Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Paprsek života - 3. kapitola

12.06.2011 (11:45) • Twinkle • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1558×

Obrovské množství bledých těl zahalených v černých kápích strnule kráčelo po mýtině. Bylo šero, díky tomu působili ještě zlověstněji. Protrhávající se mlha nedovolovala zřetelný výhled do jejich tváří. Přízemní vánek jemně rozevlával jejich pláště. A já v tu chvíli dokázala cítit jen jediné: strach...

Probudila jsem se. Krátký pohled na budík mě ujistil, že jsou tři hodiny ráno. Po tak dlouhé době se mi odpověď zjevila jako na dlani. Bylo to tak zřejmé, prosté a jednoduché. Volturiovi.

(...)

Ach bože, ach bože, ach bože!

Stále dokola jsem na sebe v duchu křičela. Přála jsem si, aby mě to nikdy nenapadlo, aby se mi to nikdy nezdálo a mé myšlenky nezabloudily někam, kam jsem vůbec nechtěla. K mému obrovskému zděšení to však dávalo smysl až přespříliš. Z mých předchozích zkušeností jsem dávno tušila, že porodit ve Forks by rozhodně nebylo bezpečné. Dítě rostlo rychle, což naznačovalo, že ten den se neúprosně blíží. Byla jsem si jistá, že sama se s tím vypořádat nedokážu. Navíc, k tomuto malému, věčně vlhkému městečku už mě nic nevázalo. Poté, co Cullenovi, odešli a Charlie zemřel, odešla jsem ze školy. Mé bříško samozřejmě neuniklo nikomu a po pár týdnech přestal volat i Mike. Byla jsem zbouchnutá. Už jsem nepatřila mezi ty bezstarostné středoškoláky a tím pádem mě nerespektovali.

Ale vždyť to tam nenávidím! Už mě děsilo jen pomyšlení na to, že se dobrovolně stěhuji k… vrahům! Jenže dítě teď bylo prioritou číslo jedna. A přiznejme si, kdo může nabízet větší ochranu, než královská rodina upířího světa?

Cítila jsem silné nutkání něco dělat, nějak se oprostit od nepříjemných myšlenek. Seběhla jsem po schodech dolů, posadila jsem se na pohovku a natáhla se pro ovladač. Na naší stařičké, analogové televizi fungovaly jen dva programy. Na jednom byl přímý přenos z turnaje v lukostřelbě. Nerozuměla jsem tomu, nezaujalo mě to. Téměř okamžitě jsem přepnula. K mému zklamání opravdu nikde nedávali nic zajímavého. Na druhém programu totiž právě běžela jakási bezduchá romantická komedie plná klišé. I přesto jsem se snažila soustředit na příběh. Musela jsem se tomu zasmát. Tu slečnu ve filmu opustil manžel. Jenže samozřejmě, jako na potvoru, byla bohatá a krásná, takže se na ní muži jen lepili. To bylo rozhodně naprosto nereálné. Ne, že bych žila v naprosté bídě, ale momentálně, neschopná pracovat v jakémkoliv zaměstnání, jsem žila z peněz, které byly původně určené na vysokou školu a z nepříliš vysoké částky, kterou jsem zdědila po Charliem. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a pohodlně se opřela.

Byla jsem však příliš rozrušená na to, abych dokázala jen tak nečinně sedět. Po chvilce jsem sebou začala šít a po pár minutách už jsem to jednoduše nevydržela. Vystřelila jsem z gauče, vypnula televizi a začala rázovat po místnosti. Přecházela jsem z jednoho konce na druhý, koukala jsem do země a sledovala, jak noha střídá nohu. Už jsem na ně přes břicho téměř neviděla.

Kopnutí. V zápětí na to další. Pohladila jsem si břicho. Samozřejmě, to kvůli tomuhle jsem to dělala. Bylo to pro jeho dobro. Milovala jsem jej tolik, že už jen představa, že bych mu mohla nepomoci, byla naprosto nereálná a nesnesitelná. Záleželo mi na něm rozhodně milionkrát víc, než na mém vlastním pohodlí, pocitech, zdraví a dokonce i životě.

Poprvé za celý svůj život jsem při rozhodnutí, a tím pádem i zavrhnutí ostatních možností, nepocítila úlevu. Ba právě naopak. Tím, že jsem zvolila jednu cestu, vyvstal jeden velký problém a několik dalších otázek. Avšak rozhodla jsem se soustředit jen na to nejnutnější, to znamená na to, co mě čekalo jako první. Jak zkontaktovat Ara?

Najednou jsem zaslechla bujarý smích adolescentů. Zavrtěla jsem nesouhlasně a nechápavě hlavou, ale zvědavost mě přemohla a já vykoukla z otevřeného okna.

Tyler, Lauren, Jessica a Mike jeli v autě se staženými okýnky a rádiem na maximální hlasitost. Přišlo mi divné, že to auto neznám. Tyler si zřejmě všiml, jak zvědavě po nich pokukuji.

„Hej, Bells, super kára, co? Ta je moje!“ Usmál se a zamával mi. Usmála jsem se na něj zpátky, sice nepřirozeně, ale vypadal s mou reakcí spokojeně.

Co se jeho auta týkalo, měla jsem dvě teorie. První byla, že mu rodiče koupili vlastní auto, ale to mi přišlo dost nepravděpodobné, protože stará škodovka, ve které jel, byla dost poškrábaná a omšelá. Co mi přišlo pravděpodobnější, bylo, že jeho předvádění se mělo za následek další demolici rodinného vozu. To mu bylo podobné.

Otočila jsem se a přejela očima po místnosti. Pohled mi padl na telefon ležící na konferenčním stolku.

Bello, nedělej to, to není dobrý nápad! okřikla jsem se v duchu. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi na ramenou objevily dvě malinké Belly, jedna s růžky a druhá se svatozáří a křidélky, a přely se. Jedna část mě tvrdila, že to nemá smysl a akorát mě to víc zraní. Druhá část jí odporovala, chtěla, abych zavolala, že je to jediná možnost, jak vyřešit svůj problém. Strach o dítě zvítězil nad strachem o sebe a já nejistě vzala do ruky telefon. Vytočila jsem číslo. Číslo, které jsem si přísahala, že už nikdy nevytočím. Jenže všechno se mění.

Záznamník. Neskutečně se mi ulevilo, nebudu muset mluvit s člověkem. Po pípnutí oznamovacího tónu se z telefonu začal linout Carlisleův hlas. Zněl obecně, znuděně a nezáživně, ale i přesto byl neuvěřitelně krásný a příjemný. Skoro jsem se přestala soustředit na obsah jeho slov. Díky bohu, včas jsem probudila svoji pozornost a hlavní myšlenku sdělovaného textu jsem pochopila. Omlouval se, že momentálně nemá čas a žádal, abych mu zanechala vzkaz v hlasové schránce.

„Ehm... haló? Carlisle, tady Bella. Víš, potřebovala bych pomoct.“

Autor: Twinkle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek života - 3. kapitola: