Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 33. kapitola

28.12.2011 (15:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1687×

Pohled Renesmé

Zvláštní pocit nedočkavosti, štěstí, vzteku, nadšenosti, radosti a zloby mnou projížděl celou dobu, co jsem seděla v letadle. Ani na chvilku jsem si nezdřímla jako ostatní cestující. Nemohla jsem, měla jsem v hlavě tolik myšlenek, plánů a nápadů, že to prostě nešlo. Musela jsem si je uspořádat a zařadit na správné místo, hezky tam, kam patří. A že některé plány byly opravdu… možná se dá říct až brutální. Nejradši bych to psisko Diena roztrhala na malé kousíčky a ty zakopala hodně hluboko pod zem, nejlépe do ocelové krabice, aby už nikdy nespatřily světlo světa! Nikdy!

Ovšem, na druhou stranu, kdybych to udělala, moje dcera by už nikdy nebyla šťastná. Otisk je otisk, já sama vím, co to znamená. Je to jen několik hodin, co jsem odloučená od Jacoba, a stýská se mi. Šíleně se mi stýská. Kéž bych zase byla u něj, v jeho náručí. Kéž bych ho zase mohla políbit, mít ho jen pro sebe a… Okamžitě jsem tyto myšlenky zahnala, kdybych na to myslela, asi bych už opravdu zešílela! Ale zešílela láskou.

Když jsem se podívala z okna, začala jsem krajinu pomaloučku poznávat. Ubývalo lesů a objevovaly se první budovy. Blížili jsme se ke Glasgowu. Glasgow, jedno z nejznámějších Britských měst. Konečně blízko domova. Jen co vystoupím z letadla, zavolám tátovi, aby pro mě přijel, a poté mě už bude dělit jen pár kilometrů od mé dcery, kterou přinesl Dien. Ach, jak já se těším, až ji po tak dlouhé době uvidím. Až ji budu mít v náručí, až budu mít pocit, že je zdravá a nic se jí nestalo a už ji nikdy ze svého náručí nepustit, tak teprve potom budu klidná. Ale to až ji spatřím. Zatím jsem jako na jehlách. Tak dlouhé odloučení od toho co miluji… ach Bože!

Letuška oznámila cestujícím, že budeme přistávat. Měli jsme se připoutat a čekat, až pilot zastaví. Netrvalo to dlouho. Po potlesku pilotovi se všichni začali zvedat a vystupovat. Nechtěla jsem se tlačit mezí první, takže jsem šla jako poslední. A to i přes to, že bych se nejradši rozeběhla mou přirozenou rychlostí. A ta není moc pomalá. Nejspíš by všechny vyděsila.

Jakmile jsem byla před halou, napsala jsem Edwardovi. Byl tu během chvilky. Zajímalo by mě, jak rychle jel?! Asi ne moc pomalu, když tu byl opravdu během deseti minut. I to možná přeháním.

„Nessie! Jsem rád, že ses vrátila. Máme co dělat udržet Jacoba, aby Dienovi neutrhl hlavu! Potřebujeme tě tam,“ oznámil mi ihned na začátku. Jestli Dienovi něco udělá… Gr, já to chci udělat sama!

„Opravdu? Tak to bychom si měli pospíšit, nechci, aby mi ušetřil práci,“ vrátila jsem mu odpověď a nasedala do auta. Ihned byl uvnitř také a my mohli vyrazit. Cesta byla snad pomalejší než šnek. Vůbec neubíhala. Chtěla jsem vyskočit a běžet po svých. To by ale nešlo, táta by mě dohonil a do toho auta odvedl násilím zpět. A tak jsem musela poslušně sedět a čekat, než dorazíme. Připadala jsem si jako malé dítě, které čeká, až mu maminka vyndá novou hračku z tašky, kterou koupili v obchodě. Byla jsem celá nedočkavá.

Nakonec jsem se přece jenom dočkala a my dorazili. Na nic jsem nečekala, a než stihlo auto zastavit úplně, už jsem vystupovala. Schody na verandě jsem okamžitě vyběhla a ještě v ten moment jsem stála v obývacím pokoji. To, co jsem viděla, bylo kouzelné. Na zemi seděla moje dcerka a před ní byl Dien. První pohled patřil jemu, už jsem si představovala, jak mu trhám končetiny, když se na mě otočila má dcerka a podívala se mi do tváře. Tohle přeci není to dítě, které jsem tenkrát dávala do postýlky. Už nevypadala jako batole, ale jako malá holčička, která… chodí. Sama se postavila a běžela ke mně. Ona běhá!

Sedla jsem si na zem a nechala ji docupkat ke mně. Musela mě poznat, protože mi vpadla do náruče. Tiskla jsem ji co nejpevněji a nejopatrněji to šlo. Po tvářích mi stékaly slzy. Nemohla jsem se nabažit tepla, které sálalo z jejího tělíčka, její vlásky byly o dost velký kus delší. Moje holčička vyrostla a to o dost. Byla k nepoznání. Ale její vůně, barva očí a vlasů mi říkala, že je to ona. Když jsem si ji prohlédla, opět jsem ji k sobě přivinula a stoupla si na nohy. Se slzami v očích a mokrými cestičkami na tvářích a s tím dítětem v náručí jsem byla opravdu šťastná.

Podívala jsem se na Diena. Stál uprostřed místnosti a svým pohledem provrtával podlahu. Vztek a radost ve mně začaly svádět boj. A ten silnější vyhrál. Porozhlédla jsem se, kdo ke mně stojí nejblíže, abych mu předala malou. Za mnou stál Jacob. Ihned jsem mu ji dala, a když se chtěl ptát, naznačila jsem mu, že na otázky bude času dost. Teď jsem prostě musela udělat něco pro úlevu mé zloby a taky jako malý trest za to, co udělal.

Udělala jsem několik kroků vpřed k Dienovi. Můj plán o rozčtvrcení jsem zahnala, i když bych to opravdu nejradši udělala. Zvedl obličej a díval se na mě. Nevydržela jsem to a udělala to. Moje ruka sama od sebe vystřelila a já ho „pohladila“ po tváři. Měl by to brát jako pohlazení. Oproti tomu, co si zaslouží, to tak vlastně je. Dala jsem mu facku.

„Zasloužil by sis mnohem, mnohem víc za to, co jsi udělal. Za tu bolest, co tu všichni cítili. Ale jelikož ses…“ řekla jsem a u toho sledovala, kde co lítá, nemohla jsem se mu podívat ani do tváře, „jelikož ses otiskl do Vivien, neutrhnu ti hlavu, jak jsem měla v plánu. A tvoje končetiny také zůstanou, tam kde jsou. Tu facku bys měl brát spíše jako pohlazení oproti tomu, co jsem si plánovala v letadle, a věř mi, že to slyšet nechceš!“  Poslední dvě slova jsem přímo štěkala, jak jsem byla nazlobená. Slyšela jsem za sebou, jak se někdo pohnul směrem k nám, asi aby mě zastavil, kdybych se rozhodla, že ho té jeho makovice opravdu zbavím.

„Ale jinak… děkuju, že jsi ji přinesl zpět,“ dořekla jsem a víc už nevěděla, co mu sdělit. Opět zvedl tvář a koukal se mi do očí.

„Máš pravdu. Zasloužil bych si mnohem více. A tvé děkuju si ani nezasloužím,“ u toho jsem se uchechtla, „a doufám, že to možná čas, tedy alespoň trochu, zahojí. To já spíš děkuju, že mám tělo v celku,“ řekl.

„Jo, vděčný bys měl být,“ dodala jsem ještě a potom se otočila čelem vzad. Nechala jsem Diena Dienem a chtěla se vrátit k Jakovi, abych mu mohla vše vysvětlit, ale zastavil mě Emmettův hlas.

„Moment, to je všechno? Žádná rvačka, facky, pohlavky a trhání končetin? Renesmé, to to necháš jen tak?! No mě odvezou,“ začal se rozčilovat a nakonec předvedl mdloby. Každý se začal smát. Nedalo se nesmát se. Když jsem se uklidnila, došla jsem k Jakovi.

„Ještě pořád se zlobíš, že jsem ti nic neřekla?“ zeptala jsem se. Všichni kolem se začali rozmisťovat po domě, bylo nás v obýváku jen pár, ovšem, mně bylo jasné, že poslouchají s našpicovanýma ušima.

„No, možná to spraví dvě slova a pusa,“ řekl a já se usmála. A to opravdu hodně velkým úsměvem.

„No, to nevím, jestli tu něco takového mám,“ vrátila jsem mu a dlouze ho políbila. Byl to úžasný pocit, jako bych to nikdy jindy nezažila a přitom jsem s ním strávila spoustu nocí a spoustu chvilek, kdy jsme nedělali nic jiného. Ovšem, opravdu to nikdy nebylo takové. Něžné, krásné, romantické. Když jsme se oddělili, a že se nám opravdu a vůbec nechtělo, opřela jsem si čelo o to jeho a zašeptala to, co chtěl slyšet.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Ani jsem si nevšimla, že se Jakovi Vivien vyvlíkla z náruče. Když jsem se mu podívala na ruce, nebyla tam. Automaticky se mě zmocnila menší panika a já se začala rozhlížet po místnosti. Našla jsem ji opět sedět na zemi s Dien. Pokračovala v hraní si s plyšovým medvědem a taháním Diena za uši a za nos.

„Myslím, že hlídání, přebalování, koupání a převlíkání a bůhví co ještě, Diena vytrestá více, než kdybys mu utrhla tu jeho dutou hlavu,“ promluvila kupodivu Rosalie.

Měla jsem pocit, že se štěstím rozpustím. Vše bylo tak krásné a dokonalé, že se prostě nedalo se celou dobu nesmát. Měla jsem zpátky svou dceru. Byla jsem doma mezi svou rodinou. Měla jsem vše. Ovšem, jedna věc ještě nebyla moje. Můj snoubenec.

„Jakeu?“ oslovila jsem ho.

„Ano, lásko?“ vrátil mi to.

„Hm, tak přemýšlím. Vivien už je doma. Nemáme se proč zlobit a proč smutnit, tak… Pamatuješ na to, co jsme si řekli den, nebo dva po tom, co zmizela? Pamatuješ si, co jsme chtěli udělat, až se nám vrátí?“ zahalila jsem to hádankou, třeba na to přijde. A přišel. Zvedl mou levou ruku do vzduchu a začal si ji prohlížet. Na mém prstě byl pořád jeden prstýnek. Zásnubní.

„Myslíš, že by sis mě ještě chtěla vzít? Vezmeš si mě?“ zeptal se a přetočil si mě k sobě obličejem. Dělala jsem, že přemýšlím a u toho se tvářila dosti spiklenecky a potom jsem mu řekla:

„No… Ano!“ vykřikla jsem. Opět mě políbil a já už nebyla v jeho náručí, ale putovala jsem z jedné do druhé, jak nám všichni – opět – gratulovali. Teprve teď to vlastně mohlo být pořádně oslaveno.

…

Den utíkal za dnem a nám zbývalo několik posledních dnů do svatby. Alice, Esmé, Rose i mamka byly jako šílené. Vše muselo být perfektní. Seznam hostů snad neznal konce. Byli tam snad všichni. Vlci, rodina z Denali, několik Nomádů a několik různých smeček. Nakonec jsem si vydupala i to, že se pošle pozvánka i na hrad ve Volteře. A když byl Jake proti, poslala se pozvánka speciálně jenom Jane. Ta tu musí být určitě, bez ní se vdávat nebudu. Alice si vydupala, že květiny budou viset i ze stropu. Esmé chtěla sladit výzdobu do teplých letních barev. Mamka zase chtěla méně květin a více látek. A Rose… tak si vzala na starosti šaty pro družičky. A taky jako jediné dopadly… normálně. Od teď vím jediné. Už nikdy mi nebude Alice s mamkou a babičkou organizovat svatbu ani žádné večírky, oslavy narozenin a párty. Nikdy!

Poslední večer před svatbou měl Jake rozlučku se svobodou. Klasika. Nechtěl jít, protože kluci pro něj něco připravili, až jsem se já sama bála, ale věřila jsem jim, a tak jsme společnými silami Jakea ukecali a vystrnadili ho z domu. Já jsem si pak celou půlku noci lámala hlavu s tím, že to zvořu, něco pokazím a všem budu pro smích. Jen doufat, že se to nestane, holka, říkala jsem si. Druhou půlku noci jsem strávila tím, že jsem se propadla do hlubin tmy a spánku a nechala se unášet na vlnách snění o dokonalém životě. Na začátku byla krásná, dokonalá a bezchybná svatba a potom ten nejdokonalejší život jako z pohádky. Objevila se tam i má dcera, která mi přímo vyrostla před očima. Byla z ní krásná mladá dáma, která se držela za ruku s jiným a utíkala mi do dálky.  Jen ať si jde za štěstím.

…

Crr, crr, crr…

Zvonění otravného budíku se rozléhalo celým domem, ale já nebyla schopná se pohnout a natož ho vypnout. A tak si to melodie vyzvánění mého mobilu sjela ještě jednou. Bylo to otravné, ale já to nevypnula. Až dokud to samo nepřestalo hrát. To je divný, to to má nějaký samovypínač, nebo co? Odkryla jsem s velkou námahou peřinu a zjistila, že na posteli mi sedí táta. Povytáhla jsem obočí. Usmál se.

„Ty máš ale ránu po ránu,“ řekl s velkým smíchem. Ha, ha, ha.

„Dneska se vdáváš, tak pospěš, ať ti Alice stihne zamaskovat ty kruhy pod očima. Dneska musíš být ta nejkrásnější ty,“ domlouval mi, ale ode mě se dočkal jen zakňučení. A pak mi to došlo. Kde je Vivien? Okamžitě jsem vyletěla do sedu a koukla se do postýlky. Nebyla tam!

„Uklidni se, Rose už si ji vzala!“ uklidňoval mě okamžitě. Oddechla jsem si.

„Fajn, že děkuju. Tak kde je ta Alice? Upřímně řečeno, bojím se, co se mnou zase provede,“ řekla jsem a vyhrabala se z postele. Málem jsem tam zase skončila, nebýt táty, který mě chytil.

„Cos pila, že se tak motáš?!“ dělal si ze mě srandu.

„Tak vypadám pokaždé, jen si dojdu do koupelny a bude to fajn.“ Musela jsem si jít opláchnout obličej, abych se probudila. Rovnou jsem využila i vany a toalety. Alice by mě stejně poslala si umýt vlasy. Když jsem byla hotová, vydala jsem se za Alice a s hrůzou zjistila, kolik je hodin. Už jen tři hodiny a budu… paní Blacková!

„Kde ses loudala, teď na tebe mám jen hodinu, maximálně čtvrt navíc! Sedej!“ rozčilovala se a já dělala, jak pískala. Po chvíli přišla i mamka a udělala mi vlasy. Rose k nám chodila každou chvíli a oznamovala nám, kdo přijel, co se pokazilo, a jestli se to napravilo. Nejklidnější jsem byla, když jsem se dozvěděla, že dorazil už i Jake. Dobře, můj budoucí manžel je tu, to je to hlavní. A malou hlídá Dien, bezva.

Po celé tři čtvrtě hodině malování a česání jsem si mohla obléct své šaty, které jsem doteď neviděla. Když jsem je spatřila, málem jsem odpadla, takovou krásu jsem nikdy neviděla. Byly čistě bílé a takové… přirozené. Nemělo to přebytek knoflíčků a volánků. Byla to jen sukně z látky naskládané na sobě a krásně zastřižené. Vršek byl bez rukávků. Jen jednoduchý klasický kolem těla. Byla to krása, nechtěla jsem nic speciálního a výjimečného.

Ihned jsem si je oblékla a cítila jsem se jak princezna. Byla jsem připravená. Už jsem se chtěla rozeběhnout tam dolů, říct „ano“ a mít ho navždycky pro sebe. Ale v tu chvíli štěstí vystřídala panika a já se opět topila ve větách „co když…“.

…

„Neboj se, to zvládneš,“ oznámila mi Alice, když jsme byly na schodech. „Počítej do tří a pak jděte za mnou, jo? A Edwarde, zkus ji ještě trochu uklidnit!“ dostal rozkazem. Měl na to jen pár minut, než Alice sejde dolů a my za ní. Bože, třesou se mi kolena.

„Nikdy bych nevěřil, že tohle zažiju. Že povedu svou dceru k oltáři. Že vůbec někdy budu mít dceru!“ řekl jako úvod pro rozhovor.

„Jo, to by neřeklo více lidí. Více lidí by si ani nepomyslelo, že tu bude stát někdo jako já,“ řekla jsem a při posledním slově jsme se zašklebila, „jaké to vlastně je? Jít tam dolů a stát naproti tomu, koho miluješ a čekat, než budeš moct říct to jedno slovo, abys s jistotou věděl, že ten dotyčný je tvůj?“ zeptala jsem se ho.

„Je to úžasný pocit, který jen tak nezažiješ. Je to lepší, než když si poprvé vyznáte lásku, více než první polibek, či první milování. Je to prostě nezapomenutelný okamžik, který se ti vryje do paměti. Nikdy na něj nezapomeneš, budeš si ho pamatovat ještě dlouho po té. Ještě hodně dlouho po té. Chápeš?“ Svou dlouhou řeč zakončil otázkou. Chtěla jsem mu na to odpovědět, ale domem se začaly rozléhat první tóny skladby a Alice se k nám otočila.

„Do tří, jasné?“ pověděla a já jí pokývala. Vyšla.

Raz, dva, tři…

Když jsem udělala první krok, myslela jsem, že mám nohy ze dřeva. Táta zesílil svůj stisk, abych cítila oporu. Když jsem sešla schody, ještě jsem mu odpověděla.

„Chápu.“ Koukla jsem se před sebe a uviděla ho v obleku. Vypadal nezvykle. Nikdy jsem ho neviděla takto upraveného. Ihned mi v hlavě vyskakovala různá přirovnání, ale jedno pasovalo nejlépe. Opálený tučňák. Táta vedle mě se uchechtnul, a když mě předával do rukou Jakea, ještě se na mě podíval. Ihned jsem věděla, že to bude hračka.

…

„Můžete políbit nevěstu,“ pronesl svá poslední slova kněz a my se mohli konečně políbit. Bylo to nové a krásné. Jen okrajově jsem vnímala, jak všichni tleskají. Teď jsem měla mysl jen u Jacoba. Mého Jacoba.

„Hurá!“

„Ať žijí novomanželé!“

Tak toto se rozléhalo celým domem. Všichni tleskali a radovali se. Byla jsem neuvěřitelné šťastná. Putovala jsem jako putovní pohár z rukou do rukou. Nejdříve gratulace a potom tanec. Bylo to neuvěřitelné.

Rozloučit se, když jsme měli s Jakem odjet, bylo kupodivu snazší, než jsem myslela. Ale udělat se to muselo tak jako tak. Rozloučila jsem se s rodinou, hlavně s Vivien, a nasedla do auta k Jakovi. Ještě jednou jsme se políbili a potom jsme vyjeli. Měli jsme jet na to samé místo, kde strávili líbánky mí rodiče. Ostrov Esmé. Máma o tom básnila, že prý je to tam jako z pohádky. Inu, uvidíme.

Cesta byla dlouhá. Několikrát jsme přestupovali a jednou nám to málem uletělo. Ale stejně, když jsem byla s Jakem, nevadilo by mi posedět si v letištní hale pár hodin. Hlavně být spolu.

Nakonec jsme přece jen dorazili na místo určené a opravdu. Ostrov jako z pohádky. Teplo, písek hladký jako samet a voda čirá jako z vodovodu. A ten domek… ještě větší nádhera. Ihned jsem ho musela celý prozkoumat. Běhala jsem z místnosti do místnosti a obdivovala vybavení. Na to, že je to domek na ostrově, vypadá to jako vila v nějaké luxusní čtvrti v Los Angeles.

Jako poslední jsem si prohlédla místnost, ve které byla velká postel a několik skříněk. Žádná velká šatna, divím se, že si to Alice nevydupala. Na zádech jsem cítila něčí pohled.

Jacob, prolétlo mi hlavou. Skousla jsem si ret a otočila se na něj.

„No, jde poznat, že to patří tvojí rodině. Jeden a ten samý styl. Světlé barvy, málo nábytku, ale kdybys chtěla najít jehlu, stejně ji nenajdeš,“ řekl a u toho popošel ke mně. Obmotal mi ruce kolem pasu. Políbil mě. V tu chvíli jsem si vzpomněla na mamky vyprávění. Když tu byli oni, šli se vykoupat. A lhala bych, kdybych řekla, že mě ta voda neláká. Málo kdy se objevím u teplého moře.

„Jakeu?“ oslovila jsem ho, když jsem měla volná ústa.

„Hm?“ řekl mi svou jednoduchou odpověď. Abych měla jistotu, že mě vnímá, musela jsem ho odtlačit.

„Pojď se vykoupat. Ta voda bude teplá a docela mě to láká. Co říkáš?“ pověděla jsem mu svůj plán.

„No, není to špatný nápad,“ souhlasil. Bezva! radovala se má malá dušička tam vnitř.

„Tak pojď,“ pobídla jsem ho a už jsem ho táhla za ruku ven na pláž. Po cestě jsem shodila oblečení a skočila do vody. Když jsem se vynořila, Jake pořád stál na souši. Avšak, netrvalo to dlouho a on byl u mě. Tohle bude úžasný týden!

Poslední, co si pamatuji z toho večera, byly měkké peřiny.

_____________________________________________________

Vím, že je to divné, když na začátku uvažuji o trhání hlav a potom svatba, ale nevěděla jsem, co jiného do té kapitoly nacpat! :D A kdyby kapitola měla jen 600 slov, asi byste mě uškrtily, co, holky? ;)

Prosím komentáře. :)

(3 063 slov)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 33. kapitola: