Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená - Prolog + 1. kapitola

19.02.2011 (20:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 8023×

Označená 1. kapitola

(Náhlé rozhodnutí)

Předmluva povídky

Ztracená duše je jako věc, která se ztratila v mladičkém věku a našli jste ji až ve věku, když už máte jasno, kudy chcete jít, a co chcete udělat. Když si svou cestu určíte jako velmi mladí lidé, v pubertálím věku si ji upravíte znovu. Pokud si ji určíte tam, změníte ji pak znovu, jelikož potkáte člověka, kterého nazvete spřízněnou duší. Ale pokud s touto cestou do budoucnosti počkáte do věku, kdy budete připravěni na všechno, tak si pak budete svůj život užívat lépe, jelikož se té cesty nebudete muset držet.

Prolog

Ahoj, jmenuji se Renesmé Carlie Volturi. Je mi sedmnáct a jsem poloupír. Neznám pravou rodinu, ale jsem odhodlána ji nalézt. Jak? Podle mého náramku. Je na něm lev a nápis Cullen. Takže mé pravé jméno bude asi Renesmé Carlie Cullen. Ale nevím to jistě. Momentálně žiji ve Volteře, ale už odsud chci pryč. Jednou jsem sebrala odvahu a šla před tři vládce. Ara, Caia, Marca a jejich upíří hračky.

„René, zlatíčko, co máš na srdci?“ zeptal se mě ten slizoun, jak já ho nenávidím!

„Aro, mám prosbu, chci na pár let odjet z Volterry. Mám tu toho po krk, už chci konečně změnu. I minulé léto jsi mi sliboval, že mě pustíš na pět let do světa. A? Nic. Sešlo z toho, kvůli těm blbým Indoevropanům.“

„Zlatíčko, ale ovšem. Můžeš kdykoli odejít. Jen řekni, co potřebuješ, a já ti to zařídím.“

Nikdy se k nikomu nechoval tak mile. Jsem jeho poklad. Proč? Jsem poloupír se dvěma dary. Štít, jak fyzický, tak psychický. A také ovládám živly. Zajistí mi všechno. Jsem jeho pokládek. Taky si mě patřičně rozmazluje. Tu postýlku, co mi minulý rok koupil…

„Dobře, tak tedy chci jednu letenku do městečka Carlisle, auto, dům a nějaké peníze pro začátek.“ A to je jen začátek. „Pak také chci nějaké pěkné oblečení, s kterým mi pomůže Heidi, a nechci žádný doprovod.“ Při poslední větě jim spadla brada až k zemi.

„Dobrá, vše ti zařídím, Heidi ti pomůže s oblečením, letenku ti zajistím na zítřek v osm hodin. Dobře?“

„Jasně.“ Super, bez doprovodu budu jak ptáček, co ulétl z klece.

1. kapitola

Když jsem se dokopala k rozhovoru s Arem, bylo na čase se jít osprchovat a balit. Vlezla jsem si do sprchy a během deseti minut jsem byla hotová. Začala jsem si balit věci, když tu někdo zaklepal…

„Dále!“ pozvala jsem dotyčného, byla to Heidi.

„Ahoj, Renesmé, jdu ti pomoct s věcmi.“

„Oh, ano, potřebuji vybrat něco na sebe, ale mám takovou uličnickou náladu, a tak jsem přemýšlela, že se vrhnu do těch hodně holčičích věcí.“

„S tím ti ráda pomohu, mám už stejně vymyšleno, co na tebe navléknu.“ Obě jsme se pousmály, ale než jsem si stihla uvědomit, co se dělo před chvílí, leželo mi na klíně růžové tílko, černé bolerko, a krátká džínová sukně. U toho byly obyčejné baleríny, čelenka a jako doplněk náhrdelník. Prostě holčička. Tomu jsem se musela pousmát.

„Že ze mě uděláš takovou holčičku, to jsem nečekala.“ Urychleně jsem si to dala na stranu a šla si lehnout, zítra budu muset vstávat hodně brzo. Heidi už odešla, takže jsem tu zůstala sama. Konečně budu volná.

Ráno jsem vstala hodně brzy. Bylo teprve šest hodin. Času habaděj. Šla jsem se osprchovat a hlavně umýt vlasy. Po hodinové koupeli jsem už musela trochu pospíchat, odsud je to na letiště půl hodiny cesty. Oblékla jsem si věci, co jsem včera vybrala společně s Heidi, vzala kufry do ruky a šla. Každý se se mnou rozloučil a na letiště mě dopravil Alec, který na mě pořád koukal. Bylo mi to nepříjemné, pořád sjížděl očima do mého výstřihu. Jednou jsem mu musela pomoct otočit hlavu dopředu. Když jsme dorazili na letiště, bylo to jen tak tak. Letadlo už skoro odlétalo. Rozloučila jsem se s Alecem a šla si sednout do letadla. Cesta byla docela dlouhá, ale já ji celou prospala, seděla jsem vedle nějaké holčičky, byla milá. Maminka ji pořád musela okřikovat.

Ale i když ji okřikovala, alespoň zná svou matku, já o své nevím vůbec nic. Chtělo se mi začít brečet, a tak jsem slzy potlačovala a zahnala tyto myšlenky pryč. Teď nesmím myslet na rodinu, teď si musím užívat pocit volnosti.

Když letadlo přistálo, musela jsem ještě chvíli počkat, než dopraví auta. Aro mi zajistil nenápadné Volvo.

„Super!“ řekla jsem si pro sebe.

Pak už jsem si to štrádovala ke svému autíčku. Nasedla jsem a vyjela. Cesta z letiště trvala asi tři čtvrtě hodiny. Když jsem dorazila před dům mně určený, spadla mi brada až na zem. Byla tam vila s nádhernou zahradou.

Ihned jsem zaparkovala před domem a kochala se pohledem. Neváhala jsem, vzala klíčky a odemkla si dveře. Ihned se mi naskytl pohled na nádhernou předsíň. Šla jsem dál a tam byl ještě hezčí obývák. Odložila jsem si věci a vyběhla nahoru. Bylo tam dalších pět místností, nezdá se to, ale ta vila je velká. Vlezla jsem do ložnice a naskytl se mi krásný pohled. Tahle barva je má oblíbená - a oni to vědí.

„Krása, Aro se vyzná.“ Otevřela jsem ještě další dvoje dveře, koupelna a šatna.

„Jestli tuhle šatnu zaplním, budu borec. Vždyť je ještě jednou tak velká jako ložnice!“

Okamžitě jsem šla vyzkoušet koupelnu. Po hodinové koupeli jsem se zašla převléct do normálního oblečení. Co budu teď dělat, jsem měla vyjasněno. Půjdu na nákupy. Tu šatnu musím alespoň z poloviny zaplnit. Vybalila jsem si své věci a zjistila, že nezabírají ani čtvrtinu, natož polovinu. Nasedla jsem do auta a jela až do města Glasgow. Je to pořádný kus cesty. Je tu spoustu památek, a tak jsem se tu také zdržovala. Nakoupila jsem toho spoustu, od bot až po trička, nějaké to bolerko tam taky nechybělo. Spoustu šatů, sukní a kalhot. Ve městě jsem strávila spoustu času, vrátila jsem se až pozdě v noci. Něco kolem osmé hodiny večerní.

Okamžitě jsem se šla převléct do více sportovního oblečení a honem na lov, dnes už jsem měla mezi lidmi co dělat, abych se po někom nevrhla. Na lovu jsem ulovila jednu pumu a srnku. Jídelníček je tu výborný. Vrátila jsem se něco kolem desáté a půl jedenácté. Na sebe jsem si na zítra do školy vybrala zelené mini šatičky, džíny a sáčko přes to. Bylo jedenáct, a tak jsem už šla spát. Jak já se do školy netěším. Další roky ukrutného utrpení.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená - Prolog + 1. kapitola: