Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 15. kapitola - Já nejsem člověk

02.04.2010 (21:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4989×

Kapitola 15. - Já nejsem člověk

„Tak Bello, jsi doma? A čí je to auto před domem?“ ozýval se zezdola Charlieho hlas.

Edward se odlepil od Belliných úst a zašeptal: „Bello, musíme přestat. Tvůj táta je doma.“

Bella, ještě pořád trochu mimo, nesouhlasně namítla.“Tak ať, kašlu na to,“ a znovu si přitáhla jeho hlavu ke rtům.

Jenže to už se Edward odtahoval a vymotával se z Beliných paží. Nesouhlasně vrtěl hlavou, ale usmíval se. „Musíme přestat. Tvůj táta za chvíli přiběhne nahoru, a jestli nás tu takhle najde, bude zle. A já bych to rád přežil, víš?“

Bella se na něj ještě chvíli mračila, pak to ale nevydržela a vyprskla smíchy: „Vždyť jsi přece nesmrtelný, ne? Ani zastřelit tě nemůže.“ Vstala z postele, přešla ke dveřím, otevřela je a zavolala:
„Jsem nahoře, tati! A mám návštěvu, za chvíli přijdeme domů.“  Otočila se zpátky a natáhla k Edwardovi  ruku.

„Tak pojď, představím tě. Ať sem můžeš chodit oficiálně a ne se sem plížit v noci tajně oknem. I když,“ zamyšleně se kousla do rtu, „ani to není tak špatný nápad.“

Edward ji sledoval se stále rostoucím úžasem. Dělá si z něj legraci? Napřed si utahuje z toho, že je nesmrtelný upír, vzápětí ho zcela klidně chce představit svému otci a ta poslední věta, to bylo co? To ho zvala k nočním návštěvám? Myslela to vážně? Na chvíli si představil, jak by taková návštěva mohla probíhat, a polilo ho horko. Polkl a přiškrceným hlasem ze sebe dostal: „Bello, musíme si promluvit. Co nejdřív. Ale sami, až nebude za dveřmi hlídkovat Charlie.“

Zkoumavě se na něj podívala a pak přikývla. „Ano, myslím, že musíme. Tak se zvedej a pojď, než sem táta opravdu vtrhne.“

Když scházeli dolů, spatřili Charlieho, jak stojí u úpatí schodiště a vzhlíží jim vstříc. Když je spatřil, zatvářil se překvapeně a pak zaostřil na jejich spojené ruce. Zúžil oči. Bylo přímo vidět, jak mu dochází význam toho faktu. Trochu se zamračil.

„Tati, to je Edward Cullen.“ Bella trochu zaváhala, ale pak se rozhodla a srdnatě dodala: „My spolu chodíme.“

„No, to mi tak nějak došlo,“ pronesl Charlie s pohledem stále upřeným na jejich ruce. „Koukám, že jsem se vrátil právě včas.“

„Ale tati,“ začervenala se Bella, „neztrapňuj mě. Mohl bys mi trochu věřit, ne?“

Edward se usmál, z Charlieho myšlenek už věděl, že to nemyslí vážně. Bellin otec se mu začínal líbit. Popošel k němu blíž.

„Dobrý den, pane Swane,“ pozdravil.

„Zdravím, tě, Edwarde. S tvým tátou jsme přátelé a doufám, že se spřátelíme i my dva. A říkej mi Charlie, myslím, že se teď budeme vídat častěji,“ mrkl na něj a podal mu ruku. „A ty se nečerti, otočil se na Bellu, „jen jsem si z tebe utahoval.“

Bella se ušklíbla a prošla kolem nich do kuchyně. „Dáš si něco k jídlu? zeptala se otce a otevřela ledničku.

„Ne, Bello, proto jsem taky přišel dřív. Musím odjet do Port Angeles. Došlo tam k nějakým vraždám a zavolali nás na společnou poradu, když je to tak blízko k nám. Vrátím se až pozdě večer. Nerad tě tu nechávám samotnou, ale jinak to nejde.“

Edward si odkašlal. „Ehm, pane Sw… Charlie,“ vzpomněl si, jak ho má oslovovat, „moje matka pozvala Bellu dnes k nám na večeři. Chtěla by ji také poznat. Pokud by vás to uklidnilo, Bella by mohla přespat u nás. Bude tam mít společnost mých sester.“

„A taky tvoji, co?“ ušklíbl se znovu Charlie, ale pak zvážněl. „No, předpokládám, že když budou doma tvoji rodiče, bude to v pořádku. A opravdu budu klidnější, když tu Bells nebude sama. Porada se může protáhnout, nevím, kdy se vrátím.“

Mezitím Bella zabouchla ledničku, otočila se a sledovala ten rozhovor s rostoucím překvapením. O žádné večeři jí Edward předtím neříkal a ten nocleh… vždyť se s jeho sestrami ani pořádně nezná! Pak si ale uvědomila, že chtěla večer na tu poradu s Indiány, a rozbřesklo se jí. Takhle má výborné alibi. Ten Edward je ale hlavička! Usmála se na něj a on na ni nepozorovaně mrkl.

„Dobře,“ uzavřel debatu Charlie. „Jsme domluvení. Rád bych ale zavolal vašim a požádal o ten nocleh osobně.“ obrátil se znovu na Edwarda. Ten jen mlčky vytáhl mobil, navolil číslo a pak ho podal Charliemu. „Moje matka,“ řekl na Charlieho tázavý pohled. „Můžete se domluvit hned.“

Charlie si vzal mobil a poodešel s ním do obývacího pokoje, odkud se za chvilku ozval nezřetelný hovor.

Edward se podíval na Bellu a trochu provinile se zeptal: „Nezlobíš se? Takhle budeš mít možnost zúčastnit se té schůzky. A  taky si budeme moci v klidu promluvit.“ Sledoval, jak Bella váhavě přikyvuje, a dodal: „Neboj se, nemám žádné postranní úmysly.“

Vyprskla smíchy. Postranní úmysly! Bože, je jako z románu z z 19. století!

„Toho se nebojím,“ řekla s úsměvem. „Stačí, že je mám já,“ pomyslela si.

xxxx

Samiel se svatým Petrem sledovali stěhovací vůz, jak jede přes Forks a míří po lesní cestě k domu Cullenových.

„Jak to ta holka dělá?“ dumal Samiel. „Jak zase věděla, že budou potřebovat postel pro Bellu? Objednala ji ještě dřív, než Charlie zavolal Esmé a domluvil s ní Bellinu návštěvu,“ přemýšlel. Upíři nespí, a i když v pokojích ostatních postele jsou, využívají je k úplně jiným účelům. Při té představě se mu zaleskly oči a pak mu to došlo. Co by si nad tím lámal hlavu! Je úplně jedno, jak na to Alice přišla. Důležité je, že tu postel objednala, a večer v ní Edward bude mít Bellu. Dobře viděl, jak na něj ta holka působí. Už několikrát se skoro neudržel. Pak už bude stačit jen lusknout prsty! Jen jak to dát honem vědět do pekla? Ještě nezapomněl, co jeho lusknutí způsobilo minule na louce, a nechtěl to v nebi znovu riskovat. Jak by jen odsud Petra vystrnadil, aby mohl podat hlášení?

Ale Petr nevypadal, že by chtěl někam odcházet. Viděl totéž, co Samiel, a trochu si dělal starosti. I když Edwardovi v podstatě věřil, dobře si pamatoval, za co ho vyhostili z nebe. Jen doufal, že se za ta léta v upířím těle poučil.

Pohlédl na Samiela a všiml si jeho dychtivého výrazu. Uhádl, že to, co se mu honí v hlavě, je dost podobné jeho vlastním  myšlenkám, jak každý z nich doufá v opačný výsledek. „Tak dnes se odsud ani nehnu, příteli,“ pomyslel si odhodlaně. Žádné luskání už nepřipustí!

xxxx

Edward s Bellou seděli v autě, které mířilo ke Cullenovým domů. Bella mlčela a vypadala trochu nervózně. Edward po ní po očku pokukoval a taky nebyl zrovna klidný. Na co asi myslí? Pořád si nebyl jistý, jestli jí nevadí, jak ji vmanévroval do toho noclehu u nich doma.

„O čem přemýšlíš?“ nevydržel to.

Bella se na něj nejistě podívala. „O vašich. Jestli jim nebudu vadit.“

„Proč bys jim měla vadit?“ nechápavě vykulil oči.

„Jsem člověk. Možná si pro tebe představovali někoho jiného, někoho, kdo by se k tobě víc hodil, nějakou upírku.“

Edward se na chvíli odmlčel a  před očima se mu mihla Bella z Aliciny vize, Bella s rudýma očima. Násilím tu představu zahnal a pak si vzpomněl, že v jejich domě teď mají návštěvu, a koho. Vzpomněl si na Tanyu a její dávné snahy ho ulovit a odhodlal se promluvit.

„Bello, z toho vůbec neměj strach. Všichni u nás doma mají svého druha, kterého milují jako nikoho jiného na světě. Mají v úctě lásku. Je to v našem světě sice neobvyklé, ale je to tak. Budou souhlasit s mou volbou, protože vědí, co k tobě cítím. Jasper to poznal už dávno a ostatní o tom vědí. Smířili se s tím dokonce dřív než já. A Alice se nemůže dočkat, až se s tebou spřátelí. Tvrdí, že jste spřízněné duše.“

Bella se na něj dívala a nervózní úsměv se pomalu měnil na šťastný. Ale úplně přesvědčená nebyla.

„Ale nějaká upírka…“začala.

„Nějaká upírka mě nezajímá,“ skočil jí do řeči Edward. Dojel ke krajnici a zastavil. Otočil se l Belle a vzal její ruce do svých.

„Dobře mě poslouchej. Jsem na světě jako upír už skoro 90 let, a ještě jsem nepotkal nikoho, ke komu bych cítil jen zlomek toho, co k tobě. Potkal jsem spoustu upírek, všechny byly krásné a některé o mě snad měly i zájem. Jedna z nich je teď dokonce u nás na návštěvě. Ale nikdy mě žádná  upírka nezajímala. To až ty. Tys’ to změnila. Nevím, proč to tak je, ale je to pravda.“

Bella se dívala do jeho zlatých očí a cítila, jak se její poslední pochyby rozplývají a znovu v ní narůstá touha. Jeho blízkost, vůně i pohled ji znovu zbavovaly rozumu. Naklonila se k němu blíž, přivřela oči a ucítila, jak se jeho rty něžně dotýkají těch jejích. Vzrušeně vzdechla, vyvinula své ruce z těch jeho a objala ho kolem krku.

Edward vnímal, jak se k němu přivinula blíž a jak se její měkké tělo tiskne k tomu jeho. Její pootevřené rty ho zvaly dál. Objal ji, přitáhl a sobě a špičkou jazyka se dotkl toho jejího. A pak mu v hlavě vybuchl pestrobarevný oslnivý ohňostroj a jeho tělo převzalo vládu nad jeho rozumem. Z hrdla se mu vydralo divoké zavrčení, jeho ústa si divoce brala její a ruce se z pasu přesunuly k ňadrům. Pak k němu ale závojem vášně dolehl Bellin sten a Edward se vzpamatoval. Pustil ji, prudce se od ní odtrhl, rukama sevřel volant a hlavu si opřel o ně. Snažil se ovládnout svůj dech, a to, že slyšel, jak vedle něj lapá po dechu Bella a srdce jí divoce buší, mu v tom ani trochu nepomáhalo. Otevřel dveře, vystoupil z auta a poodešel mezi stromy.

Pak zaslechl, jak se otvírají ty druhé, a dolehl k němu Bellin hlas.

„Co se zase stalo, Edwarde? Myslela jsem, že se ti to líbí stejně jako mě.“

„To je právě to,“ otočil se k ní prudce. „V tom je ten problém. Že se mi to líbí až moc.“

„A co je na tom špatného?“ stále nechápala Bella. „Máme se rádi, no a co? Tak nás to k sobě táhne. To je normální, ne?“

„Není. Já nejsem normální. Nejsem jako ty. Když se přestanou ovládat lidé, stane se to, co se má stát a svět běží dál. Ale já nejsem člověk, Bells. Když se přestanu ovládat já…“ nešťastně zavřel oči a povzdechl si.

„Ale říkal jsi, že po mé krvi už netoužíš…“

„O tohle nejde. Jsi tak křehká, Bello. A já mám moc velkou sílu. Upíři dokážou bez námahy vytrhnout ze země strom, běžně  lovíme medvědy a pumy, uzvednu auto jednou rukou. Děsím se toho, jak se přestávám ovládat, když jsem s tebou, když tě mám tak blízko. Ztrácím nad sebou kontrolu a to je nebezpečné. Právě o tom jsem chtěl s tebou mluvit. Musíme zvolnit, Bells, musíme toho nechat. Nechci tě zranit nebo zabít a bojím se, že by to bylo až moc snadné.“

Bella na něj koukala, sledovala jeho odhodlaný výraz a cítila, že ho nepřesvědčí. ale ještě to nevzdala.

„Mě to ale nepřipadalo moc…“

„Ne?“ skočil jí do řeči. „Já tě slyšel, Bello. Vsadím se, že jsem ti udělal modřiny,“ zadíval se provinile do země.

Teď si uvědomila, že cítí žebra, a uznala, že má pravdu. Alespoň prozatím. S trochou času a praxe… Cvičení dělá mistry, ne? Ale protentokrát už se přít nechtěla.

„Dobře. Když myslíš, zvolníme.“ Došla k němu, vytáhla se na špičky, přitáhla si jeho hlavu a dala mu pusu na bradu. „Takhle?“ zeptala se s úsměvem. Dívala se, jak se na ni Edward mračí, a vyprskla smíchy.

„Nedělej si z toho legraci, Bells,“ rozladěně ji napomenul. Zvážněla.

„Nedělám. Beru to vážně, i když s tím nesouhlasím, ale nechci, aby ses tím trápil… Taky tě mám ráda, víš?“

Otočila se k autu a přes rameno ještě dodala: „A pojeď už. Stmívá se a za hodinu máme být u Quileutů.“

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 15. kapitola - Já nejsem člověk: