ten vypracovaný se shovívavě pousmál a pak se zašklebil.

„Fotolab dokáže divy," souhlasila blonďatá dívka vedle něj, která by mohla z fleku jít dělat modelku.

„Nemáme čas," podotkl znovu Carlisle a vzal mě za paži. Ztuhla jsem. Tlumeně zaklel a okamžitě mě pustil. Omluvně pokrčil rameny, ve tváři zklamání. Byl milý... ne! Nebyl milý. Byl vlezlý, otravný, oplzlý a neskutečně otravný, nabádala jsem se.

15.1.2009

Čekala jsem ledacos, ale tohle? Chovali se přátelsky a ochotně, všichni mi doslova nadbíhali, až na jednoho. Na Edwarda Cullena. Ten se držel stranou a s pobavením v očích sledoval dění okolo. To mě doslova dohánělo k šílenství. I teď, když jsem byla provedená domem vprostřed lesa, ubytovaná v pokoji a po výborné večeři, navzdory tomu, že jsem udržela chladný a odtažitý výraz, byla jsem podivně spokojená.

Navzdory tomu všemu, chyběli mi. Moc. Renée s Charliem. Matčina bláznivá povaha, Charlieho nespolečenské vystupování. Moje staré já. Řeč. Zpěv. Zvuk vlastního hlasu. Dřív jsem si neuvědomovala, jaké štěstí mám, že můžu mluvit. Vyslovit obyčejná slova. Rozeznít noty. Jak se říká, člověk si neuvědomí, co má, dokud to neztratí.

Vyrazila jsem do pokoje, otevřela dveře a tam ...

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pavučina snů - Beze slov 2: