Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlý anděl 1. kapitola

31.10.2009 (20:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7443×

1. kapitola

Volterou se šířila nepříjemná atmosféra. Aro s Cariusem zuřili. Poslali svého oblíbence proti novorozeným, ale bylo jich mnohem více než původně očekávali. Derek, který patřil mezi Cariusovy nejlepší zabijáky neměl proti takové přesile šanci. Rozsápali ho na kusy. Nakonec se jim podařilo novorozené zničit, ale ani to nevyvážilo jejich vztek.

Procházel jsem kolem ostatních, kteří se snažili co nejtišeji zmizet z dohledu zuřících Volturiových. Klidně jsem je přejel pohledem a došel až ke dveřím do hlavního sálu. Stále ještě vypadali dost vztekle, přesto na mě Aro kývl, ať příjdu k němu.

Bez jediného zaváhání jsem ho poslechl.

„Převezmeš Derekovy závazky co měl přímo tady ve Volteře.“

Jen jsem kývl. Aro nevypadal, že by mi chtěl ještě něco dalšího, tak jsem se otočil a zamířil ven ze sálu. Stále jsem přemýšlel, jestli to je pro mě dobré nebo ne. Derek tu měl výsadní postavení, ale liboval si v činnostech, které já v oblibě právě nemám. Například ve vyslýchání vězňů se doslova vyžíval.

Na můj vkus byl příliš temperamentní a zuřivý. Přesto jsem teď bez jediného zaváhání zamířil do sklepení nahradit ho v jeho práci.

Celé podzemní bludiště měl na starosti jediný upír, Tareus. Stačil mu jediný pohled na mě, aby mu došlo proč tu jsem. Zřejmě sem moc návštěv nezabloudilo.

„Aaaa, byl jsem zvědavý koho pošlou.“ mlaskl jazykem. Byl to snad nejstarší upír, kterého kdy přeměnily. Vypadal tak na šedesát. Pod jeho stařeckou tváří se skrýval trochu šílený výraz. Neměl jsem ponětí, čeho už tu musel být svědkem a ani jsem to vědět nechtěl.

Volturovy jsem už staletí ukrývali to co mělo zůstat ostatním skryto.

Tareus popadl jeden z klíčů a kývnul na mě. Bez jediného slova jsem ho následoval do hlubin sklepení. Scházeli jsme stále níž a níž. Po pár patrech už končila světla, tak jsme pokračovali s loučí.

Vrtalo mi hlavou, co tady mohl Derek mít na práci. Všude kolem bylo jen hrobové ticho. Náhle se Tareus zastavil před jedněmi z dveří. Přiložil louči k jiné, která byla zavěšená na zdi a zapálil ji.

„Budeš mít na starosti tuto celu.“ pokynul ke dveřím.

Vzal jsem klíč který mi podával. Tareus se hned vydal na zpáteční cestu. Sledoval jsem starý tepaný klíč ve své ruce a zmateně se otočil za ním.

„To je vše?“

Přikývl. „Ostatní cely už Derek stihl vyprázdnit.“

Sledoval jsem jeho zrůdný úsměv, dokud se znovu neotočil. Teprve pak jsem se špatným pocitem vložil klíč do zámku a otočil s ním. Šlo to ztuha, jako by tu už nějakou dobu nikdo nebyl.

Dveře se zaskřípěním povolily a já zůstal hledět do tmy.

Vzal jsem si tedy louč ze zdi. Její světlo líně přejelo po kamenných zdech téměř prázdné místnosti. Nejprve jsem si toho ani nevšiml, ale protože celý zbytek cely byl prázdný, muselo to být ono. Na zemi u protější zdi se rýsoval nějaký stín.

Prošel jsem místností až k němu, pak jsem bez hnutí strnul. Na zemi nehybně ležela nějaké dívka. Její pleť byla světlá a dlouhé světlé vlasy jí ležely kolem její drobné postavy. Neudělala sebemenší pohyb. Začal jsem pochybovat, zda vůbec žije.

Pohledem jsem zabloudil k její tváři. Drobný obličejík měla přitisklý ke kamenné podlaze, její oči však strnule zíraly před sebe. Měly rudou barvu. Musela být tedy živá, byla jednou z nás. Dál jsem zvědavě bloudil po jejím těle, stále mi něčím připadala zvláštní, ale nemohl jsem přijít na to čím. Pokud tedy nepočítám její nepřirozenou krásu, tedy i na jednu z nás.

Pomalu přenesl pohled až k jejím nohám. Kolem jednoho z kotníků ji obemykalo kovové pouto, které bylo připevněno ke zdi za ní.

Nevěřícně jsem sledoval těžký řetěz, který byl silnější než její paže. Co byla k čertu zač? Vypadala jako by ji vítr mohl odvát, ale přesto byla evidentně upír a zavřená v nejponurejší části sklepení.

Ještě chvíli jsem ji pozoroval, než jsem se rozhodl odejít.

Přemýšlel jsem o ní celou cestu nahoru. Tareus se na mě zvědavě koukal, když jsem mu vracel klíč. Pohlédl na něj a zavrtěl hlavou.

„Ten si nech. Máš ji teď na starosti, ačkoliv nevím co s ní budeš dělat.“ po tváři mu přejel úsměv. „Dokonce ani Dereka nebavila ta její apatie. Měl rád, když při mučení skučí a škemrají.“

Byl jsem z něj stále zhnusenější, ale zachoval jsem si svůj obvyklý neutrální výraz.

„Co je zač?“

„Tak to nikdo neví, snad jen Aro, ale ten se s tím nikomu nesvěřil.“ pokrčil rameny Tareus. Jemu to snad bylo jedno, ale mě ne. Měl jsem ji teď na starost.

Každý den jsem se trénoval v boji. Byla to jedna z těch mála zábav, které jsem si zde našel. Společnosti jsem moc neholdoval, tak jsem se bránil nudě po svém. Stále mi však nešla z hlavy ta dívka. Další den jsem se tedy rozhodl jí donést alespoň něco k jídlu.

Heidy právě přivedla novou skupinku turistů. Vybral jsem mladého chlapce. Nějak jsem si ji nedokázal představit, jak se krmí z někoho, kdo by byl o dvě hlavy vyšší nežli ona sama.

Táhl jsem ho za sebou kolem překvapeného Tareuse dolů do sklepení.

Mladík byl v takovém šoku, že se už vůbec nebránil. Poslušně se nechal táhnout až do cely. Dívka ležela stále na stejném místě jako včera. Zůstal jsem na ni koukat. Stále se ani nepohla, i když o nás musela vědět.

Tak s tímhle jsem nepočítal. Držel jsem chlapcovu paži tak silně, že mu po ní začal stékat tenký pramínek krve. Do nosu mě udeřila její vůně, která se rozlynula po celé místnosti, dívka se však stále ani nepohnula. Krev po kapkách stékal na podlahu kousek před ní, ale ona stále strnule zírala před sebe bez jediné reakce.

Sám jsem měl už ústa plná jedu. Příčilo se mi však vrhnout se na něj přímo před ní. Nebylo mi jasné, kdy jsem se stal tak útlocitný. Přesto jsem ho vystrčil do chodby a celu zamkl. Teprve pak jsem se mu vrhl po krku. Mladíkovo tělo jsem pak odhodil do jedné z prázdných cel.

Tareus se na mě opět zvědavě díval, když jsem se kolem něj vracel. Prošel jsem kolem něj, jako by tam nebyl. Neměl jsem na něj náladu. Po pravdě jsem neměl náladu na nikoho.

Zastavil jsem se až ve svém pokoji. Nepřítomně jsem hleděl na krvavý západ slunce a přemýšlel o ní. Proč ji drží a kdo to je. Provedla snad něco zač se jí rozhodli takhle potrestat? A co to mohlo být.

Hlavou mi prolétala jedna otázka za druhou. Jediný, kdo by na ně znal odpověď byl Aro. Z vlastní zkušenosti jsem však věděl, že některé věci je lepší mu nepřipomínat.

Nevěděl jsem co si s ní počít.

Začínal jsem být vděčný, že nemůžeme spát, že nemůžeme snít. Dívčina tvář mě pronásledovala kdykoliv jsem zavřel oči. Nedokázal jsem byť jediný den vydržet bez toho, abych ji alespoň jedinkrát viděl.

Trávil jsem celé hodiny jen jejím pozorováním. Byl jsem z toho tak zmatený, tak rozzuřený sám na sebe, že mě to naprosto pohltilo. Svůj vztek jsem si vybíjel na treninku. Vztekle jsem útočil na svého protivníka, jako by to byla má vlastní posedlost, kterou jsem měl možnost zničit.

Přesto jsem pak pokaždé opět šel dolů. Sledoval její nehybnou tvář a nepřítomný pohled jejích rudých očí.

Mé změny si začali všímat ostatní. Mých častých absencí si všiml i Aro. Občas jsem zachytil jeho zkoumavý pohled. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost, dokud se mi jednou neobjevil přímo v zádech, když jsem opět stál v její cele.

Zůstal jsem šokovaně hledět na něj. Doprovázel ho Felix a Tareus. Vždy jsem měl poněkud chladnější povahu, ale teď mě doslova zalil a panika. Sledoval jsem jak si mě zvědavě prohlížel a pak přenesl pohled na ni.

„Rozkošná, že ano.“ pronesl aniž by od ní odtrhl pohled. „Jen škoda, že je tak tvrdohlavá.“

Měl jsem chuť je všechny co nejrychleji dostat pryč. Pryč od ní. Podařilo se mi však zachovat si svou chladnou tvář.

„Kdo to je?“ odvážil jsem se ho zeptat.

„To tebe, nemusí zajímat. Jdeme.“ otočil se a vyšel z místnosti. Tareus a Felix poslušně za ním.

Ještě jsem zůstal chvíli stát a pohlédl na ni s vědomím, že to možná bude naposled. Její pohled se upíral přímo na mě. Sledovala mě přimhouřeným pohledem. Cítil jsem, jako by mé mrtvé ledové srdce začalo znovu bít.

Jen s největším sebezapřením jsem se dokázal otočit a vyběhl jsem za Arem. Následoval jsem je do jeho pracovny. Stále jsem se však nemohl zbavit pohledu, který ve mě její pohled vyvolal. S kamenným výrazem a zmatenou myslí jsem stál před Arem a čekal až promluví.

Ještě chvíli si mě prohlížel.

„Demetri, patříš mezi naše nejcennější členy gardy. Práce co jsi převzal po Derekovi ti však evidentně nesvědčí. Pokud s ní máš problémy, bylo by lepší tě jí zprostit.“

V tváři se mi nezachvěl ani jediný sval.

„Budu se v budoucnu snažit plnit si své povinnosti svědomitěji.“

Chvíli si mě zkoumavě ještě prohlížel, než pokývl hlavou. „Dobře.“

Rukou mi naznačil, že mohu odejít a já bez zaváhání uposlechl. Došel jsem až do svého pokoje. Běžně jsme ho používal spíše k uskladnění svých věcí. Teď jsem však potřeboval být sám. Opřel jsem se čelem o zeď. Sledoval jsem své vlastní ruce jak se jemně chvějí. Zděšeně jsem je zaťal v pěst.

Aro měl pravdu. Měl jsem s tou prací problémy. Nedokázal jsem na tu dívku zapomenout. Jen pomyšlení, že bych přišel o ten čas s ní mi rozklepal ruce. Já se jí však už nedokázal vzdát, jako bych bez ní už nedokázal existovat. Nemohl jsem si dovolit o ni přijít a byl jsem rozhodnutý udělat pro to cokoliv. Dělat to co po mě Aro chce.

Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl 1. kapitola: