Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 35. kapitola - Nebe - peklo - ráj

19.06.2010 (15:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4267×

Kapitola 35. - Nebe – peklo- ráj

V pekelném archivu se zablesklo a odněkud od stropu zahřměl Luciferův hlas:

„Beliale, kde se flákáš? Už jsi to konečně našel? Popadni knihu Osudu a už ať je tady, ať na tebe nemusím takovou dobu čekat! Moje trpělivost má své meze!

Když Belial dobíhal s jazykem vyplazeným až na chlupatou hruď, svatosvatě si umínil, že si ve skladu už konečně najde nějaký vhodný oděv.  „Fuj,“ pomyslel si a vyplivl dva chlupy. Jestli ho bude Lucifer nadále takhle honit, rozhodně bude lepší běhat s jazykem na vestě. Rozrazil vstupní vrata bez klepání, doběhl k pekelnému trůnu, kde zakopl o shrnutý okraj koberce a složil se Luciferovi k nohám. Kniha osudu mu přitom vyletěla z pazourů, vznesla se širokým obloukem do vzduchu, za letu se otevřela a nakonec se snesla Luciferovi na klín. Zadíval se do ní a zjistil, že hledí přesně na tu stránku, která ho zajímala. To ho ohromilo. Ten Belial se nezdá!

„Jak jsi to udělal?“ zajímal se, „Tohle kouzlo neznám, to by se mi mohlo někdy i hodit.“

Belial jen mlčky pokrčil rameny. Styděl se přiznat, že to byla náhoda. Ale Lucifer už mu nevěnoval pozornost, koukal do knihy, pak v ní začal listovat, došel na jinou stránku, chvíli si v ní něco četl a pohyboval přitom rty jako prvňáček, který se učí číst a šeptem si k tomu předříkává slabiky. Belial se vzrůstající hrůzou zjistil, že Lucifer rudne a zase se mu začíná kouřit ze špiček uší.

„Už zase,“ zazoufal si. Krucipísek, proč je tenhle případ tak zakletý? Jiní padlí andělé vpluli do pekelné rutiny jako do obnošené vesty. Tak proč zrovna s tímhle jsou takové potíže? Při poslední nezdařené akci se jim nečekaně to vlče otisklo do té zrzavé holky. Byla potomkem jedné z těch, kvůli kterým to vlastně všecko začalo, jediným, kterého dokázali najít, a doufali, že když Edward spáchal hřích s její praprapratetou, ona by pro něj mohla být taky přitažlivá. Když zjistili, že jejich snaha zase byla k ničemu, dostal Lucifer takový záchvat, jaký peklo nepamatovalo od stvoření světa. Belial z toho řevu ještě teď mírně nedoslýchal a na zadku mu ještě nestačila zarůst bodnutí od vidlí. A Luciferovi bude ještě dlouho trvat, než na to pozapomene, minimálně do té doby, než mu doroste posledním zaskřípáním zlomený řezák.

Teď zmiňovaný opět rudnul, až zářil jako rozžhavené železo, a obláčky nad ušima houstly. Pak se ale zhluboka nadechl, vypustil vzduch a pak rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Tak tohle nám nevyjde. Ty druhé dvě holky potomky neměly. Tedy jedna jo, ale umřela při porodu i s dítětem. Jiné potomstvo není, jen ta Agnes, a otisk nezrušíme, to nejde. Na ten mají amorkové svatého Valentýna obzvlášť silné šípy. Agnes je z obliga, musíme vymyslet něco jiného.“ Lucifer se zamračil a evidentně došel ke konečnému rozhodnutí.  „Ale už vás, vy patlalové, mám dost. Tentokrát to vezmu do ruky sám.“

Belial se na Lucifera zadíval trochu pochybovačně, ale ulevilo se mu. Sice věděl, že případný neúspěch si stejně odnesou se Samielem oni dva, ze všech čertů, co je jich v pekle, právě zase jen oni. Ale aspoň to bude tentokrát bez námahy.

xxxx

Svatý Valentýn procházel nebem a rozhlížel se na všechny strany. Kde jen ten malý dareba může být?  Sebral ze skladiště otiskové šípy, už zase, a tropí s nimi někde nějakou neplechu. Už má zaděláno na jeden průšvih, když před časem zašantročil šíp osudové lásky, a nedokázal si vzpomenout, co s ním vlastně provedl. Nebo si možná nechtěl vzpomenout. Valentýn měl sice své podezření, kam se ten šíp poděl, ale jistý si nebyl. A jestli se jeho podezření potvrdí, kdo ví, jestli to nakonec nebude k dobrému? Proto zatím po tom šípu nepátral, ale teď má hošánek další malér. Co je moc, to je moc.

Teď však musí toho malého enšpígla najít, než natropí něco mnohem horšího.

Došel k nebeské bráně, nakoukl do ní a rozhlížel se. Svatý Petr, který seděl na své zlaté židli, zpozoroval Valentýnovu ustaranou hlavu mezi veřejemi, a nedalo mu to:

„Copak, Valentýne? Hledáš něco?“

„Hledám, Petře. Nelítal tudy ten malý amorek? Nemůžu ho dnes ani za svět najít. A mám takový pocit, velmi neodbytný pocit, že bych ho neměl spouštět z očí.“

Petr se zamyslel. „Tady jsem ho neviděl, a Samiel asi taky ne, viď, Samieli?“ Ten jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Jeho amorové nezajímali. Taková mrňavá havěť je to, skoro jako čmeláci. Jen poletují a střílejí šípy jako diví, zvlášť teď, když se blíží jaro. Od svátku svatého Valentýna mají ty potvůrky sezónu. Ale ještě horší to bude později, až trochu oschnou meze. To se pak vzduch úplně blýská těmi jejich zlatými střelami. A lidi to svádějí na počasí, hlupáci. „Prý jarní bouřky,“ uchechtnul se v duchu. „Kdyby tak věděli!“ A nic jim není svaté, amorům. Šuškalo se, že prý kdysi trefili i Lucifera… Samiel nevěděl, co je na tom pravdy, ale faktem je, že od jisté doby je Lucifer přímo alergický na jméno Káča. Nene, on tady o žádného amora nestojí, děkuji pěkně, ani za všechny kotle z pekla.

„Ne, neviděli jsme ho, Vale,“ opakoval Petr. „A hledal jsi všude? Volal jsi ho?“

Pozval Valentýna gestem dál a vedle jeho židle se zjevila druhá. Valentýn prošel zlatou nebeskou bránou a vděčně si sedl, aby ulevil uchozeným nohám. Už toho lumpíka hledá od božího rána. Jestli ho brzy nenajde, zavolá z ráje duši jeho mámy, ta na něj jediná ještě platí.

„To víš, že volal, div jsem si nestrhal hlasivky. Ale myslíš, že se mi ozve, když má za lubem nějakou lotrovinu? Sebral ze skladiště zase otiskové šípy a ještě i nějaké další, a kdoví, co s nimi provádí. Mám starost, je v poslední době nějaký divný.“

Petr se uchichtl. „Myslím, že vím, co provedl minimálně s jedním z nich, a není to ke škodě. Podívej se sám,“ podával mu zlaté kukátko.

Valentýn váhavě přijal, podíval se skrz kukátko dolů, pak ho položil do klína a oběma rukama si protřel oči. Kukátko popadl a znovu namířil směrem k Forks. Když ho konečně vrátil Petrovi, tváří se mu šířil širokánský úsměv. „Kdyby mu upadly uši, bude se smát dokola,“ pomyslel si mrzutě Samiel, ale v duši mu začal vrtat červíček pochybností. Koho že tu vlastně hledají? Amorka? Jestli to je ten, co s ním tuhle mluvil… Samiel si vzpomněl, o čem s tím andílkem tlachal, a začalo mu být horko. Mohla to být náhoda? Nebo nemohla?

„Tak tohle, to je opravdu šťastná shoda okolností. Nemohlo to dopadnout lépe. Teď jen najít toho mého pomocníčka dřív, než vystřílí ty ostatní šípy. No, Petře, rád jsem tě viděl. Přijď zase někdy na kus řeči, alespoň mi povíš, co je s tímhle párem nového. Ty tam stejně koukáš skoro pořád, viď?“

Petr neodpověděl, je mlčky s úsměvem pokýval hlavou na souhlas a rukou Valentýnovi pokynul na pozdrav. Pak se znovu zahleděl do kukátka. Náhle mu ale do sklíček dalekohlídku zablesklo prasátko, odražené od něčeho zlatého. Jen se mihlo, ale Petr je koutkem oka přece jen stačil zahlédnout. Pomalu, opatrně pohnul kukátkem tím směrem, a už ho vidí! Za obláčkem vlevo od nebeské brány se schovává klouče, mhouří oko a zlatým lukem mrňavým jak hračka usilovně míří někam dolů. „Ještě mu chybí soustředěním vypláznutý jazyk,“ mihlo se Petrovi hlavou, a taky jo! Už ho vystrčil mezi zuby a naklání hlavu, napíná tětivu… kam to vlastně míří?

Petr se zvedl ze zlaté židle a ukázal nenápadně palcem doleva. Samiel se naklonil, aby lépe viděl, zpozoroval kluka a už na něj chtěl zavolat, když si všiml, že Petr nesouhlasně vrtí hlavou a prstem přes ústa mu dává znamení, aby byl zticha. Samiel tedy kývnul, jako že ano, že rozumí, vstal a poodešel kousek stranou. Naklonil se přes obláčky a zahleděl se naoko dolů, zády k nebeské bráně.

Petr se pomalinku obloukem přiblížil amorkovi za záda a už taky viděl, koho se to vlastně snaží trefit. A neustál to. Pacholeti přistál na holé prdelce plácanec, až to štíplo. Kluk se lekl, nadskočil, trhl lukem a vypustil šíp. Ten zasvištěl a zapíchl se nešťastnému Samielovi do… tam, co se sedí. Samiel zavyl, kluk zaječel a Petr se smíchy málem zlomil v pase. „Fuj, to je ale ošklivé, smát se cizímu neštěstí,“ pokáral se v duchu a násilím potlačil další výbuch smíchu, když viděl, jak Samiel jejínká a vytahuje šíp ze svého pozadí. Andílek přestal ječet a když zjistil, co natropil, zkoušel rychle zmizet, ale Petr ho pohotově přidržel za křidýlko. Otočil se na Samiela a zavolal:

„Jsi v pořádku?“ Když viděl, že Samiel sice se zkřivenou tváří, ale přece jen kývá, oddechl si a požádal ho: „Došel bys, prosím tě, pro Valentýna? Nebude ještě daleko, určitě ho stihneš hned za bránou.“

Pak se otočil na amorka: „Tak co to tu tropíš? Tys‘  neslyšel Valentýna, jak tě volá?“

Kluk trucovitě zavrtěl hlavou.

„Nelži, byl jsi od nás jen kousek, copak jsi hluchý? Proč ses neozval?“

To už od nebeské brány dobíhal Valentýn a pustil se do něj z druhé strany.

„Kde se pořád touláš? To neslyšíš, že tě volám? A na co jsi sebral tolik šípů, a otiskových k tomu! Máš obrovské štěstí, že ses trefil přesně tam, kam jsi měl!“

„Netrefil,“ ozvalo se dvojhlasně a Valentýn oněměl. Petr i amorek promluvili současně a vzácně se shodli. A zatímco Petrův hlas zněl pobaveně, ten andílkův trucovitě, naštvaně a taky trochu plačtivě.

Valentýn se tázavě zadíval na Petra a ten mu prstem ukázal na Samiela, stojícího opodál a hladícího si zadnici. Vykulil oči, ale to už ten mrňous pokračoval s fňukáním dál.

„Vůbec mi to nestřílí, kam chci, Valentýne. Jak to, že starší amorci se vždycky trefí tam, kam chtějí? To je vážně taková smůla! Proč se nemůžu trefit?“

„A koho jsi chtěl vlastně trefit?“ ptal se teď Valentýn, a trochu ho zlost přešla. Vždyť ten klouček vlastně dělal jen svou práci. Amorové mají trefovat šípy smrtelníky, na to jsou vyškolení. Tenhle sice ještě nemá tak dobrou mušku, ale s trochou cviku…

Amorek stál beze slova a rozpačitě vrtal palcem nohy v prachu. Nechtěl se přiznat, věděl, že už takhle lítá v průšvihu za ty ukradené šípy. Mlčel, a když už to ticho bylo trochu dlouhé, přerušil ho Petr.

„Tak já ti to povím, Valentýne. Koukal jsem mu přes rameno a ten cvikýř mířil na Edwarda!“

„Co tě to napadlo?“ mohl si hlavu ukroutit Valentýn. „Ten už přece lásku má. A otiskový šíp by na něj stejně nefungoval, ten je jen pro ty s indiánskou krví. A proč jsi ho chtěl vlastně trefit?“

Amorek zase mlčel a trucoval. Zato v Samielovi začalo pracovat špatné svědomí.

„Za to asi můžu já. Před časem jsem si tuhle s tím kloučkem povídal a asi jsem si pustil trochu pusu na špacír.“

„A cos‘ mu vlastně řekl?“ zajímal se Petr.

„Všechno. Ptal se na Edwarda a já mu vyprávěl celý ten příběh. Jak a proč se z něj stal padlý anděl, jak ho peklo poslalo mezi upíry, a co od té doby všechno prožil…“

Petr se zahleděl na andílka a uvědomil si, že ten kukuč je mu nějak povědomý. Ten nos, tváře, křivka rtů… a zelené oči! Propána, jediné, co se liší, jsou vlasy. Tohle klouče je blonďák, ale jinak celý Edward! No to je ale malér!

„Valentýne, je někde v ráji jeho matka? Tak pro ni dojdi. Tohle si bude s tímhle andělíčkem muset vysvětlit ona.“ A na nechápavý Valentýnův výraz dodal:

„Už je mi to jasné. Chtěl se Edwardovi pomstít. Je to jeho syn.“

xxxx

Když Valentýn, zlatovlasá duše z ráje a malý Edík odešli, ten poslední s kajícným brekem, Petr odněkud vyčaroval prachový polštářek, natřásl ho a položil na Samielovu židli. Ten se opatrně posadil, trochu zasyknul, ale s tázavým obličejem sledoval Petra, který rozpačitě dosedl na tu svou zlatou sesli.

„Dobře. Edíkovi to vysvětlí máma. Ale já bych si takové malé vysvětleníčko taky zasloužil, ne? Schytal jsem šípem do zadnice a ani jsem za nic nemohl.“

Petr pokýval hlavou a odpověděl: „No to je diskutabilní. Tys‘ to Edíkovi vyslepičil, bez tvého přičinění by se z něj takový Zorro mstitel nestal. Ale dobře, vím, žes´ to tentokrát neudělal schválně. Nemohl jsi o tom vědět, vždyť o tom neví ani Edward.“

Poposedl si na zlaté židli, pohodlně se opřel a pokračoval:

„Takže… když tenkrát Edward zhřešil s druhou dívkou, nezůstalo to bez následků. Bohužel jsme to přehlédli, a on dostal ještě jednu příležitost, kterou ovšem také promarnil, takže než jsme si všimli, co nám uteklo, Edward byl v pekle. Teprve pak jsme zjistili, že je ta dívka v naději. Tou dobou byla už chuděrka v blázinci, protože pořád tvrdila, že ji navštívil anděl. Při porodu pak její duše odešla do ráje a dítě šlo s ní. Z duší novorozeňat se stávají andělíčci, protože jsou tak nevinné. Je to kluk, a roste do pěkného vykuka, celý tatínek. Andělé rostou pomalounku, takže je za století zatím jen takhle malinký a nedávno byl zařazen mezi amorky. Ale má vztek na tatíčka, protože ví, že jeho máma kvůli tomu přišla o život. Je mu fuk, že ona Edwardovi dávno odpustila, že je v ráji šťastná a spokojená. A když se od tebe dozvěděl, jak je Edward pokoušen a co mu hrozí, myslel si, že mu to trochu polepí. Nejdřív ho trefil šípem osudové lásky, ale myslím, že zbytečně, protože Edward byl už stejně do Belly zamilovaný až po uši. Pak se ho snažil zasáhnout otiskovým šípem – chtěl, aby se zamiloval ještě i do jiných dívek, Bellu zradil a páchal hříchy tak, aby byl peklem pořádně potrestán. Jenže mu to nevyšlo. Poprvé místo Edwarda na letišti trefil Jakea a podruhé dnes tebe. Ale  teď už mu to máma s Valentýnem vymluví. Anděl se nemůže takhle mstít, to dělají čerti, a on to musí pochopit včas, nebo dopadne stejně jako jeho táta.“

Petr se odmlčel a pak se na Samiela usmál.

„Teď nám zbývá vyřešit jediný problém. Do koho se nám otiskneš ty?“

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 35. kapitola - Nebe - peklo - ráj: