Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 29. kapitola

01.10.2011 (09:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1776×

Pohled Renesmé

Středa, čtvrtek, pátek… dny ubíhaly jako voda. Žádné hrůzostrašné sny, které jako byste je vystřihli z časopisu „Horor“ už se mi nevracejí a já si užívám vytouženého klidu. Po dlouhé době se nám s Jacobem povedlo strčit malou k mamce a taťkovi, takže máme s Jakem klid a chvilku sami na sebe.

Leželi jsme u sebe a Jacob mě hladil po zádech. Jeho horké ruce zavinily to, že jsem měla na rukách husí kůži. Přece jenom mám kůži chladnější než on, a tak i moje tělo reagovalo. A přesto mi to nevadilo. Bylo mi to příjemné. Moc dobře věděl, že jsem vzhůru, ale nevšímal si toho. Do té doby, než mi zakručelo v žaludku. Samozřejmě to slyšel. Zasmál se.

„Co je tu k smíchu, lásko?“ zeptala jsem se ho a otevřela oči. Ihned mě oslepilo světlo, které vycházelo z oken Jakobova domku.

„Hm, asi bychom si měli dát něco k snídani, a jít si pro toho čertíka. Věřím, že je to poprvé a naposledy, co si ji půjčili. Jestli ten jejich dům ještě stojí, je to úspěch,“ řekl a zasmál se, až jsem měla pocit, že smíchy praskne. Já na tom nebyla o moc lépe. Smáli jsme se ještě dlouho, ale když už se ozval i Jaka žaludek, vzdala jsem to.  Sedla jsem si na posteli a pak odhrnula peřinu. Když jsem vstala, Jacob mě stáhl opět do peřin.

„Myslím, že to ještě chvilku počká…“ řekl, já se usmála a celý kolotoč lásky začal na novo.

…

„… ne, vážně, už to stačí, mám hlad jako vlk,“ kňourala jsem, když mě Jake nechtěl pustit ven z postele. Jestli to takto půjde dál, asi umřu hlady. Vždyť už je skoro dvanáct!

„Já myslel, že vlk jsem tu já?“ řekl na oko naštvaně a hrál uraženého.

„Jo, to jsi, ale já mám tvůj hlad. To se dělá, trápit mě hlady?“ vrátila jsem mu zpátky. To už nevydržel a pustil mě. Oblékla jsem si čisté oblečení, které jsem u Jakea měla ještě schované a šla dělat něco k jídlu. Ovšem, nebylo z čeho, jelikož všechno jídlo, které tu bylo, nebylo už, no, v poživatelném stavu. To se ví, když se tu nikdo už pěkně dlouho neukázal. Rohlíky a chleb tvrdý, a jogurty… o těch radši nemluvě. Takže naše kroky povedou do lesa. Něco si chytím po cestě, protože ke Cullenům bych to z kručícím žaludkem nezvládla. A Jake… ten to vydrží, pomyslela jsem si se smíchem.

„Co se děje?“ zeptal se Jacob, když přišel oblečený jen do půlky těla. Proč mi to dělá?

„Žádné jídlo nebude, to jídlo, co tady je – jestli se tomu dá ještě vůbec říkat jídlo – je v nepoživatelném stavu. Já si teda něco ulovím cestou a ty to buď vydržíš k rodičům, nebo se jednou zase najíš na čtyřech nohách. Je to jen na tobě,“ oznámila jsem mu a koukala, jak mu pusa padá údivem.

„Vždyť jsem nedávno nakupoval!“ obhajoval se.

„Myslíš před měsícem?“ zeptala jsem se ho. Jestli si myslí, že jídlo má tak dlouhou trvanlivost, aby čekalo na Jacoba Blacka, až si vzpomene, že má hlad, tak to se spletl.

„Hm,“ dostalo se mi odpovědi. To ten jeho mozek, nedokáže vyplodit nic jiného, než myšlenky na to, jak mě co nejdéle udržet v posteli?

„Tak jdeme?“ zeptala jsem se ho a čekala, co řekne. I když mi odpověď byla jasná.

„A nerozmyslíš si to, postel je ještě vyhřátá,“ řekl a došel ke mně, aby mě mohl políbit. To jsem mu však nedovolila, věděla jsem, že bychom tam opravdu skončili. A já už se nemůžu dočkat toho svého pišišvora, který určitě – docela úspěšně – demoluje Cullenovic vilu.

„Ne, jdeme,“ řekla jsem se smíchem a hodila po něm tričko. Hned na to jsem ho táhla ven ze dveří… ani mi nedošlo, že nemám bundu a venku je kupa sněhu.

„A bundu?“ zakřičel Jake.

„Máš pravdu, ještě by ze mě byla kostka ledu“ odpověděla jsem mu, vrátila se pro bundu a pak běžela zpět do lesa.

„Odkdy máš talent na rýmování?“ slyšela jsem, jak na mě křičí, ovšem už jsem mu neodpověděla, ten šílený hlad mě prostě táhl kupředu… Ještě aby ne, zkuste si nejíst celé dopoledne a uvidíme, jak se budete tvářit vy!

…

Neběželi jsme dlouho, jen chvilku, než jsem ucítila vůni jelenů. Zastavila jsem a podívala se na Jakea.

„Promiň, ale už se to prostě nedá vydržet. Když tak běž napřed, k rodičům trefím sama,“ navrhla jsem mu.

„Ne, rád se podívám na to, jak lovíš,“ řekl mi zpět.

„To není dobrý nápad, když lovíme, ovládat své instinkty je obtížnější, nerada bych ti ublížila. Prostě… radši ne,“ domlouvala jsem mu a snažila se, být co nejpřesvědčivější. On je ovšem tak strašně tvrdohlavý. A to jsem si vždycky myslela, že ta tvrdohlavá jsem tady já…

„Ne, mně se nic nestane, vážně. Ty mi nic neuděláš, věř mi. Rád bych tě viděl v akci,“ řekl, zasmál se a už se rozebíhal za vůní jelenů. Mně se to ovšem pořád nelíbilo, co když se mu zhnusím, až mě uvidí, jak těm zvířatům beru život? Co když… Ne! To by přece nešel s tebou, ne? hádala se má dvě já.

Rozeběhla jsem se za Jakem a kousek od stáda jsem zastavila. Zkusila jsem to ještě jednou.

„Vážně se mi to nelíbí, nechci, abys mě viděl, jak… víš co. Jak jim beru život,“ řekla jsem mu a snažila se ho přesvědčit, ovšem marně.

„Ness, lásko, je to tvoje přirozenost. Tak tu neremcej a běž. Vážně,“ řekl a strkal mě směrem ke stádu. Vzdávám se, nemá cenu ho přemlouvat. Napnula jsem všechny svaly a nechala to zvíře ve mně vyběhnout na povrch. Ihned mě ovládly zvířecí instinkty a já se co nevidět přisála na krk jednomu z jelenů…

…

Když jsem byla plná, zahrabala jsem ta dvě těla krásných mladých jelenů do půdy. Kolikrát je mi těch zvířat líto, ale co se dá dělat. Jak řekl Jake, je to má přirozenost. Když jsem byla hotová, hledala jsem ho mezi stromy. Opíral se o kmen jednoho z nich a pozoroval mě. Došla jsem až k němu a koukla se mu do očí. Chvilku jsem jenom koukala, ale pak jsem promluvila:

„Tak co? Nezhnusila jsem se ti?“ rýpla jsem si, ale byla bych hloupá, kdybych nepřiznala, že jsem se trošku bála odpovědi. Dobře, trošku víc…

„Hm,“ přemýšlel chvilku. „Ne, právě naopak. Jak může být někdo tak úchvatný, když loví, to nechápu. I Alice by se měla co učit o ladnosti,“ řekl mi a chtěl mě políbit. Ucukla jsem, nechci, aby mě líbal teď, když jsem pila zvířecí krev. On byl však neodbytný, a i přes to si ukradl mé rty. I když se netvářil moc hezky, tak to vydržel. I přes to, že mu zřejmě chuť zvířecí krve v mých ústech byla nepříjemná, polibek jsem ukončila nakonec já.

„Už ji chci mít u sebe,“ řekla jsem mu a podívala se mu do očí.

„Tak si pro ni pojďme,“ oznámil a my se znova rozeběhli lesem směrem k vile Cullenů. Neběželi jsme dlouho, byl to kousek. Ihned, když jsem byla jen pár metrů od domu, uslyšela jsem smích mé malé Vivien. Zrychlila jsem, už jsem ji chtěla mít u sebe. Těsně před schody jsem zastavila a pokračovala pěšky. Vešla jsem dovnitř a ihned jsem se zarazila. Všude se válely hračky. Panenky, autíčka, jeden plyšák vedle druhého. Dokonce pastelky a pomalované papíry. A kdo myslíte, že seděl mezi tou spouští? Nikdo jiný než má povedená dcera a její ještě povedenější strýček – kupodivu – Jasper.

„Jazzi, co jste tu… to jste tu prováděli demolici? Bože, jak Esmé vysvětlíme tu pomalovanou zeď? A poškrábanou podlahu? A… a…“ říkala jsem šokovaná.

„Nessinko, ty už jsi tady? Jé, to mám radost,“ začal a už to uklízel. Nezapomněl se přitom tvářit jako andílek a snažit se zamaskovat Vivieniny šaty od vodových barev. „My jsme si jenom hráli, to je lidský, ne?“ pokračoval. Asi mu brzo zakroutím krkem!

„Ano, ale tento… binec? Bože, Esmé si to vysvětlíš sám! Teď to tu musíme uklidit. Kde jsou ostatní?“ říkala jsem a už jsem uklízela plyšového medvídka a pastelky. Jacob mezitím došel pro malou a šel jí umýt ruce a obličejík a převléct oblečení.

„No, Alice je spakovala a vzala na nákup. To víš, den před Vánoci, a Emmett ještě nic nekoupil pro Rose, takže museli jet všichni. Já jsem z toho vyváznul…“ vysvětloval a zavíral žlutou temperovou barvu.

„Z nákupů jsi vyváznul…“ začala jsem. „Ale z tohohle se nevyvlékneš!“ řekla jsem a podávala mu mop. „Vytřeš tu ty tempery!“ řekla jsem rozhodnutá a odcházela do pokoje za mou dcerou.

Když jsem tam přišla, viděla jsem, jak se strašně směje tomu, že její otec má na hlavě plyšové nandavší rohy. Když jsem to viděla, musela jsem se smát taky. Byl vážně legrační. Přešla jsem ke své dcerce a vzala si ji do náruče. Ihned mě poznala a dala mi ručičky za krk. Já jsem zabořila nos do jejích vlásků a vdechovala její vůni. Voněla krásně. Po liliích. Ach, lilie, moje oblíbené květiny.

Pak jsem zaslechla kola na příjezdové cestě. Už je tu Alice a bandička chudáčků, zase budou utahaní jako psi.

S malou v náručí a s Jacobem zaklesnutí ruku v ruce jsme scházeli dolů, kde se Jasper snažil smýt temperovou barvu ze zdi. Ovšem, pozdě, Esmé vstoupila do dveří. Když se koukla na mě a malou v náručí, usmála se. Když si všimla mých a Jakových rukou, úsměv se rozšířil, ovšem když viděla Jaspera s hadříkem u bílé – mimochodem mokré – stěny, úsměv pohasl a tašky s věcmi, skončily na čistě vytřené podlaze.

„Co. Se. Tu. Stalo?“ koktala hledíc na rudou zeď. Jasper se jen tvářil jak andílek a po pár sekundách z něj zbyla jen barevná rozmazaná šmouha.

„Nessie, prosím tě, co jste tu vyváděli?“ zeptala se mě.

„Já nic, když jsme přišli, už to tu bylo celé barevné. Všude tempery, plyšáci, pastelky, malá měla šaty jako prasátko a v tom všem se s Jasperem válela. Myslela jsem, že Jaspera rozčtvrtím!“ vysvětlila jsem jí svoji verzi. „Začali jsme to uklízet, když jste najednou přijeli,“ dopověděla jsem.

„No dobře…“ řekla jen, sebrala to oblečení a šla ho odnést do pokoje. Mezitím prošli i ostatní. Všichni se s námi postupně přivítali a už mi malou brali z náruče. Vždy jsem jen ublíženě zakníkala, ale ostatní si toho nevšímali. Potom už jsem jen seděla na pohovce a pozorovala, jak se z mojí dcery stává atrakce. Měla jsem chuť jim něco říct, že moje dcera není hadr, který si může každý podávat sem-tam, ale zase… pro ně je malé dítě něco jako… posvátná věc.

O dva dny později

„Spinkej, zlato,“ řekla jsem a políbila Vivien na tvář. To samé pak udělal i Jake. Bylo už pozdě večer a Vivien musela jít spát. Všichni jsme se zdrželi na Vánočním lovu. Je to něco jako štědrovečerní večeře. Poodešla jsem ještě k oknu a pootevřela ho, aby jí sem šel čerství vzduch. Za chvilku přijdu a zavřu ho, aby jí nebyla zima. Přešla jsem se ještě k postýlce a pořádně malou přikryla. Pak jsem odešla a dveře zavřela. Jacob, který na mě čekal za dveřmi, mě chytl za ruku a společně jsme sešli dolů, ke stromečku, kde už čekali všichni ostatní. Sedli jsme si na pohovku a čekali, až Alice – jako vždy – promluví.

„Tak, teď můžeme začít. Takže první dárek tu mám pro… Esmé,“ řekla a vzala první balíček. Esmé ho ihned rozbalila.

„Páni, je tu i psaní,“ řekla, když vyndala krásné modré šaty. Hned potom nám přečetla, co tam je napsané.

„Maminko má rozmilá,

když teď čteš ta slova,

měla bys vědět samotná,

že ty jsi ta má jediná.“ Ihned, jakmile Esmé dočetla, přiřítil se k ní Edward, táta, a objal ji s pusou na tvář. Byla to hrozně dojemná chvíle. Alice rozdávala dárky jako divá, když konečně přišla řada na mě. Alice mi podala dárek, a já se chystalas otevřít. Když jsem zatahala za první šňůrku mašle, ozvala se rána, jak nahoře bouchlo okno.

„Jé, nechala jsem u Vivien otevřené okno, zapomněla jsem ho zavřít,“ řekla jsem.

„Víš co? Tak ho běž dovřít, dárek si otevřeš potom,“ řekla mi mamka.

„Dobře,“ odpověděla jsem jí ihned. Odložila jsem dárek vedle a šla nahoru. Když jsem vyšla schody, zmocnil se mě divný pocit. Po těle jsem cítila nervozitu a mravenčení a vůbec jsem nevěděla proč. Ovšem, když jsem otevřela dveře od Vivienina pokoje, hrůzou jsem vykřikla. Okno bylo dokořán a postýlka byla prázdná…

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se! Vím, že to dlouho trvá, ale než já se rozhoupu do napsání další kapitoly, opravdu to trvá dlouho. Také vím, že za ten konec bych si zasloužila... gr! :D

Ale, co si myslíte o konci?

Původně toho v kapitolce mělo být víc, ale já se trošku rozkecala. :DD

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 29. kapitola: