Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 34. kapitola - Přílet

13.06.2010 (15:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4236×

Kapitola  34. –  Přílet

Valentýnský ples byl v únoru událostí číslo jedna, a ještě dlouho bude ve Forkské střední vděčným námětem drbů. Všichni si ho tak užili, že se z něj ještě dlouho budou vzpamatovávat, a to obzvlášť někteří.

Nejen, že sál školní tělocvičny byl vyzdobený tolika srdíčky, že z toho všem úplně přecházel zrak, ale Alice někde sehnala dokonce i toaletní papír potištěný těmi symboly věčné lásky;

nejen, že nějak docílila, že všechny dezerty a dokonce i pití bylo v růžové, červené či bílé barvě;

nejen, že všechny písničky hrané k tanci pojednávaly o lásce;

nejen, že pedagogický dozor přesvědčila, aby si oblékl kostýmy Amorů – měli splývavé řízy jako tógu a zlatá křidýlka, která na mohutném učiteli tělocviku vypadala dost komicky;

ještě ke všemu se strhlo několik událostí, které vděčné obecenstvo přivítalo s očima navrch hlavy, nejdřív šokovaným údivem a posléze hlubokým uspokojením ze shlédnuté podívané, protože to tedy bude důvodem ke šťavnatým rozhovorům nejméně pro příští pololetí.

Ještě i čtrnáct dní po plese kdekoliv, kde se sešla alespoň tři děvčata (takže většinou na dívčích záchodcích, v malých drbacích kroužcích o přestávkách, v jídelně u oběda a vlastně i všude jinde), se odehrávaly rozhovory tohoto typu:

„Co říkáte na toho idiota Mika Newtona? Dát holce kopačky zrovna na Valentýna. Chudák Jessica chodí od té doby s červenýma očima.“

„No to máš pravdu. Já bych kvůli takovému kreténovi nebrečela. A Jess je hezká holka, nemá to zapotřebí. Co na tom volovi vůbec vidí?“

„Jo, láska je holt někdy slepá. A když jsme u lásky, holky, co říkáte na toho Cullena? To byl ale polibek, co?“

„No, vždyť  tam tu Bellu skoro… Kam se na to hrabe ta pusa, co si dali o Halloweenu! A už tenkrát to bylo pěkně žhavé.“

„Máš pravdu. A nechali toho, teprve když tělocvikář začal ťukat Edwardovi zlatým šípem na záda, a ještě i pak to trvalo hezkou dobu.“

„Co mu to jen ta Bella dala za dárek, že po ní tak vyjel? A na veřejnosti!“

„Chichi, možná tanga… nebo svoji hanbatou fotku.“

„Ne, to určitě ne, to by Bella neudělala, nebo jo?“

„Kecáte všechny! Zamilovaná holka udělá všechno! Ale na tanga nebo fotku to bylo moc malý, ta krabička se jí vešla do dlaně, já to viděla.“

„Jé, holky, bude zvonit… Tak zas příští přestávku, jo?“

Edward, přecházející po chodbách z hodiny na hodinu, to všechno slyšel. Ze začátku mu to bylo k smíchu, později se mu ale začalo kabonit čelo a nakonec chodil po škole jako bouřkový mrak. Bella mu dala maličký zlatý přívěsek, který mu teď visel na řetízku pod košilí. Klíček. To by ho ovšem nepřimělo k tak vášnivému polibku, ale jak mu klíček ležel na dlani a třpytil se v záři lustrů, zašeptala mu do ucha: „Teď držíš v ruce klíč k mému srdci i k mému životu, a je na tobě, jak s ním naložíš.“

Když si uvědomil, co to znamená, že mu tím nejen znovu vyznala lásku, ale dala do rukou i rozhodnutí o jejím životě či neživotě, neudržel se. A teď to musí poslouchat, a co víc, musí poslouchat i to, co ty holky nevysloví nahlas, co si jen myslí. A že to byly peprné myšlenky! Kdyby se mohl červenat, byl by jako Karkulka.

Od kluků to bylo ještě horší. Ti totiž tolik nedrbali a neprobírali události z plesu, ale o to víc na ně mysleli, a protože to byly kluci, předmětem jejich myšlenek a fantazií byla Bella. A to ho štvalo. Strašně. Tak, že měl co dělat, aby na ty ubožáky nevrčel na potkání. A k vylepšení jeho nálady nepřispíval ani fakt, že si začínal uvědomovat svou vzrůstající ochotu Bellu opravdu přeměnit. Ta událost v koupelně, zakončená amnézií, jeho tvrdohlavým přesvědčením pořádně otřásla. Nemůže o ni přijít! Dokud byla vidina smrti vzdálená v daleké budoucnosti, někdy za sedmdesát nebo osmdesát let, bylo snadné dodržet svůj slib. Ale teď, kdy se ten černý rubáš mihl tak blízko, už si Edward nebyl jistý ničím, ani sám sebou. Váhal, kolísal, a mluvit o tom s nikým nemohl, protože celá jeho rodina by byla pro přeměnu všemi deseti.

A navíc – Alice to viděla, pořád. A viděla toho i víc. Sice se úpěnlivě snažila na to nemyslet, ale přece jen jí záblesky unikly, a zrovna ty napínaly strunu Edwardovy těžce zkoušené zdrženlivosti až k prasknutí. Už ho neviděla jen stát s Bellou v objetí, viděla ho s ní… s nahou… Zasténal. To by přece nemohli, dokud je člověk! Cítil, jak se v něm opět rozlévá směsice protichůdných pocitů. Jednou svou částí po naplnění té vize toužil, druhou se jí bál, třetí měl vztek, a dokonce se mu do toho mísil i pocit soucitu s Alicí. Jak proboha takové vize ustála? Jemu stačí, že musí takové podobné myšlenky občas od ostatních poslouchat, ještě aby to viděl! Znovu se mu ten obraz mihl myslí a znovu zasténal.

Bella, která se s ním vedla za ruku, se na něj zvědavě podívala.

„Co se děje? Stalo se něco?“

„Ne, nic. Jen mě otravují myšlenky některých našich spolužáků,“ honem zatloukal pravou příčinu svých povzdechů.

Bella na něj pohlédla s pochopením. Jí stačilo, co občas vyslechla na záchodech, když byla v kabince a holky o ní nevěděly. A on to musí poslouchat vlastně pořád!

„Já vím,“ řekla soucitně. „Holky jsou udrbané slepice. Vydrž, to převane. Jen jim nesmíme dávat další záminky,“ pousmála se.

„Kdyby jen holky,“ zamračil se. „Kluci jsou mnohem horší. Kdybys jen věděla, co si myslí… o tobě… co si představují… Ne, je lepší, že o tom nevíš.“

„Snad nežárlíš? Vždyť jsou to kluci, tak by bylo divné, kdyby neměli takové myšlenky, ne?“ usmála se. „A ty moc dobře víš, že já patřím jenom tobě, tak proč se na ně nevykašleš?“

„Nemůžu si pomoct, štve mě to,“ přiznal zachmuřeně. „Nejradši bych jim zakroutil krkem.“

„Pojď sem, ty můj ochránče,“ zatáhla ho do výklenku na chodbě, „Tak co bychom provedli, abychom ti zlepšili náladu?“ Položila mu ruce kolem krku, přitáhla si jeho hlavu ke rtům a on opravdu v tu chvíli všechno ostatní pustil z hlavy.

xxxx

V pekle Belial s Luciferem koukali do periskopů a Belial si mnul ruce, až to šustilo.

„To se nám to pěkně vyvíjí,“ medil si jako brundibár na jarní louce. „Jeho odhodlání slábne, dokonce by ji teď už byl ochotný i přeměnit, jen aby mohl smilnit. Konečně nám to začíná vycházet.“

„Jen to nezakřikni,“ zarazil ho Lucifer a Belial na něj udiveně pohlédl. Vládce pekel je pověrčivý? Tyhle průpovídky přece vnukli lidem oni, ale aby se jimi řídili sami… Ale to už Lucifer pokračoval:

„Kolikrát už jsme si mysleli, že jsme u cíle, a nebylo z toho nic! Nezapomeň, co jí dal k Valentýnu. K té svatbě nesmí dojít, za žádnou cenu!“

„Bez obav,“ zašklebil se Belial, „to máme pojištěné u rodičů. Nikdy nedovolí Belle, aby se vdávala tak  mladá. O to bych se nestrachoval, sama to ví. Vždyť jim o tom zatím ani neřekla,“ ušklíbl se sebejistě.

„Stejně to koukej ohlídat. A tu druhou máme po ruce, kdyby to s Bellou nevyšlo?“

„Samozřejmě. Pomalu se už začíná balit, v neděli jí letí letadlo.“

„Stejně je to zvláštní,“ zauvažoval Lucifer, „že jsou ty jejich osudy tak propletené. Skoro jako by to někdo naplánoval, a my to nebyli. A nebe by taky neplánovalo události, které nahrávají nám,“ zamyšleně kroutil hlavou a trochu ho zamrazilo špatným tušením.

xxxx

Na letišti v Seattlu stály v příletové hale tři nesourodé postavy. Vysoký štíhlý chlapec s rozcuchanými vlasy barvy mědi a bledou pletí držel za ruku moc hezkou tmavovlásku a vedle nich se tyčil kluk s indiánskými rysy s vypracovanou svalnatou postavou. Kolemjdoucí cestující je sledovali s obdivem a některé napadlo, jestli se tu snad netočí nějaký film. Tak hezcí lidé pohromadě, ty jsou určitě nějaké začínající filmové hvězdy, napadlo nejednoho z nich. Ten Indián netrpělivě přešlapoval a každou chvíli mu pohled zalétl k tabuli příletů, na které jako by se snažil postrkovat úpěnlivým pohledem jednotlivé řádky nahoru.

„Zklidni se, Jakeu,“ prohlásila tmavovláska, „nebo tě odvedu do auta a nechám tě tam. Jsem z toho tvého poskakování unavená. Jako bys měl v kalhotách mravence, nebo co.“ Otočila se na druhého chlapce, jehož pobavený úsměv se rozšířil.

„Proč jsme ho vlastně nenechali doma, nevíš?“

„Protože by byl běžel za námi třeba po svých. Jakeu, nechceš jí o tom už říct? Stejně to za chvíli praskne,“ pobídl Indiána s úsměvem.

Tomu se rozšířily oči údivem. „Jak o tom víš? Nikomu jsem to neřekl, ani klukům z kmene, tak jak to, že zrovna ty, Edwarde?“

Edward si významně ukázal prstem na čelo, Jake pochopil a zasténal.

„Neboj,“ tišil ho Edward, „já to taky nikomu neřekl. Ale ty bys měl, je nejvyšší čas.“

„Já nechtěl. Nejdřív by to měla vědět ona,“ mrzoutil Jake.

Belle lítala hlava mezi těma dvěma jako na tenise, a nechápavý výraz se pomalu měnil na podrážděný. O čem to tu ti dva mluví?

„Co mi měl Jake říct? A co praskne? A jaká ona by měla nejdřív něco vědět, a co to vlastně má vědět?“ Jedna otázka střídala druhou a Jake se tvářil čím dál víc rozpačitě.

„No, Bells… Pamatuješ si ještě ty legendy od našeho táboráku? Byla tam jedna… o otisku.“

Bella se na něj dívala stejně nechápavě jako předtím. Otisk? To vlkodlačí neodvratné osudové zamilování? A co to má společného s Jakem?

Začalo jí pomalu svítat, když vtom se z ampliónu ozval hlas oznamující přílet letadla z Floridy. Pustila to prozatím z hlavy a obrátila se k Edwardovi.

„Už jsou tady. Vyhlížej holku se zrzavými vlasy.“

Kolem nich začaly proudit skupiny lidí spěchajících z letadla k výdeji zavazadel. Kde jen může Agnes být? Aha, tamhle! Zamávala a rozběhla se nevlastní sestře naproti. Ta pustila tašku, rozpřáhla náruč a už se obě děvčata vítala v objetí.

„Tak pojď, Agnes, kluci už se nemohli dočkat a já taky,“ pobídla ji Bella, když ji pustila z náruče. Popadla její tašku a vedla ji dál.

„Tohle je můj Edward. Z dopisů už ho znáš a on tebe taky.“

„Vítám tě Agnes. Věřím, že budeme dobří přátelé,“ stiskl jí Edward opatrně ruku a Agnes se při tom ledovém kamenném dotyku trochu zarazila, zkoumavě se na něj zadívala, ale pak se na něj přece jen usmála.

„A tohle je Jake, můj nejlepší kamarád od těch dob, kdy mi zbořil na písku první bábovičku a schytal za to kbelíčkem přes hlavu.“

Agnes zvedla zrak k vysoké Jakeově postavě a jejich oči se setkaly. A náhle jako by letiště i všichni lidi kolem nich zmizeli a zůstali tam jen oni dva. Vpíjeli se do sebe zrakem, ani jeden se nepohnul, stáli tam jako dvě sochy a čas i prostor kolem nich přestal existovat.

Bella na to sousoší zírala vyjeveně, dokud se k ní nenaklonil Edward a nepošeptal jí do ucha:

„Otisk. Já ti to říkal.“

A náhle jí to všechno zapadlo na své místo jako puzzle. Ta fotka! A Jakeovy otázky, a vzkazy, a pozdravy posílané jejím prostřednictvím! No páni!

A obličejem se jí rozlil široký úsměv.

xxxx

A ještě někdo se té scéně široce usmíval. A kdyby jen usmíval, on se dokonce spokojeně pochechtával. Svatý Petr podával kukátko Samielovi se slovy:

„Tak se rač podívat. Už to chápeš? Vy pekelníci jste si mysleli, že Agnes využijete na svádění Edwarda, kdyby Bella nestačila. Jenže díky otisku ji to ani nenapadne! A kdybyste se koukali pořádně, už dávno by vám to z Jakeova chování došlo!

xxxx

Dole v pekle praskl Luciferovi další zub a Belial se tentokrát nestihl schovat.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 34. kapitola - Přílet: